Pravidla etikety

Přečetla jsem knihu Ladislava Špačka (bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla a určitě ho znáte z pořadu o etiketě v České televizi) Nová velká kniha etikety. Tak dlouho mi ležela úplně vespod hromady knih k přečtení vedle postele, že už dávno není nová. Nevadí.

Darovala mi ji maminka, protože si všimla, že se chtě nechtě často účastním společenských akcí. Účel byl tedy správný, ovšem při čtení jsem narazila na jisté nesrovnalosti mezi českou a lucembursko-francouzskou etiketou.

Tak třeba vcházení do restaurací. V Čechách vchází do restaurací a do hospod vždy první muž. V naší rodině se to vždy zdůvodňovalo úslovím „Co kdyby se uvnitř házelo půllitry.“ Do francouzštiny to raději nepřekládám. Každopádně podle knihy pana Špačka je to tak správně – nezmiňuje se sice o půllitrech, ale žena se má podle tradice do nového prostředí uvést, proto muž vstupuje první. Ve Francii a v Lucembursku mi ale muži vždycky dveře podrží a já musím do restaurace vstoupit první. Když se zarazím a u otevřených dveřích zaváhám, muž, který mě doprovází, mě většinou zpraží pohledem ve stylu: „Na co čekáš, já přece nejsem žádný hulvát.“ Je legrační, jak je tohle pravidlo ve mně zakořeněné a s tím vstupováním do restaurací jako první mám ještě pořád trochu problém.

Další nesrovnalost je patrná v chůzi po schodech. Ladislav Špaček ve své knize píše: „Do schodů jde první žena, muž za ní, aby jí poskytl oporu, kdyby zavrávovarala. Ze schodů jde muž jako první, tedy opět níž.“ I v případě, kdy má žena krátkou sukni, stoupá muž do schodů za ženou. Je ovšem taktní; nejde o šest schodů níž, ale těsně za ženou. Žádné koukání pod sukni se tedy nekoná. Přeložila jsem tuhle pasáž z knihy Motýlovi, který mě sice k mé nelibosti nechává vstoupit jako první do restaurací, ale ke schodišti se vždycky hrne jako první. Motýlovi se sice myšlenka, že by mi mohl koukat na zadek, líbí, ale považuje to za neslušné. A podle francouzských pravidel, která vyhledal na internetu, tak navíc jedná správně.

V mnoha ohledech mi ale knížka pomohla. Vždycky jsem zmatkovala při představování, teď už v tom mám jasno: představuje se méně důležitý více důležitému. Z toho důvodu se muž (společensky méně důležitý) představuje jako první ženě (více důležitá :-)). Stejně tak se mladší představuje staršímu. Naopak ruku podává nejdříve společensky významnější osoba (žena). V praxi to skoro nikdo nedodržuje. Dnes a denně se setkávám s muži, kteří se mi sice představí jako první, ale hned před sebou mávají napřaženou pravicí, místo aby vyčkali, až jim ruku podám já. Když se jedná o klienta, může to být sporné, protože ačkoli jsem důležitější jako žena, on je důležitější jako klient. Ale když je to třeba obchodní zástupce firmy, která dodává dárkové předměty, jsem žena i klient zároveň. A právě obchodní zástupci v Lucembursku páchají největší prohřešky  hraničící se zásadami slušného vychování…

Když představuju dvě další osoby navzájem, nejdřív představím tu méně důležitou té důležitější. Při představování v párech nejdřív méně důležitý muž představí svou partnerku, ta nejprve stiskne ruku více důležité ženě (pokud jí je ruka nabídnuta) a potom muži.

Žena může při představování sedět, ale při pozdravu s jinou ženou si stoupne, obzvlášť pokud je ta žena starší než ona.

Různých praktických rad a pravidel je v knize opravdu spousta. Zajímavé jsou samozřejmě kapitoly o společenském stolování (nedávat lokty na stůl, sklenice držet za stopku) a o vhodném oblékání („malé černé“ se hodí skoro ke všem příležitostem).

Advertisements

5 thoughts on “Pravidla etikety

  1. veve 1.7.2012 / 09:23

    Pan Špaček píše moc pěkně a knížka se mi líbila. Velmi mě pobavila věta o tom, jak se má žena správně „zaklesnout“ muže…Zkrátka,že nemají být zaklínění za lokty, ale žena se má muže držet tak, aby měla v dlani mužův biceps… pokud je možné ho nahmatat… 😀

  2. U dvou Verunek 2.7.2012 / 12:32

    Ajaj, předposlední odstaveček – to jsem zrovna minulý týden provařila 😦 Tak si to snad teď o to lépe zapamatuju.
    Taky ve Špačkovi občas listuju a snažím se pochytit užitečná moudra. Je to dobře napsané, měli by to dát dětem na základce za povinnou četbu. Minimálně jako snahu o odbourání např. tenisek a džínů do divadla. To bych vždycky zabíjela!
    A rozdíly mezi národy jsou zvláštní, myslela jsem, že etiketa platí ve vyspělých zemích víceméně stejně…?

    Verunka

  3. muška vínna 4.7.2012 / 15:34

    z etikety sa mi najviac paci pravidlo, ze matka ma absolutnu prednost. prenesene do praxe – mami, toto je papez, vazeny pan papez, toto je moja matka. teda v beznom zivote clovek povie vasa svatost, ale aj tak by som tu situaciu raz rada zazila.

    • Vanilka 5.7.2012 / 10:11

      Až na to, že papež je veřejně známá osoba, a proto se představovat nemusí. Stejně jako třeba v knize často uváděný Karel Gott nebo Helena Vondráčková 🙂 Ale pravda, taky se mi přístup k maminkám v knize líbil. Že by u stolu měli všichni počkat, až začne jíst, a teprve potom se sami pustit do jídla atd.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s