Jak neříkat ne

Začátkem prosince jsem zahájila nákup vánočních dárků. Přes internet. A hned první dárek, který mi přistál do virtuálního košíku, byl pro mě. Ne, vůbec nejsem sebestředná 🙂

Objednala jsem si knihu Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Ještě jsem ji nepřečetla – snad mám ještě dost času si rozmyslet, za jaký konec tu výchovu vlastně vezmu. Hodně si od té knížky ale slibuju.

Především doufám, že mě naučí, jak neříkat ne. Jak neustále dítěti neopakovat „nedělej tohle“, „nedělej tamto“, „nechoď támhle“, „nekřič“, „nemluv s plnou pusou“ atd.

O víkendu nasněžilo, a tak jsme s Motýlem a s holkama vyrazili na procházku sněhem. Té starší je deset a vždycky byla klidnější, zato ta mladší – to je čertík se spoustou energie. Ze sněhu měla radost, a tak pořád pobíhala sem a tam, zastavovala se, pak nás předběhla, házela po nás kouličky, z každého auta či plotu musela smést těch pár centimetrů sněhu, co na nich uvízlo. V podstatě prováděla samé „nevinné činnosti“, byla to také naprosto „nevinná procházka“ po polních cestách, kde nejezdí auta. Přesto mi najednou došlo, kolik tam číhá různých nástrah. Neustále jsem slyšela sebe nebo Motýla říkat:

  • „Nešlapej tam, je tam strouha, spadneš do ní.“ (to už se jednou stalo)
  • „Nesundávej si čepici, nastydneš.“
  • „Nezastavuj se pořád, pleteš se nám pod nohy.“
  • „Nedělej pořád ty kouličky, promáčíš si rukavice a bude ti zima.“
  • „Nesahej na tuhle hroudu sněhu, vidíš přeci, že na ni čůral pes.“
  • „Neutíkej, klouže to.“

Bylo mi jasné, že v dětských očích jsme byli otravní dospělí, kteří pořád něco zakazují a nedopřejí dětem žádnou zábavu. Dokonce mi problesklo hlavou, že zhruba po třetím takovém zákazu nás to dítě přece nemůže brát vážně (taky to tak vypadalo – neposlouchala nás). Snažila jsem se krotit, ale bylo hrozně těžké přestat. My dospělí prostě víme, jak to může dopadnout: že do té strouhy opradu může spadnout – nebo si aspoň pořádně promáčet boty.

Domů jsme se vrátili bez velké újmy na zdraví. Ale ta starší Motýlova dcera byla naštvaná, protože jí ta mladší hodila sníh za krk. A ta mladší brečela, protože měla promáčené rukavice a zmrzlé prsty. Aspoň jsem se ubránila té nejprotivnější větě, kterou jsem jako malá nesnášela ze všech nejvíc: „Vždyť jsem ti to říkala.“

Tak doufám, že mě knížka naučí jednat s dětmi jinak  – bez neustálého zakazování, bez neustálých „ne-„. Máte vy osobně nějaký recept, jak mluvit s dětmi, aby vás poslouchaly?

Advertisements

11 thoughts on “Jak neříkat ne

  1. vimneok 11.12.2012 / 12:31

    I wish… a to jim je teprve pět a necelé tři. někdy mám pocit že neříkám nic jiného než varianty ne prokládané důrazným dost, přestaň a pod. načteno mám spoustu, tuhle taky, ale praxe je jiná věc a zažité vzorce u nás doma holt v momentě únavy nebo stresu = skoro pořád vyplouvají na povrch…

    • Vanilka 11.12.2012 / 13:00

      Koncept kontinua už na mě doma taky čeká. Půjčila mi ho kamarádka.

  2. misunka 11.12.2012 / 13:54

    az/jestli se to naucis, napis nam prosim navod!! 🙂

  3. Bosorka 11.12.2012 / 14:07

    A další stupeň je na příští vycházce říkat Budeš mít zase zmrzlý ruce jako minule, nebo Zase bude plakat když jí to děláš.. Ale tam už není NE ve slově a zkušenost je již jejich, ne jen vaše, takže už to i víc zabírá;-) Já už malej jen říkám: pozor na to a to, když tam spadneš, budeš plakat/bude tě to zase bolet..atd.. je to tvoje volba, pak mi nechoď plakat, už to nepůjde spravit.. Docela už si pak nechá poradit. Protože ví, že když by do té strouhy v mrazu spadla, i po varování, nejdřív dostane přez zadek (mě se odplaví stres ze strachu o její zdraví a jí se tím prokrví studené nohy;-) ) a pak teprve jí budu zachraňovat. Bohužel, když jde o životy a zdraví, nelze dělat kompromisy. Do zamrzlého rybníka, rušné silnice apod. to může být jednou a naposled. A ty méně nebezpečné věci holt se přiměřeně věku musí naučit i z vlastních chyb. Pak začne víc věřit varování druhých, když zjistí, že by si ušetřila nějaké to bebí.

  4. kocourpes 11.12.2012 / 17:54

    Doporučuju knížku Respektovat a být respektován, sama jsem jí přečetla a i učitelé na VŠ nám jí hodně doporučují…

  5. Clara 13.12.2012 / 00:18

    Ja si tu respektujici knihu budu snad muset taky precist. Hmhm, o porodu bych mohla prednaset, to jsem mela nactene snad vsechno, o detech nic. Asi mi prislo, ze bude hlavni ukol to dite porodit a pak se uvidi. Zakazovaci vety jsem pouzivala snad nepretrzite, kdyz byly starsimu dva. A i tedka jimi nesetrim, nejcastejsi jsou: Nebij toho M.! Neječ! Efekt maji dost mizerny. Vtipne je, ze ja mam pocit, ze decka usmernuji od rana do vecera, ale moje mama mi pri kazde navsteve vycita, ze jsem moc laxni matka a nemela bych jim tolik dovolovat.

    • Vanilka 13.12.2012 / 09:32

      Já to mám přesně naopak. Informacím o porodu se vyhýbám, neboť hrozí, že se pak zablokuju, až na to přijde, a odmítnu do té porodnice jet. Raději se soustředím na to, co bude potom. A tak studuju návody na správné kojení, na správné držení dítěte, na koupání atd. Jinak mám pocit, že naše maminky na nás pokřikovaly všechny možné zákazy a příkazy. A dnes se jim zdá, že dnešní výchova je příliš volná. Dnešní zákazy jsou asi jiného rázu – dnešní maminky jsou víc vyplašené.

      • Clara 13.12.2012 / 16:34

        Na vyplasenost moji matky myslim nemaji ani soucasne maminky 😀 Nebo mozna byla za nas klidnejsi, taky jsme byly jeji deti a ne vnoucata a nemela cas zaobirat se vsema nebezpecima. Kazdopadne na me deti je preopatrna, az je to kolikrat kontraproduktivni, protoze je svym neklidem privadi taky do nepohody.

        Jo a s tim tehotenstvim jsem to napsala spatne, ja vedela vsechno o tehotenstvi a sestinedeli, o porodu u prvniho ditete nic. Zasekla jsem se u vety, ze kazdy porod je jiny a at si nedelaji zeny radeji zadne plany. Vzala jsem to tedy doslova, kapitolu v knize preskocila a pak se nestacila divit. Na dalsi dite uz jsem mela i porod nastudovany, a byl nakonec takovy, jaky jsem si presne predstavovala. Dokonce jsem po nem byla v takove euforii, ze jsem na vydeseneho manzela jeste z porodniho luzka volala, ze si musime poridit i to treti decko.

  6. Janiac 20.12.2012 / 20:40

    Ach jo, nevím, jestli to čtení není spíš na škodu. Přijde mi lepší brát to pocitově, dle situace. Když jde k rozpálené troubě, říkám „pozor, pálí“, když s ďábelským úspěchem zase krámuje dvdéčka, říkám „ne“. V životě ho spousta „ne“ prostě musí potkat, tak nevidím důvod, proč by si na to neměl malý zvykat. Mám osobní nedobrou zkušenost s konceptem kontinua a výchovou malé „osobnosti“ a spekulování „budu to dělat jinak“ mi přijde jako mrhání časem, protože nebudete 🙂

    • Vanilka 21.12.2012 / 09:45

      Já jsem se pustila do četby Konceptu kontinua. Zatím jsem v úvodu. A zatím mi to připadá docela logické. Jen mě zaráží, že se tam píše, že všechny novodobé příručky o tom, jak zacházet s miminky a jak vychovávat děti, jsou špatné. Přitom Koncept kontinua vypadá taky jako jedna z takových příruček. Pokud máme všechny správné reflexy zabudované v sobě od přírody, asi by bylo opravdu nejlepší nic nečíst.

      A jsem si plně vědomá toho, že všechna má předsevzetí typu „budu to dělat jinak“ se zhroutí, jakmile se ocitnu s miminkem doma 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s