Trpělivost

Všechny moudré knihy o průběhu těhotenství potvrzují, že je naprosto běžné, když budoucí matka pociťuje určité obavy. I noční můry jsou běžné.

Třeba mně se dnes v noci zdálo, že se mi v porodnici narodilo dítě a už druhý den mi řekli, že mám jít domů. A když jsem přišla domů s miminkem v náručí, uvědomila jsem si, že mi v porodnici zapomněli vysvětlit, jak kojit a jak vykoupat dítě.

Mou největší obavou – i v bdělém stavu – je, zda dokážu být dobrou matkou. A synonymem k dobré matce se mi v tomto kontextu zdá být trpělivá matka. Budu dostatečně trpělivá?

Moje myšlenky se v poslední době neustále vrací k tomu, že jsem dlouhá léta „věděla“, že děti nikdy mít nebudu, protože mi na tom prostě nepřipadalo nic zajímavého. Nevěděla jsem, co je tak okouzlujícího na nesrozumitelném žvatlání, slintání, na nekonečných otázkách typu „A proč?“ nebo na pobíhání po dětském hřišti. Později jsem sice poznala pár dětí, se kterými jsem si měla co říct, a občas jsem svým přátelům pohlídala jejich ratolesti, když si potřebovali něco zařídit, ale pořád jsem si nedokázala představit, že by se můj život měl točit jenom kolem nich.

Teď mám dítě v břiše a můj svět se už kolem něj točí. A najednou mi to nevadí. Naopak mi to připadá jako malý zázrak.

Pořád si ale nejsem jistá, že dokážu být dostatečně trpělivá. S Motýlovými dcerami zatím i přes veškerou svou snahu trpělivá být nedokážu a poznávám v sobě rysy mé lehce cholerické matky.

Dnes jsem například prohlásila, že už pro ně nikdy nebudu vařit. Už dlouho mě rozčiluje, že ať připravím jakýkoli pokrm, ničím se jim nezavděčím. Vždycky se mi totiž podaří použít potravinu, kterou jedna nebo druhá nejí. Obzvlášť ta mladší je problematická: kromě brambor, těstovin, kečupu a čokolády jí nechutná v podstatě nic. Nejí ovoce, nejí zeleninu, nejí ryby a z masa možná tak nějaký párek opečený na barbecue. Už jsem se naučila vyhýbat se kukuřici (kvůli té starší) a rajčatům v jakékoli podobě kromě cherry rajčátek (kvůli té mladší; ovšem kečup miluje, ačkoli je z rajčat).  Před časem jsem zkritizovala jejich matku za to, že vodí holky příliš často do McDonaldu (upřesňuju, že jejich matku nikdy nekritizuju před nimi, pouze před Motýlem – to se snad smí). Dnes jsem ale během oběda propadla takové beznaději, že jsem pro ni najednou měla pochopení. Taky mi prolítlo hlavou, že za hranolky nebo špagety s kečupem bych u nich určitě byla populárnější, zatímco za nutričně vyvážený oběd, se kterým jsem se klohnila tři hodiny, se dočkám akorát znechucených a otrávených obličejů.

V soukromí jsem Motýlovi udělala přednášku o tom, jak jsou jeho děti nevychované, a o tom, jak jsem jako dítě musela jíst všechno a neměla na výběr. Jistě, i já některé potraviny neměla ráda. Nikdy jsem moc nemusela celer, růžičkovou kapustu v polévce, drožďovou pomazánku a v pubertě jsem si prošla obdobím, kdy jsem nechtěla jíst maso. Ale musela jsem. Nikdo se mě neptal, co chci nebo co nechci. Prostě jsem dostala talíř a snědla jeho obsah. Nic jiného prostě nebylo. A myslím, že mě ani nenapadlo o tom debatovat.

Motýlovy dcery debatují. A kromě toho používají různé strategie. Ta mladší je třeba schopná jediné sousto v puse převalovat třeba čtvrt hodiny. Dobře ví, že dospělý člověk při tomto tempu ztratí trpělivost a po hodině a půl jí vystydlý talíř odnese a tím ukončí její trápení. Ona pak za hodinu přijde, prohlásí, že má hlad a většinou něco dostane – koláč, kus chleba se sýrem Kiri nebo třeba sušenku.

Jiná metoda, kterou Motýl používá, aby své dcery donutil sníst aspoň část z toho, co mají na talíři, je nakydat jim na jídlo kečup. A je jedno, co se zrovna jí. Kečup zachrání všechno.

A já na tohle prostě nemám… asi tu trpělivost. Rozčiluje mě to.

Jenže holky máme jednou za čtrnáct dní na víkend – to se dá přežít. Mám pak dva týdny na to, abych se vzpamatovala. Svoje dítě ale budu mít u sebe pořád. A nechci s ním prožívat neustálý boj. Zvládnu být trpělivější? Nebo ho zvládnu vychovat jinak – lépe? Za jakou cenu?

Advertisements

17 thoughts on “Trpělivost

  1. Bosorka 27.1.2013 / 18:08

    Možná jde o to, nenechat to s dětma dojít do té fáze, že skoro nic nejí a to málo, co zbývá je nic moc. Já malou hned zkraje učím jíst zeleninu, ovoce, nepřehánět sladkosti.. když teď něco nechce, jsou to detaily, většinu jídla zkonzumuje, nějaký vypreparovaný houby jí toleruju. Podle mě se dá něco změnit jen když se to dělá včas. V deseti už nemá cenu je nutit, když jsem je to jako caparty nenaučila. Bos.

    • Vanilka 27.1.2013 / 20:04

      Já si taky říkám, že když budu svému dítěti podávat rozmanitou stravu od začátku, snad si zvykne a pak nebude dělat takové drahoty. Nad holkama mám tedy asi zlomit hůl… nerozčilovat se, když je už asi stejně nepřevychovám (té starší je deset). Ale je to těžké.

    • vimneok 27.1.2013 / 20:38

      Bos, to jsem si myslela taky a se starší se mi to i dařilo, až u mladší jsem zjistila, že to nebyla moje zásluha… Lilly od MIMINA nejí naprosto žádné ovoce, přesnídávky dala vždycky jen jednu dvě lžičky, a pak plivala a později už vůbec nic… a co s tím…

      • Bosorka 27.1.2013 / 20:58

        Jestli nejí ovoce a jí zeleninu, není to podle mě žádná trága. A třeba se časem naučí alespoň na bezchuťové banány, marmelády, ov. jogurty a půjde přes to částečně dál.. Taky se dá ovoce např. namixovat do čokotvarohu, schová se v něm.. atd Bos.

      • vimneok 28.1.2013 / 08:24

        nooo… Lilly třeba miluje šlehačku. Dělala jsem holkám jahody se šlehačkou, Lilly jsem tu šlehačku jenom malinko namočila, byla trošku růžová… vyplivla to… ale je fakt že čoko tvaroh jsem ještě nezkusila, díky za tip.

  2. Ella 27.1.2013 / 18:25

    Mám to úplně stejné, snad jen že nemáme holky, ale kluky. A taky nadávám a mezi 4 očima příteli vysvětluji, jak si myslím, že by měli jíst. To jest žádnou kolu k večeři, sladký cereálie ke snídani, kteoru pak následuje sušenka ke svačině. Žádná houska se salámem a jogurt před večeří, půl hodiny snad vydrží a podobně. Je to marný boj….

    Ale uklidňuje mě, že až jednou (jestli) budu mít vlastní dítě, tak si ho vychovám sama a nebudu napravovat výchovu někoho jiného. Tím by to mělo být snažší.

    Taky se řiká, že s vlastním dítětem je vždy trpělivosti víc, než s cizím….

    • Barb 27.1.2013 / 18:40

      Nedávno jsi psala, že Češi jsou na děti asi moc přísní. Tady je výsledek toho, když jsou rodiče přísní málo. Taky mám pár věcí, které bych do pusy nevzala, ale je to hlavně kvůli babičce, která mi svým vařením blafů některé věci v dětství absolutně znechutila. 😀 Dítě ještě nemám, ale tipuju, že nebudeš trpělivá matka. Budeš ta hodná, normální, lidská matka s chybami, prostě taková maminka, jaké byly a jsou ty naše. A tvoje holčička nebo chlapeček tě za to budou milovat. 😉

  3. Witch 27.1.2013 / 19:09

    Nevím, co bych dělala, být ve Vaší pozici. Pokud jsem ale někoho hlídala, byl to můj dům, moje pravidla. A děcka to respektovala, velmi dobře, představte si. Včetně dětí, které jsem měla svěřené jako na „pobyt v normální rodině“ z azyláku. Včetně kvítek, ale tam zapůsobil pocit výjimečného výletu a pracovní autorita, to prostě každý neměl. Jedna malá příbuzná, co hned ječela, že ji biju a už k nám nechce (matka ji věšela na krk kde komu a ona chtěla být s ní) mimo závěrečného incidentu při předávání si taky užívala. Což rodiče pár minut před tím, než je viděla, poslouchali za dveřmi…
    U nás se také jí všechno. Ale také dělám ústupky a protože jeden harant nee houby, dělají se, když není doma. Další nee kyselou zeleninu – a to náhodou přispělo ke zdravé verzí bramborového salátu, vařím zeleninu a ještě mi zbyde část na polévku. Mnžel taky oněco nee, ale dá se to skloubit. Ústupky dělám i u návštěv, ale nevěsty už holt taky snědí svou dětskou porci oběda. Fintu s JINÝM jídlem po nesnězeném obědě nedělám a pokud mám dítka ve své moci, společné jídlo je brzy naučí. Výhoda je u vícečetné bandy. Dá se něco doprostřed a kdo zaváhá, nemá. Navíc jsou dnešní dětičky slušně živené a několik vynechaných jídel (při dostatečném pití vody, případně mléka) jim jenom prospěje.
    Věřte, že trpělivosti se časem naučíte, ale pokud mohu doporučit, vrhněte sse na nějaké mimino poblíž a asistujte při činnosti, kterou si nejste jistá. 😉 jak mě pomohla praxe na kojeneckém, jéje! Já se na to mrňavý bála sáhnout, aby tomu neodpadla třeba nožička. 😉

    • Vanilka 27.1.2013 / 20:06

      Kdybych chtěla metodu ústupků použít u nás, asi bych pak musela každému připravit jídlo zvlášť. Toho je schopná jejich babička. Je totiž velmi těžké najít výživný pokrm, který by snědly obě dvě. Kdyby si ty gastronomické preference aspoň sladily!

  4. Vanilka 27.1.2013 / 20:09

    Jinak já jsem samozřejmě připravená respektovat, že někomu něco prostě nechutná. Ale zaprvé u té mladší je to vážně tak, že jí až na pár ne moc zdravých potravin nechutná prostě nic, a zadruhé mám za to, že každý občas musí sníst i něco, co mu nechutná. Včetně mě. To je pro mě součástí výchovy a jeden ze základů života ve společnosti.

  5. vimneok 27.1.2013 / 20:43

    mám pocit, že to je nejenom o jídle. je to o tom, že pokud je možné dát dětem víc, tak člověk musí bojovat nejdřív sám se sebou, aby nedal/neudělal/nekoupil, když může. je to proti základnímu pudu dát potomkům to nejlepší… a asi nemá smysl to srovnávat s tím, jak jsme vyrůstali my, to byly výchozí podmínky trochu jiné…

  6. Clara 27.1.2013 / 22:04

    Ja v tomhle bojuju dost s vlastnima detma, malejma. Taky jsem se vzdy divila, co ty matky s jidlem nadelaji, at decka jedi to, co jim dam, nebo budou o hladu. U starsiho to driv slo vyborne a i dneska dovedu byt prisna, byl velmi tlusty kojenec a i ted neni uplna podvyziva. Kdyz nekolik dnu ji malo nebo skoro vubec, moc si s tim hlavu nedelam. Mladsimu je 14 mesicu, je jak spejlicka a neji skoro nikdy nic. Jedine materske mleko muze v jakemkoli mnozstvi, ale jednak toho zas takova kvanta nevyprodukuju, jednak ho ani nechci a nemuzu tak casto kojit. U ostatniho jidla je velmi vybiravy, spoustu veci tvrdosijne odmita a neda je do pusy, protoze na ne zrovna nema asi chut, i kdyz je jeste vcera jedl s chuti. Ja se snazim byt na jednu stranu prisna a nedelat s jidlem velke ciraty, na druhou stranu je na nej zalostny pohled, jak je tenky a drobny, takze mu nekdy podstrojuju, nabizim alternativy atd. Unavuje a otravuje me to hrozne, zvlast, kdyz sama rozhodne nechutenstvim netrpim a nechut k jidlu je mi zcela cizi.

    Ale myslim, ze u tak velkych holek, jake ma Motyl, neni potreba az tak resil, jestli neco snedly nebo ne. Vsak se kdyztak dokrmi u mamy. Chapu ale frustraci, taky to denne zazivam. Clovek si dela starosti, vymysli chutna a „prijatelna“ jidla, puldne neco klohni, zaspini hromady nadobi a spotrebuje kopce drahych surovin, aby pak vysledek smetl do zachodu…

    • Witch 28.1.2013 / 07:36

      Tohle je těžké. Kdysi mi pan profesor Švejcar napsal, že kojené dítě přibírá skokově a pokud je jinak čilé a šikovné, nemám si rvát nervy. A měl pravdu. Kluk mi ani pít nechtěl, než ty kozy doktorské, co mne ničily, že mám sklabé mléko a jiné blbosti, zjistily ochrnutí… Nakonec ten kostliveček z méně mateřského mléka, než vypili sourozenci, kynul víc, než oni. Zkusila bych vsadit na pravidelnost, dávat méně na talíř i malé talířky, nešílet s bůhvíčím, spíš obyčejné věci. Doporučuji základ polévku plus něco. Hovězí maso, kuřecí orezy, kosti, cokoliv, papiňák, 1/4-1/2 hodiny, zvlášť kořenovou zeleninu – když máte dobrou vodu, tak jí zdravě celá rodina. Společné jídlo taky dělá hodně. maso z polévky se dá zpracovat na druhý chod, ze,enina do polévky obměňovat. Svačiny z bílého jogurtu s marmeládou a str. ovocem, pudinky, …. Krupicová kaše odpoledne dělá s váhou zázraky. Pokud by Vám ráno nadávali u doktorky… 😉 Jo a v dětských talířích osvobozujeme obrázky na dně. Kdo má dneska jaký?

      • Witch 28.1.2013 / 07:38

        Vařila jsem i v kojenecké kuchyni, fakt se vařit obyč. věci nebojte.

      • Clara 29.1.2013 / 21:13

        Dik za tipy, hlavne na te pravidelnosti musim jeste zapracovat. A talire s obrazky taky poridim, to je dobry napad! Ale chlapecek si asi moje stesky precetl a dnes jedl teda ukazkove, i tu odpoledni krupici si dal 😀 A to krupici a podobne kase odmital dva mesice, predtim si je obcas dal.

        S tim materskym mlikem je to zahada, starsi byl po nem jako koule, mladsi kostricka.

    • Vanilka 28.1.2013 / 09:58

      Ano, ta frustrace je velká. Proto se pak slyším prohlašovat, že už pro ně vařit nebudu apod. Nejde mi tolik o to, aby neumřely hlady. Podvýživa jim nehrozí. Jde mi o princip, o akceptování určitých pravidel, o snahu, která by měla být vzájemná.

  7. balzu 28.2.2013 / 15:49

    trpělivá…aha…tak to já asi vážně nikdy matka nebudu:D

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s