Jak jsem běžela IV

V rámci svého tréninku na půlmarton jsem se zapsala na DKV Urban Trail, který se konal včera. Z možností mezi 55 km, 37 km a 13 km jsem si samozřejmě vybrala tu nejsnazší. I tak mi dal závod pořádně zabrat.

On to vlastně ani žádný závod není. Čas nám sice byl změřen, ale spíš to byl takový organizovaný běh pro radost. V některých etapách se navíc ani běžet nedalo, protože se tam nahromadil dav; za ty krátké chvíle čekání, až na mě přijde řada a budu moct seběhnout například po točitém schodišti, jsem ale později byla vděčná. Díky tomu jsem si mohla odpočinout, nabrat dech a síly, které jsem pak potřebovala v prudkých stoupání. Těch bylo na trati docela dost. Nejhorší ale byly schody.

První kilometr se běžel městem v hloučku lidí. Také nás sledovalo spousta kolemjdoucích a fanoušků. Velmi brzy mě začala rozčilovat sluchátka v uších. Svou hudbu jsem v tom davu stejně pořádně neslyšela a iPhone jsem měla v kapse u bundy místo na pásce na paži, což bylo moc nízko a sluchátka mi z uší neustále vypadavála. A tak jsem je strčila do kapsy a poslouchala funění své a funění ostatních běžců.

Na druhém kilometru se vytvořila zácpa. Běželo se po hradbách a po schodech směrem dolů k Abbaye Neumünster, kde je to moc úzké a navíc jsme všichni museli zpomalit, abychom si nerozbili ústa.

Krátce po třetím kilometru byla první občerstvovací stanice. Váhala jsem, zda se vůbec mám zastavit. Žízeň jsem neměla a unavená jsem taky nebyla. Ale rozhodla jsem se předvídat a nabrat síly na později. A dobře jsem udělala.

Čtvrtý a pátý kilometr se střídalo prudké stoupání s prudkým klesáním – většinou po dlažebních kostkách.

Na šestém jsem byla sama se sebou spokojená, neboť jsem se stále cítila ve formě a plná sil.

Pak byl ale kilometr sedmý: schody střídané šplháním se přes les do kopce.

Na občerstvovací stanici na osmém kilometru jsem se sotva doplazila. Vypila jsem šťávu, zhltla kus pomeranče a znovu se rozběhla.

Devátý kilometr byl odpočinkový – po rovině nebo z kopce.

Na desátém kilometru jsem toho běhu začala mít plné zuby a těšila jsem se, až ho budu mít za sebou.

Jenže došlo na tunel pod hradbami. Připadal mi nekonečný. V některých částech je dost mizerně osvětlený, takže jsem neviděla, kam šlapu, a motala se mi z toho hlava.

A za tunelem čekal další kopec a další schody.

Nevím, jak jsem se dostala na kilometr třináctý.

Euforie se samozřejmě dostavila hned po doběhnutí do cíle. Ale i na trati jsem stihla obdivovat některé výhledy. Tenhle závod je opravdu ideální způsob, jak poznat město Lucemburk.

S časem 1:27:54 jsem vzhledem k terénu spokojená. Navíc jsem si teď v počítači dohledala výsledek z toho samého závodu, který jsem běžela v roce 2010. Můj čas byl tehdy taky 1:27, ale tehdy byla trasa o kilometr kratší!

Pořád ještě nevím, jestli uběhnu ten půlmaraton. Ale včera jsem se definitivně rozhodla, že to zkusím. Takže 19. května na mě myslete!

Advertisements

2 thoughts on “Jak jsem běžela IV

  1. Misunka 17.4.2012 / 13:45

    Wow wow wow tohle mi prijde mnohem náročnější, nez půlmaraton!!!! Musím na to takž poradne šlápnout!!

  2. cernamoora 17.4.2012 / 23:22

    šikula 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s