Aby bílá bílá byla

Mám za sebou pracovní víkend. Dobře, tak polo-pracovní.

V lucemburském městě Contern se konal Mezinárodní festival komiksů. Jako každý rok jsme tam měli ve spolupráci s jednou pojišťovnou společný stan. V novinách jsme několikrát otiskli inzerát, ve kterém jsme pozvali čtenáře, aby se na nás přišli podívat a zúčastnili se soutěže, ve které mohli v rámci autogramiády jednoho autora komiksů vyhrát jeho podpis do knížky. Letos ale nic neproběhlo tak, jak mělo.

V sobotu ráno jsem k našemu stánku přišla jako první a okamžitě si všimla, že něco nehraje. Stan byl vzhůru nohama. Doslova. V noci ho asi převrátila bouře a prudký vítr. Pokusila jsem se ho obrátit zpátky na nohy, ale na takový úkol jsem sama nestačila. Naštěstí mi přišlo na pomoc pár siláků. Stan byl zachráněn ještě předtím, než stihly dorazit hostesky.

Další katastrofa: autor nedorazil. Měl přijít na desátou. V deset jsem mu zkusila zavolat poprvé. V půl jedenácté podruhé. V jedenáct po třetí. A v půl dvanácté mi to konečně zvednul:

„Vy jste nečetla můj mail, který jsem vám poslal včera večer?“

V pátek jsem šla z práce v půl sedmé večer. Jeho e-mail přišel zřejmě až potom. Ale proč si sakra myslí, že v pátek večer nemám nic jiného na práci než sedět u počítače a čekat na jeho e-mail?

Vysvětlil mi, že v sobotu rozhodně nebude moct přijet, protože mu do toho něco vlezlo. Nevyptávala jsem se. Říkala jsem si, no jo, třeba mu zemřel někdo blízký, prostě se stalo něco vážného. Jinak by mi to přece nezrušil. Dobře věděl, že naše soutěž byla postavená na jeho účasti. Že inzerát, ve kterém jsme oznámili, že přijede, byl otištěn třikrát v nejčtenějších lucemburských novinách.

Autor nakonec dorazil v sobotu večer na slavnostní večeři uspořádanou na počest všech autorů. Nepřímo jsem si z jeho omluv vyvodila, že jelikož se kromě kreslení komiksů věnuje taky hudbě, jednoduše dostal na sobotu odpoledne nějaký placený „kšeft“, kterému dal přednost před festivalem. Tak už to asi v životě chodí, lidi si musí občas srovnat priority.

Ve volné chvilce odpoledne jsem si odskočila do jedné nákupní galerie, protože jsem potřebovala sehnat dárek pro jednu z Motýlových dcer, která bude příští týden slavit 5. narozeniny. Potřebovala jsem něco s její oblíbenou kreslenou postavičkou Dorou. Byla jsem úspěšná. A co víc: zvládla jsem taky utratit nerozumně vysokou sumu za překrásné bílé, a tudíž nepraktické šaty. Nepraktické nejen proto, že jsou sněhově bílé, ale taky proto, že jsou z krásné nadýchané látky, která se nesmí dát do pračky. Ale já prostě neodolala. Viděla jsem je ve výloze a hned mi blesklo hlavou, že na kamarádčinu svatbu nemám co na sebe. Že mám všechny šaty černé a to se přece nehodí. Kolem těch bílých šatů jsem v obchodě nejdřív několikrát prošla, shledala, že jsou příliš drahé a zase jsem odešla, pak se vrátila, zkusila si jiné – modré – a pak tyhle bílé. Padly jako ulité. Prostě to nešlo je nekoupit. Řekněme, že je to dárek k mým blížícím se narozeninám. A aby toho nebylo málo, musela jsem si k nim koupit ještě bílé lodičky.

Ale i přes černé svědomí za tenhle nerozumný počin je mi hezky. Dneska jsem strávila dopoledne na festivalu a odpoledne s knížkou na terase. Motýl zahradničil, Holky si hrály a já si užívala klidu a četby. Večer přijde naše paní na úklid pohlídat holky a my s Motýlem vyrazíme na koncert kapely Morcheeba. Vzkazuji všem, kdo si myslí, že jsem tu nešťastná: mýlíte se. O těch chvílích, kdy je mi hezky, moc nepíšu. Místo toho si je užívám.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s