O ztracených ideálech

Další příspěvek inspirovaný jedním komentářem na mém blogu.

Nedávno jsem psala o svých oblíbených filmech a o tom, že u některých sama dobře nevím, proč se mi vlastně líbí. A Annapos k tomu dodala toto:

„Lépe bych to říci nedovedla, snad jenom dodám, mnoho věcí a tím pádem i filmů si za mlada idealizujeme, po čase na ně získáme jiný pohled, odstup, a říkáme si, jak se nám tohle tenkrát mohlo líbit a přesto to nepřestaneme milovat,protože je to vlastně vzpomínka na to nejšťastnější a nejkrásnější období našeho života, na mládí.“

Tahle myšlenka mě zaujala a už týden přemýšlím o tom, co všechno jsem si už v životě idealizovala.

  • Místa. Velice výstižný případ uvedl nedávno jeden můj známý. Chtěl ukázat svým přátelům-cizincům kyvadlo v Praze na Letné. A když tam s nimi šel, nestačil se divit. Ptal se sám sebe: bylo to zábradlí u schodiště vždycky takhle rezavé? A válelo se tady dříve taky tolik odpadků? A co ta posprejovaná zeď? Najednou mu všechno připadalo omšelé, šedivé a nezajímavé.Shodou okolností se mi stalo totéž na tom samém místě. Na Letnou mám krasné vzpomínky. Na prvního máje v roce 2005 jsem si tam poprvé obula kolečkové brusle. S bývalými kolegy jsme tam chodívali hrát pétanque. Randila jsem tam. Posedávala na trávě v parku, popíjela vinný střik z plastového kelímku a kochala se výhledem na Prahu. A když jsem tam pak vzala Motýla – samozřejmě poté, co jsem mu o tomhle místě dlouze básnila – najednou jsem všechno viděla daleko kritičtějším okem. A byla jsem trochu zklamaná.Podobné dojmy mám i z někerých míst v mých rodných Krkonoších. Spousta staveb i přírodních útvarů mi teď připadají jaksi menší. Asi jak jsem byla malé dítě, všechno mi tehdy připadalo ohromné.
  • Knížky. Už několikrát se mi stalo, že jsem se po letech rozhodla znovu přečíst knížku, která se mi kdysi hrozně moc líbila: Sophiina volba od Williama Styrona, Něžná je noc od F.S. Fitzgeralda nebo Nebe nezná vyvolených od E.M. Remarqua. I nadále si stojím za tím, že se jedná o příběhy, které svým způsobem ovlivnily můj život. Nebo můj osobní vývoj. Nicméně moje nedávné pokusy se k těmto dílům vrátit dopadly neúspěšně. Nedočetla jsem je. Nějak neodpovídaly mému současnému stavu mysli. Nechápu to.

 

  • Lidé. Taky se vám stává, že se občas setkáte s člověkem, se kterým jste si kdysi báječně rozuměli, a najednou máte pocit, že nemáte vůbec nic společného? V tomhle případě nevím, jestli je to tím, že jsem si danou osobu idealizovala, nebo tím, že jsme se oba změnili. V každém případě je mi po takových setkáních vždycky ohromně smutno. Jako by se tak vytratil i ten člověk z mých vzpomínek, na kterého jsem ráda myslela. Když vidím, že už vůbec není takový, jakého jsem si ho pamatovala, už nemám chuť se myšlenkami na něj dále zabývat. Měla bych se proto takovým „setkáním po letech“ raději vyhýbat?

A co všechno si v životě idealizujete vy?

Advertisements

One thought on “O ztracených ideálech

  1. jolana88 26.3.2011 / 09:04

    místa – nejen vzhled ale i „atmosféru“, kterou mívala
    filmy – obdivované efekty dávno překonány, herecké výkony a náměty už taky nejsou „to pravé“
    lidi – mnohé z těch,které z „minulosti“ potkám mne překvapí
    Ale stejně je dobře, že se měníme nejen my, naše názory ale i věci kolem nás. „držet“ se minulosti rozvoj nepřinese.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s