Líný rodič

Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila. Už ze samotného názvu a taky z pár recenzí, které kolují internetem, jsem nabyla dojmu, že tenhle styl výchovy by mi mohl být blízký. Myslela jsem si, že kniha bude prostě o tom, jak je zbytečné až kontraproduktivní přetěžovat děti různými aktivitami, a o tom, jak se nenechat strhnout moderním trendem zapisování dětí na všelijaké sportovní a vzdělávací kroužky.

liny_rodic

Tedy já proti sportovním a vzdělávacím kroužkům nic nemám. Jako dítě jsem chodila do hudebky, na gymnastiku a nějaký čas jsem i závodně běhala na běžkách. Přesto mi ale v hlavě utkvěly i vzpomínky na volný čas – tedy čas, který jsem trávila běháním venku, hraním si s jinými dětmi a různým „poflakováním“. A myslím, že to „poflakování“ bylo důležité pro můj osobní vývoj. Trocha nudy prostě není na škodu. Ostatně na nudu jako takovou si zase tolik nevzpomínám – prostě jsem se vždycky nějak zabavila. Bojím se, že dnešní děti nemají čas se nudit, a tudíž se ani nemůžou naučit tu nudu překonávat a samy si hledat způsob zábavy.

Knížka Líný rodič ve skutečnosti ale zabírá daleko širší problematiku. Být líným rodičem v podání Toma Hodgkinsona se neomezuje jen na to, že je dobré nechat děti si hrát a hledět si svého. Být líným rodičem kupodivu obnáší i určité oběti. A v tom si Hodgkinson podle mého názoru mírně protiřečí. Řekla bych, že filozofie líného rodiče by mohla být velmi blízká právě (avšak nejen!) těm rodičům, kteří se snaží skloubit rodinný život s prací. Hodgkinson ale podsouvá myšlenku, že pokud chce být líný rodič ve své lenosti důsledný, měl by svou práci opustit, vzdát se vysokého příjmu a raději si najít takovou výdělečnou činnost, která sice vynáší míň, ale člověk ji může vykonávat z domova. Tedy i „nechat děti být“ se podle něj dělá snadněji, když je rodič v domácnosti. Omlouvám se, pokud jsem to nevysvětlila jasně, ale samotné mi to nepřipadá příliš logické. Pokud se jednou rozhodnu (a podaří se mi) pracovat z domova, bude to přece jen částečně i proto, abych se dítěti mohla věnovat – a ne proto, abych si ho cíleně nevšímala. Takhle to v té knize ale stojí.

Také mě trochu zklamal Hodgkinsonův „nepopulární“ styl psaní. Jinak řečeno se mi to blbě četlo a víceméně mě to nebavilo. Jako by autor potřeboval sám sebe utvrdit v tom, že jeho názory jsou správné… A tak se opírá o – podle mého názoru přehnaně časté – citace dávných klasiků, nejčastěji Jean-Jacques Rousseau a John Locke (měla bych to vyskloňovat, ale netuším jak). Na mě ale tyhle citace působí jako zbytečné vycpávky.

Přitom ve většině témat, které Hodgkinson v knize zmiňuje, s ním naprosto souhlasím – i bez toho, že to samé si myslel už Rousseau nebo Locke. Že by se děti měly zapojovat do chodu domácnosti, což je povede k samostatnosti. Příklad: v určitém věku si dítě zvládne připravit snídani samo. Nepotřebuje, aby kolem něho rodiče neustále poskakovali a všechno mu servírovali až pod nos. Že přemíra hraček způsobuje zakrnělost dětské fantazie. A že to samé platí i pro televizi. I když Hodgkinson tyhle názory vede trochu do extrému a prohlašuje „vyhoďte hračky“ a „vyhoďte televizi“. Já si nemyslím, že všechny hračky jsou špatné. A na pořady jako „Studio kamarád“, „Vega“ nebo „Magion“ mám taky celkem pěkné vzpomínky. Akorát před nimi tehdy neběžely tak agresivní reklamní spoty. Ale to je jiné téma.

Prostě zřejmě platí, že všeho moc škodí.

Advertisements

5 thoughts on “Líný rodič

  1. Barb 7.3.2013 / 18:48

    No, myslím, že aspoň v ČR rodiče řeší, jestli pro ně vůbec bude nějaká práce a výplata a nerozhodují se, jestli pracovat z domu anebo do práce docházet. Asi chápu, jak jsi to vysvětlení myslela, ale taky to nechápu. 😀

  2. Witch 9.3.2013 / 10:35

    Pro lidi, co už si něco s dítky užili, ta kniha marná není. My z toho vyňoumneme i tu pochvalu naší důslednosti, určité rovnosti (partnerství) a také zpětný vliv na nás, protože být důsledný je dřina. Děti potřebují mantinely, aby se cítily bezpečně. Mantinely jsou také nepřímým důkazem stálého zájmu. Nedodržíš, přijde ihned nějaká sankce. Třeba i jenom upozornění, že sorry, ale není nádobí, nebude cesta do… Pravidla musejí být jasná. Plus přiměřená riizika. Nejvíc malérů se utká z nejistoty. Pro cesty jinam například platilo pravidlo, že když se ti něco děje, jdi na policajty, oni poradí. Což platí i pro zbloudivší. No a byl klid. Když se někde zacourali, třeba i v Praze, byli klidní. Vždycky věděli, že mají v kapse ještě to řešení s policajty 😉 A snažili se sami.
    Vlastně jsem kvůli dětem také odešli do míst, kde jsme si jenom mysleli, že bude práce. Byl to přelom socíku a bordelu. Jo, to jsem se divila! Na druhou stranu dítka časem zjistila, že luft doma měli luxusní. Zatím viděli jen treochu podobný u rodin spolužáků a přátel, kam vlezli.

  3. vimneok 11.3.2013 / 09:47

    Kniha se mi docela libila, ale neni tam nic, co bych predtim uz v mensi nebo vetsi mire nedelala/nevedela. a z domova uz pracuji davno… ale ma to taky nevyhody a rozhodne to neni pro kazdeho. Nekdo potrebuje byt v kontaktu i s nejakymi dospelymi behem dne 😀

  4. Iri Novak 21.3.2013 / 11:20

    Já teď aktuálně řeším, jak pracovat a přitom být doma … chtělo by to něco napůl. Povinnosti plnit doma a občas absolvovat nějakou zajímavou shůzku.)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s