Setkání s Dobrodruhem

Jako volné pokračování mého minulého příspěvku vám dnes popíšu mé pondělní setkání s jedním mladým mužem, jehož příběh jsem poslouchala s pusou otevřenou dokořán. Říkejme mu Dobrodruh.

Setkala jsem se s ním už před dvěma lety, protože pracuje pro společnost, která každoročně pořádá velký tenisový turnaj Moselle Open. Teprve letos ale naše spolupráce nabírá na obrátkách, v důsledku čehož jsme se za poslední měsíc setkali hned dvakrát: poprvé u nás v kanceláři a podruhé na pracovním obědě, během kterého jsme měli doladit poslední detaily nabídky inzerce, kterou jsem pro něj vypracovala.

Od tenisového turnaje jsme během těch dvou společně strávených hodin odpluli ke sportu obecně a postupně i k jiným tématům. Je z Bretaně, což znamená, že to má domů ještě trochu dál než já, a tak začal trochu vyzvídat, co mě do Luxu přivedlo a jak vnímám svůj život v zahraničí. Odtušila jsem, že má nějakou vlastní zkušenost, a tak jsem mu jeho otázky vrátila. Jeho vyprávěním jsem se nechala trochu unést. Moje vnitřní křičelo: tohle měl být můj život! Ano, tiše jsem mu záviděla – samozřejmě v kladném slova smyslu.

Jeho cestování světem začalo stipendiem na jedné americké univerzitě, které dostal proto, že byl už na střední škole nadějným fotbalistou. Chválil americký univerzitní systém, který podporuje sportovce a jejich vzdělání, což se na evropských školách téměř nevidí. V Evropě musí sportovce finančně podporovat rodina, popřípadě si musí najít nějaké sponzory, protože vrcholový sport je velice nákladný. V USA dostanou šanci a přístup k profesionálním trenérům i ti, jejichž rodiny si takové výdaje dovolit nemůžou.

Jelikož v USA kopaná nepatří mezi ty nejoblíbenější sporty, mezi hráči není mnoho Američanů. Na fakultě se Dobrodruh setkal hlavně se Španěly a Brazilci, díky kterým se naučil základy španělštiny a portugalštiny. Po dokončení studií se chtěl vrátit do Francie, ale v té době začínala finanční krize a nepodařilo se mu jako čerstvému absolventovi najít práci. Tu si nakonec našel ve Španělsku, kde si tak nějaký čas zdokonaloval španělštinu a setkal se tam s člověkem, který vlastnil firmu provozující adrenalinové sporty v Peru. Dalších několik měsíců Dobrodruh doprovázel turisty stoupající na jakousi sopku a točil přitom o jejich výpravě videoreportáž. Když pak s nimi dostoupal na vrchol, nechal je prohlédnout si kráter a sjel na snowboardu zpátky na základnu. Musel tam být dřív, než turisti sjíždějící také na snowboardu nebo na lyžích, aby reportáž stihnul zpracovat, vypálit na CD a rozdat ji turistům jako suvenýr. Sjezd ze sopky dolů většině turistů zabral dvě hodiny, jemu 40 minut.

Když už byl v Jižní Americe, využil toho k procestování Peru, Chile, Bolívie a Brazílie, kde dalších několik měsíců zůstal kvůli jiné pracovní nabídce. Pro mě je Jižní Amerika velkým, zatím nesplněným snem, proto mě jeho vyprávění tolik fascinovalo.

Měli jsme ale ještě jedno společné téma: Afriku. Nevím, jestli to bylo před nebo po jeho cestě do Jižní Ameriky, ale měl také příležitost strávit asi dva měsíce jako asistent svého kamaráda fotografa, který dostal zakázku ve Středoafrické republice. Pro jednu telekomunikační firmu měl nafotit asi 80 portrétů vyjadřujících etnickou a kulturní rozmanitost země. Vzpomněla jsem si přitom na všudypřítomné obrovské billboardy, které jsme viděli v Nigeru a v Mali a které nás šokovaly tím, jak byly odtržené od reality: lidé se zářivými úsměvy piknikující na zeleném trávníku v nějakém parku s fontánami v pozadí apod. V Nigeru ani v Mali jsme neviděli žádný takový park, žádný zelený trávník a žádné fontány vzhledem k tomu, že obě země trpí nedostatkem vody.

Dobrodruh a především jeho kamarád fotograf se ale snažili zachytit realitu Středoafrické republiky, kterou procestovali křížem krážem, vyhledali dokonce komunitu Pygmejů a další těžko dostupné skupiny obyvatel. Vrátili se s více než 5000 fotografiemi a hlavně s hromadou zážitků a velkou životní zkušeností.

Nejzajímavější na tom všem je, že (pokud jsem to správně pochopila) Dobrodruh ke všem těm cestovatelským a pracovním příležitostem přišel jako slepý k houslím. Nevyhledával je, ony vyhledaly jeho. Prostě byl ve správný čas na správném místě. A nebál se.

Celý zbytek dne jsem byla myšlenkami jinde… ještě teď v duchu obdivuju krásy Jižní Ameriky, pochoduju kolem jezera Titicaca a houpám se v rytmu tanga v Buenos Aires. A je mi přitom trochu smutno, protože vím, že Motýla možná k cestě do Jižní Ameriky přesvědčím (maximálně tak dva týdny), ale že už si ve svém věku a hlavně se svými závazky určitě nesbalím saky paky a nerozjedu se za dobrodružstvím na druhý konec světa.

Všechno je otázka výběru a životních priorit. Kdybych se byla kdysi taky vydala za dobrodružstvím, možná bych dnes byla zpátky v Čechách bez práce a bez partnera. Místo toho jsem v Lucembursku, i přes své rozmary a nestálost mám dobrou práci a trpělivého partnera, ale zase jsem neokusila tu sladkou chuť dobrodružství. Proč jen nemůžeme mít všechno?

Advertisements

5 thoughts on “Setkání s Dobrodruhem

  1. Klára 16.5.2012 / 14:34

    Protože bychom stejně vždycky chtěli víc. 🙂

  2. Barb 16.5.2012 / 19:02

    No vidíte, a přitom jsou možná (spíš určitě) lidi, co by rádi měli „alespoň“ toho partnera. Nebo práci. Ale je to v lidské povaze, u souseda je vždycky tráva zelenější.

  3. Witch 16.5.2012 / 19:25

    Mám jednu výhradu ke srovnávání s maldým mužem dobrodruhem: Jste mladá a přitažlivá žena. Bílá žena. Dobrodružství onoho mladíka se odahrávala v zemích, kde byste byla často v ohrožení, nehledě na tak hloupé věci, jako je hygiena kolem menstruace. Rozlišujte dobhrodružství a hazard. Za kolika mladými dobrodružkami se už ve světě zavřela voda? Nejen kvůli náhodě, ale také kvůli organizovaným gangům. Ovšem, dnes se ze světa ozývá třeba Iva Skochová, která cestuje sama – ale ona si začala plnit svůj sen poté, co překonala rakovinu. Neznám detaily jejího zajištění, ale pravděpodobně všechny své kontakty nezískává až na místě. Naopak jsem znala podobného dobrodružného mladíka, který je fyzicky velmi zdatný, zná několik řečí, cosi z bojového umění, má dost peněz a občas si více méně vyrazí nějakým směrem, aniž by se staral o detaily – přátele nachází až na místě. takže jsem si už občas říkala, co bych mohla já zvládnout v jeho letech (kdybych se nevdala, asi bych uspěla s možností pracovat v Africe).

  4. Zuzu 17.5.2012 / 12:34

    Tohle se hezky vsechno posloucha, ale tyhle rozvojove zeme nejsou jenom idylka, pokud se nedrzite v oblastech, kde jsou hotely a civilizovana mesta, vidite jen bidu, spinu a hlavne obyvatele, kteri ziji jako zvirata, takze jste pro ne snadna korist.
    Na druhou stranu muzete mit krasnou smrt, jako dobrodruh v krasne zemi.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s