Nechápu, jak to dokáže

I_dont_knowKamarádka mi půjčila knihu I don’t know how she does it od Allison Pearson, která byla do češtiny přeložena pod názvem Nechápu, jak to dokáže. Když jsem teď na internetu hledala obrázek, zjistila jsem, že byl podle knihy natočený i film se Sarah Jessicou Parker v hlavní roli. To mi v kinech asi nějak uniklo – musel to přitom být trhák.

Hlavní hrdinkou je Kate, matka dvou dětí – 5leté Emily a ročního Bena – pracující na plný úvazek v londýnské City. Její každodenní náplní je boj s časem. Její zaměstnání je náročné na čas i energii, stejně jako starost o domácnost a o děti. Na placené služby paní na úklid ani na servis velmi drahé chůvy, která se stará o děti, se Kate nemůže plně spolehnout. Paní na úklid bolí záda, a tak se nemůže příliš ohýbat. Také má závratě, a proto nemůže vyčistit nic, co přesahuje její vlastní výšku. Chůva může onemocnět. Nebo nalít dětem džus, když nemají pít sladké nápoje, a nechat je dívat se příliš dlouho na televizi.

Kate proto musí dělat kompromisy a akceptovat, že ona sama nezvládá věnovat dětem takovou péči, jakou by si přála. Většinou je ráda, když se stihne domů vrátit včas, aby je uložila do postele. Ale ani to se jí nepodaří vždycky. Svou absenci se občas snaží kompenzovat například přípravou domácího pečiva na vánoční besídku  své dcery, i když to znamená, že ve skutečnosti ve dvě v noci jen v rychlosti vlastnoručně nazdobí koupené sušenky cukrovou polevou. Jen těžko se vyrovnává s pocitem, že není dokonalou matkou, obzvlášť když se dostane do kontaktu s jinými, většinou nepracujícími matkami. Ty na ni většinou hledí nechápavě, protože se samy věnují dětem a domácnosti na plný úvazek a mají pocit, že i tak mají práce víc než dost.

Kontakt s manželem se omezuje na předávání základních informací a pokynů. Manžel tím samozřejmě trpí – stejně jako určitým pocitem méněcenosti, neboť to není on, kdo přispívá do rodinného rozpočtu největším podílem.

Každý Katin den končí dlouhým seznamem položek, na které musí myslet a na které si musí v pravý čas vzpomenout. Obstarat klauna na Emilinu oslavu narozenin. Sehnat náhradu za nemocnou chůvu. Pořídit nový koberec na schodiště. Připravit prezentaci pro nového klienta v USA.

Ta kniha se mi četla jedním dechem. Katiny pocity mi často byly povědomé – a to i přesto, že zdaleka nejsem tak časově vytížená a ještě nemám děti. Není to žádný feministický román, ale autorka s vtipem vystihuje nepostradatelnou výkonnost ženského mozku. Muži si pravděpodobně neuvědomují, co všechno si žena musí pamatovat. Data narozenin všech členů rodiny. Evidence dárků, které už jednotliví členové rodiny někdy dostali. Otevírací doby obchodů, lékařů, školních zařízení. Kde jsou uložené vánoční ozdoby. Potraviny, které děti nejedí (to se navíc časem mění). Nákupní seznamy. Já bych ještě přidala třeba dny, kdy se vyvážejí popelnice (a my máme před garáží 3 druhy popelnic).

Jedna kamarádka si mi nedávno postěžovala na svého manžela, protože se ukázalo, že manžel neví, kde mají děti uložená pyžama. „Proč si mám tohle pamatovat jenom já?“ rozčilovala se.

I mně někdy připadá, že je těch informací, které je třeba si pamatovat a na které je třeba myslet, na mě moc. Motýla nerozhodí letáček ve schránce, kterým jsme žádáni, abychom provedli odečet vodoměrů. Mě ano. Dokud ten letáček není vyplněný a odeslaný, musím na něj myslet – právě ze strachu, že když na něj myslet přestanu, zapomenu. A takových věcí je opravdu velká spousta. Jaké to bude, až budu muset myslet ještě na všechno, co se týká dítěte? A jaké by to bylo, kdyby těch dětí bylo víc?

Tím nechci říct, že muži jsou neužiteční a k ničemu. Ale přemýšlejí jinak. Nebo spíš… vykonávají to, na co myslíme my ženy. Občas. Když jim to připomeneme po sto dvacáté páté 🙂 Určitě myslí na spoustu jiných věcí, ale ty se nás a rodiny možná týkají o něco míň.

Závěř knihy mě rozladil a snad se na mě nebudete zlobit, když vám o něm napíšu. Ujišťuju vás, že ta kniha stojí za přečtení, i když kvůli mě budete vědět, jak to dopadne – už jen pro všechny ty humorné scénky a zajímavé postřehy ji vřele doporučuju.

Kate se nakonec rozhodne zachránit své manželství a věnovat se dětem, a  proto svou práci opustí a odstěhuje se s rodinou na venkov. Abych řekla pravdu, tohle jsem nečekala. Znamená to, že kariéra a rodinný život skloubit nejdou?

Autorka tím asi chtěla říct, že když má žena rodinu, musí se připravit na kompromisy a některých věcí se vzdát. Například vysokého příjmu. Katin manžel je architekt, což by podle mě v Anglii mohla být celkem výnosná činnost, ovšem v závěru podotýká, že vystačit jen s manželovým příjmem vyžaduje určité oběti.

Katina kolegyně, která v příběhu otěhotní a stane se svobodnou matkou, nakonec svou práci také opustí, vrátí se do rodných Spojených států a tam spustí vlastní business, který ale podřídí svým časovým možnostem a omezením.

Opravdu mi z toho vyplývá, že kariéra na vysoké úrovni se dá rozvíjet jen do té doby, než má žena děti. Potom už to prostě nejde ukočírovat a musí si vybrat: buď bude šidit práci nebo rodinu.

Sama na sobě vidím, že s věkem se moje potřeba seberealizace i moje představy o kariéře mění. Taky jsem se dřív viděla v kostýmku a na vysokých podpatcích v nějaké veledůležité funkci. Postupně moje ambice  tak nějak vyšuměly. Ani ty vysoké podpatky už mě nepřitahují tolik jako dřív 🙂 Asi to má něco společného i s biologickými hodinami a se založením rodiny. Je to přirozené? Mělo ale v tom případě smysl, aby naše předchůdkyně bojovaly za přístup ke vzdělání a za rovnost na pracovním trhu? Dá se té rovnosti vůbec dosáhnout?

Popovídala jsem si o tom s Motýlem, jehož první reakce byla: žijeme v době, kdy ženy přece mají na výběr a nemusí mít děti. Proč ale muži tenhle výběr dělat nemusí? Proč se muži mohou stát otci a zároveň dál řídit firmy? Motýl se zamyslel a pak rozvedl teorii o tom, že příroda to prostě zařídila tak, že některé úkoly jsou spíš ženské a některé spíš mužské. S tím souhlasím. Nevadí mi žehlit, když vím, že můj muž poseká trávník. Motýlovi z toho vyplývá, že celkově mají ženy předpoklady k řízení rodiny, což představuje srovnatelný zápřah jako řízení firmy. A jelikož ženy řídí své rodiny, muži řídí firmy. To zní docela logicky, ne?

Potíž je v tom, jak dnešní společnost nahlíží na ženy v domácnosti. Když některá řekne, že nepracuje, co si většina lidí pomyslí? Že nic nedělá. Svět je naruby. Před sto lety byly naopak odsuzovány ženy, které pracovat chtěly.

Co je správné? Mají ženy „ubrat“ v pracovním prostředí, když mají rodinu, popřípadě zůstat doma úplně? Nebo se mají snažit donutit muže k tomu, aby doma víc pomáhali, aby mohly obstát i v pracovním prostředí? Osoboně si myslím, že to je nemožné. Ano, muži můžou doma pomáhat – někteří se opravdu snaží. Ale některé věci jim prostě unikají – třeba kde mají děti uložené pyžamo.

Reklamy

8 thoughts on “Nechápu, jak to dokáže

  1. Barb 21.12.2012 / 10:52

    Každá žena je jiná, každý muž je jiný. V jiných rodinách si třeba zase chlap pamatuje, kde jsou ozdoby a kdy má otevřeno doktor. Ženská odejde od rodiny a nechá manželovi osmiletou dcerku, starej se (případ z příbuzenstva), i tak to chodí. Fakt bych neposuzovala paušálně.

    Z té knížky – zarazilo mě, že když je hospodyně neschopná (nebo má bolavá záda atd.), že ji ta hlavní hrdinka nevyměnila. 🙂

    Ad kariéra – já si naopak s věkem čímdál víc věřím, nemá to nic společného s kariérním postupem jako takovým, neusiluju o vedoucí posty, to mě neláká, ale mám dvě VŠ a konečně bych se ráda dočkala toho, že uplatním svoje schopnosti a nebudu dostávat samé podřadné úkoly (proto jsem sekla se zaměstnáním) za plat nekvalifikovaného brigádníka (nic proti nekvalifikovaným brigádníkům). A přitom je mi třicet jedna, tudíž bych měla teoreticky začít i hnízdit. Ale to druhé není na pořadu dne, potřebuju se holt realizovat (a vzhledem k předchozím výdělkům i vydělávat, abych si vůbec nějakou rodinu mohla dovolit).

    Pokud jde o tu otázku žena x kariéra, doufám, že si jednou (minimálně tady v ČR) zaměstnavatelé uvědomí, že ženská na rodičovské dovolené, případně po ní, není prašivá, ale naopak schopná manažerka, která stíhá právě to pamatování si ordinačních hodin, taky kde jsou ozdoby atd. a přitom ještě dohlížet na dítě a chod domácnosti a že je
    to vlastně zdatná manažerka, tudíž pro zaměstnavatele velice užitečná osoba. Nastejno s mužem bude žena v práci… no možná tak za dvacet let.

  2. Nikouka 21.12.2012 / 14:05

    Tak zrovna na podobné téma jsme včera zavedli rozhovor s mým drahým… 🙂 Ptala jsem se ho, jestli podle něho je lepší být doma, starat se o děti na plný úvazek, uklízet a každý den vařit manželovi teplé jídlo… nebo tohle všechno dělat v menší míře, ale vydělávat nějaké peníze. Zajímalo mě, která verze ženy je mu sympatičtější. 😉 A můj muž mi dlouze vysvětloval svůj pohled na věc, ale vyplynulo z toho to, že je to celkem jedno, jen se v každém z těch dvou případů trochu mění rozdělení úkolů…

    Dneska je založení rodiny pěkná věda, že? 🙂

    • Vanilka 21.12.2012 / 14:53

      Divím se, že drahý neodpověděl, že by chtěl obojí: aby se žena starala o děti, uklízela, vařila a zároveň vydělávala peníze 🙂 Ano, založit rodinu je dneska věda. Nevím, jestli ty nároky na nás ženy klade společnost nebo si je na sebe klademe my samy. Měly bychom být schopné hospodyně, úspěšné v práci a ještě se u toho usmívat, být zábavné a uvolněné a dobře vypadat.

      • ZuzkaCZ 21.12.2012 / 18:36

        Hodně si toho na sebe klademe úplně zbytečně samy. Hlavně doma. Děláme spoustu činností, který protějšek stejně nevidí-a kupodivu často ani nevyžaduje. S klidným svědomím (protože už mám děti téměř dospělé) můžu říct, že špinavý okna před Vánoci vážně neřeší ani chlap ani děti. Klidině snesou k večeři kus chleba místo teplé večeře. A rozhodně je jim milejší trocha binčuse než uštvaná matka a partnerka. Nejtěžší je naučit se, abychom se my samy nedrásaly tím, co neděláme.
        Mimochodem ten film se S.J.Parker byl strašnej, tento týden šel na Markíze tuším.

      • Mirka 23.12.2012 / 14:25

        Samy.

  3. Olinka 21.12.2012 / 20:21

    Ano, těmito myšlenkami se trápím už od gymplu. Už jsem se naučila, že většina chlapů nepořádek absolutně nevnímá a není schopna pochopit, v čem je problém (čest výjimkám), že uklízet věci na své místo je neřešitelná záhada atp… Popravdě řečeno si myslím, že většina ženských je fakt schopnějších a zodpovědnějších, než jsou chlapi. Asi je to fakt dané tou evolucí, vrozenými schopnostmi… Nicméně, jaké si to uděláš, takové to máš. Já si zkrátka nedovedu představit, že bych měla doma nesamostatného chlapa, který by nebyl schopný udělat týdenní nákup nebo třeba ráno obléct a vypravit děti do školy. Nedejbože že by nebyl schopný obléct a vypravit do práce SEBE:-) Vůbec si myslím, že chlapům prospívá, když jsou nuceni nějakou dobu žít sami a taky se sami o sebe starat. Vidím to na svém bratrovi. Takovej chlap už je pak schopný se ženou kooperovat a docenit její snahu nebo jí pomoci s domácími pracemi. Nejhorší varianta je student, co má tzv. full servis od maminky, následně si najde slečnu a očekává to samé do ní, protože se jaksi nikdy nepotkal s realitou.
    Ve chvíli, kdy si najdete „použitelného“ chlapa, určitě se dá spojit kariéra s rodinou. Například si myslím, že pokud je matka víc pracovně vytížená než otec a tudíž s dětmi tráví o něco méně času, není to o nic horší, než často vídaný fenomén víkendového otce.

  4. Femme Fatale s Bohyní 22.12.2012 / 09:02

    Nerada to přiznávám, ale věci by se měly dělat pořádně. Čili buď šulíte rodinu, nebo práci. Nikdy nebudu stoprocetně úspěšná v práci a odvádět výsledky, na které jsem zvyklá, když budu řešit stopadesát věcí najednou. Proto jsou muži v práci, zatímco my jsme doma, a odvádějí super výsledky, aby pak za to dostali dobrý honorář a zaplatili všechno co potřebujeme, protože těch jejich stopadesát věcí řeší jejich ženy – sekretářky, matky, manželky, přítelkyně atd. Prostě to tak je. A zrovna já, zastánkyně kariéry a aupairek to nerada přiznávám. Blbý je, když jeho honorář není dost na živobytí a na ty boty, co ráda dostávám, už vůbec ne… 😦 (Boh)

  5. Witch 22.12.2012 / 16:18

    Můj muž, zaplaťpánbu, odmítl vaření knedlíků. Bojoval s námahou a stejně je v životě neudělám jako jeho matka-tak si to u ní můžeme občas vychutnat (ovšem když si dělám knedle s vejcem z krámu, taky si dá). Nesnáší uklízení, neboť doma je v sobotu po šesté matka budila otevřením okna a hned stahovala lůžkoviny z postelí. Což je problém, kdy uklidit, když je doma vždycky, já méně – a hned se mu kazí nálada. Kdy vyluxovat, sakra, aby neměl pupínky? Za ty roky jsem se naučila nebýt služkou až tolik. Děti si musí udržovat pořádek – běžný pro moje oko, pak mamčino a nejostřejší je očko tchýně. To stojí v pozoru i tchýnin jazyk. Do kuchyně mi lezou v botách – tak vytřu jednou týdně. Až když svištím domem a mám na to náladu. Komu to vadí, ví, kde je smeták a hadr, ručky mu rostou od ramene. Já jsem tím, kdo klasicky dělá, studuje, různě zajišťuje budoucno a přitom dbá na jejich vyžehlíno navaříno. Pokud nezvládají se zapojit, aspoň neremcají – nebo to utnu.
    A hlavně platí: bordel v bytě, šťastné (a zdravé) dítě. Místo buzerace jsem jim ukázala, co s kostkami nebo jsme dělali loutkové divadlo. No, radši půjdu uklidit vyplavený obývák, strop už vyschnul. Manželem sestrojené čidlo přemostil pavouček se zarosenou sítí, náhodou se i plováček zasekl a něco přeteklo. Holt se často něco podělá a to je sféra chlapů, já z toho pak zase udělám domov. Ale taky umím nakládat štěrk a vozit v kolečku, když je to moje zlato už vyplivané. Tak asi… Hezké svátky!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s