Jaká nebudu máma

Tenhle příspěvek jsem si připravovala hodně dlouho. V poslední době ve mě asi začalo něco tikat, a tak bedlivě sleduji mladé maminky ve svém okolí – známé i neznámé – a v hlavě si tvořím seznam úkazů, kterým se jednou pokusím vyhnout. Tady je několik z nich:

  1. Nebudu vystavovat fotky svých dětí na Facebooku. O tom už jsem jednou psala. Patřím do generace lidí, jejichž internetová identita se stala součástí každodenního života. Ten reflex sdílení fotografií s mými virtuálními přáteli (a se čtenáři na blogu) už mám celkem zažitý. Dokážu si představit, že narození dítěte mi změní život do té míry, že se najednou všechno začne točit kolem něho a já budu mít chuť svou radost sdílet. Zatím ale věřím tomu, že tomuhle pokušení odolám. Přijde mi to totiž nefér vůči dítěti, které mé rozhodnutí o tom, zda jeho uslintaný portrét obletí svět, nemůže nijak ovlivnit. Někteří mladí lidé proklínají své rodiče za to, že ukazují jejich fotky z ranného dětství celému příbuzentstvu. Jak asi bude našim dětem, jejichž zaměstnavatel si bude moct na internetu vyhledat, jak se před dvaceti lety tvářily na nočníku?
  2. Nenechám svoje děti zvedat telefon, dokud se nenaučí vést rozhovor. Když volám k někomu domů a místo pozdravu se ozve funění či mlaskání, na otázku „kdo je tam?“ se dozvím, že „Andulka“, a když se zeptám, jestli můžu mluvit s maminkou, Andulka zavěsí, jsem obvykle poněkud dopálená. Někteří rodiče pro změnu s oblibou děti přitáhnou k telefonu, aby si s tetou Vanilkou chvilku popovídaly. Jenže teta Vanilka netuší, o čem si s jejich ratolestmi má povídat, a její snahy klást otázky typu „jak bylo dneska ve školce“ většinou zůstávají bez odezvy. Takového utrpení své přátele a známé rozhodně ušetřím.
  3. Nenechám svoje děti pobíhat po pláži nahaté. Možná jsem prudérní, ale ty holé dětské zadečky a vystavení pindíci mi na plážích vadí. Já vím, že někteří rodiče za nimi vidí hlubokou filozofickou pravdu o tom, jak důležitá je lidská přirozenost. Ale mně se ta lidská přirozenost přece jenom líbí víc v plavkách.
  4. Na zadní sklo auta si nenalepím jméno svého dítěte. To je velká lucemburská móda. Nemám nic proti upozornění „baby on board“ – to mi připadá užitečné. Ale nemyslím si, že by ostatním řidičům bylo něco do toho, jak se moje baby on board jmenuje. Aneb jména hloupých na všech sloupích.
  5. Nebudu mluvit v množném čísle. Také jste si všimli, že některé maminky tvrdí, že „nám rostou první zoubky“ nebo že „už chodíme na nočník“?

Doufám, že se tenhle příspěvek nikoho nedotknul. Prosím vás, neberte to jako kritiku. Pokud jste si právě uvědomili, že mi vaše dítě už někdy zavěsilo telefon, věřte, že se za to na vás (ani na dítě) nezlobím. Také plně respektuju – a často i obdivuju a s radostí si prohlížím – fotky vašich ratolestí na Facebooku. Kdo ví, třeba nakonec budu ze svého dítěte tak „paf“, že vás budu jeho fotkami bombardovat ještě dřív, než se narodí, a jeho jméno si nalepím nejen na auto. Kdo ví, jaké změny se dějí v hlavách a srdcích těch, kteří se stanou rodiči? Pak se možná mým dnešním předsevzetím budu z vysoka smát. Už dnes se ale těším na den, kdy se k těmhle svým úvahám vrátím a (ne)objektivně je zhodnotím.

Advertisements

21 thoughts on “Jaká nebudu máma

  1. Makovice 21.9.2012 / 15:06

    Člověk má předtím, než si pořídí dítě, spoustu předsevzetí. Je fakt, že laktační demence mnohdy leccos změní. Pak musí člověk být tvrdý a zásady, které si před mateřstvím vytýčil, důsledně dodržovat.
    Za sebe bych přidala ještě jednu, kterou se mi celkem dařilo dodržovat: mé dítě nebude hačat, papat, hajat, bumbat… Dodržení lidského slovníku se mi celkem osvědčilo a nezdá se, že by mé dítě trpělo nějakými trvalými negativními následky. 🙂

  2. jolana88 21.9.2012 / 17:21

    na tom, co jste napsala, nevidím nic špatného – včetně výše zmíněného. Těhotenství neznamená trvalou invaliditu – a mateřství není důvod přestat být člověkem 😉

  3. Clara 21.9.2012 / 22:32

    Já měla taky podobný seznam, něco jsem dodržela, něco ne. Mateřský plurál teda nepoužívám, ale je to možná i tím, že jej v mém okolí nepoužívá nikdo. V ČR je rozšířený hodně a často mě dost překvapí. Nejdivnější byla otázka kámoše, kterýmu se narodilo dítě současně s naším synem. Ptal se mě, jestli taky máme rádi vodu. Zrovna jsme se procházeli s dalšíma známýma kolem vypuštěné přehrady a já jsem vůbec nebyla schopná identifikovat, nač se ptá. Jestli je smutný z toho, že v přehradě není voda? Nebo jestli mi chce něco povědět o tom, jak sjížděli nějakou řeku? Nebo kdo má mít vodu rád? Tak jsem jen zírala s otevřenou pusou a kamoška mi to musela přeložit. Chtěl vědet, jestli se i náš syn rád koupe 😀

    Ale jednu věc jsem změnila: stejně jako Makovice, ani já jsem nechtěla používat ta dětská slova hajat, bumbat, hačat. Něco jsem ale nakonec zavedla, jako třeba „ham“, „hají“, možná ještě i některá další. Syn dlouho skoro vůbec nemluvil a přislo mi, že mi taky dost dobře nerozumí, tak jsem hledala co nejjednodušší výrazy, které byl schopný po mě zopakovat, a hají se naučil o dost rychleji než slovo „spát“.

  4. olivia 22.9.2012 / 16:00

    Myslím, Vanilka, že keď máte takéto predsavzatia, určite sa vám ten mozog len tak nezatemní. V poslednom čase sa stretávam ešte s jedným javom, že dieťa riadi život celej rodiny. Hovoria tomu „americký model“. Ja teda neviem, čo v Amerike práve „letí“, ale toto by som rozhodne nezavádzala.
    Ráno celá rodina zaspí, lebo nemôžu mať budík kvôli dieťaťu (potom by bolo celý deň mrzuté); dieťa ide spať o 23. (čo máme robiť, keď skôr nezaspí?); na návšteve rukami pomrví všetky koláče (no nie je zlatý?); kúpia dvojročnému školskú tašku (no keď sme mu ju už raz sľúbili); nočník nemajú (dnes je taký trend, veď raz sa to sám naučí) atď, atď… Asi som už stará, keď si myslím, že dieťa určité hranice potrebuje.
    Ešte jedna príhoda: „Chceš boba?“ A ja rozmýšľam, čo asi mu ponúkajú. “ Vieš, ona tak volá jablko. Je veľmi tvorivá, má svoju vlastnú reč.“ Toto ma odrovnalo úplne.

    • Clara 24.9.2012 / 10:11

      Vcera jsem zrovna o tom rizeni rodiny ditetem premyslela. Mame zname se dvema detmi a ta starsi holcicka rozhoduje o chodu cele rodiny. Do skolky ona chodit nebude (nechodi), ven chodit nebude (cela rodina sedi furt doma), spat chodi taky o pulnoci atd. Kdyz zaveli, ze se jde delat to ci ono, hned to rodice realizuji. Je to ale takove nenapadne, protoze ta holka je docela rozumna, na zachod chodi, uklizi po sobe atd., u kluka by myslim dochazelo ke konfliktum casteji. Ale ani tak se mi to vubec nelibi. Nicmene vidim, ze i ja v dost vecech detem ustupuju, jak nekdo rikal, vyhrany boj s ditetem je jen ten boj, ve kterem se dite rozhodlo nebojovat.

      • Vanilka 24.9.2012 / 13:47

        Tak tahle tématika vystačí na celý další příspěvek. V mém okolí je těch rodin, ve kterých všechno určují děti, opravdu hodně.

  5. Misunka 22.9.2012 / 20:19

    Souhlasim snad se vsim, ale faky nejvic mi vadi to mnozne cislo ve vsem!! To fakt doufam, ze delat nebudu!!!!!

  6. Terka L. 23.9.2012 / 22:56

    Naprosto souhlasím!! Sotva otevřu Facebook, je to jedna fotka za druhou a hemží se to samým „už kakáme, už lezeme“… Je hezký pochlubit se krásným batotelem, ale stačí jedna fotka za čas, nemusíme všichni vědět o každém bobečku co udělá… 🙂

  7. Sirocco girl 24.9.2012 / 10:38

    Ano, a jeste nebudu svoje mimi nutit do naruce tem, kdo o to evidentne nestoji.. Treba tem, kdo ma novou kosili poprve na sobe a tak..:)

    • Vanilka 24.9.2012 / 13:52

      Přesně! To se mi stalo už tolikrát! „Chceš si ho pochovat?“ „Ne, děkuju, to je dobrý.“ A šup, už ho mám v náručí, mimino i já jsme z toho evidentně oba zaskočení, já bych se nejradši rozbrečela, ale mimino to udělá za mě a v závěru mě celou poslintá.

      • Clara 24.9.2012 / 18:48

        To se teda fakt divim. Ja jsem sva mimina naopak nechtela davat nikomu, zvlast ne bezdetnym nebo uz s velkyma detma. Mela jsem strach, ze by ty moje housticky jeste upustili na zem 😀 ale ja sama jsem taky spis min kontaktni, to vecny objimani a pusinkovani, ktery je v Nemecku bezny, me pekne otravuje, i kdyz jsem si nakonec uz jaksi zvykla. Ale cpat nekomu svy jemny dite, aby mi ho osmatlal, to teda ne. A kdyz uz si ty deti nekdo fakt pochovat chtel, stejne jsem pak stala nad nim jak suva, hlidala bezpecnost decka a cekala, kdy si ho zas prevezmu.

      • Vanilka 25.9.2012 / 16:10

        Tak tahle se přesně vidím i já 🙂 Cizí děti se mi moc do náruče brát nechce, ale ty moje určitě nebudu chtít nikomu půjčit 🙂

  8. Caryfucka 26.9.2012 / 14:27

    Takováto předsevzetí, to je velmi tenký led. I když já jsem ještě jako bezdětná měla spíš předsevzetí spojená s výchovou a tam mě moje děti dávají zabrat nejvíc a je velmi těžké je dodržet. Myslím si, že se dají dodržet Vaše předsevzetí, za která jste zodpovědná sama, ale že tříletý prcek neopanuje váš telefon a nebude ho zvedat, to se někdy hlídá velmi těžce /i přes spoustu překážek, jsou totiž velmi vynalézaví a taky když máte doma ještě menšího sourozence, tak někdy nevíte kde jste nechala hlavu natož mobil/, takže v tomhle by to možná chtělo víc tolerance. Mě poslední dobou nejvíc šokovalo právě to polepení auta s jmény dětí, i tady v ČR jsem takové už potkala. Nevím proč, ale přijde mi to něčím nebezpečné.

  9. Kateřina H. 26.9.2012 / 16:01

    Martinko, nevím proč, ale věřím, že ty svá předsevzetí dodržíš, i když ne na 100%. Já měla opačný problém, místo toho, aby maminka dala napapat a hajat, říkala jsem že ji musím dát nažrat a dát ji na místo (ostatně výchova psů se ve výchově Amálky prolíná až doposud). Jak jsem si myslela, že budu důsledná a přísná (což jsem s úspěchem aplikovala právě na zvířata), tak ti nějak nevím čím to je, ale těm dětem se ustupovat asi i někdy musí, právě pro tu rodinou pohodu. Nemyslím si, že to nutně musí vést k tomu, že z nich pak budou rozmazlení fracci (samozřejmě všechno s mírou), ale přeci jen je to taky lidská bytost, která si moc dobře uvědomuje své já 🙂

  10. hustekrutoprisna autorka 27.9.2012 / 07:12

    Tiež neznášam, keď ma deti majú pozdraviť do telefónu. Hlavne keď maminkám nedochádza, že majú menej, než rok. Nehovoria a hlas z telefónu, ktorý nevedia spojiť so žiadnou osobou ich len vydesí a v zápätí začínajú plakať. Nechápem, prečo im to maminky robia 😀 Ďalej by som pridala, že nebudem jednou s tých matiek, ktoré samotný fakt, že majú deti, berú ako odpoveď a výhovorku zároveň. To, že sú matkami počujete vždy, keď sa im niečo nepáči, alebo keď sa im nad tým nechce ani rozmýšľať, i keď to s ich ratolesťami vôbec nesúvisí. A dobrý je aj dodatok, že ostatní to NEDOKÁŽU pochopiť… (akoby nikto iní na svete deti nemal)…a netýka sa to len čerstvých mamičiek, ktoré to ospravdlňujú nevyrovnanou hladinou hormónov 😀

    • Vanilka 30.4.2013 / 16:12

      Asi je ještě brzy na objektivní hodnocení. Ale jak jsem psala v dnešním příspěvku, už jsem musela odolávat pokušení rozeslat fotky svého dítěte do světa. A taky už mluvím v množném čísle 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s