Koncept kontinua

Přečetla jsem si jednu z knih, které nejspíš figurují na seznamu povinné četby současných moderně alternativních rodičů: Koncept kontinua.

Přiznávám, že jsem se do ní musela trošku přinutit. Půjčila mi ji kamarádka a podle toho, jak mi ji popsala, jsem došla k mylnému závěru, že to bude kniha pro přírodně založené rodiče, kteří odmítají všechno moderní, kteří nosí děti zásadně jen v šátku, kteří je krmí výhradně bio potravinami, hádají se s doktorem kvůli očkování apod. Nakonec se mi četla velmi dobře.

koncept_kontinua

Autorka Jean Liedloffová ji napsala už v 70. letech poté, co strávila dva a půl roku zkoumáním jihoamerického indiánského kmene Yequánů, který žije na úrovni doby kamenné. Došla tam k závěru, že vymoženosti moderní doby v euroamerické civilizaci nás odtrhly od našeho kontinua – tedy jakýchsi základních pravidel, instinktů a hodnot, které by v nás měly dřímat už od počátku věků.

Většina jejích myšlenek mi zněla velmi racionálně a logicky a pomohly mi dotvořit si jasný postoj k některým sporným názorům dneška. Tak třeba to nošení dětí v šátku (teda těmi šátky pořád moc přesvědčená nejsem, ale naštěstí existují i jiná nosítka na nemluvňata): autorka tvrdí, že po celé trvání historie maminky novorozence nosily – tedy nevozily je v kočárcích, což je právě jeden z výmyslů moderní doby. Přijde mi logické, že po 9 měsících strávených uvnitř maminky může být pro dítě šok, když je od maminky náhle odděleno a odloženo do studené postýlky nebo do kočárku, ze kterého není vidět ven a ve kterém necítí mámu. Dítě asi potřebuje vnímat vůni matky, cítit její teplo, mít kontakt s její kůží – je to přirozené. A kromě toho je pro něj všechno nové a musí se toho tolik naučit. Z maminčina náručí toho může vidět a vnímát mnohem víc než z kočárku a také si zvyká na pohyby, když se jeho maminka pro něco sehne k zemi, když pracuje v kuchyni, otáčí se atd.

Taky se mi zdá logické, že pokud je dítě odložené samo v postýlce ve svém pokojíčku nebo v kočárku, nudí se a začne plakat. Když pláče, obvykle někdo přijde, což je samo o sobě rozptýlení – proto většinou plakat přestane. Dnes je ale prosazovaný názor, že by rodiče neměli k miminku spěchat, jakmile zapláče, ale naopak ho naučit, aby se zabavilo samo. Popřípadě ho „nechat vyplakat“. Jenže podle Jean Liedloffové dítě pláče z frustrace, protože je samo a zatím se zabavit nedokáže. Ze své zkušenosti s Yequány je přesvědčená, že z miminek, kterým se v raném věku věnuje dostatek pozornosti a lásky (tedy z miminek, které jejich rodiče nenechávají „vyplakat“ a které tráví dostatek času v maminčině náručí), se rychle stanou o to samostatnější a vyrovnanější malé děti.

Škoda že autorka zrovna tahle témata jako „kočárek vs nošení v šátku“ a „utěšit vs nechat vyplakat“ popisuje tak dogmaticky, až to nahání hrůzu. Dokonce se v předmluvě sama zmiňuje o tom, že nějaká čtenářka po přečtení prvního vydání přemýšlela, že spáchá sebevraždu. Nedivím se. Pokud si tuhle knihu přečte někdo, kdo už má odrostlé děti, zřejmě nabyde dojmu, že jim strašně ublížil a že se z toho raného dětství stráveného v kočárku a v postýlce nikdy nevzpamatují.

Naštěstí ty teorie Jean Liedloffové mají své mezery… Tak například hned v úvodu píše, že všechny příručky o těhotenství a výchově dětí jsou špatné, a přitom je Koncept kontinua vlastně taky takovou příručkou. Taky se mi zdá trochu zvláštní, že autorka (která sama děti nemá) srovnává některé reakce dětí s opičím mládětem nebo s malým mravenečníkem. A hlavně názory jako…

  • „Sklon matky dožadovat se synovy pozornosti a lásky může vést v pozdějším životě k homosexualitě.“
  • „Muž ochuzený o fázi v náručí se neustále pokouší dokázat sám sobě, že je hoden lásky, a dobývá ženská srdce (syndrom Casanovy).“
  • „Herci si naopak svou potřebu být středem pozornosti naplňují na pódiu.“
  • „Cestovatel si vytváří srovnatelný druh iluze. Sen o magickém návratu do náruče je v jasně vnímané realitě neudržitelný. Proto cestovatel věří, že by každé nové místo mohlo být tím správným.“

…mi připadají scestné. Myslím, že v historii lidstva bylo spousta lidí jako Casanova, Molière nebo Kryštof Kolumbus a bude těžké dokázat (a samozřejmě i vyvrátit), že by si VŠICHNI svými činy kompenzovali nějaké komplexy z raného dětství. Mimochodem ani jeden z výše zmíněných mužů se v kočárku asi nevozil.

Tím nechci říct, že je Koncept kontinua špatný. Jsem ráda, že jsem si ho přečetla a pomohl mi si spoustu věcí ujasnit. Jen se trochu bojím, že si ho některé maminky berou příliš k srdci. Podle mě je dobré mít na paměti, že miminko potřebuje mámu, potřebuje s ní mít fyzický kontakt a mít ji nablízku, a že touží vstřebávat podněty a objevovat svět. Ale nemyslím si, že to znamená, že se mám vyhýbat kočárku i postýlce jako čert kříži, dítě si k sobě přivázat a nosit ho přilepené na holé kůži od rána do večera a od večera do rána.  Jsem pevně odhodlaná věnovat miminku ze sebe to nejlepší a jsem vděčná, že mi lucemburský systém umožní se mu naplno věnovat po první – zásadní! – rok jeho života. Potom se ale oba budeme muset podřídit společnosti, ve které žijeme, a jejím pravidlům. Jistě – moderní doba nám určitě hodně vzala z našich instinktů. Ale taky nám přece něco dala. Je na nás, abychom našli způsob, jak ta pro a proti vyvážit.

Advertisements

10 thoughts on “Koncept kontinua

  1. vimneok 4.1.2013 / 16:15

    četla jsem. pro Mayku už pozdě. měla jsem depku. pak jsem se rozhodla se na to vykašlat, člověk dělá jak nejlíp umí v dané chvíli…
    btw šátek neprošel, May ho nesnášela a já jsem nešika… zato prošla Manduca, jedna z nejlepších věcí, co jsem na mimi měla. jestli tě to zajímá, koukni ke mně, stal se ze mě magor na nosítka 😀 a na kočárky…

    • Vanilka 4.1.2013 / 16:39

      Díky, našla jsem. Přesně takové nosítko jsem měla na mysli jako alternativu k šátku. Manducu už mi radila budoucí švagrová – má ji taky. Jedna kamarádka mi zase radila Babybjorn, protože se prý snadno navléká a zapíná. A celkově mi připadá takový pěkně pevný, takže má miminko pěkně podepřená záda a hlavičku. Přijde mi, že do té Manducy se švagrová vždycky dost složitě navléká – a to jí většinou asistuje manžel. Jaké s tím máš zkušenosti ty? Daří se ti to navléknout snadno?

      • vimneok 4.1.2013 / 16:44

        babybjorn ale neni nositko, je to klokanka. klokanky jsou ok, pokud nechces nosit delsi dobu jak cca hodinu v kuse. Pak te z toho zacnou bolet zada a deti v tom nejsou ve spravne poloze – kvuli kyclim, kvuli tenkemu pruhu latky mezi nozickama, kvuli odklonene pozici, ktera jim „zalamuje“ zada…. kazdopadne vse je o zvyku. v porovnani se satkem je Manduca velmi jednoducha, jediny problem je se zapnutim bezpecnostni pojistky na zadech, ktera je pomerne vysoko, ale to se da taky nacvicit. no myslim, ze nejlepsi nositko je beco, je o neco drazsi, ale uplne nejvychytanejsi, delaji i ruzne barvy a vzory a taky se zapina lip… oproti tomu manduca ma zvetsovaci dil, takze kdyz se rozepne, muzes tam mimco uplne schovat. nejlepsi by asi bylo, kdybys mela moznost vyzkouset na vlastni kuzi, co ti sedi lip. zalezi i na postave nosice a tak…
        vidis, ja jsem te varovala, jsem na tohle ujeta 😀

      • Vanilka 4.1.2013 / 16:51

        Já jsem ráda, že to můžu zkonzultovat s někým, kdo je na tohle „ujetý“, než abych koupila blbost, kterou pak stejně nebudu používat. Například jsem nevěděla, že je rozdíl mezi klokankou a nosítkem. Tak děkuji za osvětu.

      • vimneok 4.1.2013 / 21:46

        konzultuj konzultuj 😀 jsem rada, ze je to jeste nekomu dalsimu k necemu dobre

    • Vanilka 5.1.2013 / 15:13

      Milá Bohyně, ano, na váš článek o strouhání manioku si pamatuju. A ano, v té knížce je opravdu spousta zajímavých myšlenek – mj. o tom, že dětská inteligence by se neměla podceňovat a že nepotřebujeme děti pořád „buzerovat“ a říkat jim, co se jak dělá. Na spoustu věcí můžou přijít samy. Jasným důkazem jsem i já, především v oblasti vaření. Moje matka mi už několikrát vysvětlovala a ukazovala, jak se vaří základní pokrmy jako guláš, nebo jak se peče kuře. Ať jsem se soustředila sebevíc, ten postup jsem si nezapamatovala. Musím si na to přijít sama: vyhledat si recept a pak se s tím kuřetem pomalu prát v kuchyni. Teprve potom si to zapamatuju a příště už se do receptu nebudu muset koukat.
      Jinak tě ujišťuju, že ten úhel pohledu se s těhotenstvím začíná dost rychle měnit. Ještě před pár lety bych přísahala, že děti nikdy mít nebudu. Neuměla jsem si s nimi povídat ani hrát – a hlavně jsem do toho neměla chuť. Děti mi rozhodně nepřipadaly roztomilé. A teď? Těším se na miminko, nadšeně kupuju dětské oblečky, studuju knížky o výchově a těším se, až mu budu číst pohádky!

  2. Lenka 5.1.2013 / 20:28

    Já jsem všemi deseti pro šátek.. I já jsem před porodem „pilně studovala“ a ze všech zaručených informací mi šla hlava kolem. Všechny kamarádky mi ochotně radily a já měla strach, že nic nezvládnu. Naštěstí to příroda zařídila a mé dítě přežilo. Jinak šátek se mi výborně osvědčil. Navíc v Praze existují kurzy a šátek se dá předem vyzkoušet. Dodnes lituji vynaložené investice za hluboký kočáerek ( kdo to mohl tušit, všichni pořizují kočárek před porodem.). Ještě dnes si pamatuji soucitné obličeje starších dam, které mé dítě litovali, že je chudáček namačkané v šátku a nemůže se svobodně pohybovat. Ještě že mě neudali na sociální odbor. A kamarádky s odrostlými dětmi… Kapitola sama pro sebe. A hlavně , zkušenosti jsou opravdu nepřenositelné, prožité se počítá!!!!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s