Lekce angličtiny

Zhruba před dvěma lety jsem si v Luxu našla učitelku angličtiny.

Abyste tomu rozuměli: ve škole jsem nikdy neměla příležitost učit se anglicky. Na základní škole za mě učinila rozhodnutí maminka, která shledala, že vzhledem k turistickému ruchu v našem kraji bude praktičtější, když se začnu učit německy. „S angličtinou začneš na gymplu,“ říkávala mi. Vždycky si byla na sto procent jistá, že se na gympl dostanu. Dostala. Ale třídu pro ne-angličtináře tam neotevřeli. Bylo nás totiž tehdy asi 5, kdo jsme s angličtinou chtěli začít. Takže jsem měla smůlu a byla nucená se začít učit francouzštinu, jejímuž šarmu jsem brzy poté podlehla. Moje vášeň se rozrostla na obdiv všeho, co je francouzské (asi jste už pochopili, že můj pohled na věc se od doby, co žiju ve Francii, v lecčems změnil).

Angličtině jsem se nějakou dobu záměrně vyhýbala. Ve francouzštině se  mi díky mojí vlastní motivaci a taky díky úžasné soukromé učitelce podařilo poměrně rychle dosáhnout stupně, kdy člověk zvládne vyjádřit, co má na srdci. Tudíž mi bylo zatěžko vrátit se kvůli angličtině na úroveň, kdy se prostě nemůžu vyžvejknout. Přesvědčovala jsem sama sebe, že znalostmi francouzštiny a němčiny dokážu vyvážit neznalost angličtiny. A je třeba uznat, že jsem se bez angličtiny poměrně dlouho obešla. Narazila jsem až v Luxu: došlo mi, že některých konverzací – ať už profesionálních nebo mezi mými kamarády – se nemůžu zúčastňovat.

Ne že bych nedokázala ani žblebtnout. Angličtinu máme svým způsobem pod kůží asi všichni – z písniček, filmů v kině, spousta slov je z angličtiny přejatých do jiných jazyků. Navíc je angličtina v podstatě zprzněná francouzština (Britové prý říkají opak), takže význam velkého množství slov dokážu odvodit. A některá anglická slova si vymýšlím a často se i trefím! Ale ta úroveň… Jsem perfekcionistka. V cizích jazycích se to projevuje tak, že se chci za každou cenu vyjadřovat správně, a když to nedokážu, nevyjadřuju se pokud možno vůbec.

Z minulosti jsem věděla, že jediný způsob, jak se dokážu něco naučit, je najít si soukromého učitele nebo učitelku. V kolektivních kurzech jsem se nikdy nic nenaučila. Kamarádka mi doporučila manželku jednoho svého kolegy: Jenny. Je to Angličanka s italskými předky, vystudovala pedagogiku a hned od první chvíle jsme si padly do oka. Pro mě je moc důležité, abych si s vyučujícím měla co říct. Je pravda, že někdy jsme těch společných témat měly až moc a že to možná bylo na úkor mých i tak postupně přibývajících znalostí. Ale co na tom, že jsme se bavily o zařizování domu nebo o běhání namísto používání „to“ nebo „-ing“ po slovesech? Hlavně že jsme se bavily anglicky. A hlavně že mě Jenny dokázala rozmluvit. Na lekce s ní jsem se těšila, pečlivě připravovala domácí úkoly a pořád jsem přesvědčená, že když má člověk opravdovou motivaci, postupuje daleko rychleji.

Jenže letos v červnu Jenny dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, a já si musela hledat učitelku novou. Jenny mi naštěstí hned jednu doporučila – svou kamarádku Sarah. Zatím jsem u ní byla všehovšudy třikrát. A teprve posledně jsme se nad něčím konečně zasmály. Jinak je Sarah hrozně vážná a taková studená… I její dům na mě působí chladně. Přitom teoreticky bychom toho měly mít společného daleko víc: pracovala jako novinářka v Londýně a pak několik let v Bruselu, většinou v módních a kulturních rubrikách, což bych do ní ostatně vůbec neřekla, protože působí velice nekomerčně.

Tak nevím, jak bude můj jazykový vývoj pokračovat. Se Sarah se navíc nějak nemůžeme dohodnout na vhodném čase, a když nějaký konečně najdeme, vždycky jí do toho pak něco přijde, zatímco já mám ráda pravidelnost. Když ale na hodiny přestanu chodit, hrozí, že zapomenu všechno, co jsem se za poslední dva roky naučila. A to by byla škoda.

Reklamy

2 thoughts on “Lekce angličtiny

  1. yvonne 5.10.2010 / 09:55

    Klobouk dolů. Upřímně obdivuju každého, kdo se sám dokope naučit se další jazyk, aniž by ho ovládat musel. Němčina ve mě zanechala hlubokou nechuť se ji učit (což je možná tím, že většina mých známých ji považuje spíš za krční chorobu, než za jazyk), angličtině jsem přišla na chuť až na střední škole. Povinná latina mi zůstala v hlavě jen tak dlouho, abych měla co napsat do písemky, a ve francouzštině jsem se nikdy nedostala za třetí lekci. Kéž bych měla tu vůli…

    • Vanilka 6.10.2010 / 19:45

      A to mě zase učení jazyků baví. Jenom si pokaždý musím určit nějaký přesný cíl. Problém mám spíš s volným časem. Kéž by měl každý den aspoň 40 hodin! Nebo kéž by mi stačilo spát třeba jenom 4 hodiny denně!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s