Operace Pavouk

Mám fobii z pavouků. Odjakživa. Hadů ani myší se neštítím – hada si klidně pověsím kolem ramen jako boa a malou myšku si vezmu do dlaně (ne obojí zároveň, to by mohlo skončit masakrem) – ale k pavoukům se nedokážu ani přiblížit, natož se jich dotknout.

Vyrůstala jsem na horské chatě, kde sice rodiče měli oddělený správcovský byt, ale mýt jsme se chodili do společných umýváren a byly tam společné záchody… plné pavouků. Mamka se mnou neměla dost trpělivosti na to, aby je kvůli mě pokaždé vyházela. Nutila mě tam chodit i přes přítomnost pavouků a tvrdila, že mi nic neudělají.

Tak mě ostatně moji blízcí utěšují dodnes. Jenže já nemám strach z toho, že mi ten pavouk něco udělá. Myslím, že jeho záludnost tkví čistě na estetické rovině. Já prostě nesnesu pohled na pavouka, protože je ohavný.

Kdysi se mě někdo snažil uchlácholit otázkou, co bych dělala, kdybych se v příštím životě narodila jako pavouk. „Spáchala bych sebevraždu,“ odvětila jsem.

Taky je mi jedno, že pavouci údajně nosí štěstí. Nebo že žerou mouchy. Svého štěstí se dobrovolně vzdávám a raději budu snášet hejna much, ale pavouka doma nechci.

Už v dětství jsem přišla na to, že na otázku, k čemu ti chlapi jsou, existuje minimálně jedna odpověď: na vyhazování pavouků.

Kupodivu dokud byl můj muž doma, žádného pavouka jsem neviděla. Od té doby, co odjel se svými dcerami na prázdniny, jsem si už prožila dvě noční můry.

Ta první se odehrála v sobotu. Probudila jsem se, protože se mi chtělo čůrat. To se mi obyčejně nestává, většinou spím jako poleno celou noc. Mžourám v koupelně a nejednou zpozoruju, jak ke mně po zemi cupitá poměrně velký pavouk (velký = nohy cca 3 cm dlouhé). Leknutím jsem nadskočila a přišlo mi, že ten pavouk se leknul a nadskočil taky. A změnil směr. Naštěstí. Zastavil se na zemi v rohu za kaktusem.

K mé pavoukové fóbii patří i to, že žádného pavouka prostě nedokážu jen tak nechat být. To by se zase někam schoval a pak mě někdy polekal znovu. Musím ho zlikvidovat. Ochránci zvířat, přestaňte číst.

K žádnému pavoukovi se nedokážu přiblížit víc než na metr. Nedokážu ho zašlápnout, praštit časopisem ani namést smetáčkem na lopatku. Jediným účinným řešením je pro mě vysavač.

Nejdřív se mi pro něj jít nechtělo, a tak jsem po pavoukovi hodila svou bačkoru. Cíl jsem minula a pavouk mou bačkorou navíc prolezl. Fůůůůj, otřásla jsem se a vydala jsem se o patro níž,  doufajíc, že se mi pavouk mezitím nikam neschová. V půl páté ráno jsem pavouka úspěšně vysála. Samozřejmě mě děsí myšlenka, že proces vysávání pavouka neusmrtí a že později zase vyleze ven. Také jsem pevně rozhodnutá, že sáček ve vysavači musí příště vyměnit Motýl a ne já.

Daleko horší zážitek mám ale ze včerejší noci. Jelikož máme v podkroví v posledních dnech dost velké horko, asi dvě hodiny předtím, než jsem hodlala jít spát, jsem v koupelně otevřela okno dokořán a v ložnici zapnula klimatizaci. Když jsem si potom šla vyčistit zuby, periferním viděním jsem zaznamenala jakousi velkou tmavou skvrnu v rohu u stropu. Zrovna jsem si vyndala čočky, takže ani po pokusu zaostřit jsem nedokázala rozeznat, co to je. Váhavě jsem si došla pro brýle a cestou jsem se modlila, aby to byla jen nějaká noční můra.

Ale byl to pavouk. A ne ledajaký. Obrovský. Téměř sklípkan (ne že bych někdy nějakého viděla – to by byla moje smrt).

Civěla jsem na něj bez hnutí asi patnáct minut a bezradně hledala řešení. Samozřejmě jsem hned pomyslela na vysavač, ale ten pavouk byl tak obrovský, že jsem tohle řešení zpočátku zamítla. Na tohle nemám, vířilo mi pořád v hlavě. Kdyby sousedi nebyli na dovolené, asi bych u nich byla schopná v půl dvanácté v noci zazvonit a přesvědčit souseda, aby toho pavouka odstranil. V hlavě jsem si projížděla svůj telefonní seznam a přemýšlela jsem, zda v něm mám aspoň jednoho opravdového přítele, který by byl ochoten přijít mě zachránit. Motýlovi by to trvalo moc dlouho.

Nakonec jsem sebrala síly a znovu došla pro vysavač. Zážitek to byl otřesný, pavouk se nechtěl pustit, očividně měl ve svých nohách dost síly. Potom jsem nechala vysavač ještě asi pět minut vysávat na prázdno, abych si mohla být jistá, že pavouk neuvíznul někde v trubce. Opatrně jsem ho potom uklidila zpátky do komory, jejíž dveře do Motýlova příjezdu nehodlám vůbec otevřít.

Pak jsem rychle zavřela všechna okna a vypnula klimatizaci – co když ti obří pavouci lezou z ní?! Pozorně jsem ohledala postel a dlouho těkala očima všude kolem sebe, než jsem sebrala odvahu k tomu, abych zhasla lampičku. Nemohla jsem usnout ze strachu, že se mi o tom pavoukovi bude zdát, a potom jsem se celou noc budila horkem.

Už aby se Motýl vrátil domů.

Máte nějaké zaručené recepty na likvidaci pavouků, nebo ještě lépe na to, aby mi domů přestali lézt?

Advertisements

16 thoughts on “Operace Pavouk

  1. cernamoora 21.8.2012 / 19:44

    božééé, to je mi tak známý :D:D:D

    já je taky nesnáším, vůbec se k nim nechci přibližovat a likviduju je leda vysavačem z bezpečné vzdálenosti, s tím, že vysavač taky nechám ještě radši bežet a případně vysaju něco dalšího, a pak ten sáček ideálně rovnou vyhodím, aby se nemohl dostat ven
    teda minimálně takhle to dřív bývalo, ale postupně ta fobie mizí, dneska jsem vyhazovala sekáče (kulička a mega dlouhé nohy) a zvládla jsem to jen za pomoci časopisu (pavouk naštěstí nezaútočil)
    ale cokoli mohutnějšího než sekáč nesnáším pořád stejně

    jinak mrtvolka pavouka mi přijde úplně stejně nechutná jako pavouk sám, takže zabitím se to nevyřeší

    a nejhorší zážitek rozhodně byl, když jsem došla jednou z pokoje do koupelny, celou dobu se mi zdálo, že mám na čele vlas a když jsem se v koupelně podívala do zrcadla, tak to nebyl vlas, ale cestou na mě někdě spadl pavouk a seděl na čele, fuuuuj, a ještě byl pořádnej
    vyloženě noční můra na infarkt tohle 😀

  2. tokijskadomovnice 21.8.2012 / 20:09

    Aha, tak já mám úplně to samé, ale se šváby. Nejsem schopna s nimi nic udělat, protože mě uplně paralyzují. Nepomáhá ani to, že mám naklizeno, jak v nemocnici, prostě k místnímu létu patří. Žádnou radu nemám, ale trpím uplně stejně, jestli to pomůže 🙂

  3. Bosorka 21.8.2012 / 23:40

    Taky na ně volám chlapa;-) Sice nevysávám, ale z dálky nějak chytím pomocí dlouhého smetáku a vyhodím z balkonu. Zejména noci je problém, že není vidět, že se toho smetáku pustil, takže smeták na balkoně nechávám pár dní;-) Na většině oken máme sítě proti hmyzu, ale stejně se objevují noví. Ty prťavé nechávám spolubydlet, aby nachytali ostatní hmyz, ale když dorostou, letí ven;-) Jsou hnusní, ale největší amok mám ze sršňů, už jsem se párkrát před nima zavřela v koupelně a volala někoho o pomoc. Mám alergii na vosí jed a ve sršních je ho dost na otok vedoucí k udušení.. Ti pavouci na sobě – stává se to při chůzi lesem mimo cesty, člověk projde pavučinou a kus si jí odnese někdy i s pavoukem, bléé;-) Takže chodím ve stopách vůdce;-)

  4. I. 22.8.2012 / 08:50

    Tak tenhle článek mi naprosto mluví z duše až na jeden fakt: já bych ho v životě nevysála! Já stojím v bezpečné vzdálenosti, chvílemi koukám, zda neutekl a hystericky brečím:) A strašně mě pobavilo, že to má někdo taky tak, že nesmí pavouka zpustit z očí, aby někam nezalezl, to přesně dělám já:))) Naposledy musel taťka přijet v 10 v noci ze svatby bratrance (naštěstí bral antibiotika a nepil), aby pavouka zabil:D Je to ale hrozná fobie, protože had se člověku do domu jen tak nedostane, ale nějaký pavouk si najde skulinku vždycky:( A to máme od mých 17 let ve všech oknech sítě:)))

  5. zarox21 22.8.2012 / 10:27

    Osvědčila se mi metoda sklenice – papír. Nejvhodnější je nějaká tvrdší kartička. Metoda je vhodná pokud se pavouk nalézá na zemi nebo na stěně, na stropě je poněkud krkolomá. Pavouka přiklopím sklenicí, podsunu papír, čímž se ocitne v uzavřené pasti. Předem si otevřu okno a pavouka ze sklenice vypustím do éteru. Zvládám to i s docela velkými jedinci. Zabít bych ho nedokázala. Tak držím palce. Že pavouk dál sídlí ve vysavači a vysavač ve skříni … To bych musela do hotelu 🙂

    • Vanilka 22.8.2012 / 10:47

      Metoda je to propracovaná a inteligentní, ale já bych ji nedokázala. Jak už jsem psala, blíž než na délku vysavačové tyče se přiblížit nedokážu. Sklenice a papír by vyžadovaly příliš intimní kontakt. Nenene.

  6. Martina 22.8.2012 / 11:14

    Naštěstí se pavouků nijak zvlášť nebojím – pravda nějakého „velkého“ – tj. s rozpětím nohou více než 2 cm jsem nikdy nepotkala. U jiného hmyzu – štipky a tak. volím postup „sklenice papír“, ale u arachnofobie chápu, že to přiblížení nejde. S tím vysavačem je to asi nejúčinnější, navíc bych ale proces vysání doplnila nějakou vhodnou krytkou hadice.

    Táta vždycky říkával, že pavouci jsou normální součástí bytů a prvními obyvateli nově postaveného domu. Nikdy jsme nechápali, jak se do nového pokoje dostanou, když jsou nové – těsnící dveře, prahy, okna, nová omítka a žádné praskliny… a oni tam někudy nalezou.
    Takže radši zadělat ten vysavač – ať z pytlíku nevyleze.

    • Vanilka 22.8.2012 / 11:19

      Já myslím, že pavouci jsou schopní se do bytu dostat třeba ventilací v koupelně, možná i umyvadlem. Asi jim stačí leckterá malá skulinka.

    • Vanilka 28.8.2012 / 12:07

      Děkuju! To určitě otestuju! Motýl je sice už zpátky, takže už to snad nebudu v blízké době potřebovat, ale člověk nikdy neví.

  7. Therezka 27.8.2012 / 22:51

    Tak tenhle článek mi mluví z duše! Mám arachnofobii jako blázen, ale zároveň nedokážu pavouka zabít – nijak. Je mi jich líto, protože vím, že nic nedělají a za to jak vypadají nemůžou. Proto praktikuji stejnou metodu jako zarox21, ale je pravda, že NAŠTĚSTÍ (teď ťukám do všeho dřevěného po ruce) se u nás takhle velicí pavouci už dlouho neobjevili. Takže tuhle metodu zvládnu jen u těch relativně malých (píšu o tom a mám pěknou husinu :-D). Dokonce vynadám i manželovi, když pavouka zabije. Asi to mám z rodiny, protože rodiče pavouky zásadně berou do ruky (je jedno,jak jsou velcí) a vyhazují je ven. Já bych je do ruky nevzala ani za nic! Každopádně na téma strach z pavouků bych mohla napsat vlastní delší článek :-D.

  8. Spaketka 29.8.2012 / 09:31

    Mě se teda stalo, že pavouka vysání nezabilo… Jako pojistku jsem nasadila na tyč u vysavače štěrbiňák – takovou tu úzkou hubici na rohy atd. a tím ho zabila a pak rovnou vysála.. Teď už je mi jich ale líto, i když jsou tak hnusní, tak je nametám na lopatku a vyhazu z okna.. Ale je to adrenalin 🙂

  9. Eliška 30.8.2012 / 13:21

    Bývalý přítel choval sklípkany. Z počátku jsem šílela a vyhrožovala, že k němu do bytu nikdy nevkročím, po několikaměsíčním ukecávání jsem povolila. Divila jsem se, že velcí pavouci mi nejsou tolik odporní jako třeba domácí pokoutníci, takový ti černí koupelnový škareďáci. Takže sklípkani mi nevadí, spíš mi to připomíná křečka, protože jsou chlupatí a dooprady neskutečně pohybově líní, takže u nich se žádného výpadu nebojím, ale u těch černých domácích šílím, protože jsou nejen odporní, ale i rychlí a to mi vadí strašně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s