Co život dal a vzal

Konečně jsem dočetla poměrně tlustou knihu, kterou jsem začala číst v srpnu (na svou obhajobu bych ráda upřesnila, že jsem mezitím přečetla i jiné publikace): Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Vlastně jsem se pokusila do ní začíst už před několika lety, tehdy ovšem bez úspěchu. Tentokrát se mi to podařilo – k některým knihám člověk prostě musí dozrát.

Prý všechny knihy Betty MacDonaldové jsou v podstatě autobiografické. Tahle se skládá ze tří částí. V té první z nich – Kdokoli může dělat cokoli – je skryta jedna velká životní pravda. Ona vlastně není „skrytá“, neboť je uvedená už v názvu: že kdokoli může dělat cokoli. Betty popisuje život za americké hospodářské krize ve 30. letech. Připadalo mi zajímavé, jak moc se tehdejší problémy – a v důsledku toho i každodenní život – podobaly těm našim dnešním. Aby se dostaly z bezvýchodné situace, Betty a její sestry se rychle naučily chopit se jakékoli šance. Udržet si práci bylo velmi obtížné a bylo potřeba se přizpůsobit různým funkcím a povoláním. Především se nesměly ničeho zaleknout. Betty se ze začátku trochu zdráhala; připadalo jí, že nic neumí a že k žádnému zaměstnání nemá vhodnou kvalifikaci. Ale její vychytralá sestra Mary ji poučila, jak má samu sebe u zaměstnavatelů prezentovat, a jakmile nějakou práci získá, stačí se ji jen co nejrychleji naučit. Já jsem si díky tomu uvědomila, že překážky si v životě často klademe hlavně my sami, když si říkáme, že něco nedokážeme nebo že to neumíme. Když jde opravdu do tuhého, každý v sobě objevíme nekonečnou zásobu dovedností, o kterých jsme vůbec netušili.

Druhá část je nazvaná Morová rána. Betty v ní vypráví svůj pobyt v tuberkulózním sanatoriu. Tahle část mi přišla poněkud zdlouhavá, ale úplně nezajímavá rozhodně nebyla. Uvědomila jsem si, jak důležité a křehké je naše zdraví. Sice teoreticky „kdokoli může dělat cokoli“, ovšem s jedinou výjimkou: když mu v tom brání zdraví. Přes to vlak nejede. A také z téhle části knihy vyplývá, že k  uzdravení vede hlavně silná vůle. Teprve když se člověk vlastně uzdravit nechce, není mu pomoci.

Třetí část Dusím se ve vlastní šťávě vypráví o životě na ostrově Vashon u Seattlu, kde se Betty se svou rodinou usadila během války, protože nikde jinde nebylo tehdy možné si najmout nebo koupit dům. Život na ostrově byl tvrdý kvůli počasí a kvůli dojíždění za prací na pevninu, ale Betty je klasickou ukázkou toho, že člověk může být šťastný i v podmínkách, které mají k ideálu daleko. Stačí věci brát takové, jaké jsou, a pokud možno s humorem.

Doporučuju jako povinnou četbu, až dozrajete do té správné životní fáze.

 

Reklamy

13 thoughts on “Co život dal a vzal

  1. Alauda 11.10.2012 / 19:54

    Moc hezky jsi to napsala. Mám tuhle knihu moc ráda a občas se k ní po letech vracívám. Vždycky mě překvapí něčím novým, co mě při předchozí četbě nezaujalo, čeho jsem si nevšimla. Je to tím, jak říkáš, člověk k ní musí dozrát. I části, které nejsou nějak příliš veselé, dovedou působit optimisticky a povzbudivě. Přesto, že spisovatelce už by bylo víc než 100 let, její mistrné vyprávění nám má pořád co říci.

  2. Eli 11.10.2012 / 20:43

    O této autorky jsem četla Já a vejce. Její životní styl bych nezvládla, ale četlo se to dobře 😉 Asi bych měla zkusit i její další knihy.

  3. Dejnicka 11.10.2012 / 22:12

    Vejce a já jsi četla? Tam jsem si víc říkala, jak to proboha může vydržet..tohle pokračování už proti tomu byla pohodička:-D Já Betty prostě miluju a dozrávat jsem do ní naštěstí nemusela, bavila mě stejně tak v mládí jako teď a mám to jako psala Alauda, pokaždé objevím něco nového:-)

    • Vanilka 15.10.2012 / 11:55

      Vejce a já jsem nečetla. Stejně jako u Co život dal a vzal jsem se do ní před lety marně pokoušela začíst. Teď se k ní ale určitě zkusím vrátit.

  4. Clara 11.10.2012 / 22:29

    Od B. MacDonaldove jsem cetla ono zminovane Vejce. A jsem asi jedina, koho nejen nenadchlo, ale vyslovene nebavilo, otravilo, docetla jsem to jen kvuli tomu, ze spisovatelku a potazmo i knihu vsichni povazuji za bajecne. Tak jsem porad cekala, kdy ta zabava prijde, ale prd. Mozna jsem nebyla jeste v onom vhodnem veku? Nebo je taky mozne, ze me ty silne zeny, co se biji s osudem jako lvice a optimismu jim neubyva, nejak mijeji? Zkusim asi casem Co zivot dal a vzal, treba to bude jine. Zvlast, kdyz heslo Kdokoli muze delat cokoli mi mluvi z duse a sama jsem se podle nej driv skoro stoprocentne ridila (a parkrat nepekne narazila, obzvlast Nemci si totiz mysli pravy opak a na vsechno chteji mit zcela uzce specializovaneho cloveka).

    • Vanilka 15.10.2012 / 11:57

      Je pravda, že na ty „silné ženy, co se bijí s osudem jako lvice a optimisme jim neubývá“ (hezky jsi to napsala :-)) musí mít člověk náladu. Ke mně se ta knížka asi vrátila v pravý čas a prostě mi zrovna sedla.

  5. Ella 12.10.2012 / 07:55

    Co život dal a vzal i Vejce a já jsem četla několikrát. Poprvé už na základní škole a nikdy jsem neměla pocit, že bych k ní musela dozrát, nebo že by mě nebavila. Dodnes si vybavuji, jak jsme s rodiči na dovolené v Chorvatsku a já si na kamenité pláži ostrova Krk čtu Betty. Mohlo mi být tak dvanáct. Fascinovalo mě (dřív i nyní) vyprávění o jídle (ve Vejci a já), o sbírání a zavařování 🙂 Asi počátek mé celoživotní vášně.
    Je zajímave, že v Čechách zná Betty MacDonaldovou skoro každý a patří k té pomyslné povinné literatuře. Kdežto ve státech je regionální autorkou, kterou skoro nikdo nezná….

  6. jane 12.10.2012 / 08:04

    Možná to nevíte, ale i sestra Betty psala knihy – Mary Bardová, četla jsem Slasti a strasti života s doktorem a líbilo se mi to. Jinak myslím, že Betty tady zná skoro každý vzhledem k tomu, že její knihy se vydávaly i za komunismu, takže to měl v knihovně každý.

    • Dejnicka 12.10.2012 / 09:01

      Myslím, že Mary napsala ještě jednu knihu, taky dobrá. Pak knihu napsala i Bettyina kamarádka, která tam trochu rozebírala to co Betty ve svých knihách přeskočila- proč odešla od manžela. Tu se mi ale bohužel podařilo v knihovně najít jen jednou, kdysi dávno a už jsem zapomněla jak autorku, tak titul. Nevíte někdo?

      • ustarnouciblogeriny 14.10.2012 / 14:34

        Miluju tuhle knihu i „Vejce“ a četla jsem je tolikrát, že většinu pasáží znám nazpamět. Mám ráda i knihy sestry Mary – Slasti a strasti života s doktorem a Čtyřicítka – no a co? Jsou lehoučké a vtipné. Ale Betty mám přece jen o trošku raději…

      • Vanilka 15.10.2012 / 12:00

        Jo, tomuhle tématu se Betty ve své knize obloukem vyhnula.

  7. Makovice 14.10.2012 / 23:27

    Miluju tuhle bichli už několik desítek let. Moc ráda čtu postřehy „přistěhovalců“ – městské dívky Betty na farmě a v divočině, Otčenáškovy Pražandy Ludmily v šumavské vísce, Angličana Petera Mayla na provensálském venkově, Angličana Stephena Clarka ve Francii, mladé Američanky v Čechách girlinczechland.com/…

  8. cernamoora 21.10.2012 / 01:33

    tuhle knížku mám v plánu už delší dobu, ale teď jsi mě trochu odradila, podle popisu by mě to asi nebavilo … možná zkusím spíš to Vejce 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s