A dost!

a_dostA dost! je český název knihy Bringing up bébé, kterou napsala Američanka žijící v Paříži Pamela Druckermanová. Popisuje v ní francouzský způsob výchovy, na který jako Američanka nahlíží s velkým obdivem. Mně se několikrát během četby chtělo křičet: takhle to přece není! A musela jsem si pořád opakovat, že jako Češka vidím asi francouzské děti trochu v jiném světle než Američanka.

Jako Američanka bych možná také obdivovala děti, které kolem sebe neházejí jídlem, které v noci spí a které mi neustále neskáčou do řeči. Americké děti jsou po celém světě proslulé jako „rozmazlení fakani“. Francouzské děti tudíž můžou v očích Američanů vypadat jako velmi disciplinované. Jenže mi Češi v té disciplíně jdeme asi ještě dál než Francouzi. Tudíž se nedokážu rozplývat nad vším, nad čím se rozplývá autorka, protože mi to buď přijde normální nebo mám dokonce pocit, že by se v tom Francouzi ještě mohli trochu zlepšit.

Druckermanová se rozdílům ve francouzském a americkém přístupu k dětem věnuje v mnoha různých oblastech. Už samotné těhotenství probíhá v každé zemi jinak. Zatímco Američanky si během těhotenství nic neodepřou, hodně tloustnou a už nikdy svá přebytečná kila neshodí, Druckermanovou popisované Francouzsky „nejedí dvakrát víc, ale dvakrát kvalitněji“ a na svou původní váhu se obvykle vrátí do tří měsíců po porodu. Mnoho Američanek se také kvůli dětem vzdává nadějné kariéry. Raději zůstanou doma a věnují se výchově a vedení domácnosti. Ve Francii se většina žen vrací 3 měsíce po porodu do práce. Děti v té době začnou chodit do jeslí nebo je hlídá chůva. Druckermanová francouzský systém obdivuje právě proto, že umožňuje ženám tak brzký návrat do práce. Tvrdí, že Francouzky se do práce po těch 3 měsících vracejí rády. To byl pro mě docela šok – nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Naopak jsem vždycky Francouzky litovala, že mají tak krátkou mateřskou a že se už od tak malých miminek musejí odloučit.

Samostatná kapitola je věnovaná spánku a zvykání miminek na režim krmení. Francouzská miminka prý od věku 3 měsíců spí celé noci a dostavají najíst 4x denně, zatímco americké děti nedopřávají svým rodičům klidný spánek po několik let.

Francouzští rodiče údajně dokážou své ratolesti naučit trpělivosti. K plačícím miminkům se neženou hned, ale až za několik minut (co by na to řekla Jean Liedloffová?), aby si zvykla na to, že nejsou neustále ve středu pozornosti. Když chce dítě rodičům něco sdělit ve chvíli, kdy se zrovna baví s někým jiným, rodiče mu klidně řeknou: „Počkej.“ To je v Americe neslýchané. Americké děti vládnou rodinnému životu a udávají rytmus.

Moje osobní zkušenost s francouzskými dětmi i s francouzskými rodiči je jiná. Je pravda, že mnoho francouzských rodin, které znám, žije v Lucembursku, které se od Francie v některých ohledech liší. Tak například na mateřskou dovolenou většina maminek navazuje rodičovskou dovolenou a do práce se vrací, „teprve“ když je dítěti skoro rok. Znám jich ale také několik, které se na plný úvazek do práce nevrátily nikdy. Buď zůstaly v domácnosti, nebo se do práce vrátily jen na částečný úvazek.

Znám taky francouzské maminky, kterým se nikdy nepodařilo shodit ta těhotenská kila. Že by pařížské matky byly odlišné od matek ve zbytku Francie? Možná ano. Možná mají skutečně větší touhu dbát o sebe a o svoje duševní zdraví (které si zajišťují tím brzkým návratem do práce). Možná jsou prostě celkově víc ambiciózní.

Skoro všechny francouzské děti, které znám, skáčou dospělým do řeči. A přesně tak, jak Druckermanová popisuje Američany, tak i ti „moji“ Francouzi okamžitě přeruší konverzaci a stočí pozornost na dítě. Obzvlášť v Motýlově rodině mi vždycky přišlo, že děti vládnou a rozhodují o všem. Nebo že se jim naprosto všechno automaticky podřizuje. Nemám tím na mysli jen Motýla samotného, u kterého to částečně omlouvá syndrom rozvedeného otce, ale i způsob, jakým jeho sestra přistupuje ke svým dětem a jejich rodiče k vnoučatům.

Také nesouhlasím s tvrzením, že francouzské děti starší 3 měsíců nevyžadují pozornost rodičů v noci. Když jsem Motýla poznala, bylo jeho dcerám 3 a 5 let a budily nás několikrát za noc mohutným hulákáním, při kterém jsem se poprvé vyděsila, že hoří. Ve většině případů se jednalo o banality typu „spadla mi peřina“, „mám žízeň“ (ačkoli lahev s pitím byla na nočním stolku vedle postele) nebo „nemůžu najít plyšáka“ (ve 3 ráno!). A kdybych nezasáhla, pravděpodobně by nás kvůli takovým prkotinám v noci volaly dodnes. Přitom jim stačilo v klidu vysvětlit, že už jsou velké holky a že si s podobnými nočními útrapami už musejí poradit samy.

Jen s tím jídelním režimem, jak ho Druckermanová popisuje, souhlasím bez výhrad. Ve Francii se opravdu „nejí mezi jídly“. To znamená, že kromě snídaně, obědu, odpolední svačiny a večeře prostě děti (ani dospělí) nic k jídlu nedostanou. Jsou na to zvyklí všichni. Dítě dřepící v nákupním vozíku a žmoulající rohlík jsem ve Francii ani v Lucembursku nikdy neviděla – v Čechách je to běžné. Ani na hřišti jsem nikdy nebyla svědkem toho, že by rodiče dítěti dali třeba sušenku – v Čechách je to běžné. Kromě toho, jak už jsem jednou psala, některé potraviny mají během dne svůj vyhrazený čas. Tak například ovocný koláč se nikdy nepodavá ke snídani, ale spíš jako dezert po obědě. S tímhle systémem je mi ale pořád ještě záhadou, kdy francouzské děti jedí ovoce (myslím čerstvé, ne schované v nějakém sladkém a tučném dezertu). Připadá mi, že ovoce nemá v harmonogramu dětské výživy žádný prostor. Ráno se pije kakao a jedí croissanty, odpoledne se také obvykle pije kakao a jedí se sušenky. Když jsou u nás Motýlovy holky, ovoce jim Motýl nenabízí prakticky nikdy.

Celkově je A dost! velmi zábavné čtení. A i když mám k francouzské výchově spoustu výhrad, z téhle knížky jsem si odnesla dva poznatky:

1. že bych měla být ráda, že nežiju v Americe;

2. že my Češi jsme na děti možná pro změnu zbytečně moc přísní. Je totiž taky pravda, že někteří čeští rodiče, které znám v Čechách nebo v Luxu, svoje děti v jednom kuse okřikují. To Francouzi nedělají. Vymezují hranice jinak – někdy zdlouhavým vysvětlováním, ale pro děti je vysvětlování určitě přínosnější než naše české „tohle dělat nebudeš a basta!“, které jsem si sama v dětství vyslechla mnohokrát.

Advertisements

15 thoughts on “A dost!

  1. Barb 7.1.2013 / 20:38

    Jsem pro českou přísnost. Učila jsem na základní škole, takže vím, o čem mluvím. ):-D Sice nemám možnost srovnání české a jiné výchovy, ale myslím, že se pořád líp povoluje z přísnosti než naopak.

  2. vimneok 7.1.2013 / 21:28

    teprve teď jsem zjistila, že máš taky zkušenost s holčičkami asi stejně starými, jako mám já 🙂 je to hodně o hledání toho, co pro koho funguje nelíp bych řekla… a každý typ výchovy má své pro i proti…já jenom doufám, že se mi povede napáchat co nejmíň škod a že až jednou budou holky velké a budou mít třeba vlastní děti, pochopí, tak jako jsem pochopila i já, že máma prostě dělala, jak nejlíp v danou chvíli mohla a uměla…

  3. Petra 8.1.2013 / 11:47

    Ahoj, čtu tvůj blog už delší dobu a příspěvky se mi hodně líbí, jsou čtivé a dle mého i objektivní. Žiju v čechách, ale neskutečně miluji Francii se vším všudy. Knížky tohohle typu vyhlížím v knihkupectví a následně hltám dnem i nocí :o))
    Tato konkrétně se mi líbila hodně, právě pro ten řád v jídle a pro to vymezování hranic jiným způsobem. Mám dvě děti 4 a 5 let a je jim dost protivné , když na ně neustále něco hulákám, když si to převedu na sebe, taky by mi to nebylo dvakrát příjemné, kdyby se ke mě někdo takto choval.
    Spousta knížek o životním stylu francouzek se k nám do čech ještě ani nesdostala, tak s napětím čekám, kdo mě potěší příště a něco hezkého v tomto stylu přeloží. Zatím mi ten čas krátí tvůj krásný blog :o))
    Petra

    • Vanilka 9.1.2013 / 19:21

      Moc děkuji za kompliment! Ale abych řekla pravdu, nevím, jestli existuje hodně knížek o životním stylu Francouzek… Kromě A dost! vlastně o žádné nevím. Kdybyste nějakou objevila, určitě dejte vědět, ráda si nějakou přečtu!
      To mi připomíná, že v A dost! byla taky zmínka o jisté odměřenosti Francouzek. S tím naprosto souhlasím. Není lehké se jim dostat pod kůži a udělat si z nich kamarádky. Aby s nějakou Francouzkou došlo třeba na vzájemné svěřování, to chce opravdu dost času.

      • Petra 10.1.2013 / 20:22

        Tak něco málo z mé knihovničky: Všechny knížky od Mireille Guilian, Stephen Clarke, Skoro Francouzka – Sarah Turnbul, Jak mi Francie zachránila manželství – Amy Finley, Trapasy po francouzsku – Tajna Kuchenbecker, Oběd v Paříži – Elizabeth Bard, Francouzi nedrří dietu – Will Clower, Francouzská dieta – Michel Montignac, Se šarmem pařížanky.
        Tak snad se letos už konečně do Paříže podívám, když už mám takové teoretické znalosti :o)

      • Vanilka 14.1.2013 / 09:49

        Teda to jsem netušila, že knih s touto tématikou existuje tolik! Koukám, že Francie, Francouzi i Francouzsky jsou vděčné spisovatelské téma. Snad bude moje dítě hodné, abych to během mateřské všechno stihla přečíst.

    • Vanilka 9.1.2013 / 19:22

      Díky. To je celkem objektivní shrnutí. Pisatel si z knížky vzal prostě to dobré.

  4. KUTlime 13.1.2013 / 06:34

    Já bych to dětství nepodceňoval. Při čtení Tvého článku jsem si uvědomil, že jeden silný vzorec chování, který mám, jsem adoptoval od bývalého bratra v dětství na základě jedné věty. 😉
    Já si myslím, když si teoreticky správně pohlídáš východu do 6 let věku, tak silně ovlivníš své dítě, jeho charakter, myšlení atd. Ovšem prakticky si myslím, že to jednoduše není realizovatelné z mnoha důvodu, ne jenom kvůli tomu, že matka třeba nemá čas.

  5. Jana Yoder 13.1.2013 / 16:30

    Už mám trochu alergii na stereotyp „rozmazlený americký fakan“. Žiji v USA, v Coloradu už přes dvanáct let. Znám tu spoustu rodičů, kteří své děti vychovávají ke slušnosti a ohleduplnosti. A za svou osobu můžu říct, že ačkoliv rozmazlení fakani jsou k vidění na obou stranách oceánu, v Čechách mi to připadalo trochu horší.

    • Vanilka 14.1.2013 / 09:53

      Jistě – je to stereotyp. A omlouvám se, že jsem ho tak zneužila. Podobnou pověst mají i německé děti, což si protiřečí s vyhlášenou německou disciplínou. Kdepak – házení do jednoho pytle se nevyplácí. Všechny americké děti samozřejmě nejsou rozmazlení fakani a všechny francouzské děti nejsou trpělivé a klidné, jak je to popsáno v knížce A dost! Zdravím za oceán!

  6. Michaela 13.1.2013 / 20:43

    AHoj Marti,
    takze ja teda osobne hlasuju pro francouzsky system, myslim si, ze cesky cukr a bic muze v cloveku dost zanechat nasledky (napr ja je na sobe citim) a je fura metod, kttera funguje, inspirovat se budu jednou Janou Ciglerovou, doporucovala i nejake knizky, ale ted se me to netyka, takze nevim 🙂

    co se tyce knizek o Francouzkach – ja ted dostala pod stromecek Francouzky nikdy nespi samy: https://www.kosmas.cz/knihy/153455/francouzky-nespi-samy/ – je to teda psane Americankou, ktera zila ve Francii.

    kdyz se mrknes na odkaz, muzes najit dalsi tituly z teto rady.

    m.

  7. Oh My Beautiful Life 19.6.2013 / 20:58

    Sice sem píšu hodně pozdě, ale musím poděkovat za tipy na knížky o Francouzích a jejich životním stylu. Mireille Giuliano mám přečtenou celou, tak teď si píšu na seznam další skvělé tipy. Díky 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s