Smutný africký příběh

V den mých narozenin byl v Mali popraven Michel Germaneau.

Ve věku 78 let se vypravil jako dobrovolný pracovník pro jednu huminatirní organizaci na sever Nigeru. Jel tam tedy pomáhat. V dubnu byl ale unesen teroristy hnutí Al-Qaïda, kteří výměnou za jeho život požadovali po francouzské vládě propuštění šesti zadržených teroristů. Nicolas Sarkozy odmítnul. Je pravda, že kdyby na výměnu přistoupil, vedlo by to jistě k mnoha dalším únosům. A tak byl Michel Germaneau obětován. Sarkozy se k tomu poté vyjádřil ve smyslu, že tento obludný čin nezůstane nepotrestán. Francie bude nadále pokračovat v boji proti terorismu. Michelu Germaneau už ale nic život nevrátí.

Myslím na to, jak asi strávil svoje poslední týdny a měsíce, zavřený zcela jistě v tmavé místnosti bez oken, bez vody, bez základních hygienických potřeb. Ptám se, jestli dostával najíst a napít. My jsme v Mali pili jedině vodu balenou, abychom se vyhnuli střevním potížím. Používali jsme ji i na čištění zubů. Takový luxus asi pan Germaneau neměl.

A taky myslím na všechny ty malé děti, některé zdravé a veselé, jiné očividně nemocné, na ženy, které tráví celé dny nošením kýblů vody od studny z  údolí do vesnice na kopci (často jenom proto, aby si skupinka turistů mohla dopřát svou večerní sprchu), na všechny ty chudé lidi, kteří přes všechny své životní útrapy zůstávají veselí a dokážou se radovat z maličkostí jako málokdo u nás v Evropě. Tihle lidé by si zasloužili humanitární pomoc. Potřebují doktory, školní potřeby, pitnou vodu, výživu pro nemluvňata. Jenže když se jim někdo z Evropy odhodlá jet pomoct, hrozí mu únos teroristickou skupinou zapletenou do obchodu z kokainem a následná smrt. To asi nebude motivovat příliš dobrovolníků k tomu, aby se rozjeli do Nigeru nebo do Mali. Zdalipak si tihle teroristé uvědomují, že škodí svojí vlastní zemi? Jak mi řekl Motýl, asi jim je to jedno, protože oni díky svému obchodování s omamnými látkami hlady netrpí.

Na svůj krátký pobyt v Mali vzpomínám ráda. Byla to nezapomenutelná zkušenost především z lidského hlediska. Každý by měl aspoň jednou za život podniknout takovou cestu a vážit si toho, jak pohodlný život mu byl dopřán. Zároveň jsem se nemohla ubránit pocitu zoufalství z toho, že tamním obyvatelům zřejmě není pomoci. K čemu slouží všechny ty adopce na dálku? Vždyť je nemožné vybrat jen jedno dítě a sponzorovat mu studia, když jich tam je tolik, kteří potřebují pomoc! Ve většině případů navíc zasílané peníze skončí v pošťákově kapse. Darované psací potřeby do škol učitelé rozprodávají a mají je zase jen ti, kteří se věnují nějakému druhu nelegálního obchodu a mají si je za co koupit. Je to začarovaný kruh, celá ta společnost je špatně postavená. Ale copak se to dá jen tak změnit? Jak?

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s