Nejsem kočičí

Když jme v pátek s Motýlem a Holkama večeřeli venku na terase, přišla k nám na návštěvu kočka ze sousedství. Myslím, že patří jedněm sousedům z konce ulice. A myslím, že je to ta samá kočka, kterou si Motýlova mladší dcera před rokem hladila a která ji pak sekla drápkem (to pak bylo křiku). Zjevně už si na to nepamatuje. Obě Holky byly z kočky celé na větvi – řekla bych, že až příšliš vzhledem k tomu, že to nejsou městské, nýbrž venkovské děti. Hladit se jí sice bály, ale pořád za ní běhaly a jakmile se měla kočka k odchodu, mňoukaly na ni, aby ji přivolaly zpátky. Daly jí jméno Safira a neustále se nás ptaly, jestli si ji necháme. Společně jsme jí daly mističku mléka (i když se to prý nemá) a kus šunky. V důsledku čehož se k nám kočka od té doby každý večer vrací. Vždy ve stejnou dobu, kolem osmé hodiny.

Nejsem nijak kočičí člověk. Když jsem byla dítě, měli jsme psa – křížence německého ovčáka, a možná proto mi byli psi vždycky bližší. Kočičky jsou roztomilé a je s nimi sranda, ale nelíbí se mi, že se s nimi člověk nemůže pomazlit, kdy chce, ale jenom když chtějí ony. Psi mi v tomhle připadají takoví vstřícnější. Dávají najevo svou lásku nejen ve chvílích, kdy mají hlad.

Nedělám si iluze o tom, že i ta „naše“ kočka na nás hraje klasickou kočičí komedii. Přijde, mňouká, tře se o nohy a hází na nás rozvášněné pohledy. Když pak dostane svůj příděl mléka (zkoušela jsem jí dát kus taveného sýra a dokonce i uzeného lososa, avšak bez úspěchu… dokonce jsem už musela zavrhnout myšlenku, která mi prolétla hlavou a podle níž bych kvůli cizí kočce měla jet do supermarketu koupit Whiskas), vypije ho a pak se vydá na průzkum po domě. Svou návštěvu opět zakončí třením se o nohy (že by chtěla ještě něco?) a odkráčí.

To závěrečné tření ve mně včera vyvolalo (mylný) pocit, že se chce pomazlit. Sklonila jsem se a pohladila ji. K mé radosti se jí můj projev náklonosti líbil, dokonce mi sama začala strkat hlavičku pod dlaň. A najednou… mě sekla. Potvora! Ohnala jsem se po ní (a naštěstí minula) a zakřičela: „A ven!“ Vylítla na terasu dveřmi, které jsem za ní s pocitem zadostiučenění rázně zabouchla. Z prstu mi tekla krev. Chvíli jsem se vzpamatovávala. Co jsem udělala špatně?

Za pět minut se kočka vrátila. Mňoukala na terase za prosklenými dveřmi a vrhala na mě ty svoje smutné pohledy. Samozřejmě že jsem ji pustila zpátky dovnitř. Ale už jsem ji nehladila.

V tu chvíli přikráčel na scénu Motýl. O svém incidentu s kočkou jsem mu nic neřekla. Nechtělo se mi přiznat toto osobní selhání.

Dal kočce kus šunky, zatímco já se začetla do svojí knížky. Najednou slyším: „Vypadni!“

„Co se děje?“ tážu se.

„Ona mě kousla,“ odvětil nevěřícně.

Verdikt je teď pro mě jasný: je to prostě potvora. A teď se můžou všichni kočkomilové pustit do vysvětlování, proč nás ta bestie nevděčná poškrábala a pokousala!

Doufám, že nedostaneme vzteklinu 🙂

Advertisements

4 thoughts on “Nejsem kočičí

  1. Cerna Moora 25.5.2011 / 20:32

    taky nejsem kocici … ja proste kocky nechapu, psy jo, kocky ne … kdyz uz se mi nejaka mistni erarni vnucuje, aplikuju na ni (drsny :)) psi pristup a to se ji samozrejme nelibi – vetsinou zdrhne a pak se mi nejakou dobu vyhyba 😀 ale zadna me jeste nesekla, coz bude tim, ze jim vubec neverim, jsem ve strehu a ucuknu vzdycky driv, nez k nejake akci z jeji strany stihne dojit ..

  2. Witch 26.5.2011 / 09:25

    Kočky jsou prostě osobnosti a ženská „kočka osobnost“ s tím má problém. Prostě se musí respektovat a pokud jí nechcete něco dovolit, vymezte svůj prostor kočičím způsobem. Prskněte rázně „PCHCHCH“ hned, jak něco provede, někam poleze… Tření o nohy je mazlení, které Vám ona, na rozdíl od jiných koček, dovoluje. Taky jí mohl někdo rukou ublížit, tak nebezpečí eliminuje.
    Prostě si s ní občas promluvte po kočičím. A na tu vzteklinu zkuste najít majitele 😉

  3. Suri 26.5.2011 / 12:31

    To naše kočičí miminko je naprosto úžasné! Ano, jsem od ní trošku podrápaná, ale to jen kvůli tomu, když se snaží na mne vylézt a její drápky jsou hodně ostré. Tomu se nevyhnu. Při hře je ale nesmírně něžná. Jednou okusila můj prst, když jsme si hrály, ale vůbec nestiskla, jenom ho tak požužlala. Bude se Ti myslím moc líbit. A má navíc výhodu, že když ji chci pomazlit, tak se prostě nechá – asi to holt kvůli mě přetrpí. Je to SUPERKOTĚ!

  4. jane 26.5.2011 / 20:19

    Reknu ti duvod: kocky jsou proste nevypocitatelny potvory 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s