Hledání domova je u konce

Po dlouhých měsících – a možná by se dalo dokonce mluvit i o letech – jsme s Motýlem konečně našli náš nový domov.

Pro ty z váš, kteří tuhle část mého blogu příliš nesledovali, vytvořím malé shrnutí: 

S Motýlem jsme se dali dohromady na jaře 2008 a od srpna jsme spolu začali bydlet. Nejdřív se nastěhoval Motýl do mého podnájmu v Lucemburku, kde jsme měli obývák spojený s kuchyní a jeden pokoj. Svůj byteček jsem milovala, ale brzy nám začal být trochu těsný. Motýl je velký sběratel všeho možného – tím nemám na mysli známky nebo usušené motýly (i když to by se k němu hodilo), ale spíš to, že mu prostě činí obtíže zbavovat se nepotřebných věcí. Nikdo není dokonalý, že. Kromě toho k nám po jeho rozvodu začaly každý druhý víkend jezdit jeho dvě dcery, a ačkoli jim se kemping na rozkládacím kanapi v obýváku líbil, uznali jsme za vhodné přestěhovat se do většího prostoru. Tehdy naše hledání začalo. 

Motýl měl od začátku v úmyslu nějaký byt či domek koupit, ale kvůli Holkám jsme se chtěli přestěhovat rychle a nechtěli jsme učinit neuvážené rozhodnutí. Když pak Motýl našel krásný domek k pronajmutí v jedné vesnici pár kilometrů za lucemburskými hranicemi ve Francii, můj souhlas neuvážený byl. Zaslepená první vlnou své zamilovanosti jsem neviděla všechny nedostatky, které naše rozhodnutí obnášelo:

  • Dojíždění do práce jsem si idealizovala tím, že hlavní, věčně ucpané dálnici vedoucí do Lucemburku, se budeme moct vyhnout, protože jsme tehdy oba pracovali v malém městě na jihozápadě Lucemburska a mohli tudíž jezdit po jiné, volnější dálnici. Nemyslela jsem na to, že někdy budu muset přece jen začínat své dny pracovní schůzkou v hlavním městě nebo že tam někdy můj den bude naopak končit, což obnáší dlouhé popojíždění v kolonách aut.
  • Myslela jsem si, že život na venkově se mi bude líbit. Domek se zahrádkou a s výhledem na pole s krávami a na les, to je přece sen spousty lidí. Jenže i když nepocházím přímo z velkoměsta, vyrostla jsem v jedné z nejturističtějších částí Krkonoš, kde bylo pořád co dělat. V naší vesnici není nic: žádný obchod, žádná kavárna, dokonce i na běžeckou trasu musíme popojet autem. Dokud jsem bydlela v Lucemburku, užívala jsem si blízkosti centra, kam jsem ze své čtvrti mohla dojít pěšky. Cestou jsem si prohlížela fasády domů, sem tam nakoukla do nějaké výlohy, cestou zpátky jsem si mohla nakoupit – všechno bylo na dosah ruky. Taky se mi líbil pocit, že jsem obklopená lidmi a přesto můžu zůstat anonymní. Líbí se mi vidět lidi, které neznám. Přijde mi to inspirující. Aniž bych na lidi vysloveně zírala, můžu se všimnout, že má někdo pěkný účes nebo elegantní šálu. Považuju to za vizuální podněty, které jsou pro mě důležité. V naší vesnici žádné vizuální podněty nejsou. Až na ty krávy.
  • Vždycky se ve mně mísilo moje společenské a samotářské já. Když jsme se přestěhovali na vesnici, to společenské já samozřejmě namítalo, že se vzdálím od všech svých kamarádů, které v Lucembursku mám. To samotářské já ho ale překřičelo. Jenže časem mi to odříznutí od světa přece jenom začalo vadit. Kromě toho jsem na setkání s přáteli vždycky jezdila autem a stresovala se dumáním nad tím, jestli 0,5 promile odpovídá jen jedné skleničce vína nebo jestli si můžu dopřát druhou. Některé mé kamarádky chodily domů pěšky nebo jely městským autobusem a byly doma dřív než já. Ze všech srazů jsem proto mizela jako první, abych aspoň částečně vykompenzovala časovou ztrátu a dostala se včas do postele.

Jak říkám, před nedostatky jsem zavřela oči a soustředila se na přednosti:

  • Vždycky jsem snila o tom, že jednou budu žít ve Francii. O Lucembursku jsem nesnila. Bohužel kraj Moselle, ve kterém žijeme, zdaleka neodpovídá obrázku, který jsem si o Francii udělala. Nejen v naší, ale ani v okolních vesnicích nejsou roztomilé domky s typickou architekturou, ale oprýskané šedivé řadovky, popřípadě satelitní městečka v o něco honosnějším stylu. Krajinu hyzdí ocelárny a jaderná elektrárna. Kromě toho jsem zjistila, že lucemburská kultura je mi pod vlivem té německé zřejmě z historických důvodů jaksi bližší než ta francouzská. Francouzský styl uvažovaní jde prostě nějak mimo mě. Do podrobností zabíhat nebudu, protože bych tenhle článek asi nikdy nedokončila. V Lucembursku mi prostě každodenní život připadá logičtější a jednodušší.
  • Náš pronajatý dům je krásný, prostorný a zcela nový. Tak nový, že nám majitelé dokonce dali možnost vybrat si barvu tapet. Nikdy dřív jsem nebydlela v rodinném domku, a tak jsem si v tomhle podnájmu ze začátku připadala jako princezna.
  • Motýlovy Holky bydlí s jejich maminkou jen tři kilometry od nás. Připadalo nám to praktické: mohly k nám tím pádem přijet, kdy se jim zachce. Ve skutečnosti si je ale Motýl bere – stejně jako dřív, když jsme ještě bydleli v Luxu – jen každý druhý víkend. Polovinu z toho jezdí(me) k jeho rodičům do Alsaska. Pak je ještě mívá v úterý večer, ale to je po večeři vždycky odveze zpátky k mamince, protože kdyby spaly u nás, musely by ve středu ráno zbytečně brzo vstávat, neboť Motýl musí do práce (francouzské děti ve středu do školy nechodí).
  • Motýl rád zahradničí, takže možnost vytvořit si zeleninové zákoutí bylo nesporným argumentem.

Do našeho pronajatého domku jsme se nastěhovali v dubnu 2009. Během jara a léta nás ještě ovlivňovalo nadšení, večeřeli jsme venku na terase, grilovali a přátelili se s krávami. Na podzim krávy odvezli na porážku, venku začalo být sychravo a zahrada nám byla k ničemu. Do práce jsme odjížděli za tmy a vraceli se za tmy. Měli jsme potíže s topením, které buď topilo málo nebo moc.

Pustili jsme se tedy do nového hledání – jen tak orientačně. Motýlův hlavní argument byl ten, že dlouhodobé placení nájemného je vyhazování peněz, protože dům stejně nikdy nebude náš. Daleko rozumnější je splácet vlastní bydlení. Můj hlavní argument byl méně racionální: prostě jsem se spletla. Život na venkově není nic pro mě. Nemá nic společného s životem na horách, natož pak s životem ve městě, který jsem si během svých studií náramně užívala.

Vlny mé nespokojenosti a intenzívního hledání se sice občas střídaly s vlnami lhostejnosti, ale zhruba poslední rok jsme se s Motýlem oba opravdu snažili. Potíž byla možná v tom, že jsme neustále měnili některá základní kritéria. Jediné, v čem jsme měli oba jasno, bylo to, že chceme zpátky do Lucemburska. Já samozřejmě snila o prostorném bytě nebo domku v hlavním městě, ovšem z částek nebezpečně se blížících (a občas dokonce přesahujících) 1 000 000 EUR se mi točila hlava. Ze zoufalství jsem byla ochotná se přestěhovat opět na vesnici, což jsem si obhajovala tím, že bychom se tak hlavnímu městu aspoň přiblížili. Jindy jsem se zase utvrzovala v tom, že jít z bláta do louže nemá smysl. V takových chvílích jsem hledání přerušovala a snažila se najít nová pozitiva v naší současné situaci. Naposled jsem se do tohohle rozpoležení dostala na konci července.

V srpnu jsme odjeli na prázdniny a zdá se, že nám ta pauza pomohla. Já osobně jsem si utřídila myšlenky v mnoha oblastech svého života a určila priority. S novou energií jsme se s Motýlem oba pustili do nového hledání… a tentokrát jsme velmi rychle našli.

V pátek 9. září jsme náš budoucí byt na předměstí hlavního města viděli poprvé, v úterý 13. září podruhé a v pátek 16. září jsme podepsali kupní smlouvu.

Mám chuť napsat „HAPPY END“, jenže něco mi říká, že tohle je spíš nový začátek.

A já miluju nové začátky.

Reklamy

10 thoughts on “Hledání domova je u konce

  1. Wicka 18.9.2011 / 13:44

    Ahojky, pěkný blog a dobrý článeček. No přeji hodně štěstíčka :-)) Neměla bych odvahu takhle bydlet v cizině. Moje mladší sestra ta je v cizině jako doma už teď a plánuje bydlet v Heraklionu na Krétě. No všem takovým odvážným lidičkám spoustu štěstíčka. Krásnou neděli ….

  2. blahopřání 18.9.2011 / 14:49

    Ahoj Marťo,

    blahopřeju k nalezení nového bydlení! Přeju vám úspěšné a spokojené zahnízdění ve vašem vysněném bytě!
    Těším se, až na blogu přibydou nové zážitky a postřehy 😉

    pa, L.

  3. Witch 18.9.2011 / 17:37

    Držím palce a těším se na další zprávy!

  4. cernamoora 18.9.2011 / 22:33

    Moc gratuluju!

    A chci samostatný článek o francouzském stylu uvažování 😀

  5. Léto je léto, když... 19.9.2011 / 09:51

    taky by mě zajímalo to francouzské uvažování 🙂

    a těším se na další články o zařizování toho „nového začátku“ 🙂

  6. PuntikatyHrnek 19.9.2011 / 10:39

    Gratuluji! Za vás samotné doufám, že se stěhujete HNED, protože nejhorší na tom všem je čekání! 🙂 Přeji mnoho štěstí do nově započatých kroků 🙂

  7. zarox21 19.9.2011 / 14:42

    Do nových začátků hodně štěstí!
    A až se zabydlíte a usadíte, budu se těšit na článek o francouzském uvažování. To je velké téma a ráda porovnám zkušenosti.

  8. Vanilka 20.9.2011 / 09:07

    Moc vám všem děkuju za gratulace. Těší mě, že mou radost sdílíte i vy! Zřejmě tušíte, jak důležité pro mě bylo najít naše „hnízdečko“. O tom, co stěhování obnáší a co nás ještě potká, tu určitě napíšu. Předání klíčů máme až na konci prosince. Puntíkatý Hrnek má pravdu v tom, že to čekání a těšení mi možná bude drásat nervy víc, než samotné hledání. Jsem hrozně nedočkavá! Na druhou stranu budu mít spoustu času na to, abych dala dohromady článek o francouzském uvažování, když je tedy o to téma tady takový zájem 🙂

    • MartinaR 22.9.2011 / 11:03

      Marti, taky jeste jednou gratuluju a tesim se s Tebou 🙂 I kdyz ze vzdalenejsiho mesta, nicmene takhle bude mnohem jednodussi se videt, dojedu i na kole, ktere zatim zustalo v Luxu, kdyz jsem ted bez ctyrkoleho dopravniho prostredku (docasne?). A samozrejme se pridavam do rady zajemcu o francouzske uvazovani, ktere me tedy v kazdodennim zivote taky dost udivuje a nemuzu rict, ze bych si na nej nejak extra, i po tech letech, zvykla 😉
      Martina

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s