Francouzské Velikonoce

Loni jsme Velikonoce oslavili v Čechách, letos jsem zůstali doma v Luxu a ctili spíš francouzské tradice. I když pomlázka ani obarvená vajíčka nám na stole nemohla chybět. Motýlek se naučil obstojně recitovat „hody hody doprovody“ (i když to vyslovuje spíš jako „houdy houdy“) a pilně si koledování trénoval. Ale na Velikonoční pondělí na něj skoro zapomněl.

V noci ze soboty na neděli nás navštívil velikonoční zajíc a rozházel nám po bytě spoustu čokoládových vajíček. Také na některých místech schoval drobné dárky a čokoládové zajíčky. Kluci z toho byli ráno pěkně paf. Hned pochopili systém a pustili se do hledání. Kocourek rozbalil svou první čokoládu ještě v pyžamu.

Já mezitím začala péct jehněčí kýtu. Byl to můj důkaz lásky pro mého muže. Mně totiž jehněčí maso vůbec nechutná. Vím ale, že jeho maminka na Velikonoce jehněčí kýtu vždycky pekla a můj muž ji miluje (maminku i kýtu). Samozřejmě když jsem mu o svém plánu pověděla, hned začal básnit právě o tom, jak to dělá maminka a jaké přílohy mám k tomu připravit… Musela jsem ho trochu brzdit, protože jsem věděla, že „jako od maminky“ to nikdy nebude, a ani to nebyla moje ambice. Nicméně s výsledkem jsem byla velmi spokojená. A byl to vlastně velmi jednoduchý recept. Maso jsem večer předem naložila a ráno začala péct na 160 stupňů, nejdřív 3 hodiny přiklopené, pak ještě půl hodiny odklopené. Jako přílohu jsem podávala pečené brambory s lístky čerstvého špenátu a (na přání manžela) bílé fazolky.

Na Velikonoční pondělí jsme podnikli výlet do nedaleké vesnice Nospelt, kde se každý rok koná tradiční velikonoční trh a prodávají se tam takoví typičtí keramičtí ptáčci. Už před pár lety mi o této každoroční události říkala lucemburská kolegyně v práci. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat. Měly tam být i nějaké atrakce pro děti. No, byla jsem trochu zklamaná – moc atrakcí tam nebylo a ani ti keramičtí ptáčci nebyli tak pěkní, jako jsem viděla na fotkách z minulých let. Ale jsem ráda, že jsme tam zajeli a že nemám pocit, že jsem přišla o něco výjimečného.

Také jsem se o velikonočním víkendu definitivně rozloučila se zimou. Vyprala a uklidila jsem zimní bundy,  zimní boty i fusak v kočárku. Teď už tedy prostě MUSÍ být teplo a hezky.

Reklamy

Skoro pět

Motýlkovi bude za méně než dva týdny pět let. Už tak měsíc nebo dva se na to snažím zvyknout a brát ho jako pětileťáka. Obecně mám tendenci lidem věk přidávat, bohužel i včetně sebe, takže občas sama sebe příjemně překvapím, když si uvědomím, že těch pětatřicet mi vlastně ještě není 🙂

Motýlek je zvláštní dítě. Nikdy by mě nenapadlo, jaké různé emoce se v rámci vztahu k vlastnímu dítěti můžou v člověku mísit. Je velmi, velmi tvrdohlavý. Občas žasnu nad tím, jak těžké je o něčem ho přesvědčit nebo ho k něčemu… prostě donutit. Což jako rodič člověk občas prostě musí, ať je zastáncem jakéhokoli výchovného přístupu. A opravdu se hodně obávám jeho puberty, protože argumenty a pohledy, jaké na mě vrhal už během pátého roku svého života, u mě spouštějí nepěkné záchvaty vzteku.

Hodně pochybuji. Ptám se, jestli mezi námi není něco špatně. Opravdu mě dokáže rozčílit tak, že se nepoznávám. A cítím, že to není dobré.

Ale jsou i dobrá období. Nejhorší na tom celém je, že cítím, jak všechno visí jen na mém vnitřním klidu. Když dokážu zachovat chladnou hlavu, je i on naprosto v pohodě. Čas od času ale pohár mé trpělivosti přeteče (často v kombinaci s únavou nebo s nějakým jiným zdrojem stresu), a jakmile se začnu vztekat, začne se vztekat i on a pak se v tom točíme a je to náročné.

Celkově jsem na něj ale velmi pyšná. A všechno to „zlé“ beru tak, že se spolu prostě učíme. On je moje první dítě, na něm si všechno zkouším poprvé, testuji. Jeho brácha už má u mě cestičku vyšlapanou. Samozřejmě nezapadá přesně do každé stopy, ale ve spoustě věcí už prostě vím, co mám čekat, a to dost pomáhá.

Motýlek je zatím celkem drobný. Je druhý nejmenší ve své třídě ve školce, ale taky jeden z nejmladších, tak se není čemu divit. Má asi 106 cm a 16 kg. Momentálně mu kupuju oblečení velikosti 116 a boty 30 (!).

Asi jako každý kluk potřebuje pohyb. Rád běhá, skáče, leze po prolézačkách na hřišti – klasika. Velmi dobře kope do balónu, což bych nezdůrazňovala, kdyby to nebyla pravda, protože fotbal mi moc sympatický není. Od září ho chceme zapsat na nějaký sport a představa, že trávím třeba dvě odpoledne v týdnu čekáním na fotbalovém tréninku a o víkendu na zápasech, mi vůbec nepřipadá přitažlivá. Naštěstí mu jdou i jiné sporty a reálně uvažujeme i o atletickém klubu, kde by si toho mohl vyzkoušet víc. Taky se moc pěkně rozjezdil na lyžích (o tom jsem psala v únoru) a chytlo ho i bruslení. To ho baví velmi a jako hrdá matka mám pocit, že má opravdu talent. Jezdí sám po kluzišti, nepotřebuje se držet ani mě, ani tučňáka, který je na kluzišti pro tento účel k dispozici, když spadne, sám se zvedne a jede dál, nekňourá (kupodivu!), nebrečí… Zapsala jsem ho v dubnu na zkušební lekci hokeje, jen mě trochu zarazilo, že si všechny zájemce pozvali na jednu dubnovou neděli v 8 hodin ráno – s tím, že tam máme přijet na 7:30, aby kluci mohli být v 8 na ledě… Trochu demotivující. Motýlek rozhodně není ranní ptáče, takže hokejista z něj asi nebude.

Spánek je u Motýlka pořád ožehavé téma. Už jsme si na jeho potíže víceméně zvykli, ale aktuálně to opět řešíme. Paní učitelka ve školce mi nedávno řekla, že jí často připadá unavený. Zřejmě si myslela, že jsme takoví ti liberální rodiče, jejichž děti chodí spát, až když samy uznají za vhodné. Což zdaleka není pravda – JÁ uznávám za vhodné, že děti mají být v osm v posteli a pak dát rodičům pokoj. To u nás platí, ale jen dočasně. Motýlek se každou noc několikrát vzbudí, obvykle kolem jedenácté nebo půlnoci, pláče, volá mě a já ho musím uspávat znovu. Uspávat znamená lehnout si k němu do postele a čekat, dokud neusne. A stejně pak každou noc skončí v naší posteli – leckdy jeho příchod ani nepostřehneme (což je ostatně ta lepší varianta). Tvrdí, že se bojí být sám (i když má v pokojíčku bráchu, který spí klidně celou noc navzdory jeho opakovanému křiku) a že se bojí tmy (světýlko má u postele taky). Paní učitelka mi doporučila nějakou ergoterapeutku, která by mu dle jejího názoru mohla pomoci. Nevíte náhodou někdo něco o ergoterapii? Já o ní slyším poprvé…

Jinak ve školce mu to jde celkem dobře. Je hodný, klidný, respektuje pravidla. Má trochu potíže s orientací v prostoru a taky tvrdé zápěstí (po mně), takže psaní pro něj bude asi trochu složitější dovednost. Velmi ho zajímají čísla a počítání. V rámci školky chodí i na podpůrné kurzy lucemburštiny, kterou po únorových prázdninách trochu bojkotoval, ale teď už zase začíná dělat pokroky. Já jsem k němu v tomto ohledu shovívavá. I co se úrovně češtiny týče. V necelých pěti letech se domluví třemi jazyky – co na tom, že ne úplně dokonale? Zatím má času dost. Paní učitelka mimo jiné podotkla, že je poměrně nevyzrálý, protože dává přednost „hraní“ (tedy volné zábavě) před „prací“ (řízené výtvarné či vzdělávací aktivity, učení se písmenek, psaní atd.). Já to ale beru spíš jako kompliment. Že si dítě v pěti letech raději hraje než pracuje, mi přijde naprosto normální.

Je mi jasné, že to s ním asi nikdy nebudeme mít jednoduché. Je velmi citlivý a zároveň se v něm mísí všechny ty emoce, které k němu vysílám já. Díky němu se každý den neustále učím. Máme mezi sebou velmi silné pouto, které je možná tak silné, že máme každý občas chuť se z něho odtrhnout – aspoň na chvíli. Čas od času si od sebe potřebujeme odpočinout, a přitom si pak hrozně chybíme.

Je legrační, jak mi někdy připadá ještě hrozně malý a jindy už tak strašně velký.

Každopádně to pořád bude moje první miminko, můj chlapeček, který mi změnil život.

❤️

Co všechno se musí dítě naučit

V poslední době mě čím dál častěji napadá, jak je úděl rodiče těžký… (klišé). A jak ten čas rychle letí… (klišé). Děti nám rostou před očima (další klišé) a já mám neustále pocit, že nestíhám. A to jsem s dětmi doma, nechodím do práce! I tak mi připadá, že jim nedokážu předat všechno, co bych chtěla/měla.

Vždyť během prvních několika let života by se každé dítě mělo naučit:

  • chodit
  • mluvit (u nás hned třemi jazyky)
  • jíst příborem
  • chodit na nočník, později na záchod (a pak si umýt ruce!)
  • správně si čistit zuby
  • sám se obléknout a svléknout
  • zavázat si tkaničky
  • jezdit na kole, na koloběžce
  • plavat
  • (lyžovat, bruslit)
  • číst
  • psát
  • počítat
  • stříhat
  • malovat
  • nakrájet si jídlo

Určitě jsem na řadu dovedností zapomněla. Některé jsou možná důležité jenom pro mě (třeba lyžovat asi každé dítě umět nemusí, ale já si neumím představit, že by se moje děti lyžovat nenaučily), ale většina je takovou všeobecnou nutností. Často se jedná o dlouhodobější záležitosti a o dovednosti, které se musejí určitou dobu trénovat. Například naučit dítě plavat zabere jistý čas: je třeba s ním pravidelně chodit do bazénu, ukazovat, vysvětlovat, přidržovat – prostě být s ním.

Někdy mám lehké záchvěvy paniky, že na něco  zásadního zapomenu. Že ty svoje děti prostě něco důležitého nenaučím, protože jsem na to včas nepomyslela. A že se to v nějakou nejméně očekávanou chvíli provalí. Pronásledují mě bizarní představy, ve kterých moje odrostlé dítě ocitne například v kantýně plné gymnazistů a ukáže se, že si neumí nakrájet maso 🙂 Vím, že je to směšné, ale vypovídá to o mém momentálním rozpoložení.

Možná s tím mají co dělat Motýlkovy blížící se narozeniny. Bude mu pět. Někdy mě překvapí, co všechno už se za tak krátkou dobu stihnul naučit. Už je z něj opravdu takový malý člověk se vším všudy. A jindy si říkám, že je mu přece „jenom pět“ (ještě ani ne!) a že na něj kladu příliš velké nároky. A nejen já. Ta naše doba je teď taková zvláštní (klišé). Nebo je to zemí, ve které žiju? Jako by si děti už ani nemohly dovolit být dětmi. Očekává se od nich, že se budou chovat jako dospělí.

 

 

Prokletý únor

Měsíc únor spolu s listopadem jsou moje nejmíň oblíbené měsíce. Připadají mi zbytečné.  Nejraději bych je z kalendáře vyškrtla. Únor asi ví, že ho nemám ráda. A rozhodl se mi za to pomstít.

Naše lyžařské prázdniny byly jediné pozitivum tohoto měsíce. Ale ten zbytek…

Týden před prázdninami přišel Motýl s tím, že naši střešní rakev jsme zapomněli v létě u jeho rodičů, téměř 300 km odsud. Bleskově jsem dohodla půjčení rakve od kamarádky, abychom pro tu naši nemuseli na otočku jezdit. Dva dny před odjezdem pro ni Motýl večer jel a cestou zpátky se mu porouchalo (moje) auto. Zůstal trčet uprostřed křižovatky a musel zavolat odtahovku. Naštěstí auto nám opravili včas, abychom s ním na dovolenou mohli odjet. Po příjezdu jsem ale rozbila tu půjčenou rakev, když jsem zapomněla, že ji mám ještě na střeše, a jela s ní nakoupit… a u supermarketu vjela do podzemního parkoviště. Tři prodavači mě tam museli zachraňovat! Ostuda jak trám a především prasklina na té rakvi. Musíme tedy kamarádce koupit rakev novou. Bohužel je to jedna z nejdražších rakví na trhu, velmi kvalitní značka a obsah 600 litrů…

Následně nás všechny položila chřipka. Nejdřív Motýlek, pak Motýl, potom Kocourek a nakonec já. Tak zle už mi opravdu dlouho nebylo… A kdo myslíte, že se obětoval, aby se postaral o zbytek rodiny? Nadopovaná prášky jsem se tak tak držela na nohou a nějak fungovala. Ale zřejmě jsem si těmi prášky nějak poškodila žaludek, protože ještě dnes je mi tak trochu divně.

Mezitím se nám doma rozbil toastovač a včera taky televize.

Jsem tedy ráda, že dneškem ten náš prokletý únor končí. Nezbývá než věřit, že březen bude jiný… lepší!

 

8 let

A máme tu osmé výročí!

Tedy už osm let píšu tenhle blog. V poslední době čím dál méně. Toho jste si asi všimli. Loni jsem se snažila držet tempo jednoho příspěvku týdně, letos to zatím vypadá v průměru tak na jeden za měsíc… Souvisí to s mým rozhodnutím přestat se do psaní nutit, protože když píšu jen proto, že už jsem dlouho nic nenapsala, je to na výsledku dost poznat. Ono je to asi i vcelku normální, že jsem za těch pár let už trochu vyčerpala témata… A momentálně vedu tak poklidný rodinný život, že prostě není o čem psát několikrát do týdne. Už ale aspoň vím, že chci pokračovat. Když jsem koketovala s myšlenkou blog nějak uzavřít a se psaním skončit, vyvolávalo to ve mně zvláštní směs pocitů. Dobře, sice nemám moc o čem psát a často ani nemám čas, ale je příjemné mít „prostor“, kam si můžu občas něco zaznamenat a vypsat se, když potřebuju.

Takže blogu, žij se mnou teď dál ten můj poklidný život, a nechme se spolu překvapit, jestli ještě někdy chytneme druhý dech!