Women in Business Diner

Tenhle příspěvek píšu s účelem osobní analýzy a předem vás upozorňuju, že nevím, jestli bude mít hlavu a patu.

Včera večer jsem hrdě hlásila na Twitteru, že se chystám na večeři asociace Women in Business. Opravdu jsem se těšila. Vzhledem k mým podnikatelským záměrům se mi kontakty s ženami zastávajícími důležité funkce budou hodit. V té chvíli jsem ještě netušila, do jaké míry se zase budu cítit nepatřičně. Říkám „zase“, protože tenhle pocit méněcennosti zažívám celkem pravidelně.

Asi bych měla uvést, jak jsem se na tomhle večírku ocitla. Asociace Women in Business pořádá každý rok už po deset let golfový turnaj, na který jsou pozvané výhradně ženy „businessmanky“. Účast na turnaji se platí. Myslím, že letos cena činí 125 EUR. Výtěžek je darován jakési dobročiné organizaci: po několik let to byly „Ženy v tísni“, letos se jedná o organizaci, která pomáhá zpřístupnit vzdělání malým holčičkám v Africe. Na jejich včerejší večeři, která byla zároveň organizační schůzí, jsem zastupovala Motýla. Ten reprezentuje naše vydavatelství, které se každoročně na golfovém turnaji podílí mediální podporou a tiskem pozvánek.

Můj pocit méněcennosti byl vyvolaný hned několika elementy:

  1. Všechny dámy se mezi sebou znaly. Já neznala nikoho. Můj pocit méněcennosti mi začal v hlavě cosi šeptat.
  2. Skoro všechny dámy aktivně hrají golf. Moje sousedka u stolu, která seděla po mé levici, se začala golfu věnovat ve svých dvanácti letech. Několikrát za večer mi zdůraznila, že pokud bych se chtěla zúčastnit letošního turnaje (v září), měla bych na sobě co nejdříve začít pracovat, samozřejmě se soukromým profesionálním trenérem. Můj pocit méněcennosti na mě začal mluvit zřetelněji. Nejenže je mi golf jako sport naprosto cizí (možná proto, že jsem ho nikdy nezkusila), ale především finančně i časově nedostupný.
  3. Velká část konverzace se logicky točila kolem golfu. Dámy porovnávaly své zkušenosti z golfových hřišť v Evianu, v Ženevě, v korsickém Bonifaciu a v Jihoafrické republice. Což znamená, že jsem se velkou část večera vůbec neprojevovala. Jelikož jsem golf nikdy nehrála, mé zkušenosti s golfovými hřišti jsou nulové. Můj pocit méněcenosti už teď mluvil nahlas.
  4. Dále se mluvilo například o nově otevřené pařížské pobočce luxusní značky Hermès, vytvořené v prostorách bývalého bazénu. Slyšela jsem o ní včera už druhý večer po sobě, takže se zřejmě jedná o nevídanou podívanou. Můj pocit méněcennosti v mé hlavě začal křičet z plných plic. Narozdíl od některých dam nemám příležitost jezdit do Paříže na nákupy zhruba každý druhý víkend. Ale to bych z důvodů časového vytížení sama sobě ještě prominula (zvlášť když se shodou okolností do Paříže chystám zrovna tenhle víkend). Jenže já jsem do žádného obchodu Hermès nikdy ani nevkročila! Už jen ta myšlenka mě děsí. Vždyť to na mně je určitě vidět, že nejsem potenciální zákaznice. Ani do Louise Vuittona jsem nikdy nestrčila nos. V Paříži na Champs-Elysées Japonci stojí frontu, aby se dovnitř mohli aspoň podívat. Ale mně připadá ponižující snášet nedůvěřivé pohledy bezpečnostních agentů. A arogantní pohledy prodavaček.
  5. Mimochodem majitelka lucemburského obchůdku Hermès seděla u stolu po mé pravici. Ohromně šarmantní dáma. A milá. Ony všechny dámy byly milé. Nedá se říct, že by se tvářily povýšeně nebo nepřátelsky. Naopak. Přesto mi můj pocit méněcennosti neustále tvrdí, že jsem jim všem musela být pro smích. Částečně také proto, že jsem se ztrapnila otázkou, jakou funkci ta paní po mé pravici u Hermèse zastává. ÚPLNĚ KAŽDÝ přece ví, že je majitelkou! Jenom já to nevěděla.
  6. Na řadu přišla samozřejmě i rozprava o kabelkách Hermès. Ani této debaty jsem se účastnit nemohla. Já jsem vrcholu své elegance dosáhla loni, když jsem k narozeninám dostala kabelku Lancaster, kterou jsem si měla příležitost sama vybrat, a tudíž vím, kolik stála. Ze zvědavosti jsem se dnes podívala na webové stránky Hermès a zjistila, že jejich kabelky stojí zhruba 10krát víc. Rychle jsem si spočítala, že by stačilo, aby se jen jedna z dam vzdala svojí kabelky, a žádný golfový turnaj by se pořádat nemusel, protože její cena by víceméně odpovídala výši sponzorského daru, který asociace golfistek odvádí té charitativní organizaci na podporu vzdělání afrických holčiček.

Cestou domů mi můj pocit méněcennosti neustále opakoval: „Jsi absolutní nula. Neumíš hrát golf, oblékáš se v průměrných módních řetezcích a nemáš tu správnou kabelku.“ Samozřejmě že v hloubi duše vím, že to jsou ubohé hodnoty. Že nejsem o nic hroší než mé včerejší spolustolovnice. Ze všeho nejradši bych nad tím mávla rukou a do jejich společnosti už se nikdy nevracela. Jenže z hlediska mé budoucí profesionální činnosti by to byl strategicky chybný krok. Navíc i když se z mého popisu může zdát, že se jednalo o namyšlené fifleny, není to pravda. Prostě mají  hodnoty posunuté trochu jinam, mají jiný životní styl a moc si přeju věřit tomu, že si svoji poněkud vyšší životní úroveň zaslouží, protože se k ní nějakým způsobem tvrdě dopracovaly. I když o každé z nich se to asi říct nedá, protože například ta slečna, která seděla po mé levici, je mého věku, před třemi a půl lety se ucházela o moje místo v našich novinách, nakonec našla práci v jedné reklamce a nemyslím si, že by měla o mnoho vyšší příjmy než já. Jenže její maminka – včera také přítomná – má za sebou velmi úspěšnou kariéru a o mnohém vypovídá už to, že ne každý rodič si může dovolit platit svým dětem golfového trenéra.

Několik závěrů:

  • V Lucembursku se neustále něčemu divím.
  • V Lucembursku si často připadám trochu „mimo mísu“.
  • Stejně jako si nepřeju, aby lidé soudili mě podlé mého oblečení a doplňků, měla bych se snažit nesoudit ani já je. Že si někdo pořídí kabelku za několik tisíc eur nutně neznamená, že je to špatný člověk. A hlavně je to jeho věc.
  • S lucemburským systémem hodnot se budu muset naučit žít. Akorát nevím, jestli se mám snažit splynout s davem, nebo se smířit s tím, že se nejspíš vždycky budu trochu lišit. Já se sice do jisté míry liším ráda, ale mám strach, že pokud se budu lišit příliš, některé kruhy společnosti mi zůstanou uzavřené. A to by mi mohlo značně zkomplikovat mé podnikání.

Konec osobní analýzy.

Advertisements

8 thoughts on “Women in Business Diner

  1. jolana88 12.3.2011 / 09:10

    gratuluji, přežila jste na výtečnou. ani nevíte, jak Vám rozumím. Zůstat co nejvíc sama sebou je skvělý nápad. Ani Breitlinger, Mugler, Cat – bez osobnosti – nejsou nic.

  2. Vanilka 14.3.2011 / 17:01

    Děkuju. Ráda slyším, že mi někdo rozumí, protože po napsání tohohle příspěvku jsem si pořád nebyla jistá, že jsem se vyjádřila srozumitelně.

  3. bolinka 6.4.2011 / 15:32

    Kompromisy, kompromisy, kompromisy, valí se na nás ze všech stran. Myslím ale, že je důležité zůstat sama sebou. Nevěřím totiž, že lidé, kteří se příliš přizpůsobují jsou štastnější nebo spokojenější. Ale na druhou stranu, je pravda, že občas je nutné zkousnout i to, co nám příliš nesedí. Řekla bych, že vše je o prioritách, přáních, snech, možnostech, správném načasování … Dává to trochu smysl?

    • Vanilka 6.4.2011 / 15:37

      Dává. Prostě asi neexistují všeobecná pravidla, která by se dala použít v situacích, do kterých se v životě dostáváme. Vše záleží na okolnostech, na našem charakteru a dalších podmínkách.

  4. hmm 9.4.2011 / 16:29

    zajímavý postřeh. nad tím jsem se nikdy nezamýšlela. U nás je to jednodušší, v čechách jsou i vysoce postavení lidé stále na relativně stejné úrovni z historických důvodů (komunismus, zrušení šlechtických titulů..) a z luxusních značek znají jenom vuittona a ještě to neumí vyslovit 🙂 kdežto v zahraničí jsou rodiny a Rodiny. A společenský status se dědí. Pohybovat se mezi lidmi, který se „narodili se zlatou lžičkou“.. Asi bych se taky cítila zdeptaná, ale na druhou stranu se vsadím, že Tvoje společnice byly k Tobě taktní a ne arogantní.. což u českých rychlokvašených podnikatelů není neobvyklý..

    • Vanilka 10.4.2011 / 11:43

      Ne, kdepak, ty dámy nebyly arogantní. A to je na tom právě to podivné: že se mezi nimi cítím nesvá i přesto, že se ke mně chovají hezky…

  5. asTMA 28.5.2011 / 01:26

    Na tohle trošku pomáhá, když si člověk sám pro sebe hraje třeba na to, že je z jiné planety, zkoumá místní život okem nezaujatým a nepředpojatým a sbírá materiál. Máš literární ambice, takže by ses mohla lehce odosobnit a shromažďovat si materiál třeba na knížku – ať už ji jednou napíšeš, nebo ne. :o)

    • Vanilka 28.5.2011 / 09:55

      To už mě taky napadlo 🙂

      Le 28 mai 2011 à 01:26,

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s