Jak jsem si sbalila svých pár švestek

Po zralé úvaze jsem dospěla k velkému a důležitému rozhodnutí: dát v práci výpověď.

Argumentů proti bylo dost. Především byl rok 2011 plný změn. Odešla jsem z novin pěkně vysmátá a pevně přesvědčená o tom, že do roka a do dne ze mě bude úspěšná podnikatelka. Můj elán mě ale opustil velmi brzy. Asi jsem si to celé měla lépe promyslet. Do cesty mi vstoupilo spousta nepřiznívých okolností, se kterými jsem nepočítala. Tehdy jsem také musela učinit důležité rozhodnutí: investovat další čas, energii a peníze bez jistého výsledku, anebo se vrátit do režimu zaměstnance, který sice dře pro jiné, ale aspoň má za to jistý a pravidelný plat? Vzhledem k okolnostem (koupě bytu, vzdálené záchvěvy mateřských pudů apod.) jsem se rozhodla pro druhou variantu.

Ocitla jsem se ve firmě, ve které se čas zastavil. Rozjíždějí se tam sice velké moderní projekty jako nové webové stránky nebo iPhonová aplikace, nejsem si ale jistá, zda tyto projekty obrazně spatří světlo světa. Hlavním zádrhelem je neschopnost rozhodnout. Rozhodovat nedokáže pan ředitel, členové vedení a ani moji kolegové. Všichni chtějí o všem vědět – a to i v případech, kdy se to jejich pacovní náplně třeba vůbec netýká. Každý si na danou problematiku vytvoří nějaký názor, který se vůbec neslučuje s názory ostatních. Nikdo ale nechce rozhodnout. A když nějaký nešťastník – nebo nešťastnice (například já) – něco rozhodnout zkusí, všichni na něj pak ukazují prstem a prohlašují, že rozhodnul špatně.

S tímhle fenoménem jsem se ale během těch pár měsíců naučila bojovat. Své pracovní tempo jsem zbrzdila a pravidelně jsem informovala široký okruh lidí o tom, co dělám a co zamýšlím dělat. Bohužel v době, kdy jsem v rámci týmu konečně začala jakž takž fungovat, angažoval pan ředitel nového člověka, který zastřešil naše čtyři oddělení, z nichž jsem jedno reprezentovala já. Jeho styl managementu se vůbec neslučoval s tím mým. A jelikož jsem nechtěla být pokusným králíkem, na kterém se budou testovat různé manažerské teorie, došla jsem k závěru, že bude lepší využít toho, že jsem ještě ve zkušební době ( v Lucembursku šest měsíců).

V pondělí hned po tříhodinové (!) a naprosto nekonstruktivní poradě jsem vklouzla do kanceláře za panem ředitelem a předala mu svou výpověď. Byl překvapen, zklamán, s mou prací byl prý spokojen, ale rychle pochopil, že mé rozhodnutí je nezvratné. Co se týče mé výpovědní lhůty, ve své neschopnosti učinit rozhodnutí mi nedokázal říct, zda si budu muset odpracovat celých těch 24 dní, které mám ve smlouvě, ale slíbil mi, že mi to brzy upřesní.

Odpoledne jsem tu novinu oznámila svému šéfovi, který pokrčil rameny a popřál mi hodně štěstí. Pak přišli na řadu moji kolegové, kteří mi pograturovali, a nakonec i moji podřízení, kteří vypadali upřímně smutní.

Měla jsem samozřejmě v plánu svou práci v rámci možností dokončit, někomu ji předat, nebo aspoň sepsat informativní dokument o tom, v jaké fázi se každý z mých projektů nachází. Na tomto dokumentu jsem začala pracovat včera po návratu z polední pauzy. V půl třetí si mě zavolal do kanceláře ředitel lidských zdrojů a za účasti mého šéfa mi v přátelském duchu oznámil, že pokud chci odejít, tak mám odejít hned.

Byla jsem z toho v lehkém šoku. Opravdu jsem cítila potřebu svou rozdělanou práci někomu předat. Můj šéf ale prohlásil, že o všem důležitém ví a žádné předávky prý nepotřebuje.

A tak jsem se vrátila na své pracovní místo, rozepsaný dokument zavřela bez uložení, odeslala pár informativních e-mailů některým externím spolupracovníkům, zrušila pár schůzek (ale ne všechny), sbalila si svých pár švestek a odešla.

Dnes jsem celý den zažívala velmi zvláštní pocit. Neustále jsem na štíru s časem, pořád jsem ve stresu a spěchu, a najednou mám nečekaně před sebou několik volných dní! Jak s nimi mám naložit? Zachvacuje mě panika při představě, že tenhle časový dar z nebes promrhám. Přesto jsem se celý den nezvládla odhodlat k nějaké smysluplné činnosti.

Až v pět hodin odpoledne jsem se apsoň dokopala jít si zaběhat. Ponořená do svých myšlenek jsem se pustila na neznámou trasu, pak se vrátila do známějších končin, minula celkem tři odbočky, které by mi umožnily dřívější návrat domů, a když jsem domů přece jenom doběhla, s překvapením jsem zjistila, že jsem v tom mrazu na uklouzaných stezkách uběhla celých 10 km. Vážně jsem úplně ztratila pojem o vzdálenosti a o čase.

Mimochodem pro ty z vás, kteří běháte s iPhonem, můžu doporučit aplikaci Kinetic Lite, která vám nejen změří čas, ale také vás geo-lokalizuje a zaznamená vaši trasu, kterou si pak budete moct zobrazit na Google mapě. 

Reklamy

12 thoughts on “Jak jsem si sbalila svých pár švestek

  1. paanda 8.2.2012 / 20:13

    hm, tak drzim palce, aby sa to nakoniec ukazalo ako dobre rozhodnutie, teraz je asi este priskoro bilancovat.

  2. Petr 8.2.2012 / 22:42

    Gratuluju, podle mě k rozumnému rozhodnutí a kroku. Pokud to půjde určitě se vrhni do podnikání. Je to osvěžující a hlavně buduješ něco jen a jen pro sebe.

    Pokud jde o iPhone běhací aplikace, tak samozřejmě každý ví, že nejlepší je Runkeeper, který umí pravděpodobně to samé 🙂

    Svět běžců s telefony se dělí na ty co mají Runkeeper a ty co mají Daily Mile. O Kinetic Lite běžcích jsem ještě neslyšel 🙂

    Jo a já na běhání používám iSmoothRun :-)) Takže asi tak.

    • Vanilka 9.2.2012 / 10:16

      V mém okolí znám hlavně lidi, co používají Daily Mile. Když jsem pak sama hledala na iPhonu aplikaci k běhání, Daily Mile jsem nenašla… Na webových stránkách Daily Mile jsem ale našla různé aplikace, většina z nich placených a taky tolik objemných, že na jejich download bylo potřeba wifi, které jsem ještě doma neměla. Podařilo se mi stáhnout akorát Kinetic Lite. Je mi jasné, že jsem se svým objevem sto let za opicema, ale stejně mi to přijde úžasný. Včera jsem na tvou radu stáhla taky Runkeeper a řekla bych, že je to v podstatě totéž.

  3. Daniela 9.2.2012 / 07:48

    Přáli si, abyste odešla hned? Hm, to je skutečně zvláštní firma, když dali takovou rychlou výpověď. Nu, ale když o všem tak dobře vědí… dobře, že jste šla.

  4. Witch 9.2.2012 / 09:47

    Pokud Vás takto vyhodili a ani nechtěli předání, jistě čekali nějaké prošení nebo Vám chtěli dát zavyučenou, jejich problém. Takhle se to nedělá. S tím, co na Vás zkoušel ten divný pán, jste tam vydržela dlouho…
    Běhání si udržte, vyrovnává blbé pocity, ale s tou divnou chandrou si nedělejte starosti – je úplně normální a divný vyhazov podnítil pouze zdravou, správnou reakci – rozladěnost. Byť jste skoro nevěděla, co vlastně cítíte…
    Držím palce, Vy se nedáte!

    • Vanilka 9.2.2012 / 10:22

      Že čekali prošení? To by bylo padlé na hlavu. Vždyť jsem odejít chtěla 🙂 Já bych tou rychlostí asi neměla být tak překvapená. V oné firmě téměř všichni zaměstnanci odcházejí ze dne na den. Někdy i z hodiny na hodinu. Moje předchůdkyně nějakým zvláštním způsobem zvládla zůstat celý měsíc poté, co podala výpověď, a mohla mě tedy aspoň trochu „zaučit“. Dámy a pánové, kteří byli na té pozici před ní, ale také všichni odešli nebo byli odejiti ze dne na den, aniž by po nich zůstaly jakékoli stopy… Přitom tahle metoda „když chceš jít, tak běž hned“ páchá už dlouhodobě víc škody než užitku.

      • Witch 10.2.2012 / 08:30

        Myslela jsem tím, že jste nemusela čekat, že tak fofrem rozhodnou – a any jste nečekala. Prostě Vás spokojeně zaskočili (vylěpšíli si tím svůj pocit selhání a to prošení by ybl bonbónek) a jak je vidět, celkově nemáte, čeho litovat.

  5. eL Familia 9.2.2012 / 21:57

    Začetla jsem se takovým způsobem, až jsem se začala strachovat co bude dál a musela jsem se ujistit, že já jdu zítra do práce a nic takového se mě netýká:) Myslím, že ta změna režimu (najednou máš spoustu času a nemusíš ráno vstát) je na takových rozhodnutích to nejtěžší. Ale gratuluju a z popisu celé situace si dovolím vyvodit, že to bylo velmi rozumné rozhodnutí. Navíc podle mě špatné rozhodnutí neexistuje, každé tě jen posune někam jinam….ale dost filozofování….DRŽÍM PALCE!!!!

  6. Gabina 9.2.2012 / 23:36

    Tak ja drzim palce at se dari najit nove misto a hlavne byt pote spokojena. Ja jsem ted taky ve zkusebce a jeden den si rikam, dobre, zvladnu to a druhy den jsem nastvana. Uvidime az dojdu ke konci tech tri mesicu jestli zustanu a jestli si me ponechaji. :o) Naucila jsem se hodne veci ignorovat, nevidet a neslyset, jen tak se da prezit. :o)

  7. Katerina 22.2.2012 / 23:10

    To mne pripomina me minuly rok. Pul roku ve novem zamestnani. Do tymu jsem zapadla rychle, prace me bavila. Moje rychla socializace ve firme i v zahranicni matce byla ale zrejme sefovi trnem v oku a za odmenu jsem si uzivala hystericke vystupy k mym „pozdnim prichodum“. /rozumej pracovni doba 8-17, workload v ramci bezne doby nezvladnutelny. ja prisla 8.30, s praci koncila mezi 19.00-22.00 a tech 30 minut rano, bylo neprekonatelny problem a prescasy samozrejme nikdo nezaplatil/. Posledni den doby urcite jsem jim rekla nazdar…

  8. Luc. 26.2.2012 / 13:56

    Vanilko, už dlouho se Ti chystám napsat.
    Tvůj blog je krásný Tvou upřímností. Klobouk dolů a hodně štěstí:-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s