Literární bloudění

Už dlouho se mi nestalo, že bych neměla na nočním stolku rozečtenou knihu. Občas mám dokonce rozečtené dvě knihy najednou, ale to se stává výjimečně a znamená to, že mě jedna z nich nebaví a stejně ji nedočtu.

Na zemi vedle nočního stolku na mě čeká dalších zhruba deset knížek k přečtení.

Pokaždé, když nějakou knížku dočtu, dojde na slavnostní moment, kdy pro ni najdu místo v knihovně a uložím ji tam (mám chuť dodat: „na věčné časy“).

Ostatně velmi často se mi stává, že ještě nejsem u konce rozečtené knihy a už se těším na další.

Když jsem ale do knihovny slavnostně ukládala Novou velkou knihu etikety, rozlilo se v mé duši zvláštní prázdno. Onoho večera jsem žádnou další knihu neotevřela. Celý další týden jsem tu kupičku vedle mého nočního stolku ignorovala. Ačkoli jsem během týdne měla spoustu jiných věcí na práci, usínala jsem se zvláštním, prázdným pocitem.

Včera dopoledne jsem se rozhodla s tím podivným pocitem skoncovat. Pochopila jsem, z čeho pramenil: chtěla jsem číst, ale z té připravené kupičky mě nic nelákalo. Všechny knížky, na které jsem se doopravdy těšila, jsem „vypotřebovala“, a zůstaly tam ležet jen ty, keré si sice přečíst chci, ale předem tuším, že mi jejich četba nepřinese tu tolik očekávanou radost. Tyhle knížky mě prostě nevtáhnou do jiného světa.

 

Namířila jsem si to do knihkupectví a odnesla si domů několik útlých knížek z řady „livres de poches“. Na jednu z nich jsem se těšila obzvlášť: La Délicatesse od Davida Foenkinose. O autorovi jsem nikdy předtím neslyšela, ale už před pár měsíci  jsem si knížku vyhlédla v knihkupectví. Tehdy to bylo čerstvé vydání, které se prodává ve velkém formátu na tlustém papíře a za vysoké ceny. Rozhodla jsem se vyčkat na paperbackové, víc než o polovinu levnější vydání, ve Francii zvané „livres de poche“. V onom knihkupectví jsem sice La Délicatesse našla jen jako součást balíčku, který obsahoval další dvě Foenkinosovy knihy, ale i tak jsem ušetřila. Za cenu jedné knihy, které mohly zdobit mou knihovnu, mám tři malé, které se do ní aspoň lépe vejdou.

Po příchodu domů jsem tak  s klidným srdcem nahradila sloupek čekajících knih těmi novými. Mezi těmi čekajícími, které jsem nepřečtené (!) rozmístila do knihovny, byla například životopisná kniha Zeldy Fitzgeraldové, manželky slavného F. S. Fitzgeralda, kterého jsem kdysi tak zbožňovala! Jenže před rokem jsem se nedokázala znovu začíst do Něžná je noc a po pár stránkách jsem vzdala i knihu Save me the waltz od jeho ženy.

Dalším veledílem, na které jsem se už celé roky chystala, bylo Nebe, peklo, ráj od Julia Cortázara. Už několikrát jsem si přečetla předmluvu a už několikrát jsem se s velkým překvapením dopracovala k návodu k četbě (ach ta moje mizerná paměť):

„První knihu lze číst obvyklým způsobem: končí kapitolou 56, kterou uzavírají tři nápadné hvězdičky, nahrazující slovo Konec. Čtenář se tudíž bez výčitek svědomí obejde beze všeho, co pak následuje.

Druhou knihu lze číst tak, že začnete kapitolou 73 a budete pokračovat podle čísel, jež jsou uvedena na konci každé kapitoly. Pokud byste ztratili sled nebo některé číslo zapomněli, stačí nahlédnout do tohoto přehledu:

73 – 1 – 2 – 116 – 3 – 84 – 4 – 71 – …“

A už několikrát jsem usoudila, že na tuhle knihu ještě nejsem dost zralá. A možná nikdy nebudu.

Proč se trápit a nutit se do četby něčeho, co mi ještě (nebo už) nic neříká?

Ty nové knížky vyprávějí příběhy současné a víceméně reálné. A to mám na knížkách ráda. Ponořit se do osudů a zápletek, které se v podstatě můžou přihodit každému, tedy i mně. Jen tak můžu na chvíli žít v jiném světě, jen tak si můžu opravdu odpočinout od světa skutečného.

A je mi jedno, že jsou všechny takové knížky tak trochu na jedno brdo a že si za půl roku nebudu moct vzpomenout, o čem vlastně byly. A za rok už si nebudu pamatovat ani to, že už jsem je četla.

Reklamy

14 thoughts on “Literární bloudění

  1. Gabi 9.7.2012 / 11:12

    I ja mam svuj sloupek knizek, ktere cekaji na precteni. Velkou cast tvori ceske knizky, ktere si objednavam u rodicu v Cechach. Uz dlouho se mi nepodarilo poradne se zacist – ponorit do knizky. Mam rada skandinavskou literaturu a nedavno jsem se dostala k soucasne norske spisovatelce Helene Uri a jeji knize „Honey Tongues“ a konecne jsem se poradne az po kolena do cteni ponorila. Jeste ji nenam doctenou, uvidime co pote reknu. Docela se mi dobre cte Anna Gavalda, soucasna francouzsky pisici autorka. Ale zde je opet dulezity um prekladatele. Cetla jsem ji v nemcine a cestine a byly to naprosto skvele preklady a pak jsem chytla po nove knizce v anglictine (jeste nevysla v cestine) a kouzlo psani se v te anglictine vytratilo. A co se tyka Fitzgeralda a Zeldy Saryeove, cetla jsem od Gilles Leroy „Alabama song“, kde je jejich vztah popsany a uz jsem tu knizku dvakrat odlozila. Ne a ne ji docist. A neuveritelnou depku jsem dostala po precteni prvni casti knizky „Zmizet“ od Petry Soukupove. Petra za ni ziskala Magnesii Literu 2010, pise velice ctive, spadove, ale ten pribeh me „rozlozil na molekuly“. Byla jsem naprosto plna smutku, coz se mi tak hluboce snad jeste v zivote u zadne knizky nestalo.

  2. olivia 9.7.2012 / 13:15

    Uvažujem, kedy naposledy sa v mojej duši rozlialo prázdno po prečítaní knihy. Asi veľmi dávno, lebo ten pocit sa mi vybavuje len matne, hoci tuším, o čom asi hovoríte. Práve mám obdobie hladu po dobrom čítaní, a tak zbieram tipy a rozširujem zoznam kníh, ktoré chcem prečítať. Tento článok a všetky komentáre minulé i budúce mi padnú vhod. Dokonca som objavila pár knižných blogov, ktorých autorkami sú zväčša mladé Češky (neviem prečo na Slovenky som nenatrafila), čo teda nevadí, ale hlavne recenzie vedia písať veľmi zaujímavo, až mám chuť prečítať všetko. Už sa teším, keď najbližšie (koncom mesiaca) zájdem „doma“ do kníhkupectva, vytiahnem zoznam a nakúpim si kníh. A potom už len čítať a čítať…
    Inak toho Cortázara som prečítala tak do polovice a viac som nevládala. A už som raz taká, nevraciam sa k tomu, čo nedočítam. Možno je to škoda, možno som už dorástla a možno by sa mi to už páčilo…

    • Gabi 9.7.2012 / 14:27

      Jeden tip na dobre cteni ve slovenstine bych mela. Moji oblibenou spisovatelkou je Slovenka pisici nemecky, v 18ti letech emigrovala se svymi rodici do Svycarska a skvele dokaze vratit cloveka zpet casem do 50. let na Slovensku. Jmenuje se Irena Brezna, doporucuji „Na slepacich kridlach“ – ISBN 978-80-85549-87-4. Pro letni vecery a prazdninove naladeni doporucuji humoristicky roman „Stara dama vari jed“ od finskeho spisovatele Arto Paasilinna a od rakouskeho soucasneho spisovatele „Dobry proti severaku“ – napsal Daniel Glattauer. Jinak ja bychom mohla o knizkach vypravet hodiny a hodiny. :o)

      • olivia 9.7.2012 / 21:32

        Ďakujem, ihneď si zapisujem. Ale inak pri čítaní si neuvedomujem, či je to po slovensky alebo po česky, niečo mám dokonca vyslovene radšej v češtine 🙂

  3. Vanilka 9.7.2012 / 15:12

    To je super, všechno si přidávám na seznam pro svou příští výpravu do knihkupectví. A Olivia by se mohla podělit také o odkazy na knižní blogy!

  4. ladyesik 9.7.2012 / 17:50

    To přesně znám, knihy, které si chci přečíst, ale nemám k tomu takovou chuť.

  5. ladyesik 10.7.2012 / 09:09

    Protože jsi četla Gottland (i pokračování) a psala jsi, že se ti knihy moc líbily, můžu ti jen doporučit další knihu od tohoto spisovatele – Libůstky, dámské příběhy. Je skvělá.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s