Udělej si ráj

Na volné „pokračování“ knihy Gottland jsem se velice těšila. A ačkoli se knize Udělej si ráj prý v Čechách dostalo chladnějšího přijetí, já jsem ji shltla se stejným nadšením jako knihu předchozí.

Mariusz Szczygiel se tentokrát zaměřil na současné české osobnosti, které jsou součástí dnešní společnosti a které možná něco vypovídají o nás Češích celkově: Egon Bondy, Bohumil Hrabal, Karel Teige, Halina Pawlowská, David Černý a další. Už jenom to, že jsem se o každém z nich dozvěděla něco nového, mě potěšilo.

Jednotlivými kapitolami se proplétá otázka „Jak se vám žije bez Boha?“ Protože ta absence jakéhokoli náboženského cítění je až do očí bijící vedle velmi katolického Polska. Přitom si obě země prošly podobnou zkušeností s komunistickým režimem. Akorát na něj každá reagovala jinak. Jak je možné, že „přiznat se k ateismu v Polsku často vyžaduje odvahu“, zatímco v Čechách vyžaduje odvahu přiznat se k náboženskému vyznání?

Kromě toho se autor zabývá naší národní hrdostí. Ty opravdové hrdiny naší historie za jejich hrdinské činy v podstatě „omlouváme“; děláme, jako by se vlastně o nic tak zvláštního nezasloužili. Naopak na naše hokejisty dokážeme být hrdí do té míry, že na jejich počest vznikne opera…

A taky se zvláštním způsobem loučíme s našimi blízkými. Pohřbíváme je v tichosti, anebo pro jistotu vůbec. Jejich popel skladujeme v plastových urnách, které ukládáme do igelitových tašek na dně skříně.

Ve spoustě rysů toho, co je zřejmě naší národní povahou (nikdy nezapomenu, jak mě jeden profesor na vysoké při zkoušce nazval rasistkou za to, že jsem během své úvahy připustila, že existuje cosi jako národní povaha), se poznávám. Mám na jazyku slovo „bohužel“, ale nedokážu ho vyslovit úplně, protože si myslím, že by nikdo neměl litovat toho, jaký je. Měl by to buď přijmout, nebo to změnit, pokud mu to nevyhovuje. Jestliže už po celé generace něco děláme tak či onak a pokud nám to vyhovuje, asi bychom to měnit neměli.

Vezmu to popořadě. 

Jak se mi žije bez Boha

Když jsem byla na základní škole, našla jsem v babiččině knihovně malý katolický zpěvník, který obsahoval taky spoustu modlitiček. Ta knížka se mi hrozně líbila. Hezky voněla, našla jsem v ní vylisovanou mateřídoušku, byly tam pěkné obrázky a ty modlitbičky, to byly takové roztomilé básničky. Aniž bych pořádně tušila, co mě k tomu vede, začala jsem se některé z nich učit nazpaměť (nutno podotknout, že jsem se o pár let později učila nazpaměť i proletářskou poezii Jiřího Wolkera), a odpoledne po škole jsem je chodívala šeptem odříkávat do kostela. Asi mi chybělo něco, co se u nás doma vůbec nevedlo.

Musím říct, že do kostelů mě to táhne dodnes. Hezky to tam voní, je tam ticho, tlumené světlo svíček a taky denní světlo zkreslené barevnými vitrážemi. Přijde mi, že i cholerici, kteří ještě deset minut předtím někomu nadávali, se v kostele zklidní.

Do kostela chodím, když něco potřebuju. Když mi na něčem doopravdy záleží. Mám z toho pak trochu černé svědomí. Pokud to totiž znamená, že jsem věřící, asi bych svou víru měla víc pěstit – i v momentech, kdy zrovna nic nepotřebuju.

Na druhou stranu si nejsem jistá, že se opravdu můžu pokládat za věřícího člověka. Snažila jsem se svůj postoj vysvětlit Motýlovi (bez úspěchu). Věřím v něco jako poslední soud. Věřím, že po smrti dojde na jakési zúčtování. Podle toho, jaký život jsme vedli, bude naše duše v nějaké formě existovat dál. Na druhou stranu si nemyslím, že kdybych chodila každou neděli do kostela, byla bych lepším člověkem. Šokovalo mě, když jsem se kdesi dočetla, že člověk, který není pokřtěný, podle katolíků přijde do pekla. To by se pak vztahovalo i na miminka, která zemřou dřív, než je rodiče stihnou pokřtít. A to je přece blbost.

Mě rodiče nenachali pokřtít údajně proto, abych si v budoucnu mohla svou víru vybrat sama. Určitou dobu jsem o tom uvažovala – že se nechám pokřtít. Nedokázala jsem si ale představit, že bych sama šla jen tak do kostela a požádala nějakého kněze, aby mě pokřtil. Vždyť i když jsem šla občas do kostela, přála jsem si, aby mě u toho nikdo neviděl. Jako bych dělala něco špatného. Jenže tak to u nás v Čechách je. Mimochodem právě to, jak čeští věřící v Čechách „trpí“ a jak se svou víru snaží tajit, je v knize Udělej si ráj moc hezky popsáno.

Já si myslím, že mě rodiče nepokřtili ze stejného důvodu, z jakého se v Čechách nepohřbívá. Tak trochu z pohodlnosti a hlavně z nedostatku víry v to, že ten obřad (ať už je to křest nebo pohřeb) něco změní. Což přece neznamená, že nevěří v NIC.

Zrovna nedávno jsem se v Motýlově rodině přesvědčila o tom, že ani dodržovaní různých křesťanských pravidel a rituálů neznamená, že je dotyčný dobrým člověkem a hlavně že si uvědomuje, co dělá. Řekla bych, že u spousty Francouzů je křest spíš rodinnou tradicí. Blízcí příbuzní se navzájem stávají kmotry a kmotřičkami svých dětí. Ty pak nevědí, jestli svoji tetu mají nazývat tetou nebo kmotřičkou a nakonec si vystačí s vědomím, že teta, která je navíc jejich kmotřičkou, jim na Vánoce  a k narozeninám nadělí o to víc dárků. Otázka víry se mezitím kamsi vytratila.

Národní hrdost

Co se národní hrdosti týče, dokonale splývám s tím českým národem, jaký je v Udělej si ráj pospaný. Ne že bych hrdinské činy českých historických osobností zlehčovala. Já o nich totiž ani nic moc nevím. O své špatné paměti jsem psala nedávno, z dějepisu si nepamatuju skoro nic a z české literatury jen útržky. O našich národních hrdinech toho vímo pravdu málo.

Zato když se hraje nějaký důležitý hokejový nebo fotbalový zápas, to jsem na Čechy hrdá. Ne do míry, že bych o tom napsala libreto k opeře, ale těší mě, když jsou Češi ve sportu dobří a když to pak svým francouzským a lucemburským známým můžu zdůraznit. A to i přesto, že po zbytek roku mě hokej ani fotbal nezajímá.

Ještě větší radost mi dokáže způsobit vítězství Petry Kvitové ve Wimbledonu apod. Jako by úsilí jednostlivce bylo ještě obdivuhodnější než úsilí skupinové.

Pohřbívání

S tím naštěstí tolik zkušeností nemám. Navíc jsou to opět vzpomínky, které jsem jaksi vytěsnila a které zůstaly v mlze…

Když mi bylo deset, umřela babička z tátovy strany. Měla jsem ji moc ráda. Bohužel poslední měsíce života strávila v nemocnici, kde jsem ji nikdy nenavštívila. Bylo mi řečeno, že jsem na takové věci moc malá. Pak si pamatuju akorát to, že se táta vrátil z nějaké služební cesty, a když si v předsíni zouval boty, máma mu řekla, že babička zemřela. „Aha,“ odpověděl. Určitě mu to bylo líto, ale nedal to na sobě znát. Na pohřbu jsem nebyla (pořád jsem byla moc malá) a ani nevím, jestli se někdy nějaký konal. O pár let později jsem opakovaně navštívila hřbitov, kde měla být uložena babiččina urna, ale nenašla jsem ji. A taky se mi pořád vrací vzpomínka na to, jak mi babička opakovala, že chce být pochovaná vedle dědečka, který ležel kdesi „za barákem“.

Babička z maminčiny strany zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných. Urnu s jejím popelem jsme měli nějaký čas doma. Byla to přesně taková urna, jakou Mariusz Szczygiel ve své knížce popisuje. Nakonec se mamka odhodlala a popel jsme došly rozptýlit na rozptylovou louku na jednom hřbitově. Jen my dvě.

Takže abych to uzavřela… 

Při čtení jsem měla velmi, velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu mám chuť Čechy za spoustu věcí kritizovat, ale brání mi v tom skutečnost, že jsem jednou z nich, a ani to, že žiju v zahraničí, na tom nic nemění. Možná spíš naopak. Mé české rysy se projevují víc, anebo si je možná víc uvědomuju. A nejsem na ně pyšná. A to je možná taky chyba.

Advertisements

10 thoughts on “Udělej si ráj

  1. Eli 8.6.2012 / 23:31

    Děkuji za tip, knihu si určitě přečtu 😉 Jinak si myslím, že k tomu, aby člověk věřil v Boha/jinýnázevkterývyhovuje, nepotřebuje ani křest, ani kostel apod. Pro mě je upřímně jakékoli náboženství „vymývání mozku“, ale tím nechci samozřejmě nikoho urazit, je to jen můj osobní pocit. Toho pohříbání jsem si také všimla a osobně mám raději skromný, tichý pohřeb než pořádný obřad. Jako dospívající jsem byla na pohřbu své babičky a byl to velký pohřeb se vším všudy a ještě něco navíc – už nikdy víc něco takového nechci zažít! A ty starosti s hroby. Děkuji, nechci. Takže už jsem oznámila, že až zemřu, nechci žádnou takovou komedii a vysypat chci někam na louku, nebo ať mě klidně strčí do skříně, stejně mi to už bude jedno 🙂 A pokud mi budou chtít udělat obřad, tak jen malý a pro úzký okruh lidí. Když mi zemře někdo blízký, rozloučím se s ním sama, vnitřně, a na jeho připomenutí nepotřebuju kus žuly na hřbitově, mám vzpomínky. Ale každému vyhovuje jiný způsob. Zrovna má národní hrdost je hodně spojená s historií, pokud si připustím, že nějakou národní hrdost mám. Mně zase moc neříkají ti sportovci, no, i když hokej jsem sledovala 😀 Do kostelů chodím také moc ráda, ale kvůli historii, architektuře a výzdobě. A koukám, že jsem se nějak rozjela, tak už radši končím 😉

  2. Jana 9.6.2012 / 18:39

    Presne to, co popisujes pocituju tady v silne verici Sicilii…lidem, kteri jsou opravdu verici obcas zavidim tu jejich viru, ale vetsina mistnich sice chodi kazdy tyden do kostela a krizuji se pokazde kdyz projdou kolem kaple ( nekdy je to tedy dost bizardni…napr. v tramvaji, ktera projizdi kolem hrbitova se zacnou vsichni krizovat, chlapek krizujici se nez vleze do more etc.)…no zkratka vestina z nich podle me nema o duchovnu ani sajnu. Je to spis spolecenska zvyklost…a ti nejvetsi mafiani jsou vzdycky v kostele v prvni rade a maji ty nejvetsi svatby, krtiny a kaple na hrbitove:DDD
    Takze rozhodne davam prednost ceskym zvyklostem.
    A to, co popisujes s umrtim tve babicky…tak nejak podobne probihaji umrti blizkych i u nas doma….zadne velke narky a emoce.
    Nekdy mi to prijde smutne, ale zase naopak kdyz jsem tady v Italii videla ty srdceryvne sceny a histericke vylevy…a ze jsme jich videla hodne…v nemocnici to mame kazdy den a to divadlo na pohotovosti, kdy pribuzni pro same sceny znemuznuji nam doktorum osetrit pacienta!!!Musim rict, ze prece jenom ta ceska racionalnost ma i neco do sebe.

    http://www.chicsicily.blogspot.com

    • Vanilka 10.6.2012 / 13:29

      Pravda, v Itálii musí být náboženství ještě daleko víc přítomné než ve Francii nebo v Lucembursku. Tady se cestou kolem hřbitova nikdo nekřižuje. Na druhou stranu mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že ještě před pár lety bylo „náboženství“ povinným předmětem na základních školách! U jedné ze zakladatelských zemích EU mě to udivilo. Teď už si prý děti můžou vybrat mezi „náboženstvím“ a „morálkou“.

  3. cernamoora 10.6.2012 / 00:22

    zajímavá úvaha 🙂 ale nesměšovala bych křesťanství a víru obecně … Češi prostě nemají z historické zkušenosti křesťany rádi – a kdo by se tomu divil, tak to by to mělo být všude 😀
    ono vůbec všechny náboženství jsou jen původem všeho zla na světě – jak někdo někomu začne něco nesmyslného nakazovat a v rámci toho ho do něčeho nutit, je to špatně – a názory na to, co je nesmyslné, se v průběhu historie mění – naboženství na to ovšem nedokáží z povahy věci reagovat
    takže stačí, když se člověk bude chovat slušně, tolerantně a dodržovat pravidla etiky, žádné oficiální náboženství není potřeba

    jinak do některých kostelů se zajdu podívat ráda, nicméně s vírou to nesouvisí, obdivuji je prostě jako historické stavby …

    • Vanilka 10.6.2012 / 13:34

      Souhlasím: „stačí, když se člověk bude chovat slušně tolerantně a dodržovat pravidla etiky“. Ovšem při své poslední návštěvě Prahy, kdy jsem byla v četbě knihy Udělej si ráj na samém začátku, jsem se na tohle téma bavila s kamarádkou, která v Praze žije a která se myslí, že v současné české společnosti chybí jakákoli pravidla, morálka nebo etika. A možná je to právě absencí náboženství, které v jiných zemích aspoň částečně „nutí“ lidi dodržovat určitá pravidla „slušného vychování“.

      • cernamoora 10.6.2012 / 18:14

        to si úplně nemyslím, pravidla, nepravidla, stejně je každý, kdo má tu možnost a dost drzosti bude porušovat (příklad třeba pedofilie knězů) – a tak to chodí i v zemích, kde má náboženství lepší pověst; nesouvisí to s vírou, ale vyloženě vychováním a etikou člověka, obecnou náladou ve společnosti a momentálním nastavením toho, co je v té které zemi považováno za normální a přijatelné … doržování pravidel má zajistit stát a účinné uplatňování práva, zároveň se má zasloužit o vzdělanost lidí a jejich životní spokojenost … pokud stát v těchto funkcích selže, má to negativní dopad na celou společnost (tohle není hodnocení momentální politické situace 😀 ale spíš obecná úvaha o úloze státu a jeho vlivu)

  4. Witch 10.6.2012 / 11:20

    Měla jsem teď příležitost hlouběji nahlédnout do světa víry a náboženství předchozích generací. Objevilo se tu už to, že historicky nemáme s církvemi dobré zkušenosti. To platí tradičně o katolické církvi, navíc byla zapsána do povědomí národa jako škodič (Temno, čarodějnice, Hus…). Jenže co naděláte, Bůh byl v životě člověka přítomen dál a tak se chodilo i do katolických chrámů. Po samostatnosti byla ustanovena Čs.církev evangelická husitská. K ní se po Heydrichiádě dalo dost věřících, ale po válce získali na přitažlivosti buď Jehovisté (když někdo hledal) nebo ateismus. Byly to příliš příšerné věci. Lidé odmítli, že by jim Bůh cosi takového přál, ergo kladívko Bůh není. Navíc nalejvárna soudruhů znamenala, že se i na Moravě měly děti stydět za babičku, co chodí do kostela. Jinde se tam zase do kostela chodilo v pionýrském šátku 😉 Že pak byla schůze nebo něco… Víra jako taková zároveň provází i matematiky, fyziky a podobně. Nepotřebují obřady a stádnost, ale nějak vědí své – nebo že zas nevědí až tolik. Dnes víme, že člověk potřebuje duchovní rozměr – a i když to střihnete napříč náboženstvími a filozofiemi, v podstatě vedou člověka jedním směrem.
    No a křesťané jako takoví? Vždycky je to směska lidí. Praktikovaná víra samotná je nezmění, náboženství je do značné míry součástí potřeby někam patřit. Pokud je ale zprostředkované kvalitní osobností (knězem, dalajlámou, milosrdnou sestrou etc.), má sílu měnit i člověka a přidržet ho u něčeho správného. 🙂

  5. mercadee 12.6.2012 / 05:03

    Část knihy je věnovaná kremaci v Česku. Co vás na ní tak zaujalo? Ani ne tak samotný fakt kremace, jako jiná věc s tím spojená. Proč si tolik rodin nevyzvedne po kremaci své příbuzné. O třetinu uren nemá nikdo zájem, nikdo se o ně nepřihlásí. Co se u vás stalo s láskou? Ten, kdo si nevyzvedne svou matku nebo otce, je nemá rád? Možná má, ale třeba nechce znovu prožívat utrpení, bolest, když je musí znovu vzít do ruky? Možná utíká před nepříjemnými pocity? Nebo je mu všechno jedno? Nevěří v posmrtný život a nezajímá ho, co se děje s ostatky jeho nejbližších? V každém případě tato část knihy se dotkla polských čtenářů nejvíce. Neustále dostávám od lidí dopisy, že jsou v šoku. Jeden ze čtenářů dokonce píše, že takové chování je nelidské a není to pouze druh fašismu vůči mrtvým, ale je to obecný projev fašismu.

  6. ladyesik 24.6.2012 / 00:27

    Páni, netušila jsem, že i Gottland je zajímavý. Měly jsme čtení z této knihy a tam mě zaujaly informace o Baťovi, protože o tom nám četli. Neměla jsem ale chuť si knihu půjčit. Ale tato kniha mě zaujala podle tvého popisu, možná bych si mohla půjčit i tu první 🙂 Myslím, že kdybych já měla urnu s příbuzným, tak popel ihned rozpráším a neškudlím ho někde doma. Mně zemřela jen babička, která neměla pohřeb, protože se upsala vědě. Ale unru má děda ve vitrínce, zapaluje svíčky a na její narozeniny i úmrtí kupuje růže. A to je pěkné 🙂 Jinak bych spíš ocenila, kdyby byli známější vědci, spisovatelé, filosofové a důležití politici naší země, než hokejisti a fotbalisti… Přesto jsem taky hrdá za ně, ale proto, že jen o nich slyším. A že se nikde nedá skoro dočíst o nikom jiným, než celebritách, to je úpadek.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s