Vanilka se loučí

O tom, že se psaním blogu skončím, uvažuju už dlouho, a kdo mě čte už delší dobu, dobře o tom ví. Tato „krize“ obvykle přichází v druhé půlce února, kdy má blog výročí. Vždycky jsem si myslela, že pokud s blogováním skončím, stane se tak v nějaké symbolické datum. Dnes je 14. června, tedy den pro mě osobně naprosto bezvýznamný. Ale k té symbolice se ještě vrátím.

Důvodů, proč už v blogování nechci pokračovat, je několik. V první řadě ve mně už delší dobu sílí pocit, že už jsem napsala všechno, co jsem napsat chtěla. Můj život se změnil a já teď už tu potřebu o něm psát prostě nemám. Teda potřebu psát budu mít asi vždycky. Píšu toho pořád spoustu, ale teď už daleko víc sama pro sebe a nemám vůbec chuť, aby to četl někdo další.

Před nějakou dobou jsem si uvědomila, že už mi psaní příspěvků sem na blog nepřináší takovou radost jako dřív. Už to pro mě není způsob relaxace, ale musím se do toho nutit. Když mi tohle došlo, nutit jsem se přestala. Frekvence příspěvků se postupně snižovala. A pořád se mi do hlavy vtírá myšlenka, že to, o čem sem teď píšu, už stejně nemůže nikoho zajímat. Je to nuda! A to i přesto, že já se vůbec nenudím. Naopak prožívám zatím to nejšťastnější období svého života.

Dále mě samozřejmě trápí nedostatek času. Sice nechodím do práce a jsem „jenom doma s dětmi“, přesto jsem s časem na štíru, vždycky jsem byla a nejspíš vždycky budu. Jenže dřív měl blog své čestné místo mezi mými prioritami a teď už ho prostě nemá.

Pokaždé, když jsem se tady na blogu zmínila o tom, že uvažuju s „ukončením činnosti“, dostala jsem od vás řadu komentářů, zpráv a e-mailů, které mě od ukončení zrazovaly. Mé srdce plesalo a moje ego se tetelilo. Ostatně blog byl pro mě po celou dobu zdrojem pozitivní energie. Nezvpomínám si na žádné vysloveně kritické či negativní reakce. Lidé, kteří mě znají osobně, mě ve psaní velmi podporovali. A svému blogu vděčím i za řadu nových kamarádů a známých, které bych jinak asi nepoznala. S některými čtenáři jsem se spřátelila virtuálně, s několika jsem se nakonec poznala i osobně.

Už mnohokrát se mi stalo, že se mnou o mém blogu začal mluvit někdo, kdo mě osobně zná – moji kamarádi z Čech, bývalí spolužáci či kolegové, nebo i další Češi žijící tady v Lucembursku. Vždycky mě to zaskočilo a byla jsem z toho tak zvláštně nesvá. V blogování se totiž skrývá jedna obrovská nástraha: člověk se snadno nechá unést tou zdánlivou anonymitou. Stačí, když se skutečné známosti zase tak moc neozývají a převládnou komentáře těch, kteří autora blogu osobně neznají. Pod touto iluzí anonymity se člověk otevře daleko snáz a nebojí se odhalit své soukromí, psát o svých nejniternějších myšlenkových pochodech, o svém skutečném životě. V některých ohledech je možná takový blog daleko upřímnější než opravdické mezilidské vztahy.

V žádném případě nelituji ničeho, co jsem tady kdy napsala. I když nevím, jestli někdy budu mít odvahu si to po sobě všechno přečíst (a hlavně ten čas!). Pro případ, že tu odvahu jednou najdu, jsem se rozhodla svůj blog zvěčnit v tištěné podobě.

Jak říkám: nelituji. Ale už nechci pokračovat. Toto je můj poslední příspěvek. Blog zůstane online ještě zhruba měsíc a půl. A potom – v den mých 35. narozenin (já tu symboliku k životu prostě potřebuju) – přestane být dostupný.

Věřím, že to pochopíte. Kdo se mnou bude chtít i dál zůstat v kontaktu, cestu si najde.

DĚKUJI!

 

Reklamy

Osm

Po lehkém zklamání z pátého dílu Millénia byla kniha Osm od Radky Třeštíkové přesně to, co jsem potřebovala.

Příběh se točí kolem mladé Michaely, která leží v nemocnici v kómatu, protože byla postřelena do hlavy. A zatímco probíhá policejní vyšetřování, pomalu se seznamujeme s jednotlivými postavami, které měly s Michaelou co do činění. Ukáže se, že skoro všechny měly důvod pokusit se ji zabít. Na konci knihy se Michaela probudí, k rozuzlení to ale hned nevede, protože trpí ztrátou krátkodobé paměti. V praxi to znamená, že si nepamatuje poslední rok svého života… a ani to, co dělala před pěti minutami. Dochází tedy až k humorným scénkám a dialogům, které mi trochu připomněly moje rozhovory s Kocourkem poslední dobou…

…On se totiž občas v autě zeptá: „Kam jedeme?“ Já mu řeknu třeba: „Za tetou Béné.“ On na to: „Ahá! Jó!“ Následně si ověří, jestli tam bude taky strejda, pak vyjmenuje jména všech sestřenic a jejich psa. A za pět minut se mě zeptá: „Kam jedeme?“ A já mu řeknu: „Za tetou Béné.“ A on na to: „Ahá! Jó!“ A jedeme to zase celé znova 🙂

Ze začátku jsem měla trochu potíže s orientací v ději: celkem velké množství postav a prolínání přítomnosti a minulosti. Brzy jsem se ale do děje ponořila a především jsem po dlouhé době zažila takové to těšení, až si zase najdu chvilku a budu si moct číst. Prostě jsem se ke knížce velmi ráda vracela, těšila jsem se na ni a byla zvědavá, co se bude dít dál a jak to celé dopadne.

Závěr zůstal lehce otevřený, leccos jsem si musela domyslet, ale zápletka nezůstala nevyřešená a za to jsem autorce vděčná. S otevřenými konci se totiž v poslední době v české i zahraniční literatuře roztrhnul pytel. Kdybych knihu napsala já, asi bych ještě hlavní hrdinku ošperkovala nějakou psychiatrickou diagnózou.

Tedy kniha se mi líbila a to i přesto, že jsem ji začala číst s jistými předsudky, neboť jsem si před nějakým časem přečetla názor mé oblíbené blogerky Alinky, s níž se v dojmech z knížek většinou shodnu… Alince připadalo, že se postavy chovaly příliš nelogicky a hloupě a že byly všechny nesympatické. A mně se to právě líbilo, že se chovaly nelogicky, protože si myslím, že v životě se lidé nelogicky – pod vlivem emocí – chovají často, takže mi to připadalo takové opravdové. A postavy mi díky tomu byly naopak sympatické. Nejmíň sympatická mi nakonec byla hlavní postava Michaela, kterou čtenář ze začátku bere jako oběť, navíc s dost žalostným osudem, ale nakonec se právě ona začne chovat ze všech postav nejdivněji. Já si tento obrat vysvětluji právě nějakou tou chorobou psychického rázu, kterou ale autorka nezmínila.

A ještě se mi líbilo, jak v některých pasážích lze vidět jednu a tu samou situaci hned pod několika úhly pohledu. Někdy stačí jediný odstavec, který obsahuje myšlenkové pochody dvou nebo tří různých postav najednou. Velmi zajímavé.

Zkoumáme hmyz

Mít děti-kluky přináší každý den nové zajímavé zkušenosti, ale i nečekané nástrahy.

Na jaře asi nejvíc vnímám, jak rostou a vyvíjejí se, protože jakmile odložíme těžké zimní bundy a boty, už se vrhají na hřištích na všechny ty prolézačky a já trnu, protože se najednou odváží dělat zase jiné věci než před zimou… A taky v přírodě je každý rok zaujme něco jiného – nového.

Motýlek se letos začal daleko víc zajímat o hmyz, než tomu bylo v předchozích letech. Neustále hledá a sbírá (!) různou havěť: brouky, mravence, housenky, žížaly, berušky, šneky, červy,… Zavírá je do krabiček a hrozně rád by si je nosil domů. Občas se snaží něco domů propašovat třeba v kapse a já jen doufám, že jsem na to zatím vždycky přišla! I když občas mi nejspíš něco unikne, jinak bych se tak nepolekala, když jsem v dětském pokojíčku přesouvala nádobu plnou šnečích ulit a… sáhla jsem si přitom na jednoho živého šneka, který si to kroužil po okraji kolem dokola…

Víc než šneci mi ale opravdu vadí všechen ten hmyz. Mám silnou arachnofobii, ovšem pokud se aspoň jeden z mých synů nebude štítit pavouků, je to asi dobrá zpráva. Aspoň budu mít vždycky po ruce někoho, kdo se nebude bát pavouka odchytnout a vyhodit ho ven. Jenže zatím má spíš tendenci nosit je dovnitř.

Ale nejde jen o pavouky. Hmyz celkově nemám příliš v lásce. Snažím se být tolerantní. Dobře si vzpomínám, že jako malá jsem také sbírala takové zelené broučky (zlatohlávky? mimochodem ty jsem v Lucembursku ještě nepotkala). A taky jsem „chovala“ velké hlemýždě a donutila mamku, aby směli přezimovat v kyblíku s trávou u nás ve sklepě. A oni to vážně přežili a na jaře jsem je mohla pustit ven!

Jenže Motýlek mi chodí ukazovat opravdu odpudivé brouky a občas najde i tvory, jaké jsem v životě neviděla. A věřte mi, není to hezká podívaná. Dnes mi ve dlani přinesl ukázat jakéhosi obrovského červa. Samým odporem jsem hlasitě zaječela a celá se oklepala, až se Motýlek taky leknul a to zvíře někam zahodil. Pak se málem rozplakal a svěřil se mi, že „se taky trochu bojí“. A že „pro dnešek to s těmi brouky asi stačí“. Uf.

Milénium 5

Poslední (zatím) díl švédské napínavé série se mi líbil (zatím) nejmíň. Hlavní téma příběhu – dvojčata a jejich rozdíly a podobnosti – mě sice velmi zajímá, ale celkově mi kniha přišla méně čtivá a napínavá než všechny předešlé díly.

Hlavní hrdinka Lisbeth Salander a novinář Mikael Blomkvist tentokrát rozuzlili složitou záhadu ohledně tajného výzkumu dvočat, které byly v raném dětství v zájmu vědy záměrně odděleny a úmístěny každé do naprosto odlišného prostředí. Tedy opravdu velice zajímavé téma, přesto jsem měla potíže se do knížky ponořit. Knihou se prolínal ještě druhý příběh a já očekávala, že se nakonec nějak protnou. Kupodivu ne… Závěr mi připadal vyloženě „odfláknutý“ – jako by se autorovi už také chtělo s příběhem nějak skoncovat. I já jsem se těšila, až to dočtu a pustím se do nějaké jiné knížky. Škoda.

Dětskost

Motýlek má kamarádku. Je o rok starší, ale chodili spolu už do jesliček a teď do školky a bydlí v domě naproti. Často se tedy ze školky vracíme společně.

Dnes si spolu v potoce ulovili každý svého vodního šneka. Ona si toho svého dala do konvičky, Motýlek do kyblíčku, který mu půjčila. A nesli si je domů. Cestou vždy míjíme takovou malou louku, na které se vždycky ještě proběhnou, než dorazíme k našim domovům. Kocourek s nimi.

Takže i dnes se společně všechny tři děti takto rozběhly na druhou stranu louky. Po chvilce se k nám ale holčička vrací s usedavým pláčem. Jak jsme se já a její tatínek posléze dozvěděli, můj Kocourek jí do konvičky hodil kytičku… a ona se bála, že to ublíží jejímu šnekovi. Jak k nám ale kráčela přes tu louku, po očích se jí koulely slzy a oběma rukama držela tu svou konvičku se šnekem… najednou si v tom plakání dala přestávku, aby utrhla odkvetlou pampelišku a foukla do ní 🙂 V tu chvíli to mě i jejího tatínka velmi pobavilo a museli jsme se oba hodně snažit, abychom si na tváři uchovali výraz hodný oné vážné situace (šnek v ohrožení).

Teď s odstupem ale na ten obrázek musím pořád myslet. V tom jejím gestu bylo něco tak krásně dětského… neumím to popsat slovy. Ale moc si přeju ten moment zapamatovat.