Strom života

Výběru filmů v kině určitě nevěnuju dostatek času a koncentrace. Buď mě zaujmou upoutávky, které vidím před nějakým jiným filmem, nebo si přečtu stručný popisek v programu kin a přelétnu pohledem jména herců a režiséra, které mi často nic neříkají, což mě ale neodradí.

Strom života byl ten první případ. Viděla jsem upoutávky a získala dojem, že to bude dramatický příběh o manželském páru, který se snaží smířit s úmrtím svého dítěte. Takový ten stručný popisek uvedený v programu kin jsem si přečetla až dodatečně – abych zjistila, o čem to MĚLO být:

Texas, 50. léta minulého století. Jack O’Brien si prošel dětstvím plným her a krásné nevinnosti. Dospívání mu však přináší rozčarování a vztah s jeho otcem, který by mu pomohl tímto nelehkým obdobím projít, je dosti komplikovaný. Jack je ztracenou duší v moderním světě, která si klade řadu otázek a snaží se v životě zorientovat. Kde je pravda? Co je věčnost? Jak vznikl život… Hvězdně obsazený snímek je poctou životu, přírodě a světu kolem nás, jenž se nám odhaluje jako symfonie. Postupně, obraz po obrazu nám přináší epický a dokonalý příběh, který je aktuální dnes stejně jako před více než půl stoletím. (oficiální text distributora)

O tom, že se divák během filmu vydá také na cestu do pravěku a zažije velký třesk, se v popisku nepíše ani slovo!

Na Stromu života jsem byla v sobotu, uplynula tedy už snad dostatečná doba na to, abych film vstřebala a nenapsala, že je to trapná americká slátanina.

Vztah otce v podání Brad Pitta s jedním z jeho tří synů, ze kterého vyroste Sean Penn, je zajímavý motiv. Děj ale začíná smrtí jiného ze synů, což je událost, která jaksi určuje celou atmosféru filmu, a čekala bych, že se k ní děj na konci zase vrátí. Ne.

„Pocta životu“ a přírodě to určitě je: příroda je zachycena pod tím nejkrásnějším úhlem.

Dokonce i ty dlouhé pasáže, kdy Sean Penn bloudí neosobním velkoměstem plným mrakodrapů, které se přemění v jakousi betonovou poušť, zmateně se rozhlíží kolem sebe a klade si různé filozofické otázky, bych dokázala přejít bez komentáře, kdyby…

… kdyby to celé nebylo protkané už zmíněnou výpravou do pravěku (nevím, jak dlouho tahle pasáž trvala, ale řekla bych, že tak dvacet minut jsem na plátno civěla v domění, že v technické kabině došlo k záměně s Jurským parkem) a také do vesmíru. Připadala jsem si jak na základní škole. Ale aspoň jsem se dobře zasmála. Při pohledu na dinosaury mě chytnul nezvladatelný záchvat smíchu a dalo mi velkou práci se uklidnit.

Netuším, co tím chtěl básník říci.

Reklamy

7 thoughts on “Strom života

  1. hajinka 5.8.2011 / 13:14

    Jsem rada, ze se vyjadrujes zrovna k tomuto tematu, protoze zrovna vcera jsme o tom stejnem diskutovali nad pivkem s par znamyma. Taky me prijemne prekvapilo, ze mame na film skoro uplne stejny nazor. My jsme tedy nevydrzeli dele, nez asi do pulky, a to v 99% pripadu z kina neodchazime, ale prave nekde uprostred tury mezi dinosaury jsme to vzdali. Uz od zacatku nas nicila prehnane tragicka atmosfera vydramatizovana na maximum, prospikovana patetickymi citaty z Bible a nekonecne se opakujici dlouhe zabery na tvar hercu ze vsech moznych uhlu v kombinaci s absenci jakehokoliv deje se opravdu nedaly dyl, jak hodinu a pul vydrzet. Nicmene, mame i zname, kteri vydrzeli az do konce, ktery pry nakonec celou podstatu filmu (co tim chtel basnik rict) objasnil. Nekterym se dokonce i film libil!! No, mozna mu dame jeste nekdy v budoucniu sanci, aspon budeme predem vedet, co nas ty tri hodiny ceka, tak treba to pomuze. 🙂

    • Vanilka 5.8.2011 / 18:59

      Já jsem vydržela až do konce – spíš ze zvědavosti, jestli to celé dostane na konci nějaký smysl. Ale v mých očích nedostalo, ačkoli druhá polovina byla rozhodně „koukatelnější“.

  2. zarox21 5.8.2011 / 16:12

    Přemýšlela jsem jestli mám o tomhle filmu něco napsat a jsem ráda, že jste mě předběhla. Do kina jsem šla s velkým očekáváním na film uznávaného režiséra. Sekvence o stvoření světa, která mohla být klidně vystřižená z nějakého dokumentu, mě dorazila scénou s nemocným dinosauříkem, právě během ní jsme uvažovali, že to vzdáme. Pak jsme se najednou ocitli na Manhattanu a nastala část vzpomínací. Tuhle část považuji za výrazně lepší a také jsme v tom kině nakonec zůstali sedět až do konce. Přesto mi přijde film trochu jako polotovar a nevyřešených otázek tam zůstalo víc, nejen ono úmrty bratra – syna, třeba úplně upozaděná role třetího bratra …. Přesto, protože jsem od Malicka jiný film neviděla, chci se v neděli podívat na Nebeské dny (vysílají na 2. programu), někde přeci ten režisér své renomé získat musel…

    • Vanilka 5.8.2011 / 19:02

      Souhlasím, že neobjasněných detailů bylo ve filmu víc. Já například ještě nepochopila, čím konkrétně se Brad Pitt živil (pracoval u armády?) a zda pak po světě cestoval v rámci svého zaměstnání nebo v rámci svých vědeckých objevů.
      Moc děkuju za tip na Nebeské dny. Jsem zrovna v Čechách, tak toho využiju a na ČT2 se podívám.

      • zarox21 6.8.2011 / 11:15

        Jen jsem neupřesnila, že to je až příští neděli. Snad to bude alespoň k nahrání. Omlouvám se. 🙂

      • Vanilka 6.8.2011 / 19:37

        To vysvětluje, proč jsem to v televizním programu nenašla 🙂 To nevadí.

  3. Terka L. 7.8.2011 / 18:39

    Jsem ráda, že jsi napsala zrovna o tomto filmu. Minulý týden jsem s kamarádkou šla do kina a měly jsme dilema – bud Ženy sobě nebo Strom života. Nakonec jsme šly na první film s tím, že si druhý necháme na jindy. Ženy sobě rozhodně maximálně doporučuju, je to bomba!!! Smály jsme se od začátku do konce… 🙂 A Strom života tedy vynecháme.. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s