Hereafter

Tak trochu nepovedený víkend jsem zakončila povedeným filmem, který ale mou beztak už mizernou náladu zrovna nepovzbudil.

Proč byl víkend nepovedený? Začalo to už pátečním večírkem u nás doma. Pozvali jsme k nám 3 kamarády, se kterými jsme podnikli úžasnou výpravu do Mali, na pokrm zvaný „raclette“ a poměrně dlouho jsem se báječně bavila. Jenže pak jsme se začali bavit o našich budoucích prázdninách. A v některých ohledech prostě nemáme stejný pohled na věc.

Měla bych zřejmě zmínit, že tito naši přátelé – jeden pár a jeden sólo kamarád – jsou o něco starší než já, tedy v Motýlově věku. Všichni tři jsou bezdětní, všichni tři mají velice lukrativní zaměstnání a všichni tři velmi rádi cestují. Vždycky jsem si na nich cenila toho, že i přes své astronomické příjmy si dokázali zachovat zdravý rozum a na nic si nehrát. To se tady v Lucembursku jen tak nevidí. Už před časem jsem zjistila, že jednu věc si ale neuvědomují: že na tom prostě nejsme všichni stejně.

Zkusím to zkrátit: oni už za svůj život stihli, a díky svým příjmům také mohli, procestovat skoro celý svět. Projeli všechny destinace, o kterých já zatím jenom sním, a dokonce i některé, o kterých jsem předtím nikdy neslyšela. Na několikatýdenní exotickou dovolenou odjíždějí pravidelně každý rok. Někdy i víckrát. Ne všichni tři spolu. Jen pro ilustraci: než jsme všichni dohromady byli v listopadu 2009 v Mali, náš kamarád strávil několik týdnů cestováním na Blízkém Východě a léto 2010 pak v Indonésii. Ten belgický pár byl pro změnu v roce 2009 v Tanzánii a loni v Ekvádoru. Každá taková cesta vyžaduje nejen odvahu a fyzickou zdatnost, ale taky nafukovací rozpočet. Já jim jejich zkušenosti a zážitky z celého srdce přeju. A kdybych měla ten nafukovací rozpočet, určitě bych taky cestovala o sto šest. Jenže já nafukovací rozpočet nemám, protože vydělávám míň. A taky mám míň času. Oni si totiž cestování asi zvolili jako životní styl, na úkor například rodinného života. Onen belgický pár je z vlastního rozhodnutí bezdětný, a ten sólo kamarád je bezdětný i svobodný – víceméně asi taky z vlastního rozhodnutí. Jenže já bych s Motýlem rodinu založit chtěla. Ne hned, časem. Mám ale pocit, že bych se měla snažit všechny velké sny zrealizovat předtím, protože si myslím, že do Tanzánie nebo na Kubu by se mi s nemluvnětem cestovalo těžko. Prostě jsem toho názoru, že dítě přece jenom trošku změní můj život. Bude mi určitě přinášet spoustu radosti, na oplátku se ale budu muset na nějaký čas (myslím tak 10, možná 15 let?) vzdát příliš dobrodružných destinací.

Co naši přátelé nechtějí pochopit, je to, že se mi nechce s nimi jezdit do zemí, které mě zatím zase tak moc nelákají. Je mi jasné, že můžu být příjemně překvapená. Ostatně Mali jsem taky nikdy neměla na seznamu svých vysněných destinací. Jenže oni přeci taky před pár lety začali cestovat do zemí, které je lákaly nejvíc. Navíc se nestresovali tím, že je z hlediska cestování možná čeká několikaletá pauza. Já prostě nemám chuť neustále odsouvat svoje plány na později. Kdo ví, třeba mezitím vážně onemocním a nepojedu už vůbec nikam. Takže bych se raději nejdřív podívala tam, kam mě to nejvíc táhne, a teprve potom začnu zvažovat jiné alternativy.

Jenže naši přátele moje argumenty zavrhují a tvrdí, že jsem mladá a mám celý život před sebou. Že s nimi mám jet nejdříve do Lybijské pouště nebo do Etiopie a pak pochodovat po ledovci kolem Mont Blancu (brrrr!) a teprve potom do Tanzánie, do Argentiny, na Kubu. Proč jim jenom nedochází, že mi cesta do Lybie a eventuelně na Mont Blanc sežere všechny úspory a že pak budu muset zase hodně dlouho pracovat, než si našetřím na další velké prázdniny?

Musím říct, že mi jejich uvažování trochu zkazilo náladu. A ještě víc mi ji zkazilo zjištění, že Motýl přemýšlí podobně! A tak jsme sobotu strávili dohadováním o tom, který pohled na věc je správný, až jsem z toho ztratila chuť jet kamkoli, dokonce se uklidnily i moje rozvířené hormony a rozhodla jsem se plně se soustředit na svoje podnikání.

To mi ale taky způsoboje žaludeční bolesti, neboť se každou chvíli ocitnu před nějakým závažným rozhodnutím, se kterým si nevím rady, a neustále mě zachvacuje panika, že se unáhlím a všechno tím pokazím ještě dřív, než projekt doopravdy spustím.

Aby toho nebylo málo, byli jsme v sobotu večer pozvaní na jednu česko-francouszko-lucemburskou oslavu, na které jsem si z mnoha důvodů připadala poněkud nepatřičně.

A v neděli jsem se ve všech těch svých pocitech pěkně máchala. A korunku tomu nasadila tím filmem. V originále se jmenuje Hereafter, ve francouzštině Au-delà a v češtině nevím. Každopádně je to nejnovější film Clinta Eastwooda. Vypráví příběh tří různých hrdinů, z nichž každý má jistou zkušenost s tím, co nastane po smrti. Velice těžké téma. Velice smutný děj. Ale Clint Eastwood opět zvládnul natočit film bravurně, vůbec to nepůsobí kýčovitě, ani si člověk neťuká na čelo. Naopak jsem se nechala vtáhnout do děje a nevnímala ubíhající čas (2 hodiny 8 minut). Skvělý film, ale pokud jste už předem smutní, nedoporučuju.

Na závěr přidávám žebříček mých pěti největších cestovatelských snů:

  1. Tanzánie
  2. Argentina
  3. Kuba
  4. Japonsko
  5. Západní pobřeží USA

Pak bych ještě chtěla jednou na karneval v Benátkách, ale to mi připadá tak nějak víc reálné. A o čem sníte vy?

Reklamy

9 thoughts on “Hereafter

  1. O čem sním já? 7.2.2011 / 20:19

    Martinko, koukám, že se ve spoustě věcí strašně shodneme. Je to pár dní, co jsem uvažovala o tom, že vlastně trochu lituju toho, že jsem víc necestovala za studií, kdy jsem měla prakticky neomezeně času (ale zase ne ten rozpočet). No, a teď, když už bych konečně mohla mít ten rozpočet zase nemám zaprvé čas a zadruhé začnu platit hypotéku a nějaké odejít z práce a jet na půl roku cestovat (což je můj největší cestovatelský sen) už taky nemůžu. A za pár let budou děti a pak žádné cestování taky nebude.
    Vloni jsem byla na úžasné dovolené v Arménii. Na letošek jsme chvíli plánovali USA, ale pak jsme si řekli, že si tedy raději zařídíme byt (já bych teda samozřejmě klidně byla ochotná bydlet v nezařízenym a raději cestovala, ale to jsem si nedokázala nijak rozumně vyargumentovat). Takže to musíme zvládnout někdy jindy. A kvůli tomu bytu to tedy ani na nic většího nevypadá (možná, když budu hodně hodná na podzim Dubaj). Ale příští únor si to plánuju vynahradit. Chci jet Izrael + Jordánsko a už se na to moc těšim. Rok dopředu si na to v pohodě našetřim a hlavně mi ani nevadí, když by letos nic pořádného nebylo. 🙂
    No, a pak je samozřejmě můj největší cestovatelský sen – Kuba. Tam prostě musim!
    A pak spousta dalších zemí, hlavně mě strašně táhne Blízký východ, Madagaskar, Mauricius, Jamajka a vůbec spíš ostrovy, než pevnina (hlavně takovéty v Indickém oceánu a v Oceánii a Havaj a tak). 🙂 Ale žádné válení na pláži! Pěkně je projezdit a procestovat. Válet se můžu u Mácháče.

    Takže – nejsi v tom sama. 🙂

    • Vanilka 7.2.2011 / 22:15

      Jééé, do Arménie mě lákala zase jiná kamarádka. Zdá se, že je to taky nádherná země. Když ono je těch krásných míst na světě prostě moc. Asi se budu muset smířit s tím, že je za život neuvidím všechny. Ale tu africkou savanu a Kubu si prostě nemůžu jen tak odpustit. No a pak jsou tu ty ostrovy v Indickém oceánu. Ty jsem nezmínila, ale miluju slunce, teplo, moře, ovoce… Ono už i na Korsice je mi úplně nádherně a mám sto chutí se tam pravidelně vracet.

      Le 7 févr. 2011 à 20:19,

      • O čem sním já? 8.2.2011 / 21:09

        Arménie je úžasná, opravdu. Byla jsem jí strašně příjemně překvapená. Doporučuju.:-)

  2. cestování 8.2.2011 / 21:17

    ahojky,
    také zbožňuju cestování. V mém případě mám pocit, že podmínky k vysněným cestám nikdy nebudou ideální: když je čas, nejsou peníze; když jsou peníze, není čas; když je čas a peníze, není s kým tam jet. Ale v podstatě se to dá vždycky nějak zařídit. O to větší dobrodružství to pak je…
    Slyšela jsem i o případech žen, které nechají děti doma manželům a odjedou na pár týdnů pryč s kamarádkami, nebo cestují s dětmi.

    Má vysněná místa jsou tato:
    Norsko – Lofoty
    Madeira
    Barcelona, Řím, Provance
    za hranice Evropy zatím nejsem schopná dohlédnout 🙂

    • Vanilka 9.2.2011 / 09:10

      Hmmm, no to jsou taky zajimavé destinace. Norsko společně se Švédskem na mém seznamu figurují také (sice ne v TOP 5, ale hned potom). A Madeira, no jasně. A ještě víc Sardinie, nejlépe na jaře, když všechno kvete. V Barceloně jsem byla, když mi bylo 9 a už si to moc nepamatuju. Taky bych se tam ráda vrátila. Řím můžu jenom doporučit, ten mě uchvátil. A Provence jsem pouze projížděla. Určitě bych taky jednou chtěla vidět rozkvetlá levandulová pole. Cestovat bych zkrátka mohla v jednom kuse. Jenže bez práce nejsou koláče, že.

  3. annapos 15.2.2011 / 18:26

    Jsem starší paní a ohledně cestování vám dám jenom jednu radu a to je má vlastní zkušenost, nikdy a nic neodkládejte na potom až……budete mít vše po čem jste toužila, už nebudete mít sílu uskutečnit to o čem jste snila, protože život je hrozně krátký a rychle nám uplyne pod rukama, Anna

      • jane 18.2.2011 / 19:22

        Nacestovala jsem se po svete uz hodne a muzu letet kamkoliv si vzpomenu, staci proste na mape zabodnout nekam prst a druhy den muzu vyrazit. Desi me jenom ta dlouha cesta. Muj sen byl Novy Zeland a Island, to jsem si splnila, moc jsem chtela jet i na Havaj, to mi taky vyslo. Tropicke ostruvky jsou fajn, ale jsou pak jeden jako druhy. I kdyz treba Mauritius je moje srdecni zalezitost. Tesim se, ze jednou, az treba budu mit deti a nebudu je chtit tahnout na druhej konec sveta, podniknu jizdu autem po Spanelsku, Italii a Recku, okouknu pamatky, vsechno…To me hodne laka. Jinak z Evropy muzu skutecne doporucit Madeiru, nadherny ostrov.

  4. jeste jednou Jane 18.2.2011 / 20:27

    Mimochodem – pokud jde o cestovani, zalezi podle me na mnoha okolnostech, aby se dovca vydarila. A neznamena to, ze cim drazsi dovolena, tim vic se bude cloveku libit. Zalezi na tom, s kym na ni je, na mistnich lidech, jestli je na tom miste co delat, jestli je tam dobry jidlo, jestli se tam clovek citi dobre a bezpecne. A ono kolikrat jsou hezci veci, ktere mame na dosah, nez exotika. To je priklad Bali, kde jsem byla zklamana plazi – byla to daleko nejhnusnejsi plaz, co jsem kdy videla.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s