Francouzské líbání

Ve čtvrtek jsem v práci obědvala s dvěmi kolegyněmi. Obě jsou novinářky a obě jsou Němky. Naše debata vznikla tím, že jedna další kolegyně – Francouzka – zkonstatovala, že na ni asi něco leze a že tedy bude muset přestat líbat ostatní na tvář, jak je ve Francii a Lucembursku zvykem. Ukázalo se, že na tohle téma máme všechny co říct.

První potíž s líbáním je počet. Francouzi většinou dávají pusinky dvě – na každou tvář jednu (kromě mých přátel v Normandii, kde si přátelé dávají pusinky čtyři – na každou tvář dvě). Lucemburčani dávají tři. Je to trochu nevyvážené – na jednu tvář tak vyjdou dvě a na druhou tvář jenom jedna pusinka. Pak máme v práci ještě Belgičany, kteří říkají, že v Belgii se dává pusinka jenom jedna. Většinou se ale rychle adaptují na francouzský systém.

S líbáním se obvykle začíná pravou stranou, ale jsou výjimky. To se pak lidé různě kroutí a už se mi několikrát stalo, že jsme se s dotyčným málem srazili nosy.

Polibky se rozdávají při setkání, např. tedy při ranním příchodu do práce. Někteří moji kolegové požadují ale líbání také večer při odchodu domů. Když naše společnost sídlila ještě ve staré budově, v podstatě všichni kolegové, se kterými jsem sdílela jednu velkou kancelář – celkem 7 lidí – se líbáním vítali i loučili.

Líbání na tvář se týká především žen: žena s jinou ženou nebo žena s mužem. Muži se navzájem líbají pouze tehdy, když jsou velmi dobří přátelé a zároveň se dlouhou dobu neviděli. Jinak si podávají ruku. To je mimochodem časově mnohem úspornější. Pracuju ve firmě se třiceti zaměstnanci. Každého pozdravit, políbit dvakrát až třikrát na tvář a dodat obligátní „ça va?“ zabere v průměru 10 vteřin. Člověk by řekl, že to není moc. Když to ale vynásobíte třiceti, je z toho 300 vteřin, tj. 5 minut. Kdyby pak bylo nutné totéž provozovat i večer při odchodu, rázem člověk „zabije“ 10 minut ze své denní pracovní doby líbáním.

Navíc kancelář, kterou sdílím s jedním kolegou a jednou kolegyní, je první „na ráně“ hned u vchodových dveří, takže se u nás pro políbení zastaví téměř každý. Mezi devátou a jedenáctou hodinou, kdy přichází většina zaměstnanců, jsem tudíž od práce vyrušená zhruba každých 5 minut. Ono to asi nezní moc sympaticky, ale zkuste se soustředit na psaní nějaké důležité obchodní nabídky, prezentace nebo e-mailu, když vás z toho každých 5 minut někdo vytrhne, vy se musíte zvednout, olíbat dotyčného, zakonverzovat a pak jako by nic pokračovat v tom, co jste dělali.

Naštěstí máme i kolegy, kteří tuhle proceduru nepovažují za nutnou a kolem naší kanceláře prostě jenom projdou, zámavají na nás a řeknou „ahoj“. Osobně mi to přijde jako naprosto dostačující.

S Němkami jsme se shodly totiž taky na tom, že ne s každým je provozování tohohle francouzského zvyku příjemné. Jsou kolegové a kolegyně, u kterých mi to opravdu nevadí. Je jich ale několik, u kterých bych se bez líbání ráda obešla. Jenže to moc dobře nejde – to by si samozřejmě vzali osobně a pokazilo by to naše vztahy na pracovišti. Nepříjemné pocity pramení z různých věcí: někdo líbá příliš blízko k puse, někdo má studenou tvář. Někdo tvář sotva přiblíží k té vaší a mlaskne při tom rty, někdo vám tu pusu opravdu vlepí přímo na tvář, až vám tam z toho zůstane mokrý flek. To mi je odporné asi ze všeho nejvíc. Je ale taky opačný extrém – jedna kolegyně tvář pouze nastaví a zvuk u toho nevyluzuje žádný. To je asi podobné, jako tzv. leklá ryba při podání ruky.

Taky mi není moc příjemné, když mě zuřivě líbá na tvář někdo, koho vidím poprvé v životě. I to se ve Francii a Lucembursku stává: známí známých na večírcích apod.

Není to zkrátka jednoduché.

Když jsem se na tohle téma pokoušela bavit s Francouzi, ptali se mě, jak se v Čechách zdravíme my. Odpovídám, že si prostě říkáme „ahoj“, což jim přijde studené a divné. V Německu se ale takhle jednoduše zdraví taky. Jsme kvůli tomu národy studených čumáků?

Je pravda, že i v Čechách svoje přátele většinou obejmu a políbím na tvář, obzvlášť pokud jsem je dlouho neviděla. A asi už jsem se tím francouzským líbáním trochu nakazila, protože když jsem byla v Čechách naposled, spontánně jsem olíbala i lidi, kteří to očividně nečekali. To pak vždycky chvíli zůstanou strnule stát, než si zřejmě pomyslí: „A jéje, ta se tady pokouší praktikovat ty svoje francouzský manýry.“

Uklidnilo mě, že moje německé kolegyně mají naprosto stejný pohled na věc jako já. Během oběda jsme stihly rozebrat ještě taky francouzské stolování, ale o tom zase někdy příště.

Reklamy

4 thoughts on “Francouzské líbání

  1. Poděkování :-) 26.9.2010 / 11:13

    Ahoj Marti! Píšeš výborně, moc se u toho bavím a netrpělivě očekávám další příspěvky. Díky a ať se ti daří! Alča

  2. jane 29.9.2010 / 09:55

    co tak vidím kolem sebe, líbání proniká už i do čech. musím se přiznat, že mi to většinou přijde chladné, vyumělkované, prostě manýra a rádobystyl.

    pamatuju, když jsem se s tím poprvé setkala já. bylo mi deset a přijeli k nám na výměnný pobyt francouzi. vylezli chudáci vyjukaný z autobusu, spousta z nich si tehdy doopravdy myslela, že tu před pár dnama skončila válka (pletli si nás s nějakou zemí na balkáně), a stáli a koukali. my jim podali ruku, řekli salut a odtáhli je domů. byli chudáci takový přešlý, ale přičítali jsme to změně prostředí.
    až druhý den nám naše francouzštinářka řekla, že byli překvapený a zaskočený z vlažného přijetí, protože je nikdo neolíbal. a prosila nás, abysme je líbali :D.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s