Francouzské Vánoce

Dnes vám napíšu o mých první Vánocích strávených ve Francii. Hned na začátek bych chtěla uvést, že se mi Vánoce líbily a budu na ně ráda vzpomínat. To kdyby se mi následující text náhodou zase zvrtnul do příliš kritického tónu. Jsou totiž věci, které se u nás v Čechách – nebo aspoň v mojí rodině – dělají jinak. To neznamená, že lépe. Spíš si myslím, že si každý člověk zapamatuje to vánoční kouzlo z dětství a v dospělosti mu pak připadá, že by se o Vánocích mělo všechno dělat stejně, jako když byl malý.

Tak třeba u nás (vyrostla jsem na horské chatě v Krkonoších) se stromeček zdobil až 23. nebo 24. prosince. Ve Francii a v Lucembursku ho spousta rodin zdobí mnohem dřív.

(To jsem možná začala uvedením špatného příkladu, protože musím uznat, že ozdobení stromečku třeba týden dopředu má něco do sebe. Vánoční atmosféry si totiž člověk musí užít před Vánoci. Svátky pak proběhnou hrozně rychle a po Vánocích už je stromeček spíš na obtíž.)

Po štědrovečerní večeři mě obvykle babička pobídla, ať si s ní jdu zakouřit do lyžárny. Ó ano, tak romantické mám vzpomínky na dětství 🙂 Samozřejmě v lyžárně kouřila jenom babička. A určitě ze mě nechtěla udělat pasivního kuřáka, prostě jenom dostala za úkol mě na chvíli někam odvést. Shodou okolností vždycky v té chvíli přišel Ježíšek a já ho kvůli babiččině kouření pokaždé propásla. Když jsme se vrátily do obýváku, stromeček byl rozsvícený, pod ním halda dárků, okno dokořán a venku zuřivě štěkal náš pes. Mamka pokaždé zvolala: „To štěká na Ježíška!“ a já pak musela z okna křičet: „Děkuju ti, Ježíšku!“

Do dneška nevím, jak rodiče každý rok přiměli našeho psa štěkat zrovna v momentě, kdy to bylo nejvíc potřeba. Každopádně efekt byl dokonalý.

Abych se tedy vrátila k těm Vánocům ve Francii, přesněji řečeno v Alsasku: největší slabinou byl podle mě právě způsob nadělení dárků. Když jsme po dlouhé a strastiplné cestě (kvůli sněhu) konečně dorazili do domu Motýlových rodičů, už byli přítomní také jeho sestra s manželem a jejich dvěma dětmi. A jejich dárky už byly pod stromečkem! Bylo tedy nutné vysvětlit dětem, že Ježíšek alias Papa Noël sice už dorazil, ale ještě se vrátí a přinese novou várku. Motýl pak z pro mě nejasného důvodu nechtěl s přenosem dárků z auta pod strom dlouho otálet. Kdyby bylo po mém, naskládala bych dárky pod stromeček až během večeře, kdy jsou děti obvykle zcela zaujaté jídlem. Místo toho jsem dostala za úkol pohlídat děti v jednom pokoji nahoře. Malá dcera Motýlovy sestry se ale najednou rozhodla, že nutně musí mluvit s maminkou, a bylo naprosto nemožné ji zadržet. Mladší s Motýlových Holek se samozřejmě hned pustila za ní a obě by bývaly vběhly Motýlovi přímo do náruče, kdyby ji neměl plnou dárků. Překvapivě tomuto střetnutí nevěnovaly velkou pozornost. A já nechápu, jak je možné, že se děti nechají tak zaslepit báchorkami o Ježíškovi, že jejich přesvědčení nezviklá ani to, že na vlastní oči spatří rodiče skládající dárky pod stromek.

V obýváku jsme si pak všichni slavnostně připili a dárkům se snažili nevěnovat pozornost. To dětem moc nešlo a ta nejmladší se nakonec rozplakala, protože chtěla začít rozbalovat, a ne se přesunout do jídelny ke stolu. Nicméně musela počkat, až spořádáme první předkrm (husí játra) a druhý předkrm (jakási mořská ryba ve smetanové omáčce se zeleninou – porce odpovídající normálnímu hlavnímu jídlu).

Pak jsme si rozbalili dárky. Děti potom měly jedinou touhu: hrát si se všemi těmi krásnými novými hračkami. To jim však nebylo dopřáno. Všichni jsme se museli vrátit ke stolu a pokračovat v hodování.

Mým osobním zklamáním byla totální absence mořských plodů. V hodinách francouzštiny na gymplu jsme se učili, že francouzská vánoční tabule se skládá z ústřic či jiných potvor jako předkrm a z krůty na kaštanech jako hlavní chod. My jsme jako hlavní chod měli srnčí maso v omáčce, naštěstí pro mě se spoustou zeleniny, neboť zvěřinu nemám ráda (a stejně už jsem v tu chvíli byla přecpaná). Pak následoval ještě sýr a dezert v podobě vánočního „polínka“.

Celkový čas strávený u stolu: 5 hodin. Ufff.

Počet osob u stolu: 11.

Po půlnoci jsme se pustili do mytí nádobí a skončili v půl druhé ráno.

Následující den jsem si dala k snídani mandarinku, neboť hodování dle očekávání v poledne pokračovalo.

Uvědomila jsem si, že ve Francii kvůli tomu neustálému připravování a následnému pojídání všech možných laskomin není čas na nic jiného. Pokud si dobře vzpomínám, jako malá jsem chodívala o Vánocích na procházky, stavěli jsme sněhuláky a chodili jsme na lyže. V Alsasku jsme se během těch dvou dnů ven nedostali.

Vůbec mám pocit, že moje vzpomínky na obě babičky se točí kolem jiných než gastronomických zážitků. S tátovou maminkou jsme často sedávaly venku na dvorku a já jsem po ní chtěla, aby mi pořád dokola vyprávěla své historky z dětství. Uměla krásně vyprávět. Taky si vzpomínám, jak jsme mlely kopřivy jako krmení pro husy nějaké její známé. S pražskou babičkou jsme pro změnu chodívaly do divadla na dětská představení, na Petřín do bludiště a do cukráren. Motýlova maminka tráví téměř veškerý čas v kuchyni, a to nejen o Vánocích. Vím, že to dělá pro nás, že nám tím chce udělat radost. Už tolikrát jsme jí opakovali, ať se s tím či oním pokrmem nedělá, že přece můžeme obědvat či večeřet daleko jednodušší jídla. Ale ona si nedá říct.

S vánoční tabulí si tentokrát ale hlavu lámat nemusela. Motýl se svou sestrou totiž zařídili, že nám veškeré jídlo dodal „traiteur“ – slovo, které neumím přeložit do češtiny. Prostě všechno už bylo připravené a stačilo to ohřát a naservírovat. I v tom spočívá kouzlo Francie 🙂

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s