Proč všichni jezdíme do Ikea?

Hned na začátku bych chtěla říct, že s názvem „Ikea“ mám problém. Podle české gramatiky by se neměl skloňovat, protože je to cizí název. Ale nemůžu si pomoct, nahlas vyslovená věta „Jedu do Ikey“ nebo „Koupila jsem to v Ikee“ mi zní mnohem lépe než „Jedu do Ikea“ a koupila jsem to v „Ikea“. Na druhou stranu ty patvary „Ikey“, „Ikee“ a spol. vypadají velmi ošklivě, když se napíšou. Tak já nevím. Asi budu psát „Proč všichni jezdíme do Ikea“ a číst „…do Ikey“.

Včera jsem se chystala do Ikea a uvažovala jsem nad tím, jak je možné, že se tenhle švédský obchodní řetězec stal mezinárodní referencí. Stěhujete se? Potřebujete vybavit domácnost? Jedete hledat inspiraci do Ikea. Chybí vám talíře a skleničky na víkendovou party? (To byl teď můj případ.) Hurá do Ikea.

A čirou náhodou, ještě než jsem se do Ikea rozjela, narazila jsem na tenhle článek na Aktuálně.cz. Musela jsem se pousmát.

Souhlasím s tvrzením, že Češi nahlížejí na nábytek z Ikea jinak než jiné národy (hlavně ty směrem na západ od českých hranic). Zatímco v Čechách je naprosto normální, že má člověk doma nábytek z Ikea, a každý se k tomu hrdě přiznává, moje zkušenost z Francie a Lucemburska je malinko odlišná. Když jste pozvaní na návštěvu a zeptáte se, odkud je ta pěkná skříň / stůl / židle / lampička, pán nebo paní domu se zardí a omluvným tónem odvětí, že z Ikea. Nábytek či bytové doplňky z Ikea jsou brány jako dočasné řešení, které by v blízké době mělo být nahrazeno nějakým kvalitnějším a luxusnějším výrobkem. Když například u někoho doma obdivujete lampu z Ikea, pravděpodobně ji tam má jenom proto, že se mu ještě nepodařilo najít lampu, která by dokonale odpovídala jeho představám, a tak zatím pořídil tuhle, aby měl čím svítit.

Odlišný přístup však nic nemění na tom, že snad úplně každý – ať už v Čechách, ve Francii nebo v Lucembursku – doma nějaký předmět zakoupený v Ikea má. A v mnoha případech si ho taky ponechá déle, než měl v úmyslu.

Když jsem si v Luxu pronajala svůj první byt, nevlastnila jsem nic. Byla jsem nadšená z té náhlé svobody vybrat si pár kousků nábytku a nějaké ty doplňky a zařídit si byteček k obrazu svému. Ta svoboda byla ovšem mírně limitovaná omezeným rozpočtem. Ikea byla jasná volba. A nejen kvůli tomu, že tam je nábytek levnější než jinde, ale také proto, že jsem neměla chuť ani finance na pronájem stěhovacího vozu nebo na placení dodání zboží až do domu. Potřebovala jsem, aby se mi vybrané kusy nábytku vešly do Felicie, abych si je domů mohla odvézt sama a zadarmo, a abych je měla hned (a ne s čekací lhůtou několik měsíců, jak tomu v jiných obchodech s nábytkem často bývá). Pak samozřejmě nastal problém se smontováním, které jsem tím pádem asi taky měla absolvovat sama. Naštěstí jsem byla obklopena haldou ochotných kamarádů a kolegů (dokonce i jeden Švéd), kteří si s mou pohovkou, knihovnou a stolkem hravě poradili.

Nízká cena, nízká kvalita. Logické. O tom jsem se přesvědčila, když jsem se stěhovala do svého druhého podnájmu. Neměla jsem síly na to, abych všechen nábytek rozmontovala a v novém bytě zase složila, a tak jsem ho nechala převézt tak, jak byl. Mimochodem mi tehdy se stěhováním pomáhal můj šéf, z kterého se pak vyklubal Motýl. Ne všechny kusy nábytku přežily bez následků. Ale i s následky zůstaly použitelné.

Po třetím stěhování – spolu s Motýlem do našeho pronajatého domu ve Francii – jsem se musela rozloučit s konferenčním stolkem, kterému se rozviklala nožička do té míry, že už nemohl stát jinde než opřený v rohu, což bylo poněkud nepraktické.

Náš dům je velký a bylo potřeba ho vybavit. Já i Motýl jsme už nějaký základ vlastnili, ovšem můj spíše moderní nábytek z Ikea nešel moc dohromady s Motýlovými historickými kusy. Navíc ani tahle podivná směs nestačila k tomu, aby dům nevypadal prázdně. A tak jsme neustále něco přikupovali. Nejedná se vysloveně o nějaké zbytečnosti, ale ani se nedá říct, že bychom se bez těch předmětů nedokázali obejít. A teď jsem z nich trochu zoufalá. Mám pocit, že moje původní strategie nevázat se na materiální hodnoty se kamsi vypařila, a naše věci nás teď ovládají a rozhodují o tom, zda a kam se přestěhujeme.

Z tohoto textu by mohlo vyplývat, že se stěhuju ráda. Zdání klame. Pokaždé doufám, že už je to naposledy. 

O tom jsem ale psát nechtěla, měla bych se vrátit k tématu.

Do Ikea jsem jela, abych dokoupila talíře a skleničky. V neděli máme pozvané hosty a já došla k závěru, že nemám dostatek nádobí. Mimo jiné taky proto, že jsem se v poslední době v rámci hledání štěstí držila přísloví, že ho nosí střepy. A tak jsem rozbíjela (i když ne schválně): z 6 skleniček na červené víno jich zbývá 5, z 6 skleniček na bílé víno zbývá jedna, z 6 velkých talířů zbývají 4 a z 6 malých talířků jich zbývá 5. V neděli nás bude 8 dospělých a 6 dětí. Počítejte. Uvidíte, že jsem do Ikea prostě musela.

Protože pokud budu v rozbíjení (nechtěně) pokračovat, určitě bude lepší, když budu rozbíjet levné nádobí z Ikea než to drazší z Villeroy&Boch. Nebo ne?

Který přístup je správný? Oba jsou velice konzumní. Buď budu neustále dokupovat (a rozbíjet) levné zboží, nebo zainvestuju do dražšího, možná kvalitnějšího a jistě luxusnějšího, ale o to víc se budu trápit, až mi nějaký ten talíř nebo sklenička vyklouzne z ruky (ta 1 rozbitá sklenička na červené víno byla zrovna od Villeroy&Boch, shodil ji větříček, když jsme stolovali na terase, a žralo mě to ještě několik dní potom).

Reklamy

9 thoughts on “Proč všichni jezdíme do Ikea?

  1. Vanilka 20.5.2011 / 09:17

    Zapomněla jsem ještě podotknout, že s jedním tvrzením v článku na Aktuálně.cz přeci jen nesouhlasím. Autorka píše, že „Švédská značka jako jedna z prvních začala učit Čechy po pádu komunismu pořizovat si jiné židle, stoly či skříně, než jaké jim servírovala totalita.“ Ano, před revolucí měli všichni naprosto stejně vybavené domácnosti. Stejné kuchyňské linky, stejné skleničky, stejné příbory. Jako dítě jsem se tím na návštěvách bavila: „Jéé, hele, mami, teta má stejný gauč jako my!“ Mamince to vtipné nepřišlo.
    Akorát že dnes to kvůli Ikea není jiné. Kamkoli člověk přijde, najde tam stejné prvky, jako má doma. Spousta mých kamarádek má doma stejné talířky a skleničky jako já. Tak to bylo přece dřív taky.

  2. IKEA 20.5.2011 / 09:29

    Ja vnímam ikea skôr z pohladu mladého človeka…Raz keď si budem zariaďovať svoj byt, som si istá, že nebude prekypovať m2, tak určite ikea navštívim… kvalita je možno nižšia ale cena je viac ako priaznivá a milujem niektoré ich vychytávky…hlavne do malých bytov… A určite chcem, aby môj prvý ešte mládežnícky byt bol plný farieb, plastov, tapiet, vzorov… Takže je to riešenie dočasné, ale ja ho považujem za nevyhnutné a neskutočne sa naň teším… :)) takže pre mňa IKEA áno…

  3. Lucka 20.5.2011 / 11:03

    IKEA (nebu IKEU 🙂 ) mam rada prave proto, že je levna, a ze jakmile me ten zeleny koberec v obyvaku za rok omrzi pujdu si tam koupit treba fialovy na dalsi rok 🙂

    Jedna chvala k tvemu literárnímu talentu : hrozne se mi libi veta „Mimochodem mi tehdy se stěhováním pomáhal můj šéf, z kterého se pak vyklubal Motýl.“ 🙂 🙂

  4. jolana88 20.5.2011 / 11:13

    s tím tvrzením nesouhlasím. A s takovou generalizací rovněž. I v dobách totality se daly sehnat odlišnosti, a to díky různým výrobním družstvům – stačilo nemít „stádní“ vkus a neohlížet se na „požadavky doby“, což ovšem činí lidem problémy dodnes. Hodně rodin si chybějící (nedostatkové) kousky prostě vyrobilo. k tématu – z IKEA nemáme doma NIC 🙂 – nee, protože bychom si nevybrali – aspoň podle katalogu – ale v bližších obchodech jsme našli .

  5. Havana Blues 20.5.2011 / 14:23

    Třeba je to ještě trochu jinak: proč platit za něco, co nepotřebuju? Mně na nábytku vlastně nezáleží. Chci, aby nějak vypadal – Ikea je jasná volba, protože mám ráda čisté linie a pseudobiedermeier, který panuje nábytkářům, se mi hnusí. Kdybych MOC toužila po obývákové stěně za 150 tisíc, kdybych seznala, že poměr cena/výkon je odpovídající, bylo by mi jedno, že mi ji potomek omaluje barvičkama á 15,-, a koupila bych si ji. Jenomže netoužím, tak proč za ni utrácet. Ať synek okopává stolek z Ikea za tisícovku. S těma talířkama je to stejné: kdybych se mi strašně líbily V a B, koupím je, i kdyby to mělo znamenat, že budu holt doplňovat, až se to roztříská. Ještě jsem nenašla takové, u kterých bych si řekla „to jsou ony, ty musejí být mé stůj co stůj“, tak mám nádobí po babičce a jinak posbírané cestou necestou.

    Je mi jasné, že v určitých kruzích je faux pas mít něco lacinějšího než (doplňte), ale připadá mi to spíš směšné než cokoliv jiného…

  6. VeVe 20.5.2011 / 15:03

    Musím sem napsat co řekl o Ikea můj kamarád ( i když se s tím neztotožňuji, přišlo mi to vtipné)…
    IKEA= „Idiot Kupující Evidentní Aušus“

    Jinak minimálně nádobí z Ikea určitě ano. Nebo polštář pro spaní na bříše za 25,-Kč :-DD

  7. cernamoora 21.5.2011 / 04:44

    Ja na ni u sebe zrovna zedstila jed a siru 😀 zazitek to byl hroznej.

    Jinak se mi nelibi, kdyz je neco jen z Ikea, myslim, ze je dobre kombinovat, vybirat, probirat … ale na druhou stranu, nemyslim, ze se k tomu vhodne veci sezenou v jinych nabytko retezcich … takove asko, sconto, xxxlutz .. ikea mi narozdil od nich prijde, ze si drzi alespon trochu stylu, a nepropadla se uplne do drevotriskoveho pekla … jeste tak kika jde, ale tam pokud je neco jen trochu kvalitnejsi, tak je to zase neumerne drahe tomu, ze je ta vec vlastne „jen z kiky“ .. to uz si ji za takovou cenu muzu s lepsim designem koupit ve starozitnostech nebo mensich specializovanych shopech s takovym nabytkem

    a se sklonovanim mam problem, taky se nad tim obcas zamyslim, ale spis nakonec stejne sklonuji, prijde mi to prirozenejsi, i kdyz je to spatne

  8. Witch 21.5.2011 / 08:55

    Jsme domácnost dlouholetá. Na samém počátku bylo 1+1 s balkónem a otázka, co praktického tam nastrkat. Kamarádka měla stěnu, kterou si v podobně prťavém bytě nemohla vynachválit. Nebyla vyloženě rozkládací, 1,50m a na to nástavec až do stropu, ale osvědčila se. K tomu jsem si vzala z domova velkou šatní skříň z 50.let (do chodby), stejně starou knihovnu a jednodvéřovou skříň (do kuchyně proti lince). Koupili jsme si rozkládací stůl, židle a molitanové matrace na letiště. Potom přibyly dětské postýlky a před odstěhováním palanda. Povedlo se to, všechno slouží dodnes a stěna je rozložená dnes po domku se šesti místnostmi. Muž byl tehdy všemi dvaceti pro nový a lepší nábytek, já ho krotila, ale dost marně. Teprve po letech ustupuje z pozic, i když „staré“ je podle něj běs. Jenže třeba nenexistuje pohodlnější posezení, než naše sedačka, stará 20 let. Jednak se dělají málo trvanlivé molitany, jednak on má spešl požadavky, protože má problémy po těžkém zranění před lety. Teď bude mít 18. narozeniny a konečně bude plnoletý 😉 Byli jsme i v Ikea v Brně (taky to skloňuji a taky mi to psané vypadá blbě) a ošoupala jsem si nožičky až ke kolenům. Nicméně- nevybrala bych si jedinou postel, jedinou sedačku, křeslo. Mám odtamtud vložku do příborníku a několik háků. Skříně, stěny a podobně dopadly stejně. Zato v bazaru mi už uteklo několik kousků, po kterých slintám ještě dnes. Z masívu a nemusejí řvát, z jaké jsou doby. Zato moderní výmysl – klekačku, kterou mi moje lepší půlka vyrobila, velmi chválím 🙂 Skoro se děsím toho, až bude hotový obývák. Co tam? (No já vím, přečalouním sedačku…)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s