Jak se probrat starým harampádím

Už dlouhou dobu jsem se chystala obětovat trochu svého času a probrat se všemi možnými věcmi, které mám ještě ve svém bývalém pražském bytě a také u rodičů.

Začala jsem Prahou, odkud jsem si už většinu věcí, na kterých mi záleží, odvezla do Francie. I přesto jsem naplnila další dvě velké nákupní tašky věcmi, které si tam ještě odvezu, a tři velké papírové tašky starými papíry, poznámkami a učebnicemi (některé z nich jsem totiž zdědila po předešlých generacích a pochybuju, že by se z nich chtěl ještě někdo učit).

Daleko horší to bylo u rodičů. Probrat se oblečením bylo snadné. Svetry a trika, které jsem nepostrádala dosud, už asi postrádat nebudu. V úložném prostoru mojí postele na mě ale čekaly moje staré plyšové (a jiné) hračky, sešity a učebnice z gymnázia, moje první literární pokusy, diplomy z recitačních soutěží, omluvné listy, které mi připomněly, kolik hodin jsem během středoškolského studia zameškala, několik čísel našeho školního časopisu, magnetofonové kazety a další kvanta naprosto nepotřebného harampádí, na které jsem si už celá léta ani nevzpomněla.

Bylo mi jasné, že to všechno bude muset pryč. U rodičů už nebydlím a je normální, že mají chuť prostor, který zabíraly moje věci, využít jinak. Zaručenou metodou je na nic se nedívat, ničím nelistovat a prostě to vyhodit. Jenže ono to nejde.

Vyhodila jsem toho spoustu, přesto jsem do kufru svého auta naládovala další dvě obrovské tašky a jednu velkou krabici s knížkami. Je těžké se loučit s dětstvím a mládím. Je těžké nevyslovit u každého druhého předmětu „No jo, ale tohle by se ještě mohlo hodit.“

Plyšové hračky odvezu při příští příležitosti dětem do Afriky. Až na bernardýna, delfína a fialovou krávu – s těmi se rozloučit nedokážu.

Pár dalších hraček, korálků a ozdůbek daruju Holkám.

Knížky si nechám.

A ten zbytek… zřejmě „uklidím“ do garáže, jak to dělává Motýl, a počkám do dalšího stěhování. Třeba pak najdu víc síly a motivace k tomu, abych svému harampádí dala definitivní sbohem.

Advertisements

3 thoughts on “Jak se probrat starým harampádím

  1. Witch 10.8.2011 / 10:22

    Jojo, to všechno chápu a rozumím tomu. Jak pečlivě schraňuji, co mi mamka (bez varování) nestihla vyhodit! Věřte nebo ne, ono to má cenu. Vyhodila třeba mou sbírku kamenů – a zmizely křišťálové drźy, ale pár blbých oblázků mi prý vybrala, aby mi to nebylo líto… Myslím, že nevybírala. Hm. Jsou pryč i mé ranné literární „skvosty“, na ty byla vyloženě alergická. Strašně mi chyběly, když jsem jednou psala opus o puberťačce, protože ty ptákoviny prostě nelze zfalšovat. Moje děti nadšeně listovaly učebnicemi z mojí první třídy – které ovšem dochovala moje tchyně všem svým dětem, takže jsou po manželovi. U nás se vyhodily při prvním stěhování jako krámy. Po rozvodu našich jsem zůstala jen se současnými věcmi, ohledně minulosti a jakékoliv historie holá jako prst. Takže jsem se soustředila na to, aby moje děti nějakou historii, včetně osobní, měly. A když se zastaví mladý muž u zastrčeného obrázku a praví té svojí, že tohle maloval už ve třetí třídě (náhodou na věk ne moc zjistitelná krajinka), je v tom znát i pocit, že byl vždycky důležitý se vším všudy… Ale to už je jiná pohádka.

  2. cernamoora 16.8.2011 / 02:51

    hehe, jak to chapu 😀 kdyz jsem pred par tydny predelavala ulozne prostory, narazila jsem presne na stejny problem … a taky jsem nemela to srdce to jen tak vyhodit – jesteze je ve sklepe dost mista 😀 😀

  3. Terka L. 24.8.2011 / 10:12

    Naprosto souhlasím. Když jsem se před pár lety odstěhovala od rodičů přesunula jsem většinu svého mládí k babičce na půdu (aby to doma nepřekáželo). Při každé (párhodinové) návštěvě jsem si plánovala jak u ní „jednou“ strávím celý víkend, všechno proberu a povyhazuju. Až asi před půl rokem jsem si konečně vyhradila sobotu a neděli a pustila se na věc. Sešity, kazety, učebnice, obrázky z výtvarky, šerpa „Miss 5B“, maturitní šerpa, suvenýry z cest, pohledy, plyšáci,.. Dopadlo to podobně – čtvrtinu jsem si odvezla do (už tak narvaného) bytu v Praze, čtvrtinu jsem statečně vyhodila (většinou sešity a letáky) a dvě čtvrtiny opět naskládala do krabic a nechala na stejném místě (které zatím naštěstí babička tak urgentně nepotřebuje). Jsou to vzpomínky a prostě se jich neumím zbavit… 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s