Walking Dinner

Pod kupou papírů jsem dnes náhodou narazila na pozvánku, která už se mi na stole válí od poloviny července. Obálka je nadepsaná ve stylu „pán a paní Motýlovi“ a Motýl mi ji předal víceméně pro pobavení. Připomněl mi tím jinou večeři, na kterou jsme byli pozvaní už někdy v zimě.

Tehdy jsme pozvání od jeho bývalého kolegy Pierra-Yvese přijali. Chtěl se Motýlovi prý odvděčit za to, že jsme o něm v novinách uveřejnili článek, když zůstal s manželkou zablokovaný v Kolumbii, kam se rozjeli adoptovat miminko. Kolumbijské úřady bohužel zrovna stávkovaly a adopce se tedy vlekla déle, než Pierre-Yves a jeho žena Barbara čekali. To, že se jejich případu začala věnovat zahraniční média, prý věci trochu urychlilo.

Pierre-Yves je vlastníkem střešního apartmá v jedné z nejluxusnějších čtvrtí Lucemburku. Výtah jim jezdí přímo do bytu, z terasy je krásný výhled, vše je naleštěné a nazdobené. Uvítala nás mladá Kolumbijka, která u nich pracuje jako baby-sitterka, uklízečka, kuchařka a majordomka v jednom. Pierre-Yves měl na sobě nažehlenou bílou košili, jeho žena večerní róbu. Já na sobě měla džíny a okamžitě jsem se začala cítit nepatřičně.

Mysleli jsme si s Motýlem, že pozvali na večeři jenom nás (vzhledem k výše uvedené zámince). Ocitli jsme se tam ale spolu s dalšími hosty: jeden lucembursko-španělský pár, Pierre-Yvesův belgický kolega (oba spolu pracují v Evropském investičním fondu) a ještě jedna Švédka s asi desetiletou dcerou.

Během seznamování došlo na povinné otázky: odkud jste, jak dlouho žijete v Lucembursku, kde pracujete? Na tu poslední odpověděla Švédka slovy: „V Bance.“ To je častý úkaz u lidí, kteří pracují v Evropské investiční bance. V miniaturní zemi přímo zamořené různými bankami se o té „jejich“ vyjadřují, jako by to byla jediná banka na světě. „Pracuji v Bance,“ říkají a všichni musí odtušit, že se jedná o tu Evropskou investiční.

Ke stolu jsme byli usazeni podle zasedacího pořádku, který si Pierre-Yves předem načrtnul na kousek papíru. Páry byly rozděleny, a tak jsem se ocitla se Švédkou po své levici a s Belgičanem po své pravé ruce. S ním jsem zapředla hovor na téma bydlení. Ukázalo se, že nedávno koupil dům. Zeptala jsem se, kde. Odpověděl mi, že jméno obce zapomněl. Vyvodila jsem z toho, že se asi nejedná o hlavní město Lucemburk, a snažila se aspoň zjistit, zda se jeho lokalita nachází od hlavního města směrem na sever, na jih, na východ či na západ.

„To já vůbec nevím, kterým je to směrem. Ale nedaleko je letiště,“ zněla odpověď.

„Letiště je od Lucemburku na sever,“ poučila jsem ho.

„Aha, tak to bydlím asi na severu,“ odvětil Belgičan a spokojeně se usmál. Po chvíli si dokonce vzpomněl, že jméno obce, ve které bydlí, začíná na M. Dohodli jsme se, že asi bydlí v Munsbachu.

Motýl zase konverzoval se Španělem, který importuje do Lucemburska značky jako Zara (a další, které jsem zapomněla). Když se ukázalo, že Motýl pracuje v novinách, snažil se mu vnutit téma k napsání článku: připadalo mu nehorázné, že v tak prestižní čtvrti, jako je Kirchberg, není podél silnic řádně posekaná tráva. Marně se mu snažil Motýl vysvětlit, že jsou v některých místech v té vysoké trávě zapíchnuté cedule s nápisem „fauchage tardif“, což znamená, že trávu město nechává růst schválně, zřejmě kvůli obnově městské zeleně. Nehledě na to, že neposekaná tráva prostě není dostatečně závažné téma snad pro žádné noviny.

Ten večer jsem se strašlivě nudila. Měla jsem pocit, že jsme jenom loutky, které si Pierre-Yves s Barbarou pozvali proto, že se jim náš profesní a kulturní profil hodil do složení jejich hostů. A tak promyšlenou večeři zorganizovali jenom z toho důvodu, že se ve skutečnosti nudí, a jejich hosté mají za úkol je rozptýlit. Pokoušela jsem se zachytit Motýlův pohled a naznačit mu, že chci zmizet. Jenže na to je můj Motýl příliš slušně vychovaný. Trpělivě jsme přežili aperitif, předkrm, hlavní chod, dezert a nakonec ještě kávu. Cestou domů v autě jsem dostala hysterický záchvat: taková ztráta času! Zaplácla jsem večer konverzováním o ničem s lidmi, o kterých jsem nabyla velmi nízkého mínění: copak je normální, že někdo investuje zhruba milion eur do koupi domu, aniž by věnoval pozornost tomu, v jaké lokalitě si ho vlastně kupuje? Prohlásila jsem, že už mě nikdy, NIKDY!!!, Motýl na podobnou akci nedostane.

A teď se mi na stole válí pozvánka na Walking Dinner, kterou Pierre-Yves pořádá 24. září. Asi se mu nechtělo kreslit zasedací pořádek, a tak se rozhodl, že „na stojáka“ to bude praktičtější. Pozvánka je vytištěná na krásné bílé papírové kartičce s černým, jakoby plastickým písmem. Kromě elegantního zpracování pozvánky obdivuju taky to, s jakým předstihem se do organizace večeře pouští: na obálce je razítko s datem 13. července, účast se měla potvrdit do 5. září. Paradoxem je, že jsem si nějakou dobu zahrávala s myšlenkou, že bychom na tu večeři šli. Zpětně mi naše první zkušenost připomíná film „Le Dînner de cons„. Těžko říct, zda v našem případě byli „cons“, tedy blbci, spíš hosti nebo hostitelé. S odstupem času bych to ale přece nemusela brát tak vážně, naopak bych se tentokrát mohla doopravdy bavit. Lhůtu k potvrzení jsem už ale bohužel propásla.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s