Lion

Minulý týden jsem byla zase po pár měsích (ovšem aspoň tentokrát nemusím psát „po pár letech“) v kině. Shodou okolností se stejnou kamarádkou, s jakou jsem byla v kině naposled. Tentokrát film vybírala ona a rozhodně měla při výběru šťastnější ruku než tehdy já. Lion je jedním z takových těch filmů, o kterých pak člověk dlouho přemýšlí a jejichž děj si pamatuje celá léta.

Jedinou stinnou stránkou bylo to, že jsem ho téměř celý proplakala. A já přitom při filmech nebrečím skoro nikdy! I můj muž se dojme snadněji než já. Jenže tohle se prostě nedalo vydržet. Slzet jsem začala zhruba tak 15 minut po začátku a jak děj ubíhal dál, chtělo se mi chvílemi plakat nahlas. Rozhodně to není film pro maminky malých kluků.

Lion je skutečný příběh (!) o malém, řekla bych tak pětiletém indickém klukovi, který se v 80. letech v Indii ztratil. Omylem se ocitl ve vlaku, který ho odvezl 1600 km pryč. Vystoupil na nádraží v přelidněné Kalkatě. Netušil, kde je. Byl vyděšený ze všech těch lidí kolem. Hladový, žíznivý, špinavý. Volal svou maminku a svého bratra. Byl naprosto zoufalý (a ten malý herec to zoufalství zahrál opravdu skvěle). Navíc mu nikdo nerozuměl, neboť pocházel z provincie, kde se mluví hindsky, zatímco v Kalkatě se mluví bengálsky. Nikdo mu nechtěl pomoct, protože ho všichni považovali za žebráka, kterým se tím pádem rychle stal. Později se ocitl na policii, kde se mu jeden mladý muž snažil pomoct, což ale bylo těžké, když chlapeček na otázku „Jak se jmenuje tvoje matka?“ odpověděl „Máma“. Neznal své vlastní příjmení a neuměl ani správně vyslovit název vesnice, ze které pocházel. Skončil tedy v otřesném sirotčinci, odkud ho zachránila jedna milá sociální pracovnice tak, že ho poslala k adopci. Do Austrálie. Pro mě to znamenalo další potok slz, protože tím zcela zhasla poslední naděje, že ještě svou maminku najde.

V Austrálii měl obrovské štěstí, protože se ho ujal úžasný manželský pár. Jeho adoptivní matku fantasticky zahrála Nicole Kidman. Měl tedy nakonec relativně šťastné dětství a mládí. Během vysokoškolských studií to v něm ale začalo hlodat. Uvědomil si, jak málo si pamatuje z doby před adopcí, a pocítil potřebu najít svou opravdovou maminku a bratra. Pustil se do velmi zdlouhavého pátrání z toho mála, co si ještě pamatoval… přes Google Earth!

Jak to dopadlo, to vám raději neprozradím pro případ, že byste našli odvahu se na film také podívat. Vyzbrojte se kapesníčky a voděodolnou řasenkou!

Motýlek dumá

Historka první

O víkendu u nás byly holky – Motýlkovy nevlastní  sestry. Motýl odjel na kolo a holkám přikázal udělat zatím domácí úkoly.

Chvilku si hrály s Motýlkem a pak se usadily u stolu. Řekla jsem Motýlkovi, ať je neruší, protože se musejí připravovat do školy. Tak se posadil ke stolu s nimi a prohlásil, že chce zatím kreslit. Dala jsem mu papíry, pastelky, fixy.

Oznámil nám, že nakreslí obrázek pro každou ze svých sester, pro mě, pro tátu, pro jejich tátu a pro jejich mámu… Spolu s holkama jsme se mu snažily vysvětlit, že jejich táta je jeho táta. Že mají sice různé maminky, ale tatínka stejného. Koukal na nás, jako bychom se zbláznily. A myslím, že nám neuvěřil. Obrázky nakreslil pro oba tatínky 🙂

Na jednu stranu mě to pobavilo. Co si vlastně o holkách myslí? Že to jsou nějaké cizí dvě holky, které k nám dvakrát do měsíce jezdí na víkend jen proto, aby si měl s kým hrát? 🙂

Ale uvědomila jsem si také, že dříve nebo později mu to budeme muset vysvětlit lépe. Ale zase nechci, aby v něm začalo hlodat, že když se táta rozešel se svou první ženou, mohl by se teoreticky jednou rozejít i se mnou. Že bychom se mohli přestat mít rádi. Tak doufám, že na tuhle debatu dojde až za mnoho let. Nebo nikdy. Ostatně já byla jako dítě v naprosto stejné situaci jako on. Taky mám dva starší nevlastní sourozence (ale to slovo „nevlastní“ strašně nerada používám). Ale nepamatuju si, že bych někdy neměla jasno v tom, kolik máme dohromady maminek a tatínků.

 

Historka druhá

Dávám Motýlkovi sirup  na kašel, jehož vůně mi připomíná moje vlastní dětství. Říkám mu: „Když jsem byla malá holčička a měla jsem kašel, taky jsem dostávala takový sirup. Voněl úplně stejně.“

„A dávala ti ho babička?“ ptá se mě Motýlek.

„Ano.“ (Aspoň v některých rodinných vztazích má jasno.)

„A kde jsem byl já?“ ptá se mě vyděšeně? „Byl jsem s Kocourkem?“

Chvilku přemýšlím a pak potrvrzuji: „Vlastně ano. Byl jsi s Kocourkem schovaný u mě v bříšku, úplně malinkatý.“

 

Historka třetí

Pomáhám Motýlkovi s oblékáním.

„Ty ponožky by sis ale mohl obléct sám,“ povídám mu.

On že ne, že mu to nejde.

„Tak se to musíš naučit. Já tady vždycky nebudu, abych ti oblékala ponožky. Až budeš velký, budeš možná žít s nějakou jinou paní, kterou budeš mít moc rád, a budete spolu mít děti. Myslíš, že ti ta paní bude pomáhat s navlékáním ponožek?“

A on na to: „Já nechci. Až budu velký, chci pořád bydlet s mámou!“

No nazdar 🙂

 

První kolo se šlapkami

Občas někde zahlédnu nějakou cizí rodinu a obdivuju, jak vypadá idylicky. Třeba někde v restauraci nebo v obchodním centru, v parku nebo na parkovišti – to je jedno. Většinou mi připadá, že jsou všichni členové té cizí rodiny naprosto v klidu. Nikdo nekřičí, nepláče, nikdo se netváří vynervovaně. Já vím, že to může být jen taková momentka z jejich rodinného života, který možná ve skutečnosti vypadá úplně jinak. A tak by mě zajímalo, jak na nestranné pozorovatele působíme my.

Třeba včera odpoledne. Motýl se vrátil z práce domů dřív, abychom podnikli rodinný výlet do nejblížšího obchodního centra, kde každý rok probíhá velký bazar kol. Napadlo nás, že bychom tam mohli Motýlkovi pořídit jeho první kolo se šlapkami.

Motýlek už má jízdu na svém odrážedle First Bike dávno na háku a sám už nějakou dobu mluví o tom, že by si přál opravdické kolo. Potíž je, že se mu líbí kola s přídavnými kolečky. Moc po nich touží. Což my s Motýlem rázně zamítáme. Na odrážedle drží skvěle rovnováhu, a tak jsme přesvědčení, že přídavná kolečka by byl obrovský krok zpátky.

Včera po obědě jsem Motýlkovi oznámila, že půjdeme vybrat kolo. Těšil se, byl nadšený. Když se ale blížila hodina, kdy měl Motýl přijet z práce, bylo třeba vypnout pohádku v televizi… Díky tomu jsem se dozvěděla, že vlastně žádné kolo nechce 🙂 No nic.

Další problém spočíval v tom, že měl Motýlek hlad. V poslední době s jídlem hodně bojujeme. V obědech a večeřích se jen porýpe a pak vyžaduje různé mlsky, které já mu odmítám dávat, když nejí pořádné jídlo. Včera u oběda snědl asi dvě sousta. Než jsme odjeli vybrat to kolo, naservírovala jsem oběma klukům ještě svačinu: jahody, banán a jogurt. Kocourek snědl všechno (jako vždycky – většinou ještě dorazí to, co Motýlek nechce), Motýlek jen pár jahod.

Takže když jsme dorazili na místo, začal kvílet, že má hlad, a byl celkově pěkně protivný. Žádné kolo se mu nelíbilo. Vzhledem k jeho výšce už by měl mít kolo velikosti 14“, ale on je povaha opatrná a viděla jsem na něm, že se bojí. Tak jsem přemluvila Motýla, abychom koupili velikost 12“ a počkali, až se Motýlek rozjezdí a naučí se šlapat. Pak mu pořídíme nějaké nové, pěkné, pořádné kolo.

Výběr byl vcelku slušný, ale Motýlek moc nespolupracoval. Střídavě trucoval a nekomunikoval, anebo naopak ječel a vztekal se.

Do toho Kocourek, který před pár dny konečně začal chodit (!), lítal jak posedlý uličkami mezi vystavenými koly. Každé si chtěl osahat, na některá se dokonce pokoušel i vylézt. A já se bála, že na něj některé spadne.

Takže byly chvíle, kdy jsem celá zpocená držela v náručí propnuté ječící batole, z druhé strany na mě visel Motýlek kvílící, že má hlad, a do toho Motýl nadával, že má práce nad hlavu a že tohle nemá za potřebí. 🙂

Přitom jít vybrat prvorozenému synovi první opravdické kolo by přece měla být rodinná idylka, ne? Asi to neumíme.

Každopádně jsme odešli s lehce ojetým kolem Puky a já jsem byla hrdá aspoň sama na sebe, že jsem celou akci ustála a zůstala relativně v klidu, tzn. vydržela jsem na nikoho neječet. Že mi neujely nervy, což se mi stává často, i když vím, že to v takových situacích rozhodně ničemu nepomůže.

Jaké zkušenosti máte s výběrem prvního kola vy?

Zpětná vazba ze školky

Před pár týdny se v Motýlkově školce konalo první „rodičovské sdružení“. Ono už se tomu tak asi dneska neříká, že? V dobách, kdy jsem bývala školou povinná, se to tak nazývalo. Teď bych tomu říkala spíš „rodičovská schůzka“. Jenže vlastně ani to není v našem konkrétním případě správně. Rodiče se totiž nikde nesešli. Paní učitelky si nás pozvaly každého zvlášť, takže to byla spíš „individuální konzultace“.  V podstatě šlo jen o to, abychom dostali nějakou zpětnou vazbu a udělali si obrázek, jak si naše dítka ve školce vedou, jak se chovají, jak se jim podařilo zapadnout do kolektivu atd. A tak jsem se rozhodla to tady zaznamenat – spíš pro sebe a jednou třeba pro Motýlka.

Paní učitelky mi Motýlka popsaly jako klidné, spíše stydlivé dítě. Především vůči dospělým se projevuje stydlivě. V komunikaci s ostatními dětmi nemá žádný problém. Hraje si se všemi, s chlapci i s holčičkami. Zapojuje se do aktivit. Někdy je potřeba ho trochu popostrčit, ale většinou se zapojí sám od sebe. Nemá problém s respektováním pravidel, „poslouchá“. Někdy má chvíle, kdy to vypadá, že je duchem nepřítomný, ale paní učitelky už přišly na to, že je to velký pozorovatel – že občas rád zůstane stranou a pozoruje dění kolem sebe. Ve výrazu v obličeji nedá znát, zda se mu to, co se kolem děje, líbí nebo ne… až se nakonec někdy sám pro sebe pousměje a zase se přidá k ostatním. Je vidět, že víceméně všemu rozumí, když se na něj mluví lucembursky, i když se sám v lucemburštině zatím moc neprojevuje. Paní učitelky byly celkem překvapené, když jsem jim řekla, že doma na mě lucembursky mluví 🙂 Počítá lucembursky do patnácti, umí vyjmenovat barvy, dny v týdnu a často si prozpěvuje lucemburské písničky. To akorát potvrzuje, že ačkoli to často vypadá, že neposlouchá a nevnímá, všechno kolem sebe registruje a pečlivě ukládá. Doma si na tohle musím dávat pozor 🙂

Občas si také rád hraje sám. Někdy dá sám od sebe přednost klidným aktivitám před dováděním. Nedávno jsem ho našla, jak si ještě s pár holčičkami maluje u stolu, zatímco ostatní kluci řádili na chodbě, kde jsou prolézačky a klouzačky.

Rád maluje vodovkami a fixami. Když si pro něj do školky přijdu, často mi předá pár obrázků, které pro mě zatím namaloval. Obvykle jsou to jednobarevné čáranice. Zeptala jsem se učitelek, co si o tom myslí, protože jsem si všimla, že některé děti už v jeho věku dokážou malovat konkrétní předměty nebo postavy, které je možné na obrázku rozpoznat. Motýlek ve školce i doma vždycky jen něco načmárá a pak prohlásí, že je to auto. Učitelky mi na to odpověděly, že se zřejmě zatím nedostal do fáze, kdy by ho kreslení dostatečně zaujalo. A že se možná do té fáze nikdy nedostane 🙂 Je pravda, že ani já nejsem nijak zvlášť výtvarně nadaná (ačkoli výtvarné umění mám ráda a dokonce jsem z dějin výtvarného umění i maturovala). Občas načmárá něco abstraktního, pak se prý na obrázek zadívá a prohlásí, že je to třeba náklaďák… a když se na to zadívá i učitelka, musí uznat, že to tvarem může připomínat nakláďák.

Také se prý očividně cítí dobře ve svém těle, rád se hýbe. Jen je občas trochu zbrklý a kvůli tomu se mu nedaří správně dělat některá cvičení, které ve školce trénují – jako například skákat snožmo.

Musím říct, že jsem se během té konzultace docela nasmála a někdy se nestačila divit. Samozřejmě jsem byla ráda, že „hodnocení“ bylo víceméně jen kladné, že si na něj paní učitelky nestěžovaly a neprohlašovaly o něm, že „zlobí“. Vlastně mám z toho všeho velmi dobrý pocit a doufám, že jsme pro Motýlka tedy zvolili správně, když jsme ho dali do lucemburského státního systému. Možností bylo mnoho… a zatím se zdá, že Motýlek chodí do školky rád. O vánočních prázdninách se mě dokonce ptal, kdy zase půjde do školky, protože se mu stýskalo po kamarádech a po učitelkách. Jen mě pobavilo třeba to, že nemá problém s respektováním pravidel, protože doma s tím rozhodně problémy má 🙂 Že si hraje s chlapci i s holčičkami, protože doma občas prohlašuje, že holčičky nemá rád. Že je ve školce spíše klidný a doma bych ho pak popsala spíš slovem „zuřivý“. Ale ono je to asi normální, že se děti chovají ve školce jinak než doma.

Někdy mě mrzí, že ho ve školce vidím veselého a rozesmátého, a když si ho vyzvednu, už po cestě domů začne být strašně protivný, vzteklý nebo ukňouraný. Někde jsem ale četla, že děti potřebují své negativní emoce ventilovat v bezpečném prostředí – a nejbezpečněji se cítí u mámy. Zkrátka máma vždycky všechno schytá 🙂

 

7 let

Dnes je mému blogu 7 let.

Mám pocit, že k šestému výročí jsem psala teprve předevčírem nebo někdy minulý týden. Blog roste (nebo spíš stárne) stejně rychle jako děti.

Od minulého roku se toho tady moc nezměnilo. Pořád si čas od času zahrávám s myšlenkou, že psaní blogu pověsím na hřebík. Ale odhodlat se k tomu je těžší, než bylo se psaním blogu začít.

Stále mi vadí, jak jsou mé příspěvky v poslední době monotematické. Ale už se aspoň nestresuju, když je mezi nimi delší pauza. A taky cítím, že se u mě k něčemu schyluje: že se během tohoto roku v osobní sféře posunu zase trošku dál. Tak potom snad zase bude o čem psát 🙂

Děkuju věrným čtenářkám a čtenářům, že tu stále jste se mnou – někteří už dlouhá léta.

Už teď se těším, až si večer dám skleničku na oslavu. Sedm bylo vždycky mé oblíbené číslo.

 

7cake