Neobyčejné ráno

Jsem z těch, kteří chodí pozdě spát a ráno se jim špatně vstává. Kdyby to bylo jen trochu na mně, určitě bych nevstávala v 6.40. Já teda stejně v 6.40 nevstávám. V 6.40 nám zvoní budík. Vstáváme pak různě: v 7, někdy v 7.15 (ale to už jsme ve stresu), občas dokonce až v 7.30 (a to jsou potom fofry!). Snídaně je v takových případech naprosto druhotnou záležitostí.

Kdybych měla svobodné zaměstnání (které doufám jednoho dne mít budu), vstávala bych v 8. Myslím, že to se nedá nazývat zneužíváním situace. Nejedná se o žádné lenošivé válení se v posteli, ale o to zdravě se vyspat. A když člověk vstane v 8, pořád toho ještě může za dopoledne hodně stihnout. A navíc je čerstvý a plný energie, neboť nemusel vstávat v půl sedmé.

Dneska jsem si svou teorii o vstávání mohla vyzkoušet v praxi. Před týdnem mi na dálnici vletěl kamínek na už nakřápnuté přední sklo a moje pojišťovna došla k závěru, že bude potřeba ho nechat vyměnit. Na výměnu jsem byla objednaná dnes na půl desátou. Vzala jsem si kvůli téhle akci půldenní volno z práce.

Vstala jsem tedy v pohodě v 8 hodin, i když Motýl mě vzbudil už předtím. Oblékla jsem se a udělala si opravdickou snídani. Žádný jogurt „na stojáka“ v kuchyni. Žádné popíjení horkého čaje při vyndavání nádobí z myčky a zalévání kytek. Uvařila jsem si kávu, vajíčko, namazala si toast máslem a najedla jsem se u stolu!

V půl desáté jsem odevzdala svůj vůz profesionálům v Thionville a odkráčela pěšky přes most do centra. Ta desetiminutová procházka mi udělala nesmírně dobře, i přes šedivé a mrazivé počasí. Uvědomila jsem si, že se už pěšky skoro nepřemísťuju. Všude jezdím autem – pěkně po francouzsku. A ven chodím jen s určitým záměrem – třeba běhat.

Za mostem jsem vyfotila budovu, která by u nás byla označena za klasický pozůstatek z dob komunismu.

barabizna v Thionville

Ano, i takhle může vypadat ta sladká, romantická Francie. V některých patrech ještě někdo očividně bydlí, některé byty jsou zřejmě prázdné. V jednom okně má ordinaci jakýsi osteopat. A ve vitrínách toho přístavku vlevo dole je napsáno, že zde brzy bude otevřeno „New York Coffee“. Už se těším.

V centru Thionville jsem napřed hledala takovou tu klasickou útulnou kavárničku, jakých je plno například v Paříži. To byl vlastně můj původní plán: že budu jednou žít v Paříži a ráno, než se začnu zabývat nějakou blíže neurčenou výdělečnou činností, si dojdu vypít café au lait a přečíst ranní tisk do mé oblíbené kavárny na rohu (v Paříži je snad na každém rohu nějaká taková kavárna, nebo ne?).

Útulnou kavárničku v pařížském stylu jsem nenašla. Zapadla jsem do malého moderního baru, kde velká televizní obrazovka omílala videoklipy Black Eyed Peas, Lady Gaga a jim podobných interpretů. U číšníka asijského původu jsem si objednala café au lait a pustila jsem se do studia dokumentů potřebných ke spuštění mého podnikatelského záměru.

A pak se něco stalo. Spustil to jeden pán středního věku na vozíčku, kterého o něco mladší žena (manželka? dcera?) přivezla do kavárny a odběhla na svoje pochůzky. Díky tomuhle pánovi se v baru najednou zrodila téměř nepopsatelná atmosféra. Ukázalo se, že ten pán je tu asi takhle „odložen“ poměrně často. Znal se s číšníkem a taky s většinou zákazníků, kteří mu chodili říct bonjour. Vyplnil si sázkový kupón, přečetl noviny, vyluštil křížovku a po očku přitom sledoval okolí. Když náhodou některého klienta neznal, počkal, až odejde, a potom se na něj zeptal číšníka: „Je to milý pán? Chodí sem často?“ Možná se pak vyptával i na mě… A číšník mu musel odpovědět krčením ramen a sdělením, že asi nejsem zdejší a že mám divný přízvuk.

Později si k tomu pánovi přisedly dvě mladší ženy. Očividně se s ním znaly, ale on jim moc velkou pozornost nevěnoval a nechal je štěbetat mezi sebou.

Celkově jsem nabyla dojmu, že tenhle bar má velice věrnou klientelu. Všichni příchozí se familiérně zdravili buď s pánem na vozíku nebo s číšníkem, případně s oběma. Říkala jsem si, čím asi tihle lidé v životě jsou. Jak je možné, že v době, kdy já obvykle už dávno dřepím v kanceláři (a všichni moji známí taky), se v malém baru v Thionville scházejí lidé, baví se o všem možném a rozhodně nevypadají, že by měli na spěch! Samozřejmě je neznám a nic o nich nevím. Možná mají haldu problémů, o kterých nemám ani tušení. Stejně jsem se nemohla ubránit pocitu tiché závisti. Že by bylo na mém životním stylu něco špatně?

 

Reklamy

6 thoughts on “Neobyčejné ráno

  1. annapos 21.2.2011 / 10:02

    Milá Vanilko.
    Sen je sen, když se splní už to není sen, také jsem měla touhu vstávat v šest hodin když jsem musela v pět, a tak je to se vším, vždy toužíme po tom co zrovna v tuto chvíli není možné, být rentiérem, posedávajícím po kavárnách, takový ten prvorepublikový jakoby povaleč, krásná představa, nebo chudák kterého se někdo potřebuje zbavit aby si odpočinul, to je méně lákavé, můžeme si představit, mnoho a mnoho variant vašeho snu, šup a vše je pryč a stojíme na pevných nohou a zjistíme, že život tak jak plyne je ten splněný sen. Anna

    • Vanilka 21.2.2011 / 13:30

      Milá Anno, děkuji za hlubokou myšlenku, která jaksi „pozvnesla“ mé dnešní ráno. Máte naprostou pravdu. Sen už není snem, když se splní. A je možné, že to, co zrovna prožíváme, je tím naším splněným snem. Měla bych si to častěji opakovat. A užívat si všechno to dobré, co mi přítomnost dnes a denně přináší. Už tolikrát jsem si posteskla při vzpomínce na ty „staré dobré časy“, na bývalou práci, na můj dřívější život v Čechách. A bylo mi smutno z toho, že jsem si tehdy neuvědomovala, jak mi vlastně bylo dobře. Místo vzdychání bych si měla začít uvědomovat, jak dobře se mám teď. Děkuju.

  2. ladyesik 26.6.2012 / 10:17

    Já to pořád nechápu, jak je to s tou Francii a Lucemburskem 😀 Ty bydlíš v Lucembursku, ale pracuješ ve Francii? … netuším. Já třeba trošku závidím tobě za tolik podnětů, které pak můžeš využít v tvorbě knihy 🙂

    • Vanilka 26.6.2012 / 10:55

      To je tak. Když jsem do Lucemburska před 5 lety přišla, bydlela jsem v Lucembursku a pracovala taky v Lucembursku. Pak jsem se poznala s Motýlem a rok na to jsme si pronajali domek ve Francii, kousek od lucemburských hranic, a do práce do Lucemburska jsme dojížděli. Vydrželi jsme to dva roky. Teď už zase bydlíme (a pořád pracujeme) v Lucembursku. Je to komplikovaný, já vím.

      • ladyesik 26.6.2012 / 10:56

        A do Francie často jezdíte, že? Když je to kousek.

      • Vanilka 26.6.2012 / 11:08

        Ano. Na nákupy, za Motýlovou rodinou a tak 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s