Rádiové emoce

Včera cestou na schůzku jsem v autě poslouchala zprávy. Zřejmě jsem byla „emocionálně křehká“, neboť během půlhodinové cesty jsem měla hned dvakrát na krajíčku. Dojaly mě ale samé dobré zprávy. To by bylo přece super, kdybych vždycky plakala jen kvůli dobrým zprávám!

Nejdřív mě dojala informace, že dva francouzští novináři z televize France 3, Stéphane Taponier a Hervé Guesquière, byli po roce a půl propuštěni ze zajetí v Afghánistánu. Nevím, proč jsem si začala představovat, jak se asi cítí oni a jejich blízcí, kteří na ně těch 547 dlouhých dnů čekali a možná už ani nedoufali, že je ještě někdy uvidí. Myslela jsem na přítelkyni Hervé Guesquièra, které Nicolas Sarkozy zavolal na mobil, aby jí oznámil tu šťastnou novinu, a na tu obrovskou úlevu a vlnu štěstí, která ji zřejmě v té chvíli zaplavila. Zkuste si to představit a řekněte mi, kdo z vás u toho neslzí!!!

Jo-Wilfried Tsonga ve Wimbledonu

Hned potom jsem si pro změnu vyslechla, jak francouzský tenista Jo-Wilfried Tsonga porazil ve Wimbledonu Švýcara Roger Federera. Komentátor v přímém přenosu vykreslil poslední úder rakety tak barvitě, že mi to vehnalo slzy do očí po druhé. Popsal, jak Tsonga klesl v kolenou a zhroutil se (štěstím!) na wimbledonský trávník. Prý se jedná o nejkrásnější vítězství jeho kariéry, což potom Tsonga na tiskové konferenci potvrdil.

Francouzi teď zkrátka mají období hrdinských činů.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s