Jak se žije s vědomím, že vás lidé nesnášejí

Ve své nové práci jsem stále ještě ve fázi poznávání svých kolegů, podřízených a nadřízených, jejich charakterových rysů a pracovních výsledků. A oni poznávají mě a také si o mně nejspíš vytvářejí nějaký obrázek.

Odjakživa hodně (příliš) hledím na to, jak na jiné lidi působím. Většinu času mě děsí myšlenka, že bych někomu mohla být nesympatická nebo že mě někdo vysloveně nemá rád. Jenže být za dobře s každým je velice obtížné. Ačkoli v mé nové práci zdaleka nedochází k vyhroceným konfliktům, k jakým docházelo v té předchozí, cítím, že některým lidem můj přístup k práci není blízký. Tuším, že někteří lidé mě nebudou mít rádi. A já se s tím budu muset naučit žít.

Snažím se sama sobě namluvit, že mi to přece může být jedno, jestli se na mě někdo dívá skrz prsty. Důležité je, abych odváděla kvalitní práci podle svého svědomí a abych byla sama se sebou spokojená. Před očima si promítám obrázky těch nejznámějších seriálových potvor a říkám si, že být „ta zlá“ přece nemusí být nutně taková otrava.

V reálném životě to však asi chodí jinak. Jsou ale lidé veřejně známí, které zdánlivě netrápí, že je většina národa nemůže vystát. Tak třeba takový Nicolas Sarkozy: zdalipak mu někdy přijdou reakce jiných politiků a především lidu aspoň trošku líto? Nebo je mu to jedno? A co teprve takový George Papandréou, kterého nenávidí nejen celé Řecko, ale dokonce celá Evropská Unie? Jak může takový tlak unést?

Jedno je jisté: politik ze mě nikdy nebude 🙂

Advertisements

10 thoughts on “Jak se žije s vědomím, že vás lidé nesnášejí

  1. eveli17 17.11.2011 / 15:56

    Moj bývalý šéf vravieval – nejsem tisícikoruna, abych se líbil všem. Vždy si na to spomeniem, keď si myslím, že čo robím, robím dobre, ale nie každému sa to páči a nie každému to tak vyhovuje.

  2. Alena 17.11.2011 / 17:26

    Deborah Tannenová ve své knize knize Ty mi prostě nerozumíš píše, že za chováním a komunikací žen stojí otázka „Máte mě rádi?“, zatímco pro muže je určující otázka „Respektujete mě?“ Tím se to myslím vysvětluje;-). A zřejmě to bude platit i na ty politiky…

  3. Witch 17.11.2011 / 19:34

    Milá Vanilko, na tohle mám zásadní radu: férovost vůči lidem pod sebou, nepřetahování žádného jména ani na poradu s lidmi na stejné pozici a už vůbec ne nahoru. Nahoře nemají co znát Vaše problémy s lidmi. Vámi se to uzavírá. Pokud nebudete drbat, pokud od Vás nic nepřeleze jinam, zjistí se to – a to bude Vaše deviza. Do chvíle, kdy Vás nepotopí někdo mocný, to je holt život.
    Berte to i tak, že máte jasně vymezené kompetence a pravomoci. To je přece přímo požehnání! nerada vzpomínám na jeden začátek. Přišla jsem nastolit nový systém práce, ale zjistila jsem, že víceméně funguje, že to mám jen doleštit a pojmenovat. Takže jsem všem dosavadní směrt pochválila a čekala spolupráci. Jenže to byla novinka a dnes vím, že se pár lidí bálo o to, že po nich budu chtít blbosti navíc, že před nadřízenými budu lepší, že díky mému postu někdo bude muset odejít. TO teprv bylo peklo! Těch podrazů! No a šéfstvo bylo v tom, že my si to přece nějak uděláme a dupalo po mně díky podrazům – já se ani nesměla obhajovat (To mne nezajímá, kolegyně je zkušená…). docela se obdivuju, že jsem to nakonec zvládla. Nějaké tři čtyři promarněné roky žabomyšinama, kdo by to počítal. 😦

    • Gabina 18.11.2011 / 10:44

      Naprosto souhlasim. Uz jsem byla dosti vyskolena z pracovniho zivota v Cesku, ale tu nejvetsi lekci jsem dostala az zde v Londyne. S nikym v praci nemluvit o soukromem zivote, vsemu celit s umevem a hledet si jen sveho stolu. Mam pocit, ze nejlepe a opravdu hnusne umi drbat Anglicanky, ktere nenechaji na nikom nitku suchou a pro me to byla velka skola. Naucila jsem se vyjadrit svuj nazor tak, ze vlastne diplomaticky dany dotaz obejdu a nic nereknu. Nejhorsi je, kdyz cloveka chteji do te drbaci pradelny zahrnout. Travlo mi to dobre temer dva roky nez jsem ty dane intriky a taktiky pochopila.

      • Witch 19.11.2011 / 09:44

        Domnívám se, že po příchodu do nového kolektivu je zdravé, když je všechno úžasné, dobře klapající, férové… Další obdivy si dosaďte sami. Zkrátka nespadnout právě do těch, především ženských, drbacích mlýnků. Zpočátku jsme zkoumanými vetřelce a tak se nám házejí udičky a naše odpovědi se detailně probírají. Nejde o to, že jsme si přisadili na nemožnou Květu nebo Mášu, která opravdu vypadala děsně. Jde o to, že POUZE naše přisazení bude připočteno k původní pomluvě a celé připsáno nám. Proto, aby si na náš úkor zároveň někdo polepšil. Teď, v začátcích nástupního období, je to ještě bez vyloženého nepřátelství, ale zmíněná chyba potom znamená dlouhodobou ránu v kolegiálních vztazích. Nový člověk v týmu znamená šance na změny v žebříčku a každý se rád postará o svůj prospěch.

      • Vanilka 20.11.2011 / 12:10

        Já naštěstí nemám zkušenost s „drbáním“ a pomlouváním ostatních. S tím jsem se v Lucembursku zatím příliš nesetkala. Ale pochopila jsem, že mluvit o svém soukromí se v lucemburském pracovním prostředí příliš nepraktikuje. Občas s lítostí vzpomínám na svoje báječné kolegy a kolegyně z Čech, se kterými jsme si výborně rozuměli do té míry, že jsme spolu rádi trávili i volný čas. Měla jsem dojem, že jsem je opravdu znala. Zatímco své lucemburské kolegy znám po pracovní stránce, ale jinak o nich nevím vůbec nic. Anebo jsem zatím do žádného lucemburského kolektivu dostatečně nezapadla. A přesně jako vy si učím vyjadřovat svůj názor diplomatickým obcházením a „mlžením“ – i když mi to zatím moc nejde. A také jsem od ostatních okoukala, že v situacích, které jsou mi nepříjemné, musím nasadit diplomatický úsměv, se kterým pak můj nesouhlas bývá lépe přijat.

  4. Petr 17.11.2011 / 21:01

    Odpověď, která není z mé hlavy.
    Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody.

    Dohoda druhá: Neberte si nic osobně „Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.“

    To co vás dovedlo k položení si této otázky kniha definuje jako osobní důležitost.
    „Osobní důležitost, neboli braní věcí osobně je maximální výraz sobectví, protože vychází z domněnky, že všechno se týká nás.“

    Psychologie to nazývá sociální fóbií, kterých máme všichni spousty a dá se s nimi bojovat. Jinak knihu rozhodně doporučuji.

    Takže, neberte si nic osobně….

    • Vanilka 20.11.2011 / 12:03

      To je pravda, že si často beru věci příliš osobně. Nejen v práci. Jsem vztahovačná. Vím to o sobě. A pracuju na tom 🙂

  5. jolana88 18.11.2011 / 09:34

    jak psali nahoře – práce je práce a soukromí je soukromí. Nelze rozhodovat – a líbit se všem. a – jinak – mně se třeba osvědčilo omezit tykání na minimum – zatahování „osobna“ vůbec. Jednak mají lidé predispozici řešit pak věci ze „vztahu“ – a druhak – vždycky se hůř říká „Vy vole“ než „ty vole“ 😉

  6. ladyesik 25.6.2012 / 16:43

    Já jsem třeba věděla, že na gymplu mám polovinu třídu na své straně, kamarády, polovinu na jinde. Ne doslova na druhé straně, ale nikdy jsem jim asi nepřišla dost zajímavá, aby se se mnou bavili atd. Ale tak to mělo hodně lidí z té mé poloviny. Stejně se ale často člověk ptá, jestli je tak nezajímavej, že s ním ani nechtějí mluvit, jinej, jestli jim jsem nepříjemná atd.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s