Prubezne zpravy z vikendu

Tak vikend jeste neni u konce, ale zatim docela katastrofa.

Dnesni rano u Motylovych rodicu. Jsem na sebe pysna, ze zvladam vstat ve stejnou dobu, co ostatni, coz u me neni obvykle. Dnes je to ale ponekud nevyhnutelne. Nez na me ale dojde rada do koupelny, Motylovy Holky uz jsou po snidani a jejich dedecek taky. U stolu se nad svym cajem ocitam s Motylovou maminkou. Mam ji i jejiho manzela vazne moc rada. Uz jsou trosku starsi (mamince je 80, tatinkovi o 9 let min), ale mladi duchem – vazne. Nicmene u snidane maminka nadhodi pro me trochu ozehave tema. Snazi se mi vysvetlit, proc me oslovuje krestnim jmenem Motylovy byvale zeny a proc me tak bude oslovovat na dale.

Abyste rozumeli: rozdil je jenom v jednom pismenku. Kdybych se jmenovala Karina a oslovovali by me Karine, bylo by mi to sumafuk. Az do chvile, kdy by Karine bylo krestni jmeno byvale zeny meho mileho. Jmeno samotne nehraje roli. A uznavam, ze v ocich nezavisleho pozorovatele je rozdil minimalni. Jenze pokazdy, kdyz mi tak reknou, si vzpomenu na cely ten kontext: Motyl uz jednou zenaty byl, se mnou zenaty neni, takze se automaticky citim min dulezita. Navic se svou zenou mel dve deti, se mnou zadne nema, a opet se citim min dulezita. Muzu to zjednodusit: jak by vam bylo, kdyby vas rodice vaseho pritele/pritelkyne oslovovali jmenem jeho/jeji „ex“?

Neco po devate se jelo na pohreb. Holky jely s babickou a dedeckem, a my jsme cestou vyzvedavali syna zesnule s manzelkou. Bylo mi ho moc lito. A jeste vic me u srdce bodalo, kdyz jsme prijeli do kostela a setkala jsem se tam s „pritelem“ te zesnule teticky. Rikal, ze mu letos bude 80 – zkratka takovy krehky starecek, ktery uz na svete nikoho nema. Musi to byt hrozny, zustat takhle sam. Mela jsem chut nalozit ho do auta a odvezt si ho k nam domu a pecovat o nej.

Prekvapilo me, ze mse se ucastnily deti – myslim vepredu, vedle kneze. Proste slouzily msi s nim. Mohlo jim byt tak devet nebo deset. Pripada mi to trochu krute, zvykat deti uz v tomhle veku na lidske utrpeni, smrt, slzy…

Byla to proste moc smutna udalost. Ale stejne jako v Cechach, i ve Francii se po obrade cela rodina sejde v restauraci, je tam jidlo a piti, lidi se bavi, smejou se – jako by to proste byla jenom takova obycejna rodinna seslost. To asi nikdy nepochopim.

A na te rodinne seslosti jsem se citila ohromne nemistne. Z sirokeho pribuzenstva jsem skoro nikoho neznala a poprve se mi stalo, ze meli lide na moji adresu dost podivne poznamky.

Motyl porad rika, ze jeho minulost je uz za nim a ze spolecne se mnou chce zit pritomnosti a nasi budoucnosti. Mne ale pripada, ze jeho minulost mam denodenne na taliri.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s