Nevěra

Další z knih, které dlouho čekaly na hromadě vedle mého nočního stolku (na noční stolek už se totiž všechny nevejdou). Čekala dlouho, protože na jejího autora,  Paola Coelha, jsem před nějakou dobou trochu zanevřela. Jako gymnazistka jsem jeho knížky hltala – nejvíc mě poznamenal Alchymista a Veronika se rozhodla zemřít. Postupně mě ale nadšení z jeho knih opouštělo – paralelně s tím, jak se jeho zaměření na otázky náboženství a smysl života stupňovalo. Já na tuhle spirituální literaturu moc nejsem, a když už mi začal připadat opravdu moc fanatický, rozhodla jsem se, že nic dalšího už od něj číst nebudu.

Jenže knížku Nevěra jsem dostala. A já si pořád s knížkami, o které moc nestojím, neumím poradit. Nutím se je číst. A někdy jsem pak příjemně překvapená.

Nevěra mě opravdu překvapila. Jen nedokážu říct, jestli příjemně…

Děj se odehrává v Ženevě, což mě samo o sobě zaujalo. Přišlo mi to celkem neobvyklé. O Švýcarech se píše dost málo, švýcarské autory moc neznám. Zároveň díky své bývalé a manželově současné práci přicházíme se Švýcary pravidelně do kontaktu, takže jsem si ráda přečetla, jak Paolo Coelho vykresluje jejich národní povahu (připustíme-li, že něco takového existuje).

Fanatické už mi to nepřišlo, i když určité duchovnější pasáže k zamyšlení tam byly, ale v pro mě stravitelné míře.

Líbilo se mi, jak si různé postavy v knize určité situace interpretovaly jinak – po svém. A jak snadno a rychle se dá nabourat stabilita ve vztahu.

Hlavní hrdinka mi ale nebyla vůbec sympatická. Celou dobu jsem věřila, že se nakonec ukáže, že trpí schizofrenií nebo nějakou jinou vážnou poruchou osobnosti. Taky mě trochu rušilo, že jí mělo být 31 let a neustále o sobě uvažovala jako o „zralé“ až „staré“ ženě. Mně je ještě o pár let víc a nepřipadám si ani stará, ani zralá.

No a především mě trochu šokovalo, jak detailně byla ta nevěra, o které v knize šlo, popsána. Čtenářově fantazii není ponechán vůbec žádný prostor. Nečetla jsem sice 50 odstínů šedi, ale během některých pasáží mě napadalo, že to musí být něco podobného. Jedna z knížek, která by se neměla dostat do rukou dětem, které se zrovna naučily číst 😉

 

Reklamy

S dětmi nelze nic utajit

Už několik týdnů mě bolí záda. Jedno místo u páteře dole “v kříži”. Zpočátku jsem to sotva vnímala, postupně ale čím dál víc. Nic vážného, nejsem “zablokovaná”. Ale lehce mi to znepříjemňuje můj každodenní život. Nechce se mi lítat po doktorech, takže první pomoc jsem vyhledala u svého maséra. Je to svérázný člověk, muž, Čech, který masíruje celé tělo, ale především nohy (chodidla). Tvrdí, že každý bod na chodidle odpovídá nějaké části těla. A pokud nás během masáže nějaké místo na noze výrazně bolí, upozorňuje to na nějaký problém v těle. Mě obvykle to jeho mačkání bolí všude… Musela jsem tedy sebrat odvahu a zajet k němu kvůli těm svým zádům.

Spolu s oblečením jsem si před masáží sundala i řetízek. Pověsila jsem si ho na věšák a po masáži jsem ho tam samozřejmě zapomněla. Když jsem se večer chystala do postele a zjistila to při pohledu do zrcadla, pěkně ve mně hrklo. Jedná se o cenný šperk v hodnotě menšího osobního auta… Daroval mi ho Motýl za narození Kocourka, a opravdu se musel praštit přes kapsu. Pravda, ne každé rodičce se podaří přivést potomka na svět v den manželových narozenin!

Rozhodla jsem se svou nedbalost před Motýlem utajit. Nechtěla jsem, aby si myslel, že si jeho dárku dostatečně nevážím nebo že mi uniká jeho hodnota (přičemž ta sentimentální je ještě daleko vyšší než ta finanční). Byla jsem ráda, že si ten večer ničeho nevšimnul, a hned druhý den jsem si pro řetízek dojela. Jenže jsem s sebou vzala děti. Ty si pohrály s masérovým psíkem, mopsím štěnětem jménem Hugo. Doma pak Motýlek začal vykládat tátovi:

“Až budu velký, koupím si pejska. Bude se jmenovat Hugo.”

Motýl: “Hugo? Jak jsi na to přišel?” (Motýlek si často hraje se svými imaginárními pejsky, které pojmenovává podle psů, které známe.)

“Tak se jmenuje pejsek, kterého má pán, co masíruje maminku.”

“??!”

No, musela jsem s pravdou ven. Aby si Motýl nemyslel ještě něco horšího!

Anglické knížky českého autora

Možná už tušíte, o kom mluvím… Mám pocit, že Petr Horáček začíná být v České republice celkem populární, a tak doufám, že tím pádem bude do češtiny přeloženo více jeho knížek. Přesně takové dětské knížky totiž v češtině velmi postrádám: útlé, stručné, s velkými a pěknými ilustracemi, s krátkým a snadným textem na každé stránce. Ve francouzštině o takové knížky rozhodně není nouze, existují jich celé dlouhé řady. U mých kluků už delší dobu vedou knížky s hlavním hrdinou T’choupi a také knížky ze světa hmyzu a dalšího zvířectva z edice Drôles de Petites Bêtes vydavatelství Gallimard Jeunesse. Jsou to ideální knížky před spaním. Čtyřletý Motýlek bývá večer už příliš unavený na to, aby udržel pozornost u nějakého delšího příběhu. Táta Francouz má uspávání v tomto ohledu snadnější: přečte mu dva nebo tři T’choupi, tedy krátké nenáročné příběhy (s ponaučením :-)), do kterých se malé dítě snadno vcítí, a jde se na kutě.

Já svým dětem číst francouzsky nechci, ale v češtině jsem nic podobného nenašla. Kromě knížky Papuchalk Petr. Do té jsem se okamžitě zamilovala. A líbí se i klukům – oběma! Kocourek u čtených pohádek ještě pozornost neudrží vůbec, ale v téhle knížce se mu hned zalíbily obrázky ptáčků. Samozřejmě jsem hned zapátrala, zda takových knížek Petr Horáček publikoval víc. A dozvěděla jsem se, že ano – ovšem v angličtině! Narodil se a vystudoval sice v Praze, ale od roku 1994 žije v Anglii. Český text Papuchalka Petra je tedy překlad, ne originál. Ovšem překlad docela vydařený.

Pořizovat do mé francouzsko-české rodiny knížky v angličtině by mě samu od sebe asi nenapadlo. Ale ony si ke mně našly cestu samy… A tak máme kromě Papuchalka Petra v knihovničce další tři: Elephant, Blue Penguin a Beep Beep.

Tu poslední jmenovanou si oblíbil hlavně Kocourek a myslím, že je jeho věkové kategorii i určená. Je z tvrdého papíru, takže se stránky nedají pomačkat ani roztrhnout, a některé jsou originálně seříznuté a tvarované, což pro nejmenší čtenáře určitě dodá na přitažlivosti. Kocourek ji chce číst stále dokola, jednou jsme ji museli zvládnout alespoň tak dvacetkrát po sobě a pořád neměl dost 🙂

Elephant a Blue Penguin odpovídají věkové kategorii 3-5 let. Jsou to velmi křehké, snadno pochopitelné příběhy, oba s velmi dojemnou pointou, která chytí za srdce i dospělého (tedy možná víc dospělého než dítě… každopádně já jsem při prvním čtení málem slzu uronila).

Jsou to opravdu velmi krásné knížky – jak obsahem, tak i na pohled. Skutečné skvosty dětské literatury. Za mě jen škoda, že jsou v té angličtině. Texty jsou sice velmi snadné, takže i já se svou bídnou angličtinou je dokážu do češtiny hravě přeložit, ale jelikož moji kluci vyrůstají v cizojazyčném prostředí, chtěla bych jim nabídnout méně kostrbatou češtinu než tu, kterou ze sebe vyplodí unavená a večer již zcela vyčerpaná matka. Posláním dětské literatury je podle mě i obohacování slovní zásoby.

Jinak pokud naopak toužíte seznámit své děti s angličtnou, podívejte se na www.anglickeknizkyprodeti.cz – je tam velký výběr a možnost nákupu přes internet se zásilkovou službou nebo osobním odběrem.

This slideshow requires JavaScript.

Počasí na péřové bundy a kulichy

Každý rok na podzim mě v Lucembursku baví sledovat, jak se ze dne na den změní způsob oblékání místní populace. Jakmile teploty klesnou mezi 10 až 12 stupňů, lze na ulicích vidět první péřové bundy, kabáty s podšívkou, děti dostanou vlněné kulichy, leckdy i rukavice.

(Nepřeháním. Sledováno průběžně celý tento týden. A nejen brzy ráno.)

Stejně tak mě na jaře baví sledovat, jak lidé péřové bundy a kabáty zběsile odhazují a vykračují si jen v tričku s krátkým rukávem, maximálně s lehkým svetříkem, a majitelé kabrioletů stahují střechy… jakmile se teploty vyšplhají mezi 10 až 12 stupňů 🙂

To jsou takové paradoxy typické pro přechod z jednoho ročního období do dalšího.

Tak tedy vítej, podzime 🙂

Enregistrer

Enregistrer

6:40

První školní ráno je za námi. 

Budík jsem měla na 6:40. Hrůza. Ale aspoň se to zdálo dostačující. A to jsme se dnes výjimečně do školky vypravovali všichni čtyři. Bylo potřeba tam být v 8:05… Nutno říct, že Motýlek se velmi těšil, a tudíž krásně spolupracoval. Hned vstal, běžel se obléknout a nejradši by hned vyrazil. Kéž by mu ta motivace vydržela. Jenom snídani moc nedal, ale to mě nepřekvapilo. On prostě ráno potřebuje víc času – ideálně aspoň hodinu, než do sebe něco dostane. 

Musím počítat s tím, že ne vždycky bude tak dobře spolupracovat. Ale zase nebudu muset chystat i Kocourka. S Motýlem jsme dohodnutí, že buď odveze Motýlka do školky ráno on cestou do práce, nebo ho tam zavezu já, ale on ještě počká doma s Kocourkem. V poledne a odpoledne pak budu pro Motýlka chodit s Kocourkem pěšky. Autem jen za opravdu ošklivého počasí (takže asi častěji než bych chtěla…). 

Ve školce se to obešlo bez slziček, i když ranní nadšení se trochu vytratilo. Motýlek byl zaražený, nemluvný, pozorující… Ale to je u něj normální. Náš odchod nesl statečně. 

Dnes tedy zahájil lucemburskou  povinnou školní docházku. Ve čtyřech letech. Paní učitelka se zdá přísná, ale jemu trocha disciplíny neuškodí. Snad si sednou… Uvidíme.

Kolik času ráno potřebujete vy? V kolik vstáváte a v kolik odcházíte z domu?