Jak najít budoucí domov

Už jsem se o tom možná delší dobu nezmínila, ale stále pokračujeme v hledání našeho budoucího domova. Úkol se mi to zdá přímo nadlidský, i když mě zaráží, že někteří naši známí, kteří zrovna taky hledali bydlení, už dávno našli. Jak je to možné? Jsme moc nároční? Máme přehnané požadavky?

Je pravda, že kdybych na to hledání byla sama, byla bych už dávno přestěhovaná. Nemyslím to špatně. Chci jen říct, že objem Motýlových věcí – ať už se jedná o kola v garáži, oblečení, nábytek, vína nebo všemožné pradávné dokumenty, do kterých už léta nikdo nenahlíží – nám hledání neusnadňuje, protože víme, že to všechno budeme muset někam dát.

Pokaždé, když narazíme na nějaký nový zajímavý inzerát, moje dušička se začne celá tetelit. Pokaždé se nechá napálit. Pokaždé věří, že tentokrát se jedná o dům našich snů. A pokaždé se pak nemůže ubránit zklamání.

Dnes jsem ale v té optimistické fázi. Příští týden nás čekají další dvě prohlídky.

Co mě zřejmě nikdy nepřestane udivovat, je chování některých realitních agentů. V tomhle ohledu nemám žádnou zkušenost z Čech, takže nemůžu srovnávat. Ale v Lucembursku jsou realitní agenti neuvěřitelně arogantní. Všimla jsem si toho už tehdy, když jsem si pronajímala svůj první byteček. Měla jsem za to, že jsem klient, a naivně jsem věřila, že se podle toho ke mně budou realitní agenti chovat – zvlášť když provizi agenturám vždycky platí nájemník, a ne vlastník nemovitosti. Jako normální výdělečně činná osoba jsem se snažila domlouvat si prohlídky buď přes polední pauzu nebo večer. Ani jedna možnost realitnímu agentovi nevyhovovala: o polední pauze on přece obědvá a po 18. hodině už přece taky pracovat nebude!

S vrcholem arogance jsem se setkala před pár týdny, když jsem reagovala na inzerát na jeden krásný dům na prodej blízko řeky Mosely. Je pravda, že cena přesahovala náš „budget“. Přesto jsem nečekala, že se můj rozhovor s realitním agentem bude vyvíjet takhle:

Já: „Dobrý den, blablabla, měla bych zájem o prohlídku domu v Remichu, který inzerujete na vašich internetových stránkách.“

On: „Aha… A všimla jste si ceny, že ano?“

Já: „… no – ano.“

On: „A máte na to?“

Já: „Prosím?!“

On: „Kde pracujete?“

(ačkoli jsem věděla, že na tu otázku nemusím odpovídat): „V novinách Blabla.“

On: „A váš partner dělá co?“

(ačkoli jsem věděla, že by nebylo od věci uvést, že Motýl je Big Boss našich novin): „On taky pracuje v těch novinách.“

On: „Aha. A předpokládám, že oba už žijete v Lucembursku, nebo ne?“

Já: „Ne, zatím bydlíme ve Francii…“

On: „Aha. No, víte… pan majitel si nepřeje, aby mu do domu chodil jen tak kdekdo. Já s ním váš případ prokonzultuji a v případě zájmu se vám ozvu.“

Neozval se.

Zradil mě můj přízvuk „z východu“? To proto jsem byla automaticky zaškatulkovaná do kategorie „jen tak kdekdo“? Nebo vadilo, že zatím bydlíme ve Francii?

To je totiž v Lucembursku klidně možné. Lucemburčanů – myslím těch čistokrevných – je poskrovnu, a tudíž se někteří z nich (abych je neházela všechny do jednoho pytle) dívají na přistěhovalce skrz prsty. A ještě hůř se dívají na ty, kteří zůstali bydlet ve svých okolních zemích, tedy Francii, Belgii nebo Německu, a pouze „využívají“ lucemburské štědrosti, kradou Lucemburčanům pracovní místa a způsobují dopravní zácpy neustálým pendlováním mezi svou domovinou a pracovištěm. Nejhůř jsou na tom v lucemburských očích právě Francouzi. Málokdo si všímá toho, že právě oni pracují na pozicích, které jsou pro Lucemburčany jaksi „pod úroveň“: prodavači a prodavačky ve všech možných obchodech, zubní asistentky, zdravotní sestřičky, pokladní v supermarketech a na benzínových pumpách.

Nevím nevím, zda se Francouz a Češka někdy integrují dostatečně na to, aby mohli investovat nehoráznou sumu do koupi nemovitosti.

Advertisements

2 thoughts on “Jak najít budoucí domov

  1. Klara 1.2.2011 / 22:25

    Martinko, my teďka kupovali s přítelem byt v Praze. Začali jsme vloni v květnu a na konci tohoto týdne by už měl být zaplacený (pokud se něco nezasekne v bance) a měl by se podat na katastr návrh na vklad našeho vlastnického práva. S makléři mám taky příšerné zkušenosti. Všude se říkalo, jak je krize, lidi nekupujou atd. a oni se přitom chovali, jako by jim nějakých 50.000 na provizi, které za to dostanou, bylo úplně ukradených. A pak ty smlouvy, které nám navrhovali. No, síla. Takže přeju pevné nervy a ať brzo nějaký pěkný domeček seženete!

    • Vanilka 2.2.2011 / 15:09

      To nezní zrovna povzbudivě. No ale aspoň můžu doufat, že třeba do roka a do dne…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s