The American

Včera jsem měla příležitost se po dobu 105 minut kochat pohledem na mého oblíbence George Clooney. Jeho nový film The American je… neobvyklý a paradoxně jaksi neamerický. Aspoň když si divák odmyslí žvýkačku, kterou George urputně přežvykuje pokaždé, když se věnuje montování své dokonalé zbraně. Mohl by to být akční film, až na to, že slovo „akce“ tenhle film necharakterizuje zrovna přesně. Děj je spíš klidný až pomalý, záběry občas skoro zdlouhavé. Občasné přestřelky se odehrají velice rychle, zvuk výstřelů diváka probere, ale potom se děj opět vrátí do svého klidného tempa. No a závěr mi připadal úplně neamerický.

Motýl na George asi trochu žárlí (shodou okolností byl George navíc ve filmu nazýván „Mister Butterfly“ nebo „Signore Farfalle“) a na jeho vkus byl George na plátně přítomný příliš. Má tak trochu pravdu, na druhou stranu hraje George svou introvertní roli naprosto úžasně. A na konci dokázal beze slov naprosto mistrovsky vyjádřit změť pocitů jako úlevu, úlek, znepokojení, strach, zlobu a beznaděj.

The American

 

Teď z úplně jiného soudku:

Minulý týden jsem se několika přátelům a členům rodiny nadšeně chlubila tím, že jsem se zapsala do vzdělávacího kurzu pro lidi, kteří se chtějí pustit do vlastního podnikání a založit si firmu. Opravdu bych si totiž přála vyřešit svou neustále se vracející a v poslední době přetrvávající nespokojenost s mým zaměstnáním. Došla jsem k závěru, že i kdybych nakrásně dokázala někdy dopsat své rozepsané literární veledílo (což asi nakonec zabere daleko víc času, než jsem původně předpokládala), zřejmě to nikdy nevyřeší mou profesní situaci. Na tohle téma jsem ostatně nedávno poslouchala zajímavé vysílání na radiu France Info. Jedna paní tam povídala o přehlceném literárním trhu a o tom, jaké možnosti existují pro autory, kterým se nepodaří najít vydavatele (pokud si dobře vzpomínám, každý pátý Francouz má prý v šuplíku román připravený k publikaci). V podstatě si autor musí knížku vytisknout na vlastní náklady a pak se taky sám postarat o distribuci. Případně si může najmout literárního agenta, který se o tyhle „detaily“ postará, ale taky je potřeba mu za to zaplatit. Zkrátka vydat knížku je hezký sen, za kterým si i nadále stojím, ale na obživu budu muset vymyslet něco jiného.

A něco jsem už taky vymyslela. Svůj nápad jsem začala zuřivě zaznamenávat nejdřív ve francouzštině, abych ho mohla prezentovat Motýlovi. Nutno říci, že už jsem se mu s několika svými podnikatelskými záměry svěřila, ale ještě nikdy nereagoval tak pozitivně. Tentokrát mě opravdu podpořil. Svoje poznámky jsem tudíž začala napůl rozvíjet a napůl překládat do češtiny, protože s technickou částí bych se asi obrátila na české specialisty v oboru.

Přesně do tohohle období spadá jedno páteční dopoledne, kdy mé oko padlo na inzerát otištěný v našich novinách ohledně toho školení pro mladé podnikatele. Hned jsem zavolala do Chambre des métiers – instituce, která tenhle kurz organizuje – ale sotva jsem vyslovila první větu, hned mě jakási paní sekretářka přerušila a oznámila mi, že osoba, která má tenhle kurz na starost, v pátek nepracuje a že si mám zavolat v pondělí. V pondělí jsem si vzpomněla až odpoledne a to mi bylo pro změnu řečeno, že ta paní pracuje pouze dopoledne. Napsala jsem jí tedy e-mail, na který mi po pár dnech odpověděla s tím, že jí mám poslat svou poštovní adresu, na kterou mi pošle přihlášku k vyplnění. Tu jsem našla ve schránce až v pátek 1. října večer a všimla jsem si, že datum odevzdání je nejpozději v pondělí 4. řijna. V pondělí ráno jsem ji tedy pro jistotu hned odfaxovala a v poledne jela odevzdat originál osobně. A to všechno proto, abych v pátek opět dostala dopis, ve kterém mi oznamují, že už pro mě v kurzu není místo.

Musím říct, že mi to přišlo hodně líto. Za celou tu dobu jsem se na kurz a na to, co se v něm všechno dozvím, začala hodně těšit. Připadá mi, že je docela těžké získat informace tohohle druhu v nějaké celistvé podobě jinde. Už jsem se o založení firmy v Lucembursku zajímala v minulosti a moc moudrá jsem z toho nebyla. Přihlásit se na kurz, ve kterém se dozvím všechno potřebné, mi přišlo jako báječný nápad a byla jsem připravená si takový kurz zaplatit. A oni mi doporučí, abych zkusila štěstí zase v březnu! Asi je to tím, že mě neznají a netuší tedy, že když se pro něco nadchnu, potřebuju uvést věci do pohybu rychle, jinak se nechám snadno odradit. A k tomu také o víkendu došlo. Utápěla jsem se ve svém zklamání a téměř jsem svůj podnikatelský plán úplně zavrhla. Rezignovala jsem a místo dalšího sepisování poznámek jsem se začetla do románu Stiega Larssona (v češtině – soukromý vzkaz pro mou sestru).

Nadále mě ale týrá neodolatelná chuť pověsit svou současnou práci na hřebík. A tak se pokouším znovu najít ztracenou motivaci a pokračovat v plánování. A hlavně ve hledání všech těch informací, které se NENAUČÍM v kurzu na Chambre des métiers. Je mi líto, ale do března se mi prostě čekat nechce.

Reklamy

2 thoughts on “The American

  1. Podnikání 15.10.2010 / 12:02

    Martinko, doufám, že se Ti knížka líbí. Já už jsem u 3. dílu :o)) Ohledně podnikání: Pokud o to opravdu stojíš, tak přeci ten kurz není zas tak super důležitý. Nemáš nějaké kamarády „podnikatele“ v okolí, kteří by Ti taky dokázali poradit? Nenech se odradit! Držím Ti palce!!!

  2. Vanilka 15.10.2010 / 16:53

    No, shodou okolností jsem se včera na jednom pracovním večírku potkala s někým, kdo by mi poradit mohl. Dal mi na sebe vizitku. A hned je mi líp.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s