Jak jsem se zbavila pocitu, že ztrácím čas

Ještě jsem se pořádně nepustila do psaní tohoto příspěvku a už mi dochází, že existuje riziko, že si ho někteří z mých blízkých vysvětlí špatně. Budu totiž psát o návštěvách, které za mnou čas od času jezdí do Lucemburska.

Hned na začátek chci uvést, že jsem za každou takovou návštěvu moc vděčná. Zároveň ale přiznávám, že mi zatím každá z nich způsobovala velký stres. Skoro pokaždé totiž nastane moment, kdy mám pocit, že by bylo lepší, kdyby za mnou nikdo nejezdil. Hned vzápětí mě mrzí, že vůbec takovým myšlenkám dovolím vplout do mé mysli. Vždyť svou rodinu a české přátele vidím tak málo!

Za původ onoho stresu a hloupých myšlenek jsem označila skutečnost, že každá návštěva určitým způsobem naruší moji rutinu. Rutina je něco, čemu se většinou snažíme vyhnout, já jsem ale přišla na to, že se bez rutiny dokážu jen těžko obejít a že je to takový záchytný bod každého mého dne – něco, na co se můžu spolehnout a co mě ujišťuje v tom, že během každého dne něco určitého vykonám a nepromarním ho. Myslím, že mám panickou hrůzu ze ztráty času. Jsem neustále pod tlakem, který si ale vytvářím já sama. Pořád si stěžuju, že nemám na nic čas, pořád se za něčím honím, a přitom by se ve většině případů nic nestalo, kdybych to nechala plavat.

Proč si před víkendem sepisuju seznamy činností, kterým se hodlám věnovat? Abych si náhodou nezapomněla jít zaběhat nebo číst knížku. Tedy i z činností, kterou jsou mi příjemné, si vytvářím povinnosti, a potom se cítím provinile, když je nestihnu.

Když pak za mnou přijede nějaká návštěva, můj ubohý mozeček je zmatený. Najednou by měl nechat plavat všechny ty krátkodobé a dlouhodobé úkoly rozeseté po různých seznamech a věnovat se něčemu, co si z žádného seznamu nebudu moct odškrtnout. Měla bych si „jen“ užívat přítomnosti osob, které mám ráda a po kterých se mi bude stýskat, jakmile odjedou.

Další tlak jsem na sebe při každé takové návštěvě vytvářela taky proto, že jsem se vždycky zoufale snažila najít nějaký vhodný a zajímavý program. Některé návštěvy mi ulehčily práci tím, že si už předem v průvodcích Lucemburskem vytipovali, co by chtěli navštívit, a já jsem je tam akorát dovezla. Pak jsem se ale pro změnu stresovala tím, že neumím odpovědět na všechny kladené otázky ohledně historie některých památek apod.

Rozhodla jsem se svůj přístup definitivně změnit. Přestat si hrát na turistického průvodce. Moje návštěvy by se přece měly v první řadě přijet podívat za mnou – prohlížení památek a přírodních krás by mělo být druhotné. A v tom případě může svůj účel splnit i obyčejná procházka po okolí, posezení na terase, povídaní o všem možném či hraní společenských her, u kterých se společně zasmějeme.

Svůj nový přístup jsem si mohla otestovat tento víkend na svých rodičích. Vzhledem k tomu, že za mnou v Lucembursku byli už mnohokrát, je pro mě čím dál těžší vymýšlet nové výlety, které jsme ještě nepodnikli. Ovšem tentokrát jsem si s tím prostě nelámala hlavu. Rodiče se spokojili s objevováním blízkého okolí, které pro ně aspoň částečně nové bylo, jelikož jsme se nedávno přestěhovali. A spoustu času jsme taky trávili přesazováním kytek na terase a na zahradě, procházkami po polních cestách, plaváním v nedalekém bazénu a hraním těch výše uvedených společenských her. Z turistického hlediska nic zajímavého. Z hlediska mých osobních výkonů taky ne. Ale strávili jsme čas spolu a bylo nám hezky. A já se konečně zbavila pocitu, že „ztrácím“ čas, který jsem předtím mívala jenom proto, že jsem třeba nepokročila v četbě nějaké knížky, nenapsala příspěvek na blog, nevěnovala se pracovním e-mailům (o víkendu) nebo neuklidila.

 

Reklamy

5 thoughts on “Jak jsem se zbavila pocitu, že ztrácím čas

  1. Clara 5.5.2012 / 16:10

    Ja se postupne propracovala k tomu, ze cinnosti delim do ruznych kategorii podle dulezitosti jejich splneni. Nektere plany plnim a ani by me nenapadlo premyslet nad tim, zda cinnost nepresunout nebo nezrusit. Pak jsou ale cinnosti v posledni kategorii (uklid, filmy na dvd, ruzne zahradnicke prace, zehleni, optimalizace financi), ktere si sice taky planuju, ale nijak me nerozhodi, kdyz mi nejaka jina vec plany zhati. Nerada bych dopadla jako moje mama, ktera byla cely zivot ustvana, myslenkama o tri kroky napred – ona si tazdy den planovala, co vsechno stihne. Samozrejme mela naplanovane vse tak, ze by to byla schopna stihnout jen za idealnich podminek. Ktere ovsem malokdy nastanou. Takze kazdy den sla spat uplne vyrizena a se spatnym svedomim, co zase vsechno nezvladla.

    • Vanilka 6.5.2012 / 17:14

      Připadá mi, že já mám k vaší mamince hodně blízko. Je tak těžké odhadnout, co všechno se dá za den stihnout. A pořád nechápu, proč si na sebe vlastně klademe takové nároky. Na druhou stranu znám ženy, které mi připadají hyperaktivní a které toho za den stihnou spoustu, a ještě zvládnou i posedět s přáteli a vypadají šťastně a spokojeně (a ne uštvaně a vyřízeně). Jak to dělají?

      • Clara 6.5.2012 / 23:47

        Ano, ty hyperaktivni zeny uspesne v praci, s radostnyma ditkama, spoustou zajmu, bezvadne oblecene a vzdy v dobre nalade, srsici energii…to je i moje (tajna) meta. Ja takove taky znam a vzdycky, kdyz se s nejakou takovou znamou setkam, dostanu chut se tomuto idealu priblizit. Prece jen moje vecne odsouvani nepopularnich cinnosti taky neni nic idealniho. A sice sjem v hornim postu napsala, ze me u neceho nesplneni planu nestve…ale tak uplne pravda to stejne neni. Mesic neuklizeny byt cloveku naladu zrovna nevylepsi.

  2. Witch 7.5.2012 / 11:09

    Poslední dobou také mívám pocit ze ztráty času nebo pohodlí, když si (hlavně to moje zlato) někdo usmyslí návštěvu tak či onak. Mimo jiné doma proto, že návštěva obsadí moje pohodlné sezení a já dlouho nevydržím jinde. No a jet někam? Kdo vypere, oběhne zahradu, kdo zfackuje domácnost? Na druhou stranu se učím leccos nelámat přes koleno. Práce není zajíc. Mám termíny, takže mrknu na kalendář a rozhodnu, co v jakém pořadí udělat Když to enmá být, tak to nebude – nebo se najde jiná cesta. Leccos nějak dopadne. I atk dělám dost a ještě potřebuju být klidná, spokojená, šťastná. Snažím se to plnit 🙂

  3. ladyesik 24.6.2012 / 10:57

    Tak to jsme na tom úplně stejně! Za prvé si tvořím stále seznamy, právě i na čtení knížky, abych si to pak mohla odškrtnout. A abych náhodou nezapomněla, že jsem to chtěla dělat, kdyby došlo k situaci, že nevím, co teď. Potom trpím, že si nemůžu ty položky odškrtnout. Loni o prázdninách mezi třeťákem a čtvrťákem jsem taky měla pocit, že každý den, který si dopředu naplním třeba setkáním s kamarádkou a jinými činnostmi, nebudu moct zaplnit těmi úkoly, které mám, a tedy to bude den ztracený. Letos je to v tomto směru jinak, mám tři měsíce prázdnin, jdu na VŠ, kde se mnoho věcí změní, takže jsem naopak ráda, že mám stále program. Ten prokládám ale spoustou věcí, které bych dělala i bez něj (učím se jazyky atd.). Stejně se ale trošku stydím, že bych si raději splňovala svoje věci, které vždy musí mít nějaký smysl, než abych byla někde s přáteli, i když se to teď opravdu lepší.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s