Jak správně obdivovat výtvarné umění

Dodnes si velmi živě vzpomínám, jak nám náš profesor dějin výtvarného umění na gymnáziu kladl na srdce, jak se zachovat, když se nás někdo na vernisáži či nějaké výstavě zeptá, co si myslíme o vystavených dílech, pokud nevíme, co říct. Máme se na dílo zadívat, přimhouřit oko, pokývat hlavou a pak pomalu vyslovit: „Je to… takové… ABSTRAKTNÍ…“

Včera večer jsem něčeho podobného byla svědkem. Byla jsem pozvaná na vernisáž výstavy turecké malířky Yurdy. Výstava byla zorganizovaná jedním lucemburským advokátním kabinetem v jejich kancelářích. To mě zpočátku ani tak neudivilo. Spousta firem má prostorné kanceláře a zasedací místnosti, ve kterých můžou vystavovat velká výtvarná díla. To ovšem nebyl případ téhle advokátní kanceláře. Místnosti byly poměrně malé a spousta obrazů byla rozvěšená v úzkých chodbičlách, takže lidé neměli dostatek prostoru, aby si je mohli prohlédnout trochu s odstupem.

Na vernisáž jsem se vydala s dívkou / mladou dámou, se kterou jsem se seznámila na sobotní oslavě, o které jsem se trošičku zmínila v mém posledním příspěvku. Vlastně jsem ji znala už dřív, jelikož pracuje na recepci mého praktického lékaře (a během sobotního večera se ukázalo, že je to jeho dcera). Jmenuje se Maud (čti „mód“) a na první pohled je velice sympatická. Něco je na ní ale trochu zvláštní a já přesně nevím, jak to vyjádřit. Má velice osobitý styl vyjadřování a jednání s ostatními lidmi. To se projevuje tím, že se všech lidí familiérně dotýká: sahá lidem na předloktí, když s nimi mluví, různě se k nim naklání, dokonce jedné dámě lehce upravila pootočený knoflíček u límečku saka. Při konverzaci stojí velice blízko lidem, s nimiž hovoří. Vím, že někteří lidé mají takové věci ve zvyku. Ale mně to jaksi narušuje moji pomyslnou bublinu. Také po francouzsku olíbala a objala dámu, která nás na vernisáž pozvala a se kterou jsme se obě poprvé viděly teprve v sobotu, takovým způsobem, že jsem si na chvíli myslela, že už se znají dlouhá léta.

Především jsem ale chtěla popsat situaci, kdy se na Maud obrátil jeden pán v prvotřídním obleku a zeptal se jí, jak na ni obrazy působí. Odvětila mu, že se jedná o tvorbu veselou a živou, především díky použití pestrých barev. To by se snad ještě dalo uznat jako přijatelná odpověď uměleckého laika. Pak se jí ale pán zeptal, jestli umění rozumí. Podivná otázka, já vím. Asi bych na ni nedokázala odpověď s důstojností a klidem, jako to dokázala Maud. Přesto jsem se při její reakci nemohla ubránit úsměvu. Zadívala se na jeden z obrazů, přimhouřila oko, lehce zavrtěla hlavou, našpulila rty a odvětila: „Non mais… J’AIME.“ V překladu „Ne, ale… mám umění ráda.“ Celkem banální věta. Jenže Maud jí dokázala dodat takový výraz, že jsme na ni já i onen pán zůstali chvíli obdivně zírat. Především výraz „j’aime“ (čti „žem“) vyslovila hlubokým, zvučným hlasem a s tajemným výrazem v obličeji, který dával najevo, že umění přece člověk nemusí rozumět, stačí ho obdivovat a milovat.

Ach, další z abstraktních hodnot, které mi nejspíš poněkud unikají.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s