Odcházení

Tak a je to. Pět hodin odpoledne, poslední den v práci. Myslím, že jsem všechno dokončila a předala. Teda všechno určitě ne. Jistě jsem na spoustu věcí zapomněla. Chudinky kolegyně…

Odcházení je opravdu zvláštní. Za ty téměř 4 roky jsem toho v našich novinách zažila opravdu hodně. Byla jsem u toho, když se v tiskárně tisklo úplně první číslo (ve 3 hodiny ráno!). A pak jsem se pustila do vyjednávání prvních „partnershipů“, pěkně od píky. Musela jsem tehdy každého přesvědčovat, přemlouvat a prosit, aby nám věnoval pár vstupenek do soutěže apod. A jak mě to bavilo! Jenže pak mi to přerostlo přes hlavu a všechno se obrátilo. Už jsem nemusela nikoho přesvědčovat, naopak jsem se probírala haldami žádostí o spolupráci a spoustu jsem jich musela odmítat. Lidé neradi slyší „ne“, protože každý si myslí, že právě jeho projekt je ten nejlepší a nejzajímavější na světě. A spousta jich opravdu zajímavých bylo. Jenže noviny vychází „jenom“ jednou denně, počet stránek je přece jen omezený, a tak jsem nemohla kývnout na všechno. Spousta lidí pak bylo kvůli mému odmítnutí frustrovaných a naštvaných a já to špatně nesla.

Většinu času jsem žila s pocitem, že mě lidi nemají rádi – externí spolupracovníci (hlavně ti, kterým jsem někdy něco odmítla) i kolegové v práci (u nich se můj pocit, že mě nemají rádi, prohloubil samozřejmě poté, co se provalilo, že žiju se šéfem).

Myslím, že kdybych se svým způsobem netrápila tím, co si o mě lidi myslí, dokázala bych svou práci dělat s větší radostí. A kdo ví, možná bych v ní zůstala i déle a necítila potřebu hledat si jinou výdělečnou činnost.

Paradoxem je to, že za poslední týden, kdy o mém odchodu věděli kolegové i externí spolupracovníci, se tenhle negativní pocit kamsi vypařil. Všichni na mě začali být hodní. Přistihla jsem se, že mi hlavou prolétlo: „Proč na mě nebyli takhle hodní i předtím?“

A nebyli? Najednou si nevzpomínám.

Někteří kolegové, které nikdy dřív nenapadlo se mě zeptat, jestli s nimi nechci jít na oběd, se o mou společnost najednou začali téměř předhánět. Jiní za mnou chodili a opakovali mi, jak moc budu novinám chybět, jak moc jsem byla důležitá, jak skvěle se jim se mnou pracovalo. A přemlouvali mě, abych zůstala.

Ve středu jsem ve svém adresáři vybrala 120 nejbližších spolupracovníků, kterým jsem zaslala informativní e-mail o svém odchodu. U spousty z nich jsem nečekala žádnou reakci – často právě kvůli výše zmíněnému pocitu, že mě ty osoby nemají rády. Nicméně jsem okamžitě začala dostávat odpovědi (nejdřív to teda byly automatické odpovědi v nepřítomnosti – asi dohra velikonočních prázdnin), které pak chodily až do včerejšího odpoledne. Před chvílí jsem se je jen pro zajímavost pokusila spočítat. U osmdesátky jsem to vzdala. Některé byly čistě zdvořilostní („Hodně štěstí ve vaší budoucí kariéře“), ale většinou se mi zdály opravdu upřímné a procítěné. Někteří lidé dokonce volali a byli celí v šoku. Jak to že odcházím? To přece nejde! Se mnou prý všechno tak dobře fungovalo. Co bude dál? 

Samozřejmě takové řeči potěší lidské ego. Zvláštní ale je, že mě tyhle reakce opravdu překvapily. Pokud jsem byla tak báječná spolupracovnice, proč jsem si tak nikdy nepřipadala? Proč mi to nedávali víc najevo? Tím nemám na mysli, že by za mnou pořád měli lidé chodit a zvolávat „bravo!“ Stačilo by sem tam malé slůvko vyjadřující podporu nebo ocenění. Lidé se vždycky ozývají, jenom když je něco špatně. Když je všechno v pořádku, nekomentují to. A to je škoda.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s