Návrat k pramenům

Víkendy v Čechách utíkají snad ještě rychleji než všechny ostatní víkendy. A to jsme si k tomu poslednímu přidali den a půl! V pátek jsme to v práci zabalili „už“ v poledne a vrátili se „teprve“ včera večer. Program jsme měli našlapaný, ale baterky jsem dobít dokázala. V poslední době si při svých krátkých pobytech v Čechách snažím všímat věcí, které mi dělají dobře na duši, abych přišla na kloub tomu, proč se z Čech vracím vždycky tak uvolněná a zrelaxovaná, i přes těch tentokrát celkem 18 hodin strávených na silnici.

Tady jsou mé poznatky:

  • My Češi spolu komunikujeme jinak. Francouzi často daleko více zaobalují to, co chtějí vyjádřit. Pro mě je pak někdy namáhavé odhalit pravý význam jejich sdělení. V Čechách tenhle pocit nemám. Možná je to spojené s tím, že v češtině vyslovujeme všechna napsaná písmenka, narozdíl od Francouzů, kteří čtou v napsaných slovech jen něco. U nás je prostě všechno hned na první pohled (a poslech) jasné.
  • V komunikaci používáme slovní hříčky. V tomhle případě si netroufám tvrdit, že Francouzi slovní hříčky nepoužívají. Možná jim jenom jako cizinka nerozumím. V každém případě se v Čechách při běžné komunikaci nasměju víc. A smích uvolňuje.
  • Samozřejmě velkou roli sehrávají moji blízcí, ať už je to rodina nebo kamarádi, se kterými se cítím dobře a jaksi v bezpečí.
  • A taky při svých pobytech v Čechách daleko víc vzpomínám, než když jsem v Čechách žila.

Tak například v neděli jsme celý den lyžovali. Moje mamka naučila Motýla zatáčet doleva i doprava (ještě minulý týden uměl zatáčet jen doleva), brzdit a zastavovat. Já jsem mezitím mohla střídavě jeho pokroky dokumentovat a sjíždět náročnější sjezdovky se svým bratrem. A najednou jsem dostala obrovskou chuť se vypravit na obhlídku domu, ve kterém jsem strávila největší část svého dětství. Motýl mě za to asi proklíná, protože od horní stanice lanovky až k našemu bývalému domu nebyla protažená cesta, a tak jsme se na lyžích prohrabávali poměrně hlubokým sněhem. Mně se ta vycházka líbila. Vrátila jsem se do dětství, kdy jsem si hrála celé dny venku, obloha byla stejně modrá jako v neděli, sluníčko taky tak zářilo a hřálo, sníh se v jeho paprscích třpytil jako diamanty a já si připadala jako sněhová královna. A takové vzpomínky mě zaplavují směsí absolutního štěstí a melancholie z toho, že už ze mě nikdy nebude bezstarostné dítě.

Můj skoro-rodný dům. Podle nejnovějších horkých informací (avšak neověřených ze dvou nezávislých zdrojů, jak nás učili na žurnalistice) ho koupila modelka Andrea Verešová. Udělá z něj své zimní sídlo, letní sídlo nebo luxusní hotel?
A takhle krásně jsme měli celý víkend...

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s