O mužích, o komplimentech a o ideálech

Každou ženu potěší, když se jí dostane mužské pozornosti. A to i tehdy, když má doma toho nejbáječnějšího a nejúžasnějšího muže na světě.

Od té doby, co jsme s Motýlem, mi připadá, že se za mnou už kluci neotáčejí jako dřív. Může to být tím, že

a) stárnu

b) vyzařuje ze mě, že jsem zamilovaná, a tak se mnou už nikdo neztrácí čas

c) mám oči jenom pro Motýla, a tudíž jestli na mě občas nějaký muž zamrká, ani si toho nevšimnu

Sebevědomě si myslím, že c) je správně! Spoustu věcí bych na sobě ráda změnila – aby moje vlasy nebyly tak neuvěřitelně rovné, zuby aby byly bělejší, prsa větší 🙂 – ale objektivně se snad ještě najde někdo, komu se holka jako já může líbit. Od té doby, co jsem s Motýlem, se ale opravdu zkrášluju jen a jen kvůli němu. O to víc mě překvapí kompliment od někoho jiného. A včera jako by se na mě muži spikli. V pozitivním slova smyslu! Že by to bylo tím křiklavě malinovým tričkem? To asi ne, protože první, kdo mě překvapil, byla moje dávná láska, která se mi ozvala SMSkou a tudíž nemohla vidět, co mám na sobě:

„Drahá, nebudeš někdy v ČR? Mám neodbytnou touhu tě vidět.“

No není to krásné? Ovšem nastává problém: chci vidět já jeho? Spontánní reakce říká: proč ne? Nerozešli jsme se ve zlém, zůstali v přátelském občasném kontaktu, on je ženatý, ví, že s někým žiju, tak co je na tom špatného, zajít spolu na oběd? Jen mám pocit, že když o tom Motýlovi řeknu, nebude zrovna rád. Já bych určitě taky neměla radost, kdyby se scházel se svou bývalou láskou (na druhou stranu on se ale pravidelně vídá se svou bývalou ženou – kvůli dětem). Ale neříct mu to znamená, že dělám něco za jeho zády. A to by mohlo pokazit náš harmonický vztah.

Má pro mě někdo radu?

Pak mě včera překvapil náš šéfredaktor. To je zhruba 50letý chlapík, se kterým bývala docela sranda ze začátku, když jsem nastoupila. Mezitím se ale jeho život značně zamotal. Nejdřív jsem se mu snažila od jeho starostí pomoct aspoň tím, že jsem ho poslouchala. On si to možná vyložil jako něco víc než náklonnost, což byl ale velký omyl, protože v té době jsem už byla zamilovaná do Motýla. Když mu tohle došlo, možná se na mě trošku zlobil, možná jednoduše zatrpknul kvůli všem těm svým potížím, každopádně naše přátelství dost ochladlo a dnes ho považuju spíš za nervního, duševně nevyrovnaného člověka, který často na ostatní křičí.

Včera měl ale dobrou náladu a ráno mě přišel do mé kanceláře pozdravit a prohodit pár slov. Ukázalo se, že máme na víkend dost podobné plány. Já budu celou sobotu pracovat na našem stánku na Festivalu komiksů a na večer jsem přijala pozvání na slavnostní večeři pořádanou pro všechny autory (většinou se podobným akcím vyhýbám, ale letos jsem došla k závěru, že se mi nové kontakty můžou hodit). Náš šéfredaktor tam bude taky – jak na festivalu, tak potom na večeři – a v neděli se oba chystáme na koncert kapely Morcheeba.

„To spolu v podstatě strávíme víkend,“ vtipkovala jsem. „Měl bys požádat Motýla o svolení.“

On se zasmál, něco zamumlal a odešel.

A pak mi poslal e-mail:

„Nevidím důvod, proč bych měl žádat Motýla o svolení.

On se mě taky neptal, jestli se může stát tvým milým.

I když jsme se v poslední době párkrát neshodli, mám tě rád pořád stejně

a jsem opravdu moc, moc, moc rád, že tě vidím šťastnou.

TVUJ PŘÍTEL“

No není to krásné?

A pak přišel na řadu oběd s jedním spolupracovníkem. Je to mladý kluk – je mu něco nad 30 – a poznala jsem ho, když pracoval pro jedno grafické studio, se kterým spolupracujeme. Od té doby ale svou práci opustil a založil si agenturu vlastní. Agentuře se daří, mají spoustu zakázek a to znamená, že prosperují.

Asi před rokem jsem se ho v záchvatu nespokojenosti se svou vlastní prací ptala, jestli v agentuře nepotřebují šikovné děvče jako jsem já. Řekl mi, že o tom po přemýšlí, a já na to mezitím zapomněla.

Včera při obědě se zmínil, že už ve firmě nejsou jen dva, jak tomu bylo na začátku, ale že nabrali 4 další osoby… a v tu chvíli se zarazil a začal se mi omlouvat, že se mi neozval. Hned jsem mu řekla, že se omlouvat nemusí, že se u mě spousta věcí změnila a jinou práci v současné době už nehledám. Jenže on se v tom začal babrat a nakonec z něj vylezlo, že se prý bál, že by na mě žárlila jeho žena. A vůbec že by nedokázal být objektivní šéf, kdyby mě zaměstnal. Jsem prý ten typ ženy, která nenechá žádného muže chladným (kompliment?), a proto si netroufá mě zaměstnat.

Ještě teď nevím, kterou část toho sdělení si mám vzít k srdci. Mám být ráda, že mě někdo může považovat za jakousi „femme fatale“, anebo se cítit jako oběť diskriminace?

On to samozřejmě vůbec nemyslel zle. A celkově mi přišlo, že má v hlavě trochu hokej. Na začátku jsme si povídali, jak se kdo máme, on zmínil svoje dvě malé dcerky a já jsem plácla:

„To vypadá, že jsi vážně šťastný!“

A on se zarazil a řekl: „Řekněme, že nejsem nešťastný.“

„To ale není totéž.“ Já jsem se přece neptala, jestli je nešťastný.

A rozvinuli jsme skoro dvouhodinovou diskuzi o jeho životě.

Když měli s manželkou před 4 lety první dítě, necítil se vůbec připravený. Jenže jeho žena nejspíš tlačila na pilu a on se podvolil. Pak přišlo druhé dítě, koupě rodinného domku a jeho žena tím nejspíš dosáhla splnění svého velkého snu. Jenže on vidí věci jinak. Založil si firmu a investoval do ní spoustu času a energie. Vysvětlil mi, že posledních 6 měsíců spal 4 hodiny denně, protože měl příliš práce. Nakonec před pár týdny zaměstnal asistentku, protože už to dál takhle nezvládal. Jeho práce je tedy vyčerpávající, ale i přesto ji má rád. Chce svou agenturu dále budovat, dotvářet, zlepšovat. Zavádět nové servisy, rozšířit nabídku. Má prý v hlavě neustále spoustu nápadů. Jenže jeho žena se cítí trochu odstrčená. Pracuje na poloviční úvazek a to jenom proto, že se nechce totálně odříznout od svého původního sociálního života a že tím přispívá do rodinného rozpočtu. V práci se ale nijak zvlášť nerealizuje. Daleko větší radost jí určitě přináší starat se o děti, akorát by ještě chtěla, aby u toho byl taky občas její manžel. Ten ale hodně pracuje, chodí pozdě domů, což v ní navíc vzbuzuje vlny žárlivosti a podezírá ho z nevěry. V praxi to vypadá tak, že on chodí utahaný domů a tam na něj čeká ona s haldou výčitek.

Já chápu oba dva. Chápu, že jako mladá maminka trávící většinu času doma s dětmi (zatímco manžel se realizuje ve své profesi) se může cítit trochu odstrčená. A taky chápu, že se bojí, že si během svých pracovních schůzek její manžel najde nějakou atraktivní a aktivní ženu, se kterou si má možná víc o čem povídat než s ní, když je pořád doma. Navíc všechny děti dokážou svým rodičům lézt na nervy a ona je na ně většinou sama.

Nadruhou stranu rozumím i jemu: nestačí mu mít dům, ženu a děti. Chce víc. Chce budovat, vymýšlet, vyvíjet se. A hlavně realizovat své sny.

Hlavní potíž je podle mě právě ve snech. Jejím snem bylo mít rodinu a tu má. Jeho snem je budovat, vymýšlet, vyvíjet se, a tudíž by byl nešťastný, kdyby se zastavil, všeho nechal a byl s rodinou doma.

Já jsem ostatně taky spíš jako on. Vůbec si nemyslím, že by bylo něco špatného na tom, snít o princi na bílém koni, o dětech a o rodinném životě. Ale je jasné, že to mi nikdy ke štěstí stačit nebude. Nikdy nebudu maminkou na plný úvazek. To bych se zbláznila.

A ještě jedna zajímavá myšlenka při našem rozhovoru padla: „Ideál by měl zhasnout.“

Ona sní o ideálním manželovi, který by trávil spoustu času s rodinou. On sní o ideální ženě, která by měla pochopení pro jeho práci a koníčky a která by ho podporovala. Kdyby oba na svůj ideál zapomněli, možná by byli šťastnější.

Pak mi ještě řekl, že pro něj jsem ideální ženou já. Prý proto, že jsem hezká, inteligentní, mám smysl pro humor, mám potřebu se realizovat v práci. Sám ale uznal, že kdyby mě znal líp, možná by si přestal myslet, že jsem ideální, protože jako každý mám i já občas špatnou náladu, občas jsem hysterická a prostě mám nejen kladné vlastnosti.

Nikdo není ideální. A s tím bychom se měli smířit a naučit se to tolerovat.

Advertisements

5 thoughts on “O mužích, o komplimentech a o ideálech

  1. evahriv@gmail.com 18.7.2010 / 12:35

    Ahoj Marti,
    pravidelne sleduju Tvuj blog, diky za nej. Clovek ma hned konkretnejsi predstavu o Tvym zivote v Lucembursku. Vzdycky mam v hlave spoustu myslenek a reakci na Tvoje prispevky, ale pokazdy sem moc lina je sepsat (ostuda, je to castecne i tim, ze casto Tvuj blog procitam pozde vecer pred usnutim a uz nemam sil reagovat. Tak ho ted zpetne projdu a aspon strucne okomentuju vybrany prispevky 🙂

    Jinak mi dost lidi, se kterymi sem se o Tvym blogu bavila, rikalo, ze na to obcas koukaji a ze z tech prispevku se jim zda, jako bys tam nebyla az tak stastna… coz jsem jim vyvracela. Prosla sem si podobnou zahr zkusenosti a vim, ze clovek se vetsinou potrebuje vypsat – vypovidat z toho, co ho trapi, co neni idealni a vetsinou do sveta nevykrikuje vsechny pozitivne vyjimecne chvilky, ktere zazije. Je to takova forma komunikace, ventilujes proste sve pochyby apod, ale to vubec neznamena, ze nejsi moc stastna.. Ja to teda uplne chapu a moje prispevky z Francie by byly velmi podobne 🙂

    Takze bon courage pour la suite a urcite se uvidime v srpnu v Cechach, budu se moc tesit!!!

  2. evahriv@gmail.com 18.7.2010 / 12:41

    Takze k tomuhle prispevku:

    Zajimavy. Casto jsem videla neco podobneho (ted mluvim o Tvym priteli a jeho zene). Podle me je ale hrozne dulezita i komunikace a tolerance mezi partnery, nastaveni jakychsi pravidel, se kterymi oba souhlasi.

    Moje fr kolegyne (43 let), stastne vdana za muze, kteryho potkala ve 23 letech, maji 2 deti, mi vypravela, ze krize manzelstvi prisla, kdyz byly deti male. Muz hodne pracoval, nosil do rodiny slusne penize, ale byl cele dny pryc, zatimco ona sedela doma s malyma detma sama. Kdyz se konecne muz po praci vratil vecer nebo o vikendu domu, chtel si odpocinout. Nasedl na svoji motorku (jeho velky konicek) a zmizel. Rikala, ze to byla doma, kdy vazne uvazovala o rozvodu, ze si rikala, na co mi je takovy manzel, ktery je vecne v praci a kdyz uz je doma, stejne neni se mnou, odpociva po svem zpusobu, to uz rovnou muzu byt s detma sama.

  3. evahriv@gmail.com 18.7.2010 / 12:46

    Nakonec ji „ruply“ nervy a promluvila si s nim, vysvetlila mu, jak je pro ni narocne byt cely den s detmi sama doma a ze ji potom mrzi, ze kdyz se vrati z narocne prace, jede se odreagovat na motorky, misto aby ji ulevil. Manzel byl chapavy, motorky omezil, deti povyrostly a byly cim dal vic nezavisle a dneska jsou rozkosny par, zamilovany do sebe i po tolika letech.

    Je to vzdycky neco za neco. On potom dostal lukrativni prac. misto, ale ne v Rennes, nybrz v Parizi. Vyresili to tak, ze ona je s detmi cely tyden sama, on prebyva ve svem parizskem byte, vraci se TGV v patek kolem 21h vecer, ona ho vyzvedava na nadrazi. Stravi vikend s rodinou a v po rano v 6h ho zase na nadrazi veze… je to narocny zivot, ale vikendy travi zasadne spolu, navic maji krasny baracek v luxusni ctvrti, coz sama uznala, ze by bez nadprumerneho manzelova prijmu nebylo mozne. Ten par udelal hodne kompromisu, nemeli to lehke, ale vsechno prestali. Myslim, ze komunikace v tomhle dela strasne moc, jinak se muzou ti dva citit ve vztahu nestastni (nebo ne uplne stastni) a pritom by se to mozna dalo – pri trose vule a ustupku na obou stranach – vyresit.

  4. evahriv@gmail.com 18.7.2010 / 12:54

    A jeste jedna myslenka, ktera se ted ale nevztahuje primo k tomu kamaradovi.

    Je ale pravda, ze clovek se casem vyviji, roste dal, posouva se. Jeho partner se zrejme nejakou dobu vyviji s nim, nekdy rychleji, nekdy pomaleji, nekdy ale se uz dal nevyviji, protoze proste dosahl toho, co v zivote chtel (u nekoho treba v podobe vlastniho bydleni a pece o deti) a nema motivaci se dal posouvat, coz ale tomu partnerovi zacne casem vadit, ze s nim „nedrzi krok“.

    Shrnuto a podtrzeno, nekde sem cetla, ze i v dusledku toho je dnes naprosto normalni, ze ma clovek behem zivota dve tri vazne dlouhodobe partnery, troufam si rict i zivotni partnery, misto jednoho, jako driv. Navic se extremne prodluzuje delka zivota, lidi neumiraji v 50. Takze je tak trochu prirozene, kdyz by clovek stravil dejme tomu jednu etapu svyho zivota od 20 do 35 let s jednim partnerem a pak treba od 40 do konce zase s jinym…nechci si ted bourat iluze o princi a dozivotni lasce, ale presne myslim, ze nekdo, koho potkas ve 20 a s kym drzis krok nekolik (desitek?) let, Ti zakonite bude svym stylem zivota vyhovovat i v 50… nevim, jestli je uplne jasne, jak to myslim, ale neco na tom podle me bude 🙂

  5. Vanilka 18.7.2010 / 17:37

    Děkuju za všechny příspěvky.
    Máš naprostou pravdu. Můj blog je tak trochu moje psychoterapie, vypisuju se tu hlavně ze svých útrap. Ale myslím si, že kdybych žila v Čechách, neměla bych starostí míň. Je to skutečně spíš o tom, že o špatných zkušenostech mám větší potřebu psát než o všech radostech, které prožívám.

    Co se týče tvé francouzské kolegyně, připomíná mi jeden pár z našeho okolí. Už spolu žijí 15, možná 20 let, mají 3 děti, velký dům na jihu Lotrinska, na hranici s Alsaskem, tedy nějakých 150 km od Lucemburska, kde „on“ pracuje a od pondělí do pátku taky bydlí, zatímco „ona“ se stará o dům, jehož část pronajímají, a o děti. „On“ si jejich systém nemůže vynachválit. Přes týden se věnuje kariéře a s manželkou si telefonuje. Tvrdí, že si tak mají víc co říct, než kdyby žili klasickým rodinným životem. A jejich celotýdenní odloučení způsobí, že se v pátek večer těší domů. „Ona“ vidí věci trochu jinak. Starost o dům, úklid po hostech a výchova dětí jí berou dost energie. Už jsem ji slyšela nahlas říct, že si není jistá, že jejich manželství vydrží.
    Já bych takovýhle život vést nechtěla. Život je moc krátký na to, abychom ztráceli čas zbytečným odloučením od milované osoby. A jsem ráda, že to Motýl vidí stejně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s