Jaká nebudu máma II

Na tohle téma bych nejspíš mohla psát do nekonečna: jak na své děti nebudu zbytečně zvyšovat hlas, jak je nebudu bít, jak ale na druhou stranu nebudou mít dovoleno úplně všechno, jak budu ve svých rozhodnutích důsledná… V minulém příspěvku se ale objevil komentář, u kterého se mi vybavilo několik vlastních zkušeností. Byl to komentář od Clary:

Vcera jsem zrovna o tom rizeni rodiny ditetem premyslela. Mame zname se dvema detmi a ta starsi holcicka rozhoduje o chodu cele rodiny. Do skolky ona chodit nebude (nechodi), ven chodit nebude (cela rodina sedi furt doma), spat chodi taky o pulnoci atd. Kdyz zaveli, ze se jde delat to ci ono, hned to rodice realizuji. Je to ale takove nenapadne, protoze ta holka je docela rozumna, na zachod chodi, uklizi po sobe atd., u kluka by myslim dochazelo ke konfliktum casteji. Ale ani tak se mi to vubec nelibi. Nicmene vidim, ze i ja v dost vecech detem ustupuju, jak nekdo rikal, vyhrany boj s ditetem je jen ten boj, ve kterem se dite rozhodlo nebojovat.

Řízení rodiny dítětem je mi povědomé. Znám ho totiž z Motýlovy rodiny.

Možná už jsem o tom někdy v minulosti psala. Když jsem se s Motýlem seznámila a vzala na vědomí, že je součástí „family balíčku“ obsahujícím taky dvě děti, začala jsem si představovat společně trávené víkendy plné zábavy, společných výletů a domácí pohody. Velmi rychle jsem zjistila, že to, co připadá zábavné pětiletému dítěti, nepřipadá nutně zábavné i mně. A samozřejmě to platí i naopak, a tak mnou navržené výlety nikdy neměly příliš úspěchu (až na můj poslední pokus se psí výstavou a poutí – jenže teď už jsou holky větší a mají rozum :-)).

No a co se týče té domácí pohody, tak o ní máme s Motýlem každý trochu jinou představu. Ta moje vlastně nebyla nijak zvlášť konkrétní. Prostě jsem si myslela, že budeme společný čas doma trávit tím, co nás těší, a to buď společně nebo každý zvlášť. Že si třeba sem tam spolu zahrajeme nějakou společenskou hru jako Člověče nezlob se nebo Pexeso (které bohužel francouzské děti neznají!) a potom si budu moct i chvíli číst, zatímco se Motýl bude rýt v zahradě.

Jenže v Motýlově pojetí se musí rodinná pohoda naprosto podřídit dětem. Dělá se pouze to, co je bude bavit. Občas celý týden Motýl fňuká, že nemá čas posekat trávník a okopat záhony (což je činnost, která ho obvykle vcelku baví), a když se ho snažím utěšit, že to bude moct udělat o víkendu, vyvede mě z omylu: o víkendu má přece holky. Já sice nevidím nic špatného na tom, aby se i v jejich přítomnosti třeba hodinu nebo dvě věnoval údržbě zahrady – můžou si přece zatím hrát nebo s ním můžou být v té zahradě a skákat přes švihadlo – ale Motýl automaticky vylučuje možnost, že by se svým dětem chvíli nevěnoval. Takže víkendy jsou pak zasvěcené plavání v bazénu (to se holkám líbí), pobíháním na hřišti (zvlášť když je tam opičí dráha), vaření (hlavně Motýlova starší dcera je posedlá vším, co se odehrává v kuchyni), chozením do kina na kreslené filmy apod.

Mně osobně ani jedna z výše uvedených aktivit neobtěžuje. Obtěžuje mě jejich kombinace od rána do večera a také to, že je absolutně nemožné během těchto víkendů konečně uskutečnit nějaký už dlouho odkládaný úkol v domácnosti nebo na zahradě, protože by se v té chvíli holky mohly nudit.

Samozřejmě je hezké, že má Motýl tendenci se svým dcerám věnovat naplno, když je pořádně vidí jen jednou za čtrnáct dní na víkend. Asi je to tak trochu syndrom rozvedeného tatínka. Trochu se ale bojím, že si holky už zvykly na to, že u tatínka se svět točí kolem nich.

Také se mi nelíbí zřejmě moderní francouzský trend nechat děti o všem rozhodovat. Vždyť budou mít na rozhodování celý život! Proč už v tak nízkém věku musejí mít vlastní názor na to, jestli je lepší jít do ZOO nebo na pouť, nebo jestli k obědu budou lepší těstoviny nebo bramborová kaše? Netvrdím, že názor malých dětí není důležitý, ale myslím si, že ne vždycky si děti můžou uvědomit následky a kontext svých rozhodnutí (třeba že do ZOO se musí jet 60 km autem, zatímco na pouť se dá dojít procházkou, nebo že těstoviny by babičce daly míň práce než ta bramborová kaše a mohla by si pak s nimi ještě chvíli hrát).

Nicméně i přes svůj kritický pohled na to, jak lidé v mém okolí přistupují k výchově, mi vzadu v hlavě klepe výstražné kladívko, a když tohle všechno píšu, jako by mi morseovkou dávalo na vědomí, že: „Jen-počkej-však-ty-nebudeš-lepší!“

Reklamy

5 thoughts on “Jaká nebudu máma II

  1. olivia 26.9.2012 / 08:04

    K rodičom, ktorí nežijú v spoločnej domácnosti, som trochu zhovievavejšia, sama mám skúsenosti. Ten, ktorý dostáva deti na víkend či prázdniny, sa všemožne snaží nestratiť ich priazeň a užiť si čas s nimi. Koľko som sa napočúvala, keď boli dievčatá malé, že u tata nemusia to či ono, len sa hrajú a stále niekam chodia, majú „program“ atď. Neraz to aj pekne využili, že otec spraví pre ne všetko. Je ľahké byť obľúbeným rodičom cez víkend. Nemá zmysel riešiť, či je to správne, tu treba už len čakať, kedy vyrastú, samy budú vidieť a zmení sa to. Jasné, že máte pravdu, že by Motýl mohol za ich prítomnosti robiť aj niečo užitočné, ale asi vám nezostáva nič, len v tomto prípade mať pochopenie. Keď budete mať dieťa spolu, bude to celkom iné, verte mi.

  2. Clara 26.9.2012 / 14:31

    Souhlasim s Olivii, asi Motylovi prijde hloupe ty dva dny za 14 dni sekat zahradu nebo si cist casopisy, misto aby se venoval detem. Kdyby u nej byly porad, jiste by se choval jinak a i na ty bezne cinnosti by doslo (ono to jaksi ani jinak nejde, pokud clovek nema na vsechny domaci prace personal).

  3. jolana88 26.9.2012 / 19:07

    nu – já prostě nezapadnu. nemám ráda syndrom „hodného rodiče“. Pravda – nemám ráda ani tzv. „volnou“ výchovu. Být členem rodiny znamená práva a povinnosti .. je to o dialogu, toleranci a pochopení. Názor – „až se narodí dítě – vlastní“ .. nevím. Znám dost lidí, kteří si i přes tuhle báječnou událost zachovali „předsevzetí“ .. ne vždy super a bezva. Celkově si myslím, že plány se mají diskutovat předem – naše představy – a následné deziluze nikomu neprospívají.. 😉

  4. Clara 26.9.2012 / 20:38

    Ovsem souhlasim, ze by deti nemusely/nemely rozhodovat o programu. Jednak se jeste narozhoduji dost a nedohlednou na dopady svych rozhodnuti, jak vanilka spravne pise. Ale taky je to trochu pretezuje, rozhodovat o tom, co budou delat ony a jeste nekolik dalsich (dospelych) osob. Ja mam taky vzdycky stres, kdyz musim vymyslet nejaky program treba pro navstevu.

    Jo a jeste me zaujala drobnost: ze ve Francii nemaji pexeso. Ja myslela, ze je to tak nejak vsude, v Nemecku kazdopadne ano a nazyva se Memory (velmi originalne 😀 ).

  5. Witch 27.9.2012 / 13:04

    tak teď jsem si lámala hlavu, co a jak a čím jsem zvládala ovlivnit. Kluci mi s moc věcmi nepomáhali, i když jsem zkoušela služby a tak. Vlézt do jejich pokojů je hororovitá záležitost. Jak brali rozum, dělali spíš „chlapské“ věci a důvěřovali tomu, že vyberu ze špajzu a mrazáku něco, z čeho vznikne ňamina. Ale pak jsem se trochu nadmula pýchou, protože odmalička, od časů velkého nedostatku, jsme je brali jako partnery, řešili před nimi finance a tak nějak se jim dostala do těla i věc hospodaření, dnes konzultují i levné vaření atd. Takže neexistovalo, aby si něco vyvzpomněli extra a všichni se postavili do latě – přišli s prosbou nebo návrhem a my předložili svůj plán a zkusili to zkombinovat. Spíš jsme často byli i líní rodiče a jedno z hesel je „každý malér mimo smrti se dá zvládnout, akorát se musí začít řešit“. tedy přiznat průšvih nebo vzít rozum do hrsti.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s