Ceka me vikend v pekle

Motyl ma kazdy druhy vikend na starost svoje dve dcerunky (4 a 7 let). S jejich maminkou si svoje sluzby ruzne prohazuji, takze obcas je mame dva vikendy po sobe, obcas je dva vikendy za sebou nevidime. Kazdopadne tenhle vikend je na rade Motyl.

Musim priznat, ze mivam s temihle vikendy problem. Jakozto sobecky skoro-jedinacek jsem zvykla nakladat se svym casem presne tak, jak chci. Na deti jsem nikdy nebyla nejak extra zatizena, a i kdyz me obcas popadaji zachvevy materskych pudu, porad jeste mam potize s nalezenim cesty k  „cizim“ detem. A Motylovy deti pro me bohuzel cizi jsou. Mozna dokonce cim dal vic cizi. Cizejsi nez na zacatku.

Na zacatku jsem totiz ve sve zamilovanosti mela nasazene ruzove bryle a byla jsem pripravena na vsechno. Zamilovana jsem sice porad, ale ty ruzove bryle jsem nekde ztratila. Puvodne jsem si myslela, ze s Holkama budeme podnikat spoustu zajimavych veci, a snazila jsem se kazdy druhy vikend vymyslet nejaky pro deti atraktivni program. Postupem casu jsem si ale zacala uvedomovat, ze je muj program vubec nezajima. Nic je ve skutecnosti nezajima. Krome toho, kdy bude snidane/obed/vecere a co budeme jist. Veskery jejich zajem se toci kolem jidla. Jejich pribuzni to povazuji za roztomile. Rikaji jim, ze jsou „gourmand“, a chvali je, ze tak hezky papaji. Jenom mne pripada divne, ze 7lete dite s prehledem sporada normalni dospelackou porci, a protoze jeste nema dost, sni pulku tatinkovy (nebo moji) a zakonci to kusem syra a dezertem.

Opravdu jsem se snazila, aby z nas byly kamaradky. Ale to proste nejde. Kdyz jim svuj cas venuju a jsem na ne mila, vzdycky chteji zajit dal, prekrocit hranice, zneuzit moji dobroty. Musim se tudiz premenit ve stvuru, ktera je v jednom kuse peskuje a zakazuje. A na to ja proste nemam. Jim to mozna ani nevadi. Dokonce to vypada, ze ta starsi me ma docela rada (ta mala na me zarli, protoze podle Motyla trpi „Oidipovskym syndromem“; pry ji to casem prejde, ale momentalne je strasne fixovana na „jejiho“ tatinka). Ale ja takova byt nechci.

A tak to resim tim, ze se jim co nejvic stranim. Krome kazdeho druheho vikendu je ma Motyl taky kazde utery vecer s prespanim do stredy. Takze se snazim si na kazde utery vecer a na kazdy druhy vikend najit nejaky program. Zaroven me ale stve, ze se ze me stava uprchlik z vlastniho domu. Jindy zas Motyl vezme Holky a jede s nima k rodicum. Ja k jeho rodicum jezdim taky rada, ale samozrejme radsi bez holek. Ony jak vytusi, ze ma pro ne nekdo slabost a ze jim ma nekdo chut udelat radost, hrozne toho zneuzivaj. Jejich babicka je nezvlada a ja se na to nemuzu koukat.

Nejlepsi by bylo si toho nevsimat. Moje deti to nejsou a ja tu nejsem od toho, abych je vychovavala. Jenze pokud s nimi mam pravidelne sdilet domacnost, trochu se me to preci jenom tyka.

Jak jsem si predstavovala tenhle vikend

Uz delsi dobu se mi spolecne stravenym vikendum darilo vyhybat. Tenhle vikend mel byt vyjimkou, ale ja na to byla psychicky pripravena. Mela jsem v umyslu v sobotu dopoledne jet na nakupy do Metz, poridit tam narozeninovy darek pro meho tatinka, udelat si radost v podobe nejakych novych hadriku, poridit si zazracnou kosmetiku proti mym prvnim vraskam. V nedeli jsem si chtela jit zabehat, popr. si domluvit masaz, jelikoz uz me nekolik tydnu boli zada. No a zbytek casu jsem hodlala stravit s Motylem a Holkama: jit pripadne na nejakou prochazku, hrat s nima nejako hru, co ja vim.

Co me ceka a nemine

Skutecnost je bohuzel jina. Motylovi ve stredu zemrela jakasi teta. Ja tetu nikdy nevidela, znam ji jenom z vypraveni. Uz dlouha leta byla vicemene upoutana na luzko a bojovala se zakernou nemoci. Motyl, stejne jako jeho rodice, je samozrejme smutny (a ja jsem smutna, kdyz on je smutny), avsak ne prekvapeny ani v soku.

V sobotu bude pohreb. A my na ten pohreb samozrejme jedeme. I s Holkama. Nedokazu si to predstavit. Nevim, jestli v Cechach se deti na pohrby vodi nebo ne, ale me to pripada nemistne. Jak muzou tak male deti reagovat, kdyz uvidi hromadu lidi plakat? Motyl svou tetu nevidel pry 3 roky. Holky ji nejspis nevidely nikdy. Na pohrbu nebudou vedet, ktera bije, a jak je znam, po 10 minutach se zacnou nudit a spusti svuj obvykly cirkus.

Kdyz si odmyslim pohreb, ktery je sam o sobe dost pochmurnou zalezitosti, panikarim uz pri myslence, ze budu s Holkama 2 a pul hodiny zavrena v aute dnes vecer a dalsi 2 a pul hodiny pri ceste zpatky. Proc se mi zda, ze casto vidim rodinky na cestach, deti sedi pekne vzadu, spitaji si a hrajou, zatimco rodice si vepredu muzou v klidu povidat? My kdyz cestujeme s Holkama, veskera konverzace je smerovana k nim, vsechno se toci kolem nich, a my s Motylem proste nemame sanci se treba 5 minut bavit o necem, co se deti vubec netyka.

Ja vim, nemela bych porad myslet jenom na sebe. Motyl potrebuje podporu a moje role je stat pri nem v dobrem i zlem. A ja bych tak hrozne rada tuhle roli dodrzela. Jenze s Holkama mi to proste nejde. Mam z nich cim dal vetsi hruzu a nevim, co s tim.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s