Nástrahy business networkingu

Ačkoli to tak na první pohled možná nevypadá (těžko říct), ve skrytu duše jsem stydlivý člověk. Pokaždé, když se vypravím na nějaký pracovní „networking event“, prožiju krátký záchvěv paniky z představy, že tam nebudu nikoho znát a zůstanu trčet opuštěná uprostřed spousty lidí, kteří spolu budou konverzovat o něčem ohromně důležitém. Na tenhle katastrofický scénář většinou nedojde. Lucembursko je malé a na semináře a koktejly s tématikou komunikace a marketingu chodí pořád ti samí lidé. Někdy ale dochází k situacím, kdy bych snad raději trčela sama uprostřed konverzujícího davu.

Kromě lidí, se kterými se opravdu dobře znám a se kterými si případně i tykám, se totiž na těchto akcích setkávám i s lidmi, kteří mě z různých důvodů uvádějí do rozpaků. Rozdělila bych je do následujících kategorií:

1. Lidé, které znám a vím o tom a kteří znají mě a vědí o tom.

V podstatě by s nimi nemělo dojít k žádným problémům, ale nesmíme zapomenout, že jsme v Lucembursku. Už jsem se několikrát zmiňovala o francouzském zvyku líbat se na tvář. V Lucembursku se lidé při setkání také líbají na tvář, akorát s tím rozdílem, že od Lucemburčana dostanete pusinky tři, zatímco od většiny Francouzů pouze dvě. Pokud se člověk chce vyhnout nepříjemné situaci, kdy zůstane viset s tváří nastavenou ke třetímu polibku, na který ovšem nedojde, je užitečné vědět, zda je dotyčný Lucemburčan či Francouz, a pokud je to Francouz (nebo nějaká jiná národnost), zda dodržuje lucemburský zvyk nebo ne; někteří Francouzi líbají třikrát prostě proto, že jsme přece v Lucembursku.

Než ale k líbací situaci dojde, je nutné odlišit lidi, kteří se líbat chtějí od těch, kterým stačí podat ruku. Kdyby to bylo na mně, omezila bych se na to potřesení pravicí. V tomhle se mi opravdu stýská po české jednoduchosti: při formálním kontaktu každý ví, že se sluší podat ruku. Samozřejmě můžeme debatovat o tom správném stisku ruky, aby nebyl příliš urputný ani tzv. leklá ryba, ale to je jiné téma. V Lucembursku člověk prostě nikdy neví. Teda aspoň já ne. Nechápu, proč bych se měla tak intimně dotýkat někoho (kontakt tváře s jinou tváří za hlasitého mlasknutí přece JE intimní!), koho jsem sice už párkrát viděla, ale ve skutečnosti je mi ten člověk celkem lhostejný. Je ovšem poněkud trapné, když k někomu přistoupím s napřaženou pravicí a on ji více či méně elegantně odstrčí, aby mi vlepil pusu na jednu tvář, pak na druhou a na závěr ještě jednu na tu první.

2. Lidé, které znám a vím o tom, ale myslím si, že si mě nemůžou pamatovat.

Mám utkvělou představu, že jsem šedá myš, které si nikdo nevšímá. A proto mám tendenci lidem osvěžovat paměť a připomínat jim, kdo jsem a kde už jsme se setkali (teda v případě, že mi to má mizerná paměť zrovna dovolí). Většinou se ale ukáže, že lidé velmi dobře vědí, kdo jsem. A nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Asi jak kdy.

3. Lidé, které znám, vím o tom, ale nevím, odkud je znám.

Těch je asi nejvíc. Vím, že už jsem je někde viděla, možná dokonce opakovaně, ale nedokážu si vzpomenout, v jaké úrovni se náš „vztah“ nachází: zda jsem si jich jenom už někde všimla nebo jsem s nimi mluvila, jestli nás někdo představil nebo jsem s dotyčným dokonce měla nějaké delší obchodní jednání. Očnímu kontaktu s těmito lidmi se většinou snažím vyhnout, protože nechci, aby na mě začali mluvit dřív, než konečně z paměti vylovím ten správný kontext, do jakého je mám zasadit. Někdy je ale koncentrace lidí, kteří jsou mi povědomí, tak vysoká, že nevím, kam s očima.

4. Lidé, které znám, ale nevím o tom.

Míra trapnosti stoupá. Klasickým příkladem je můj dnešní zážitek.

Byla jsem na workshopu o sociálních médiích, který ale začal technickým problémem (prezentace byla vytvořená na Macu, zobrazit se měla přes PC a to nefungovalo), takže speaker nabral desetiminutové zpoždění, přičemž jeho prezentace se měla vejít do třiceti minut. Bral to sice hopem a informace na nás vychrlil co nejrychleji, přesto svůj projev nemohl dokončit tak, jak si asi představoval, neboť ho moderátor přerušil a požádal ho, aby přenechal prostor pro následující prezentaci. Uvedl přitom, že pokud si přejeme obdržet elektronickou verzi jeho prezentace, máme si k němu přijít pro vizitku, poslat mu e-mail a on nám pak pošle tu prezentaci.

Rozhodla jsem se téhle nabídky využít a u moderátora se zastavila a řekla mu: „Dobrý den, dáte mi, prosím, svou vizitku?“

A on se celý rozzářil a odpověděl mi: „Jé, dobrý den, Martino, jak se máte?“ A utrousil navíc nějakou poznámku o novinách, ve kterých pracuju.

Zarazila jsem se. Jeho obličej mi sice povědomý byl, ale rozhodně jsem si nepamatovala, že bych s ním někdy vedla řeč.

„Dobře a vy?“ reagovala jsem pomalu a očima bloudila ke kartičce s jeho jménem, která mu visela kolem krku. I jeho jméno mi něco říkalo. Bohužel ne natolik, aby se mi v hlavě rozsvítilo.

Pochopila jsem, že mou žádost o vizitku bral jako vtip, protože bych jeho údaje už dávno měla mít.

Bohužel pořád nevím, kdo to je. A v autě cestou zpátky do kanceláře jsem si uvědomila, že jsem jeho jméno, které měl napsané na té kartičce kolem krku, zase zapomněla.

O pár minut později jsem narazila na dalšího pána, jehož obličej se mi zdál povědomý a jehož pohledu jsem se nestačila vyhnout. Začal na mě mluvit. Naštěstí se mi tentokrát v hlavě rozsvítilo, jakmile jsem si přečetla na té kartičce kolem krku jméno společnosti, pro kterou pracuje. Uff, ta úleva!

5.  Lidé, které neznám, ale nevím o tom.

To je asi ta nejhorší alternativa: když začnu na někoho mluvit a považuju ho za někoho úplně jiného. I to už se mi bohužel párkrát stalo – než jsem se naučila uhýbat pohledem.

Prosím, napiště mi někdo, že jste na tom podobně, ať si nepřipadám jako absolutní komunikační nula!

Reklamy

9 thoughts on “Nástrahy business networkingu

  1. Eli 10.5.2012 / 19:07

    To líbání nezávidím, já to nemám ráda a čím dál víc mě děsí, že se to tu také rozšiřuje a je na mě praktikováno. Podání ruky, úsměv a pozdrav mi bohatě stačí 🙂 Přímo s tím, o čem píšeš, zatim problém nemám – tváře si pamatuju výborně a dokážu je i zařadit. S čím mám ale obrovský problém je, že si nepamatuju jména! Dlouho mi trvá, než si k jménu přiřadím správnou tvář a u většiny lidí, které prostě tak často nepotkávám, to stále zapomínám nebo motám. Takže se mi běžně stává, že dotyčného znám několik let, vím, co dělá, pamatuju si, co všechno mi vyprávěl, ale to jméno je prostě problém. Je to celkem trapné, ale mému mozku asi přijde důležitější si pamatovat, že dotyčný například z alkoholku nejradši pije červené víno a má rád G. Verdiho, než jeho jméno. Ach jo.

  2. Bebe 10.5.2012 / 19:23

    Cha… trapas započatý mým „Jééé ahóój!“ a doprovázeným šokovaným pohledem druhé strany (kdy jsem si člověka s někým spletla) je fakt k nezaplacení… 🙂

  3. jane 10.5.2012 / 20:40

    No popisu svou situaci. Bakalare jsem na vejsce mela rozlozenyho do 4 let, takze jsem studovala se dvema rocniky lidi. Na bakalari marketingu pak dalsi novi lidi a na magistru potom dalsi. K tomu v praci cca 1000 kolegu a kolegyn a 500 pilotu. Fakt jsem si nepamatovala, komu v praci tykam a vykam, v civilu jsem opravdu tezko rozeznavala zpocatku stevardy a piloty, takze pozdrav neutralni „zdravim“… No a potkat nejakou znanmu tvar v metru a zaradit si ji bud do skoly nebo do prace byl taky mazec 🙂

  4. trb 10.5.2012 / 21:00

    jako v pohodě. já jednou potkala na chodbě školy kluka, tak nějak jsem si myslela, že to je jeden můj spolužák (bylo tam trošku šero, tak to mě snad omlouvá)… tak jsem na něj začala mluvit, on se na mě usmál a kývnul a v tom okamžiku mi došlo, že toho kluka vůbec neznám. tak jsem jen řekla „aha, tak nic“, otočila se a odešla jsem… když jsem došla ke kanceláři, tak jsem se ohlídla a on tam chudák na té chodbě pořád stál a koukal…

  5. olivia 10.5.2012 / 23:08

    Ešteže nemám také povolanie, kde musím riešiť takéto veci. Momentálne nechodím do práce a mám skôr opačný problém, že nestretávam skoro nikoho 😦 Ale veľakrát sa mi stalo (na Slovensku som učila matematiku na gymnáziu), že sa mi niekde niekto prihovoril a ja ani za svet si spomenúť, o koho ide. Bolo síce veľmi pravdepodobné, že to bude nejaký bývalý žiak, ale často ani po pripomenutí ročníka, triedy či spolužiakov som si nespomenula. Tvárila som sa potom, že aha, už viem, aby som to zmiernila. Myslím však, že to nie je až taká tragédia a spolieham sa, že to pochopia. Horšie je, keď chcem zaradiť žiakov medzi spolužiakov a naopak…
    Čo sa týka toho pusinkovania, bola som veľmi prekvená, až šokovaná, keď raz prišiel majiteľ nášho prenajatého bytu v Belgicku aj s manželkou a synom a pustili sa do objímania a bozkávania. Najskôr som si myslela, či si ma s niekým nepomýlili, potom mi bolo vysvetlené, že tu je taký zvyk. Keďže s dotykom vôbec mám trochu problém, teraz som aj rada, že veľa Belgičanov ani nepoznám. A že koľkokrát sa treba nastrčiť, som zatiaľ neodpozorovala..

  6. Lena 11.5.2012 / 07:55

    Pozdrav „zdravim“ taky casto pouzivam,kdyz nevim zda si s dotycnym tykam ci vykam. Za to, ze se u nas pri setkani neliba jsem rada. Staci par jedincu co to dela a je mi to neprijemne.

  7. Katerina 11.5.2012 / 10:49

    Nejsi sama. Za nejhorší variantu ale považuju „znám ale nevím o tom“ nebo spíš něco co bych nazvala „někdo koho znají všichni a osobně znají jen zasvěcení“.
    V určitém období jsem se setkávala se stovkama klientů. Živě si pamatuji jednu konferenci, kde jsem musela „smalltallkovat“ asi se třemi klienty, kteří se ke mně znali, já věděla že je taky znám, ale nedokázala si je zařadit (všichni ostatní měli připnuté jmenovky). U dvou jsem na to z které firmy jsou i na jméno, přišla do pěti minut, ale u toho třetího mně to došlo až po týdnu. Zapamatování si tváří si spojuju s prostředím a přesadit je do jiného prostředí je tragédie. Tyhle situace mě ale ještě baví.

    Horší je ta druhá škatulka, kdy přistoupíš ke strejdovi, co si dává cigárko před budovou a vyklube se z něho generální ředitel, nebo někoho oslovíš na veletrhu, konferenci a zjistíš že je autorem materiálů… nebo je to onen známý guru v oboru (co se od dob profilové fotky v novinách oholil). To se pak asi baví spíš oni a i když jsi profík a nejsi nijak žoviální, tak záleží jen na míře jejich ješitnosti, jestli Ti to budou chtít dát vyžrat nebo ne. Řekla bych v Čechách převládá to „dát vyžrat“ a ukázat kdo jsem.
    V českém byznysu se moc nelíbá, takže trapas nehrozí. A známí se s mým omylem dokážou vypořádat 🙂

  8. Olinka 12.5.2012 / 13:22

    Jojojojo. Já mám jednak problém rozeznat někdy studenty od učitelů, takže spíš vykám (klukovi o ročník níž naposled:-)), někdy nevhodně tykám, když mám pocit, že bych mohla, a ono to moc vhodné nebylo a pak si připadám jak debil. A co se týče jmen – v ročníku je nás asi 150 a za 4 roky neznám všechny jménem… No a co se líbání týče, chraň Přírodo, aby ten ohavný zvyk přišel k nám…

  9. misunka 23.5.2012 / 09:38

    za prve: skvely post!!!!!
    za druhe: dekuji Jane za napad se zdravim 🙂 asi to ted bude muj nejoblibenejsi pozdrav.

    A Marti, k tobe: mne se tohle (zvlast bod 3, 4 ale i 5) stava PORAD!! Pres konference a hotely a party s nimi spojene temer neustale poznavam nove lidi, a tak je to obcas silene psycho. a nejhorsi je, ze ti lidi jeste mezi temi pozicemi ROTUJI!! tj. kdyz si zapamatuju, ze je to pani, ktera dela tady (nemusim znat jeji jmeno), ale ona priste dela jinde!!, tak ej to proste naprd… nevim, jak se to da natrenovat, potrebovala bych. nekdo nejake tipy k treninku? :)))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s