Co všechno bych dělala jinak, kdybych byla někdo jiný

Gretchen Rubin v rámci svého Happiness Projectu a také Bára ze Šťastného Blogu často zdůrazňují, jak je pro naše osobní štěstí důležité být sám sebou. Zní to jako banalita, přitom spousta z nás se dnes a denně snaží být někým jiným. Někým, kým bychom se rádi stali. Dnes a denně se nutíme k různým činnostem jenom proto, že je naše okolí považuje za důležité, zajímavé nebo zábavné, ačkoli nám takové vůbec nepřipadají. Někdo takhle „z donucení“ chodí na aerobik, protože tam chodí kolegyně z práce, někdo vyráží každý sobotní večer do barů, protože v sobotu večer by přece nikdo neměl sedět doma. Občas je těžké rozlišit, co doopravdy chceme. Příliš často se snažíme podobat někomu jinému – ať už se jedná o skutečnou osobu nebo nějaký náš vysněný ideál.

I já bych určitě spoustu věcí dělala jinak, kdybych to nebyla já. Tady je pár příkladů:

  • Chodila bych dřív spát a hlavně bych ráno dřív vstávala. Obdivuju lidi, kteří dokážou vstát v šest ráno, jdou si zaběhat, pak si dají horkou sprchu, výživnou snídani a do práce dorazí mezi prvními. Já ale prostě nejsem ranní ptáče. Veškeré mé pokusy vstát dřív, než je to nezbytně nutné, skončily fiaskem. Už na gymplu, když se mi nechtělo učit se na test večer před spaním, usínala jsem s odhodláním, že se na něj naučím ráno. Tu samou metodu jsem chtěla praktikovat i na vysoké. Budík jsem pak byla schopná posouvat po deseti minutách třeba od pěti do sedmi ráno a na zkoušku jsem šla nejen nepřipravená, ale navíc i ospalá. Do práce málokdy dorazím mezi prvními a celé dopoledne bývám jaksi pomalejší. Rozjíždím se. Doopravdy výkonná bývám odpoledne a večer. Můžu se pak donutit jít si lehnout v deset, ale spát se mi nechce.
  • Četla bych klasickou literaturu. Seznam knížek, které bych si jednou chtěla přečíst, je dlouhý a figurují na něm i skvosty jako Anna Karenina, Nana od Emila Zoly, nebo nedočtený Dostojovského Idiot. Právě ten mi pomohl uvědomit si, že mám mnohem radši obyčejné příběhy ze současnosti, nic moc složitého a intelektuálně hodnotného, prostě takové ty knížky, kterých jsou dnes plná knihkupectví. Většinu z nich si přečtu a za dva roky netuším, o čem byly – jen si matně vzpomínám, že už jsem je četla. No a? Pořád lepší než se trápit s nějakou hodnotnou bichlí, u které si nedokážu vzpomenout ani na to, co jsem četla na předchozí stránce, protože mě to prostě nebaví.
  • Chodila bych častěji na výstavy umění. Kde jsou ty časy, kdy jsem před maturitou z dějin výtvarného umění obíhala pražská muzea a výstavní síně ze strachu, že si vytáhnu otázku týkající se současné tvorby (a vážně jsem si ji vytáhla)? Kdy jsem při studiu žurnalistiky každý víkend šla alespoň na jednu výstavu fotografií, abych měla o čem napsat domácí úkol? Za těch pět let, co žiju v Lucembursku, jsem tu navštívila výstavy všehovšudy dvě: The Family of Man na zámku v Clervaux a Centre Pompidou v Metz krátce po jeho otevření. Turistické návštěvy muzeí v Londýně, New Yorku, Paříži nebo Amsterdamu nepočítám, protože ty nepatří k mému všednímu životu. Mé jiné Já touží chodit na výstavy každý víkend, znaleckým okem si prohlížet plátna současných umělců v tichých a poloprázdných výstavních síních, vychutnávat si inspiraci a pak o tom všem přemýšlet nad šálkem kávy v nějaké útulné kavárně a skrz kapky deště na okně pozorovat kolemjdoucí. Co mi v tom brání? Nedostatek času. Asi je to hloupá výmluva, ale víkend trvá přece jenom pouhých 48 hodin, během kterých jsou mé priority jinde: jít běhat, uklidit, psát na blog, strávit aspoň chvilku nějakou jednoduchou četbou (viz. výše), někdy nakoupit, setkat se s přáteli nebo s Motýlovou rodinou v Alsasku… Odpočinout si. Každý víkend uteče a občas mě pak mrzí, že jsem nic konkrétního nezažila, zároveň ale aspoň už necítím ten pocit „vyšťavenosti“ z konce pracovního týdne.
  • Využívala bych širokého sortimentu lucemburských supermarketů. Můj nákupní košík totiž vypadá pokaždé skoro stejně. Sázím na jistotu a na rychlost. Nákupem stále těch samých potravin šetřím čas, protože vím, kde je najít a taky jak je potom připravit. Občas mé oko zabloudí k regálům s mezinárodní kuchyní. Tam se asi dají najít věci! Ingredience na libanonskou kuchyni, pomůcky na přípravu sushi, kořením ochucené oleje… Občas žasnu u kamádek nad zbožím, o jehož existenci jsem neměla ani tušení. Ptám se, kde k tomu přišly, a odpověď často zní: „No přece v Cactusu*.“
  • Chodila bych častěji na pokec s kamarádkami. To, co jsem praktikovala za studijních let v Čechách skoro obden a co je pro mě dnes tak výjimečné. Uvědomuju si, jak důležitá je pro mě ta moje malá denní rutina. Práce, pak nějaká aktivita – sport, vybalování krabic (ano, ještě pořád) nebo četba často nehrazená tlacháním s Motýlem, pak večeře, další tlachání s Motýlem a spát. Vlastně nic extra. Přesto mi činí potíže si tu rutinu nechat něčím narušit, i když vím, že za to nakonec budu ráda.
  • Jsem jaká jsem. A i když mám občas pocit, že by se mi žilo lépe, kdybych chodila brzy ráno běhat, kdybych konečně dočetla toho Idiota, kdybych o víkendech trajdala po galeriích a aspoň jednou týdně uvařila něco opravdu originálního, myslím, že je důležité se s tím, jaká jsem doopravdy, smířit. Což neznamená, že na žádnou výstavu nikdy nepůjdu a že z příštího nákupu nepřinesu nějakou exotickou kuchyňskou přísadu. Jen se do toho nebudu nutit.

    A co byste dělali jinak vy, kdybyste to nebyli vy?

    *) Cactus je lucemburská síť supermarketů.

    Reklamy

    3 thoughts on “Co všechno bych dělala jinak, kdybych byla někdo jiný

    1. jolana88 22.1.2012 / 15:05

      netoužím – už dávno – být „někým jiným“ … odpověď tedy zní:“NIC“ – protože to už bych nebyla já ..

      • Witch 22.1.2012 / 20:46

        Tak. A protože jsem dnes jakžtakž vděčná i za to špatné, dokázala jsem vychutnat i úlevu odpuštění. Vždycky se i to zlé stalo tak, abych někam vyrostla.

    2. Witch 22.1.2012 / 20:45

      Poslyšte, do klasiky nemá cenu se cpát jen proto, že to je klasika. Je jí tolik, že si vyberte příjemnější velké dílo. Tohle můžete klidně vypustit. Možná, když se zamyslíte, tuhle úvahu vypustíte a vyrušíte už proto, že prostě máte nějak nastavený život, nějakou minulost, z níž vyplývá přítomnost. Od chvíle, co jsem máma, nesnáším a nepotřebuji vidět jakékoliv válečné krváky – protože jsou to věci, které se můžou stát a protože jsem jich už viděla dost. Nemůžu koukat na filmy, kde je hrdina ztrapněn (ty americké jsou úžasné a škrtila bych režiséry), protože jsem byla občas tlačena k tomu, abych se cítila trapně a nějak podobně se obnažovala nebo to bylo uděláno za mne. Prostě jsou věci, které se mne můžou nějak dotýkat a protože se v sobě nehodlám nípat, tak příčiny ani nezkoumám. Je fakt, že jsem se občas – ohledně umění v mnoha oborech – sekla, protože mám velkou nechuť k některým doporučením nebo podlehnu předsudku. Nebo nepotřebuji číst (vidět) selhání a tragédie, jakých jsem už potkala desítky.

    Zanechat Odpověď

    Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

    WordPress.com Logo

    Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

    Twitter picture

    Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

    Facebook photo

    Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

    Google+ photo

    Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

    Připojování k %s