Pyžamo a zubní kartáček namísto kravaty a pera Mont Blanc

Čas od času se při pracovních schůzkách nebo tiskových konferencích nechám unést a zoufale vzhlížím k lidem, kterým se pravděpodobně nikdy nevyrovnám. Špičkoví manažeři, ředitelé mezinárodních firem nebo někteří umělci jsou v mých očích lidé, kteří svého úspěchu jistě dosáhli díky své inteligenci, jedinečnosti, vytrvalosti a svým mimořádným schopnostem. Věřím tomu, protože tomu věřit chci. Nepřipouštím variantu, že třeba mají jen ty správné známosti. Na vrchol podle mě není nejsložitější se dostat, ale udržet se tam. A pokud se někdo na vrchol dostane „náhodou“, musí se to přeci velmi rychle projevit!

Tihle lidé dnes a denně činí důležitá rozhodnutí, která ovlivňují chod jejich společnosti a osudy tisíců zaměstnanců. Tihle lidé dokážou myslet strategicky do budoucna a umějí o svých myšlenkách přesvědčit ostatní.

Je evidentní, že ředitelka mezinárodní společnosti ze mě nikdy nebude. Nikdy mi nečinilo velké obtíže o něčem rozhodnout, ale přesvědčit ostatní o tom, že má rozhodnutí jsou spárvná, mi v poslední době (v práci) připadá čím dál těžší. A také nemám tušení, čemu by se firma, ve které pracuju, měla podobat za pět nebo za deset let. Byla bych radši, kdyby firemní strategii vymyslel někdo jiný, a já bych se jí pak mohla pouze řídit.

Ostatně pokud jsem někdy v počátcích své „kariéry“ snila o nějaké důležité funkci, mé ambice se postupně kamsi vytratily. K mé současné „zodpovědné“ pozici jsem přišla jako slepá k houslím a často se mi stýská po období, kdy jsem pouze vykonávala, co po mně bylo žádáno.

Copak to o mně asi vypovídá?

Existuje ale způsob, jak se při schůzkách a konferencích v přítomnosti všech těch výjimečných osob cítit méně obyčejná: stačí si připomenout, že to jsou taky jenom lidi. Představuju si, jak asi ráno vypadají, když vstávají z postele a když si pak v pyžamu před zrcadlem čistí zuby. Do jaké míry se podobají těm pánům s kravatou a sakem, z jejichž náprsní kapsičky vykukuje pero Mont Blanc, kterým podepisují všechny ty veledůležité smlouvy? A utěšuju se, že i oni určitě chodí domů unavení a jsou rádi, když si na gauči můžou natáhnout nohy.

Z čehož vyplývá, že se možná nedělíme na výjimečné a obyčejné lidi. Možná jsme opravdu všichni stejní a úspěchu dosáhneme, pokud doopravdy chceme.

Úspěch totiž znamená pro každého něco jiného.

Reklamy

5 thoughts on “Pyžamo a zubní kartáček namísto kravaty a pera Mont Blanc

  1. Witch 10.12.2011 / 05:57

    Milá Vanilko, Vy nejste málo cílevědomá nebo skromná, Vy právě projevujete určité „hnízdící“ rysy. Říkáte správně, že úspěchu může dosáhnout ten, kdo o něj stojí, dře a podobně. Jenže tou změnou priorit směrem ke klidnějšímu zaměření dáváte nevědomky najevo, že máte svůj další, spokojený život. Ten má větší váhu, než honba za mocí a postavením. Zkrátka a dobře jste dospělá žena, ženská, vroucí a spokojená, nikoliv tvrdá manažerka bez vlastního života. Gratuluji 🙂
    Já osobně jsem odmítla ředitelské místo, protože tvrdím, že jsem (teď už dlóóóuho) spíš výkonný manažer pro práci s lidmi. Metodik, došťuchující lidi ke změnám v chápání pomáhající profese – a trochu učitel těch co dávno vědí všechno a přitom prdlajz. Mám na mysli sociálně slabší. Takže žádné honění řemeslníků, firem a psaní projektů. Hezky za ředitelskými zády 😉
    Ani s tvůrčí oblastí to nebylo jinak. Kdybych už před dvaceti lety hledala vydavatele, popíjela ve správné partě a třeba (pravděpodobně) sexovala, mohla bych být i vytlačena nahoru. To není teorie, možnosti byly. Jenže je mneohem lepší, když mi manžel může věřit, hrdě sleduje úspěchy, synci hledají stálé partnerky a porovnávají teplo doma s tím jinde – pro mne vítězně. Přestála jsem tedy doby, kdy se ženy -kvočny, maminy a prostě normální s podobnými prioritami považovaly za slepice bez schopnosti užívat si „opravdového“ života. Dnes je zase ceněný, protože na něj doplatilo už několik generací děcek ošizeným až studeným nerodinným odchovem. No jo, ale kdo to dnes vrátí? Bude to stát dost strastí na cestě a navíc se k tomu ženskému zaměření jen tak někdo nepřizná, nebyl by „in“.

    • Vanilka 11.12.2011 / 12:40

      Milá Witch, děkuju za zajímavý komentář. Asi jste správně odhadla, že se ve mně projevují hnízdící rysy. Ještě víc mě ale zaujal váš pohled na vývoj společnosti, který je opravdu zajímavé sledovat. Už proběhlo období, kdy ženy dávaly přednost péči o rodinu před kariérou, i období, kdy tomu bylo naopak. Zdá se mi, že oba tábory spolu neustále bojují. Nedávno jsem se účastnila jedné konference, během které ženy-manažerky vyjádřily svůj pocit, že je jejich okolí stále odsuzuje za to, že se buď zcela vzdaly založení rodiny, nebo se snaží kombinovat obojí. Otázkou je, zda je za to skutečně někdo soudí, nebo se spíš jedná o jejich vlastní černé svědomí, protože možná ve skrytu duše cítí, že některé věci nejde dělat jenom napůl. Na ženy v domácnosti zase pořád někteří lidé nahlížejí jako na neschopné slepice bez ambicí. V dnešní době se oba proudy míchají. Ani nevím, co je vlastně teď „in“. Některé ženy, které doteď tvrdě pracovaly, předčasně ukončují svou kariéru a snaží se dohnat všechno, co nestihly. A ženy, které se doteď věnovaly výchově dětí, najednou cítí potřebu nějaké další seberealizace. Řekla bych, že dnešní žena vlastně neví, kde by ve společnosti mělo být její místo.

      • Witch 12.12.2011 / 17:26

        Určitě. Na tohle téma se zase popisuje dost papíru. Mně se teď vybavilo několik větiček o tom, že ženám-matkám děti voní, ženám bez děcek páchnou děti až odpudivě. takže pokud jsou ženy mimo honitbu přírody (kolem 25-27.roku se přirozeně (až) blbne nebo začne blbnout z volání přírody, aby došlo k reprodukci), mohou se cítit hloupě i z toho, že jim děti takzvaně nic neříkají. Mne ta zmíněná větička ze zpráv inspirovala ke vzpomínkám, co jsem kde viděla.
        Dřív bylo jasné, že se dívka musí vdát, aby nebyla přítěží. Jenže už v Anglii 19.století bylo respektováno (do jisté míry), že někdo zůstal osamělý, protože nemohl klesnout pod svůj stav (nebo ho naopak vyrovnal penězi). těchto lidí se nikdo neptal, proč nemají děti, jenže v čase, kdy záleží na zamilovanosti a lásce jsou ti lidé zkrátka „divní“ a ve spojení s vyšším managementem se tu přece jen ukrývá podezření ze ženy satorie, workoholičky, chladné, pyšné, feministické – cokoliv Vás napadne.

      • Vanilka 13.12.2011 / 13:32

        Možná se opakuju, ale podle mě se jedná o problematiku dnešní doby. Jak píšete, dřív bylo jasné, že se dívka musí vdát. A nemluvím nutně o Anglii 19. století. Myslím, že to platilo ještě před 30 lety v Československu. A nesouvisí to ani s režimem. Například ve Francii také studovalo na vysokých školách mnohem méně dívek než dnes. Zatímco dřív se považovalo za evidentní, že 20letá dívka pomýšlí na vdávání, dnes se považuje za evidentní, že dívka má po maturitě namířeno na vysokou školu. Jenže dívka s univerzitním diplomem má obvykle chuť své znalosti taky vyzkoušet v praxi. O práci se dnes mladí lidé musí prát, každý se snaží udržet s ostatními krok, a najít si v takovém tempu čas na seznamování se s vhodným mužem, začít s ním chodit, poznávat ho, začít s ním bydlet – to je všechno dlouhá cesta, která zabírá čas. Není se pak čemu divit, že se věk prvorodiček stále posouvá. A ty méně šťastné ten ideální reprodukční věk možná prošvihnou.
        A pak jsou také ženy, které prostě děti mít nechtějí. A nemusí to být nutně za kariérou se honící workoholičky. Jednu takovou znám. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se jí odvážila zeptat, proč ve svých 44 letech se svým přítelem, se kterým žije od vysoké školy, nemá děti. Bála jsem se, že narazím na citlivé téma. Nakonec se jí na to zeptala naše společná kamarádka, a tak jsme se dozvěděly, že v sobě prostě žádné mateřské pudy nikdy nepocítila a že ani jejímu příteli malé děti nic neříkají. Je to její volba, ale myslím, že pro některé jiné ženy je ohromně těžké akceptovat, že se někdo dokáže dobrovolně mateřství vzdát. Nejhůře to samozřejmě nesou ženy, které by děti mít chtěly, ale nemůžou.

  2. ladyesik 25.6.2012 / 16:38

    Já bych tak úspěšná být nechtěla, moc zodpovědnosti a málo volného času, když ti i ten žerou myšlenky na práci a na tu odpovědnost.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s