Půlnoc v Paříži

Možná jste zaregistrovali, že v poslední době moc nečtu (teda já čtu, ale pomalu a méně pravidelně než u mě bývá zvykem), zato se ale pořád snažím čas od času zajít do kina.

Včera jsme s Motýlem shlédli Midnight in Paris, nejnovější film Woodyho Allen, o kterém se teď hodně mluví: premiéra proběhla na Festivalu v Cannes a malou roli si v něm zahrála dokonce i sama paní prezidentová Carla Bruni-Sarkozy.

Náš výběr nebyl nijak cílený. Prostě nám tenhle film připadal z nabídky našeho nejbližšího kina nejzajímavější. Ještě cestou do kina jsem v rádiu poslouchala názor jednoho filmového kritika, podle kterého se jedná o zatím nejvydařenější snímek Woodyho Allena. Já jeho tvorbu zas až tak dobře neznám, abych mohla vyjádřit, zda s takovým úsudkem souhlasím.

Ale film se mi líbil. Moc. Částečně se odehrává ve 20. letech minulého století, což vždycky bylo mé oblíbené období v novodobé historii. Líbí se mi tehdejší architektura i móda, mám ráda romány F. S. Fitzgeralda a ty neválečné od Ernesta Hamingwaye, a celkově mi atmosféra téhle „ztracené generace“ byla vždycky blízká.

Nadějný hollywoodský scénárista, který se touží stát spisovatelem, se ocitá se svou snoubenkou a jejími rodiči v Paříži. Zatímco on by se nejraději celé dny toulal ulicemi (pokud možno v dešti) bez nějakého konkrétního cíle, snil o zlaté éře dvacátých let a hledal inspiraci pro svůj román, jeho snoubenka je arogantní americká turistka, kterou zajímají především nákupy, drahé restaurace a zábava. Postupem času spolu tráví stále méně času a každý z nich se věnuje svému programu. On se při jedné ze svých nočních procházek nechá vlákat do starého vozu plného rozjařených lidí převlečených ve stylu dvacátých let, který ho doslova přemístí v čase. Setkává se s umělci, které celý život obdivoval, jako Ernest Hamingway, Francis Scott a Zelda Fitzgeraldovi, Pablo Picasso nebo Salvador Dalí. Hamingway ho seznamí s Gertrudou Steinovou, která si dokonce přečte rukopis jeho románu a dá mu pár cenných rad. Děj se pak odehrává střídavě mezi dnem (přítomnost, 21. století) a nocí (minulost, dvacátá léta 20. století).

Hlavní myšlenka filmu je celkem jasná: člověk nikdy není spokojený s tím, co zrovna prožívá. Spousta lidí nostalgicky vzpomíná na minulost, jiní žijí v přesvědčení, že určité období v historii bylo daleko lepší než doba, ve které zrovna žijeme. Scénárista se sám časem přesvědčí, že dívka žijící v jeho vysněných dvacátých letech sní o koncil 19. století, kdy zase lidé snili o tom, jaké to bylo žít v renesanci.

Jinak ale žádnou hlubokou úvahu nečekejte. Film je odpočinkový, známé postavy jsou v něm vylíčeny s humorem a na konci si člověk s úsměvem povzdechne: to byla ale pěkná pohádka.

Film doporučuju všem milovníkům Paříže, jejíž atmosféra je v něm dokonale vylíčená v celé své kráse.

Midnight in Paris

Advertisements

2 thoughts on “Půlnoc v Paříži

  1. good 14.5.2011 / 19:23

    tak ten budu muset shlednout, popis vypada slibne

  2. ladyesik 2.7.2012 / 00:12

    Tento film jsem viděla na Silvestra. Ano, hlubokomyslný není, ale pohádka pěkná, jak jsi psala 🙂 Francie se mi zde líbila, spíše tedy ta ze starších dob 🙂 Celkově, že ráda čtu, to pro mě byl velmi přitažlivý film. Ale Woodyho Allena jinak nemusím.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s