O marockych zenach

Presne pred tydnem jsem pristavala na marrakechskem letisti. Po par dnech v praci ale uz spousta dojmu z meho kratkeho pobytu vyprchalo. Nez ale zapomenu uplne, chtela bych napsat o marockych zenach.

Nevim, jak vy, ale ja kdyz jedu do cizich exotickych krajin, obycejne si v hlave udelam (vetsinou mylny) obrazek o tom, jak si tu zemi predstavuju. A jindy si nepredstavuju vubec nic, coz mi ale nezabrani v tom, abych pak byla prekvapena.

V Maroku me prekvapilo, ze zeny byly normalne pritomne ve spolecnosti, na ulicich, byly po evropsku oblecene, jen nektere mely zahalene vlasy (ale ne vsechny). Mlade divky „randily“, smaly se, bavily se.

Na druhou stranu napriklad v obchodech jsme nenarazily na jedinou prodavacku – tohle zamestnani zustava nejspis rezervovano muzum. Muzi naopak zrejme nikdy nedelaji praci masera apod. Cizi zenske telo je pro ne pravdepodobne tabu. Na ulicich na nas – turistky –  sice pohvizdovali, ale nezdalo se mi, ze by se na nas divali „doopravdy“.

Asi nejvetsi dojem na me udelal jeden zensky casopis, ktery jsem prolistovala, kdyz jsem cekala na svou masaz. Byl to casopis typu Elle nebo Cosmopolitan, akorat v marockem podani.

Mou pozornost nejdriv pritahla reportaz o marockych zenach zijicich v zahranici. Nekterym se podarilo rozvinout karieru ve Francii, jinym v Kanade, v USA nebo v Jihoafricke republice.

Jeste zajimavejsi byl clanek o stretu rodinnych tradic s moderni zenou. Uvedena byla svedectvi nekolika zen o jejich postaveni v ramci rodiny. Jedna vypravela o tom, ze mela dva starsi a dva mladsi bratry, a musela tudiz odmalicka vicemene slouzit tem starsim a starat se o ty mladsi. Nikdy nemela cas na sebe a mela pocit, ze se o ni nikdo z jeji rodiny ve skutecnosti nezajima. Vedeli o jeji existenci, ale nikdo se ji neptal, jak se citi a co proziva. Obzvlast tezce to nesla hlavne v puberte. Po maturite se ji podarilo ziskat stipendium na vysoke skole ve Francii, a tehdy poprve zakusila pocit, ze zije sama pro sebe.

Dalsi zena popisovala, jak ji jeji rodina sice podporovala ve vzdelani, ale v podstate hlavne proto, aby tak stoupla jeji cena v ocich jejiho budouciho manzela. Studium na univerzite ji slouzilo predevsim k tomu, aby mohla vest sofistikovane reci pri spolecenskych prilezitostech, nikdo se ale prilis nezajimal o to, co presne studuje. A je jiste, ze po svatbe uz sve vzdelani nebude potrebovat vubec.

Jina mlada zena psala o tom, jak pokrytecti jsou jeji rodice, kteri si odmitaji priznat, ze jeji starsi sestra zije ve Francii s pritelem „en concubinage“ – tedy aniz by byli pravoplatni manzele. Vedi to, ale odmitaji o tom mluvit a delaji, ze o tom nevedi.

Cele to na me udelalo pozitivni dojem. Je sice pravda, ze marocke zeny asi jeste za svoje prava a svobody budou muset bojovat (a mozna ne vsechny citi potrebu se vzeprit tradicim, coz to cele malinko komplikuje), ale existence takovych emancipovanych casopisu ukazuje, ze alespon existuje debata a ze se zeny dokazou vyjadrit ohledne toho, co jim vadi a co by si praly zmenit.

A zaver, ktery jsem si z toho vyvodila je, ze na celem svete jsou lidske bytosti stejne a maji stejne potreby, nehlede na kulturu, nabozenstvi a tradice.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s