Dětské otázky

Neumím si povídat s dětmi. Nikdy jsem to neuměla. Ani když jsem sama byla dítě. Proto jsem nechodila ráda do mateřské školky: nevěděla jsem, o čem bych si se svými vrstevníky měla povídat. To asi bylo zapříčiněné tím, že jsem vyrůstala na zapadlé horské chatě, a když už se tam čas od času přijeli rekreovat nějací rodiče s dětmi, většinou se jednalo o něco starší děti než jsem byla já.

Dnes si sice (docela živě) představuju, jaké to bude, až budu mít děti, ale myslím, že pořád ještě v dětských očích nejsem moc zábavný dospělák. Nejsem taková ta zábavná „teta“, se kterou je sranda a která dokáže děti rozpovídat, rozesmát či dokonce rozdovádět. To bych snad ani nechtěla, protože bych mohla nad situací ztratit kontrolu.

Prostě dětem nerozumím.

Motýlovy holky si asi jako všechny děti prošly obdobím neustále opakované otázky „A proč?“ Tohle období je zřejmě utrpení pro všechny dospělé. Už jsem o něm slyšela dřív, přesto mě u holek překvapilo. Na některé „A proč?“ se prostě nedá odpovědět. „Prostě to tak je“ – to je jediná možná varianta, kterou ale děti obvykle odmítají akceptovat… a odpálkují ji otázkou „A proč?“

Motýlova starší dcera svoje „A proč“ kladla velice mechanicky v pravidelných intervalech. Opakovala „A proč?“ pořád dokola a nijak ji nerozrušilo, že jsem se na to předchozí „A proč?“ snažila odpovědět a ještě jsem úplně neskončila. Tehdy jsem pochopila, že ani žádnou odpověď nečeká. Tak proč se mě pořád ptá, proč?

Jsem ráda, že je tohle období za námi.

Ovšem pořád se setkávám s podivnými otázkami, na které nedokážu reagovat.

Tak třeba když v kuchyni krájím cibuli a Motýlova starší dcera za mnou přijde, chvíli mě pozoruje a potom se mě zeptá: „Co děláš?“ Nechápu. Vždyť na mě už pět minut kouká, tak přece vidí, co dělám. „Krájím cibuli,“ odpovídám. „Aha,“ prohlásí Motýlova dcera a odkráčí. Zdá se, že ji moje odpověď uspokojila, ale já jsem zmatená.

Nebo sedíme u stolu, na kterém je položený můj bílý telefon, a Motýlova starší dcera se na něj dívá a pak se mě zeptá: „Vanilko, tvůj telefon je bílý?“ Mám chuť jí odpovědět, že ne, že je zelený s fialovýma puntíkama. Jenže je všeobecně známo, že děti a Francouzi ironii nechápou, tudíž nemá smysl to zkoušet na francouzské děti.

Motýl tvrdí, že se tak se mnou jeho dcery snaží navázat komunikaci. Mě ale většinou takovéto pokusy spíš dopálí.

Komunikovat s dětmi je snad ještě těžší než komunikovat s dospělými.

Advertisements

12 thoughts on “Dětské otázky

  1. Femme Fatale s Bohyní 26.6.2012 / 14:58

    Střídavě jsem 12 let byla aupair ve všech možných rodinách. Motýl má pravdu, chtějí se sblížit. Jen neumí v komunikaci pokračovat. Prostě nahodí a pak uvidí, kam to směřuje. Touží po pozornosti. Doporučuji odpovědět otázkou. „Krájím cibuli. Chceš mi pomoc? Chceš to zkusit?“ Pak se uvidí. Stejně jako „Ano, je bílý. A ty máš telefon? Jakou barvu bys chtěla, kdybys ho měla?“ Pak už to nebude tak bezpředmětné a hlavně…kdo klade otázky, ten má moc a řídí diskuzi. A nechceš přece Vanilko, aby nad tebou měly moc malé holky a neustále jsi byla konsternovaná, nebo ne? 🙂
    Hodně štěstí! Bohyně

    • ladyesik 26.6.2012 / 15:08

      To je dobrá ráda. Taky mamce pokládám podobné otázky a až teď mě napadlo, že s ní chci možná komunikovat 😀 … Ne, trošku si dělám srandu, většinou se jí zeptám, co dělá – když krájí cibuli – za jídlo. Jinak taky nejsem rozhodně ta teta, co si hraje s dětma. Vlastně se dětem raději vyhýbám, připadám si s nima právě děsně nudná. a nezajímavá.

    • Vanilka 26.6.2012 / 15:29

      Díky za rady. Ono to zní tak jednoduše… Akorát třeba s tím pomáháním moc nevím. Já bohužel nejsem zrovna nadšená, když mi holky pomáhají. V kuchyni (a v životě obecně) se snažím být organizovaná a výkonná. V kuchyni mi to musí jít pěkně od ruky, protože v ní nehodlám trávít víc času, než je nezbytně nutné. Jenže když připustím, aby mi holky „pomohly“, všechno to trvá mnohem déle. Olej na pánvi se přepálí, než ony dokrouhají tu cibuli, navíc trnu, že se říznou, a hlavně pak musím uklízet ten binec, který po nich zbyde. No… ještě na sobě musím zapracovat.

      • Femme Fatale s Bohyní 26.6.2012 / 15:50

        Vaří se společně, binec se uklízí společně. Ale je fakt, že to trvá dýl. Žádný strachy. S vlastníma to půjde jak po másle. 🙂

      • Vanilka 26.6.2012 / 16:03

        To je moje jediná naděje. A doufám, že mě to pak právě přiblíží i k Motýlovým hokám a že mi to pak všechno začne být víc fuk 🙂

      • Femme Fatale s Bohyní 26.6.2012 / 16:21

        Samozřejmě, že bude. Jinak by to ani nešlo!
        Existuje knížka, která se v originále jmenuje „Fuck it“, v Čechách ji přeložili – „Kašlete na to“. Je velmi osvěžující a vřele doporučuju!

      • Luca 26.6.2012 / 16:19

        sice mám už pár měsíců dítě, ale taky to s nima moc neumím. vždycky jsem spíš překvapená, když přijdu na něco, čím tu kočičku rozesměju… z podobných důvodů, jako ty. nevim, je to asi něco jako hudební sluch – musíš se s tím narodit, což mě se nepoštěstilo. njn, doufám, že mě bude mít ráda i tak 🙂

      • Salma 1.11.2012 / 21:34

        Milá Vanilko, pěkné čtení, fotky…, narazila jsem na něj při vyhledávání pro dceru (studuje francouzštinu na VŠ). Je to pěkné, že na sobě chcete zapracovat, protože jak píšete jste výkonná a organizovaná. Myslím ale, že Vám stále nedošlo, že Vy budete vždy až za Motýlovými dcerami a spoustu dalšího… pochopíte až budete mít své vlastní děti. Vytvoření rituálů ( třeba právě při pomoci vaření) je zdlouhavý proces pro trpělivé. Hodně štěstí!

  2. siramir 27.6.2012 / 12:01

    Jeden můj známý, člověk, který si zamiloval filozofii, mi tvrdil, že děti takto zkoušejí filozofovat, což je snad i pravda. Jen škoda, že nám tahle vlastnost nezůstala i do dospělosti, možná by nebylo na škodu se sám sebe optat „a proč to vlastně dělám?“
    Nad tím druhým typem otázky (ten bílý telefon) také jen bezradně kroutím hlavou a upřímně doufám, že děti, které poznám se na tohle ptát nebudou.

  3. olivia 27.6.2012 / 14:37

    Trochu sa hanbím, ale musím napísať, že podobné otázky kladiem aj ja. Asi preto nemám problém baviť sa s deťmi. Opakom však je môj muž (súčasný). Nezažila som ho, keď mal syna v otázkovom veku, viem ale, že deti má rád, no napriek tomu som ho minule pristihla, ako dieťaťu známych na otázku To je mačička? odpovedá Nie, to je ľadový medveď, čiže niečo na váš spôsob „zelený s fialovýma puntíkama“. Dieťa bolo očividne zmätené a jemu to prišlo normálne a vraj už od malička treba pestovať zmysel pre humor 😮

  4. cernamoora 27.6.2012 / 22:47

    mám to úplně stejně 😉 i tu školku jsem nesnášela 😉

  5. Barb 28.6.2012 / 17:46

    Já jsem tohle přestala řešit, když jsem si uvědomila, že každý dítě je „jenom“ malej člověk. Ono to jde. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s