Není o čem psát

Dnes a denně si říkám, že aby měl  můj blog nějaký smysl, musím pravidelně vytvářet nové a nové příspěvky. Jenže ono občas prostě není o čem psát.

Kamáradčina svatba byla samozřejmě velký zážitek. Setkala jsem se tam se spoustou lidí, které už jsem delší dobu neviděla, včetně nevěsty a ženicha. Nevěstě to slušelo, počasí se vyvedlo, výhled nad Prahu od Richterovy vily byl okouzlující. Celý náš pobyt v Praze hrozně rychle utekl: v pátek jsme vyjeli z Luxu, dorazili krátce po půlnoci a v neděli dopoledne se zase vydali na cestu zpátky. Ačkoli jsme to se svatebními oslavami s Motýlem nijak nepřeháněli, nedělní cesta autem mi tentokrát připadala nekonečná. Probrala mě až horká sprcha, kterou jsem si dopřála po příjezdu, zatímco Motýl vyrazil běhat (já na žádný sportovní výkon neměla sílu). Večer jsme si na doporučení mojí sestry pustili na DVD Matrix a zhruba v půlce u něj oba usnuli.

V pondělí jsem se vrátila do své každodenní rutiny. V létě jsem měla čas přemýšlet nad sebou a nad tím, co od života čekám. Od prázdnin uplynuly tři týdny a všechny mé plány a předsevzetí se rozplynuly. První týden se mi jakž takž dařilo každý den napsat minimálně stránku své budoucí knihy. Bylo to určitě tím, že práce bylo ještě poměrně málo, Motýl byl na prázdninách s Holkama a rodiči, a já se po práci vracela do prázdného domu a mohla se svobodně rozhodnout, jak se svým večerem naložím. Dokázala jsem být produktivní.

To, že teď už produktivní nejsem, nedávám za vinu Motýlovi. Je pravda, že vyžaduje hodně pozornosti a nevidí rád, když se mám potřebu izolovat, což je pro psaní nutné. Ale to už bych si s ním určitě nějak vyříkala. Daleko víc mě trápí můj chronický nedostatek času. To je přitom asi naprosto obyčejný úkaz u většiny lidských bytostí: den má pouze 24 hodin. V ideálním případě bych z toho potřebovala tak 8 hodin prospat. To se mi podaří zřítkakdy. Vstáváme kolem sedmé, jedeme do práce. Zpátky se domů dostaneme zhruba v půl osmé večer. Někdy jdu běhat sama, někdy s Motýlem, někdy vůbec. Dám si sprchu a je devět. Najíme se, popovídáme o tom, jaký jsme měli den, někdy se zakecáme a hned je půl jedenácté. Občas se k tomu přidá nějaká ta domácí práce – uklidit nádobí z myčky, pověsit prádlo – a ztěží si ještě přečtu pár stránek nějaké knížky, než kolem půlnoci zhasnu a okamžitě usnu. Neztrácíme čas bezduchým koukáním na televizi, jen si občas pustíme DVDčko s nějakým „kvalitním“ filmem (který ve většině případů stejně nedokoukáme). Co děláme špatně? Kde si mám každý den vyšetřit aspoň dvě hodiny (vcelku!) na psaní?

Jak správně tušíte, moje kniha leží již dva týdny „u ledu“. Nezvládám kombinovat tvůrčí činnost s prací. Nebo je to jenom výmluva? Sama nevím. Moje práce mě ubíjí – to vím. Když jsem včera a dnes hledala téma pro tenhle příspěvek, chtěla jsem čerpat z toho, co jsem během dne zažila. Ale došlo mi, že v práci nezažívám nic, co by stálo za řeč. Taky vím, že bych si neměla ztěžovat, protože z objektivního hlediska mi v práci v podstatě nic nechybí. Počet úkolů na mém „to do“ seznamu je nekonečný, ale když se smířím s tím, že nikdy nebudu mít „hotovo“, můžu říct, že mám volnou pracovní dobu. A spoustě lidí připadá, že moje práce není jednotvárná. Asi za to svoje štěstí nedokážu být dostatečně vděčná. Mně totiž přijde, že i v různorodosti se za čas zrodí rutina.

Zahrávám si s myšlenkou spustit vlastní business. Nápadů už jsem dostala několik, ten nejčerstvější mi v hlavě tepe každý den. Potřebuju se jenom zbavit svojí zbabělosti a strachu z toho, že přijdu o svoje pohodlí a jistotu měsíčního platu. Jsem člověk, který se dokáže pro věci nadchnout, ale v tom případě se jim toužím věnovat naplno. To ale asi není úplně nejrozumější přístup. Ze začátku bych asi měla zůstat dál zaměstnaná a přitom pomalu spouštět svůj projekt, a teprve až uvidím, že funguje, začít se mu věnovat na plný úvazek. V tom případě ale můj projekt zřejmě ztroskotá na tom samém, na čem se zarazila moje knížka: na nedostatku času.

Na to, že jsem si k počítači sedla s tím, že absolutně nevím, o čem psát, jsem toho napsala až až. A vzhledem k tomu, že netuším, jestli to dává nějaký smysl, asi to pro dnešek raději ukončím.

Advertisements

5 thoughts on “Není o čem psát

  1. aztli 15.9.2010 / 20:59

    Dobrý den ,

    mohu se Vás zeptat , zda víte , co opravdu znamená vanilka ?
    Jestli si přejete se to dozvědět , tak v jednom z mých příspěvků je vysvětlení na mých webových stránkách .

    Aneh , Cualohtli

    Aztli

  2. aztli 17.9.2010 / 17:40

    Cualli Tonaltin , Dobré Dny

    jsem rád , že se Vám jméno i nadále líbí .

    Já osobně jsem rovněž rád , že jej mám spojené se vším příjemným , krásně voní a navíc se ujalo .

    Aneh , Cualohtli , Vanilko Tlilxochitl

    Aztli

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s