Sama v Paříži

Docela sama tedy ne. Jedna moje velmi dobrá kamarádka z Čech byla minulý týden na školení v Paříži a zeptala se mě, jestli za ní nechci na víkend přijet. Chvilku jsem váhala, ale okamžitě jsem cítila, že je to úžasná příležitost. Paříž je od Luxu vzdálená jen něco málo přes dvě hodiny rychlovlakem TGV. Pustila jsem se do vyjednávání s Motýlem a kupodivu mě to nestálo zase tak velké úsilí ho přesvědčit, aby mě na víkend pustil (asi proto, že on tento týden odjíždí na trek s kamarády…). V Luxu byl v pátek státní svátek, což se mi výborně hodilo. Motýl měl volno a odjel s klukama na prodloužený víkend k rodičům a od nich pak ještě k sestře.

Odjela jsem tedy sama do Paříže – bez dětí i bez manžela. Poprvé od té doby, co jsem matkou dvou dětí, jsem se od nich vzdálila na víc než pár hodin. A celkem podruhé za celou mou mateřskou éru. Ze začátku jsem z té náhlé svobody byla dost zaskočená. Stýskalo se mi už předem. V pátek ráno odjeli kluci krátce před desátou a můj vlak jel až v jednu odpoledne. Najednou jsem netušila, jak s tím volným časem naložit. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vytřít garáž, sklep, chodbu a schodiště, které sdílíme se sousedy.

Ten víkend byl samozřejmě úžasný. S mojí kamarádkou už jsme se neviděly dost dlouho, takže jsme si toho měly hodně co vyprávět. Přitom jsme se procházely Paříží, především čtvrtí kolem Trocadera, kde se nacházel náš hotel, a Latinskou čtvrtí, kam mě Motýl poslal do jednoho specializovaného obchodu, ze kterého chtěl něco přivézt. Velmi jsem si užila obě noci v hotelu, během kterých mě nikdo nebudil kvůli ztracenému dudlíku, žízni nebo čůrání. Také jsem si konečně mohla v klidu vychutnat jídlo v restauracích. Sice jsme se přesvědčily i o tom, že nechvalná pověst pařížských číšníků a servírek je pravdivá, ale gastronomické zážitky nám to nepokazilo.

Hodně jsme se nasmály. Část víkendu jsme strávily s kolegyněmi mojí kamarádky, které znala z toho školení: Američanka, Argentinka a Polka. Úžasné ženy. Krásné a velmi šarmantní. Fascinovalo mě, jak skvěle si všechny rozumíme, i když pocházíme z tak různých zákoutí světa.

Podnikly jsme se společně výlet do Versailles. Zámek jsme ani jedna vidět nechtěly, protože už jsme ho navštívily v minulosti. Ale v zahradách se měl konat „festival fontán“. Představila jsem si pod tím něco podobného, jako je k vidění v Barceloně. Francouzské pojetí bylo ale takové… asi klasicky francouzské. Nafouknutá bublina. Prostě nechali stříkat fontány a pustili k tomu klasickou hudbu. Toť vše. Žádné další efekty, žádná pozlátka. Žádné zvláštní osvětlení – to by uprostřed odpoledne ani nebylo vidět. Ale ani žádný pokus o nějaké střídání vodních trysků v rytmu hudby. Prostě jen stříkala voda a byla slyšet hudba. Ale pobavilo nás to všechny velmi 🙂

V neděli jsme nakoukly do pár obchodů a v jednom z nich – Massimo Dutti – jsem si bez stresu vyzkoušela několik kusů oblečení a nějaké si i koupila. Mimochodem Massimo Dutti mě opravdu nadchnul. Vlastně jsem do jednoho z jejich obchodů vlezla poprvé v životě. Vždycky jsem si myslela, že je jejich oblečení daleko dražší, ale ve skutečnosti se mi zdá cenově dostupné a velmi kvalitní.

Víkend mi utekl rychle a na nějaké větší stýskání ani nebyl čas. Kluci to s tátou samozřejmě taky zvládli. Jen Kocourek prý byl dost plačtivý a občas, hlavně večer, volal mámu. Dost mě to překvapilo – měla jsem ho za absolutního pohodáře. Asi to, chudák, ještě úplně nechápal – že se brzy vrátím atd.

Chtěla jsem klukům z Paříže přivézt nějaké pěkné dárky, ale nepodařilo se mi sehnat nic, co by odpovídalo mým (asi přehnaně konkrétním) představám. Nakonec dostal Kocourek jen body z Gapu a Motýlek tričko s dinosaurem, co otevírá pusu, které zatím slaví velký úspěch. A on si stejně nejvíc přál, abych mu z Paříže poslala „dopis“. Na poslední chvíli se mi na nádraží podařilo sehnat pohled se známkou (pohled problém nebyl, ale známka ano!) a odeslat ho. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak zpátky. Ale byla jsem ráda, že moje nejdůležitější mise byla splněna.

This slideshow requires JavaScript.

Překládáme

Jsme v koupelně, myjeme si ruce před večeří. Kocourek se předtím hodně napil a právě si hlasitě odříhnul. 

„Cochon!“ okřikne ho Motýlek. Znamená to francouzsky „prase“.

Kývu hlavou a uznávám: „Kocourek je dneska trošku prasátko. Hodně prdí a krká.“ 

„Jo, a ještě udělal tohle…“ doplnil Motýlek a napodobil zvuk, jakoby si krknul. 

„To je krkání, to už jsem říkala.“ A pro jistotu vysvětluji: „Táta říká ‚roter‘ a máma říká ‚krkat'“. 

A Motýlek na to: „A já říkám ‚cochon‘!!!“ 

😂

5:41 min/km

Už asi tak dva a půl měsíce se snažím pravidelně běhat. Celkem se mi daří držet rytmus 2x týdně. Myslím, že je to takové minimum – pro mě osobně by méně nemělo cenu. Některé týdny se nepoštěstí – něco do toho vleze, z nějakého důvodu se cítím zle nebo je nepříznivé počasí, ale ve většině případů se mi dvakrát týdně vyběhnout podaří.

Zatím běhám své 7kilometrové kolečko, které vede nejdřív vilovou čtvrtí, pak po cestě mezi poli a nakonec lesem. Trasu obměňuji málokdy, protože jsem plánovací typ člověka a ráda vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká. Přijde mi, že pouze na známé trase dokážu sledovat, jak se zlepšuju.

Jsem spokojená, když uběhnu kilometr pod šest minut. Někdy se mi běží dobře a dám to i kolem 5:50 minut. Včera jsem se hecla, a i když bylo na můj vkus trošku moc horko, donutila jsem se v některých místech trošku víc zrychlit. Přišla jsem na to, že stačí se trošku víc soustředit. Občas se přistihnu, že jsem myšlenkama někde úplně jinde, nebo se nechám ukolébat rytmem písničky a vůbec neběžím naplno. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože naplno se přece pořád běžet nedá. Ale včera jsem se opakovaně nutila zrychlovat a doma pak na hodinkách a své mobilní aplikaci zjistila, že jsem běžela v průměru rychlostí 5:41 minut na kilometr.

Byla jsem tedy opravdu velmi spokojená a měla jsem ze sebe upřímnou radost. Jenže každý takový malý úspěch má taky svou obrácenou stranu: totiž že příště budu zklamaná, když tu svou trasu neuběhnu ještě rychleji nebo aspoň stejně rychle. Časomíra je zkrátka taková běžecká past, která vede k frustraci a která kazí radost ze běhání. Občas je pak lepší hodinky i mobil „zapomenout“ doma 🙂

Jak zaměstnat dětské ruce

Znáte tuhle hračku?

Říká se jí hand spinner a je tady v Luxu (a asi všude ve světě) momentálně velmi v módě. Jelikož Lucembursko bývá v podobných fenoménech poněkud pozadu, je možné, že tato móda proběhla v jiných zemích už tak před dvěma lety 🙂

Každopádně když před pár týdny hand spinner mánie dorazila do Luxu, došlo dokonce i k tomu, že byl po uvedení na trh během několika dnů vyprodaný. A o to víc ho všichni začali nutně chtít. Já osobně tomu nevěnovala velkou pozornost. Časem jsem si začala všímat, že hand spinner nosí Motýlkovi kamarádi do školky, a tak mi bylo hned jasné, že dříve nebo později ho Motýlek taky začne chtít.

Jedná se o americký výmysl původně určený dětem, které mají potíže se soustředit, které potřebují nějak zaměstnat ruce, snížit napětí a také pro autisty.

Dnes jsem byla s klukama nakoupit v supermarketu a ačkoli se oddělení hraček vždycky snažím vyhnout, tentokrát jsme přes něj projet museli. Vymyslela jsem tedy hru, kdy jsem Motýlka, který při každém nákupu nutně potřebuje hromadu věcí, požádala, aby na chvilku zavřel oči. Jeho to překvapilo a kupodivu mě poslechl. Závodním tempem jsem s vozíkem, ve které jsem kromě nákupu vezla obě děti, projela skrz oddělení hraček, a když jsme ho měli za sebou, zavelela jsem „oči otevřít“. Už jsem si myslela, že moje strategie byla úspěšná, když na úplně posledním stojanu oddělení hraček Motýlek zmerčil hand spinner. Stál něco málo přes 3 eura, což mě nezruinuje, řekla jsem si. A sama jsem byla zvědavá, čím že je tato hračka tak magická.

V první chvíli po rozbalení jsem byla trochu zklamaná. Prostě se drží za prostředek mezi prsty a točí se. Taková blbost. Jenže Motýlka tahle blbost zaměstnala na celé dopoledne. Točil svůj hand spinner v prstech a pak to zkoušel na různých plochách, na stolech, na židlích, na kanapi (tam se to netočí  :-)), zkrátka vyhrál si s tím dost dlouho na to, abych to brala jako dobrou investici. Samozřejmě je mi jasné, že nejpozději zítra ho to omrzí a hračka se bude válet na dně nějaké krabice s hračkami. Nebo pod kanapem. Tam už máme hraček celou sbírku.

 

Zážitky z hřiště

Na hřištích zažívám každý den spoustu zajímavých situací, nicméně tvrdě se bráním tomu, abych o nich někomu dlouhosáhle vyprávěla, popisovala je na blogu či sdílela v maminkovských skupinách na Facebooku. Právě z těch facebookovských skupin totiž vím, jak to může být otravné čtení. Situace typu „Moje dítě si v klidu hrálo, když k němu přišlo jiné dítě, vyrvalo mu hrábě/bagr/kyblík… a jeho matka to vůbec neřešila/nebo naopak řešila, ale dle mého názoru špatně…“ máme na denním pořádku. Už se nad nimi radši nepozastavuji a hlavně se v nich nenimrám. O mé dnešní zážitky se ale podělit musím.

Vzala jsem kluky na hřiště, které mám moc ráda a možná už jsem o něm psala. Je v takovém krásném zeleném parku s rybníčkem, v létě je tam i stánek, kde se dá koupit kafe nebo zmrzlina, a je tam WC s přebalovacím pultem. Taková lucemburská rarita. Nechodíme tam úplně často, protože je v takové vzdálenosti, kam se s dětmi už těžko chodí pěšky, takže je potřeba vzít auto, což se mi pokaždé nechce. Ale čas od času si tam zajedeme – autem je to asi 5 minut cesty od nás. Je to pak taková příjemná změna pro nás všechny: pro děti zase trochu jiné prolézačky a skluzavky, pro mě aspoň trochu jiné děti a maminky než ty, které běžně vídáme.

Dnes jsem tam nejdřív narazila na jednu velmi sympatickou českou maminku s tříletou holčičkou. Představily jsme se a po pár větách samozřejmě zjistily, že máme společnou kamarádku. To je tady v Luxu celkem běžné – snad se mi ještě nestalo, že bych poznala nějakého nového Čecha, který by neznal někoho, koho znám i já 🙂

Když odešla, zůstala jsem na lavičce u pískoviště sama. Ovšem po chvíli přišel vysoký černoch s malou holčičkou v Motýlkově věku. Řekl mi „Hello“ a posadil se na lavičku kousek od té „mojí“. Byl velice pohledný. Vypadal trochu jako Will Smith, ale zdál se mi mohutnější. Na lýtku měl působivé tetování. Nějakou dobu mlčel, ale když mě slyšel mluvit na kluky, anglicky se mě zeptal, jakou řečí mluvíme. Odpověděla jsem, že česky, a on mi začal vyprávět, že před pár lety hrál profesionálně basketbal za Ostravu! Na důkaz, že si nevymýšlí, mi ukázal pár fotek v mobilu. Zeptala jsem se, jestli jsou Češi podle něj dobří v basketu. Řekl mi, že ne, ale že jsou ochotní dobře zaplatit za americké hráče 🙂 Kdybych nebyla vdaná a on ženatý (s Makedonkou), asi bych mu dala svoje číslo. Byl hrozně sympatický. I tak jsem váhala – docela by se mi líbilo pozvat ho s jeho ženou a dcerou na večeři nebo někdy o víkendu na oběd. Ale v tu chvíli se mi to zdálo tak nějak komplikované (jazyková bariéra atd.). A teď je mi to líto. No nic.

Tento pozitivní zážitek ale utlumily dvě malé drzé holky, zhruba desetileté, také anglicky mluvící. Už nějakou dobu před zapředením hovoru s Američanem jsem je sledovala. Hrály si na pískovišti stejně jako oba moji kluci, kteří v tu chvíli byli překvapivě klidní a samostatní. Sice se takto zabavili až ve chvíli, kdy už byl podle mě čas se začít sbírat domů, ale nemohla jsem té klidné chvilky nevyužít. Tak jsem je nechala hrát a sledovala je. Motýlek si cosi bagroval a trošku si hrál se dvěma dalšími chlapci. Kocourek se bavil tím, že obcházel pískoviště kolem do kola s různými auty, bagry a nakláďáky. Toť vše. Jen u toho dělal „brm brm“, což z nějakého důvodu začalo těm dvěma holkám vadit. Tak moc, že mu jedna z nich několikrát vytrhla auto z ruky a kamsi ho odhodila. Nezasáhla jsem poprvé, podruhé ani potřetí. Kocourek totiž nebrečel, prostě si vzal jiné auto a pokračoval v kroužení. Navíc jsem si v těch třech případech nebyla jistá, komu auto, které zrovna držel, vlastně patří. Naše nebylo. Ve čtvrtém případě ale kroužil s naším autem. A když mu ho ta holka opět sebrala a zahodila, svou lámanou angličtinou jsem ji důrazným tónem požádala… please! …aby mu to auto ihned vrátila, protože je jeho! Obě na mě dost vyjeveně hleděly, načež ta, která auto zahodila, dělala, jako že mi nerozumí. Její kamarádka byla asi citlivější, a tak auto Kocourkovi vrátila. Nicméně za pár minut ke mně obě přišly a důrazným tónem… please! …mě požádaly, abych svému synkovi řekla, že má být potichu, protože je to jeho „brm brm“ ruší.

Nevím – asi jako matka nejsem objektivní. Ale snažím se… a prostě si myslím, že to jeho drnčení nebylo nijak hlasité. Rozhodně ne hlasitější než pokřikování a výskání ostatních dětí v okolí. Tak jsem jim vysvětlila, že Kocourkovi nic říkat nebudu, že the playground is for everybody a že jestli je the noise tak ruší, budou si muset jít hrát jinam. Že Kocourek je ještě baby a že si takhle prostě hraje. A i když už jsem opravdu měla chuť jít domů, tak trochu na just jsem se rozhodla na hřišti ještě chvilku zůstat. Když jsem pak asi za 10 minut začala balit hračky, ty dvě cácory za mnou znovu přišly a zeptaly se, jestli jdeme domů. Řekla jsem, že jo, we will go home. A ony se zeptaly, jestli jako now nebo za jak dlouho teda? To už mě opravdu dopálilo. Zopakovala jsem jim svým nejdůraznějším tónem, že prostě we will go home a doufala jsem, že z něj pochopí, že jim žádné další informace o plánovaném čase našeho odchodu sdělovat nebudu. A pomyslela jsem si, jaké mají ta děvčata štěstí, že je moje angličtina tak mizerná, protože česky bych si je vychutnala.

Na jednu stranu obdivuju jejich odvahu, že ve svém věku dokážou přijít za cizím dospělým a říct mu, že jim něco vadí. V tomto ohledu smekám před jejich rodiči klobouk dolů. Ale ještě by tu jejich výchovu měli trochu doladit. Dát dětem zdravé sebevědomí, ne nafoukanost. A naučit je toleranci.

Tak. A teď musím „jít do sebe“ a zamyslet se nad tím, jak vychovávám svoje děti 😉