Motýlkova první cesta letadlem

Cestování mezi Lucemburskem a Českou republikou mi nikdy nepřipadalo složité. Řídím celkem ráda, takže mi nevadilo sednout do auta a řídit těch 900 km, které mě dělí od mého rodiště. S Motýlkem je takové cestování ale už o něčem jiném. Pokud jedeme všichni tři, jeden z nás dělá baviče a druhý řídí (a třetí se „baví“). Samotná si ale s Motýlkem na tak dlouhou cestu autem ještě asi nějaký čas netroufnu.

Když jsem tedy hledala řešení, jak dopravit sebe a Motýlka na prodloužený víkend do Prahy (u příležitosti kulatých narozenin v rodině), pustila jsem se rovnou do zkoumání nabídek různých leteckých společností. Přímé lety mezi Lucemburkem a Prahou už několik let neexistují. Některé kamarádky jezdí na letiště do Belgie či Německa, ale já jsem pro Motýlka hledala opravdu to nejjednodušší řešení, tedy v rámci možností bez dlouhých přesunů autem. Nakonec jsem zvolila cenově dostupnou a časově výhodnou nabídku společnosti Lufthana: sice s přestupem, ale za 3 hodiny jsme cestu měli za sebou.

Letěli jsme v pátek z Luxu do Mnichova, kde jsme měli asi hodinu času na přestup, a odtamtud pak do Prahy. První let jsme zvládli téměř na jedničku. Motýlkovi do druhých narozenin zbývá ještě pár dní, takže letěl téměř zdarma. Oficiálně neměl svoje vlastní sedadlo a měl mi sedět na klíně, ale v letadle z Luxu do Mnichova bylo sedadlo vedle nás volné, a tak se na něm hned po vzlétnutí uvelebil. Nejdřív se zabavil opakovaným sklápěním pultíku na jídlo, to se ale moc nelíbilo pánovi, který seděl před námi. Pokusila jsem se ho tedy rozptýlit jeho oblíbenou magnetickou stavebnicí s auty, ale ukázalo se to poněkud nepraktické, protože nám sem tam nějaký dílek upadl na zem a bylo velmi obtížné ho lovit. Nakonec ho zaujala roletka proti sluníčku na okně. Hodinový let nám rychle utekl. Při klesání začal Motýlek trochu natahovat, ale to bylo nejspíš proto, že jsem ho zase musela připoutat k sobě na klín.

Na letišti v Mnichově jsme si stihli dojít na záchod a najít naši „gate“. Zbytek času jsme strávili pobíháním od okna k oknu a sledováním letadel, autobusů a vozíků na zavazadla. Bohužel to Motýlka vyčerpalo natolik, že usnul v autobuse, který nás vezl k našemu druhému letadlu. Tušila jsem, že se nám náš idylický výlet začíná kazit. U letadla jsem ho musela polospícího vyndat z kočárku, odnést do letadla, kde jsem ho na chvilku odložila na sedadlo, abych si mohla sundat kabát a jemu bundu. Motýlek se na tom sedadle klátil ze strany na stranu, jak napůl spal. Usadili jsme se vedle poněkud nepřátelsky vypadajícího pána. No, kdybych letěla před pár roky letadlem a vedle mě se usadila matka s tak malým dítětem, asi bych se taky mračila. Motýlek brečel při vzlétání, protože na mém klíně nemohl najít vhodnou pozici ke spánku. Během letu spal, za což jsem byla ráda, avšak při sestupu se ukázalo, že byla velká chyba ho před klesáním neprobudit. Probudil se sám, pravděpodobně s velkou bolestí v ouškách. Začal křičet a vzpínat se, vedle nás sedícího pána pěkně pokopal, byl úplně hysterický a já měla co dělat, abych ho udržela. Bylo mi taky do breku, protože mi bylo jasné, že trpí. Nechtěl se napít ani najíst, což by mu bývalo nejspíš pomohlo. Křičel i na letišti v Praze, když jsme čekali na kufr, a uklidnil se teprve v autě mých rodičů, kteří pro nás na letiště přijeli. Spolucestující nás v tomto letadle museli nenávidět. Ale našli se i spřízněné duše. Třeba jedna německá paní, která mi po výstupu letadla pomohla rozložit kočárek a poradila mi, že jejím dětem proti bolesti uší v letadle pomáhali gumoví medvídci.

Na pondělní cestu zpátky jsem byla poučená (a vybavená gumovými medvídky). Tentokrát jsme letěli přes Frankfurt. V Praze jsme nasedli do velkého letadla, které nebylo plně obsazené. Místa jsme dostali do zadní části, kde už skoro nikdo neseděl. Vedle nás byla dvě prázdná sedadla, kterých ale tentokrát Motýlek nevyužil, neboť po vzletu usnul. Velmi milí stevardi se na nás chodili pravidelně koukat, přinesli Motýlkovi puzzle a maňáska a pořád se ptali, zda něco nepotřebuju. Požádala jsem je, aby mě včas upozornili, než letadlo začne klesat. Mohla jsem tak Motýlka včas probrat a vnutila mu láhev mlíka, takže s oušky neměl problém.

Frankfurtské letiště je ohromné a krásně by se tam nakupovalo, kdybych tam byla sama :-)

I let do Lucemburku proběhl hladce. Vedle nás seděl velmi milý a tolerantní mladý muž a Motýlek si celou dobu listoval svou novou knížkou o Krtečkovi, kterou dostal od mých rodičů. Od letušky jsme dostali čokoládu, kterou Motýlek snědl při klesání, takže s oušky opět žádný problém. Gumové medvídky jsem snědla já.

Řekla bych tedy, že výlet letadlem měl velký úspěch. Radost mi kazí jen včerejší letecká katastrofa, ze které je mi poněkud mdlo. Z Prahy do Frankfurtu jsme také letěli Airbusem A320… A společnost Germanwings jsem měla v záloze jako druhou alternativu. Na palubě toho zříceného letadla byla prý 2 miminka… Brrr. Já jsem se létání nikdy nebála, vždycky jsem se cítila naprosto v bezpečí a vzlétání a přistávání jsem si vysloveně užívala. Dokonce jsem jako dítě toužila stát se pilotkou. Zřejmě právě proto, že k té katastrofě došlo den po našem návratu, najednou cítím velké pochyby a obavy z naší příští cesty, kterou jsem naplánovala na červen (a letenky už nadšeně zarezervovala…).

 

 

 

Rušení rituálů

V různých „návodech na miminko“ jsem četla, že je důležité zavést rituály. Nedělalo mi to potíže, jsem rituálová specialistka a mám rutinu svým způsobem ráda. V moudrých knihách se však nepíše, jak se později těch rituálů zbavit.

Jednou při večeři mě Motýlek překvapil, že se suverénně napil z mojí skleničky. Pár dní na to zase „vypil“ polévku z mističky. Myslela jsem, že by třeba uvítal pít i mlíčko z hrnečku. Jedno sobotní ráno jsem mu tedy mlíko ohřála a místo do lahve s dudlíkem mu naservírovala opravdovou snídani pro velké kluky: chleba s marmeládou a hrneček mlíka. On se ale začal vztekat, mlíka se ani nedotknul a uklidnil se až poté, co jsem mu mlíko přelila zase zpátky do lahvičky.

Další úkaz, kterým mě Motýlek překvapil, byly naše pěší výlety. Začalo se čím dál častěji stávat, že jsem ho odpoledne dovezla v kočárku z jesliček domů a on mi pak z garáže, kde kočárek parkujeme, ještě utekl ven. S vyhlídkou spatření pár bagrů je schopen absolvovat poměrně dlouhý okruh naším městečkem. Řekla jsem si, že pokud se mu chození tak líbí, mohli bychom naši procházku zahájit už v jeslích. Jendou odpoledne jsem tam tedy pro něj vyrazila bez kočárku. Jenže on z jeslí vůbec ťapat nechtěl. Neustále se zastavoval a pak nasadil svou gumovou strategii, o které už jsem psala. Musela jsem ho tedy domů odnést. A když se mi ho před domem konečně podařilo postavit na nohy, zase mi utekl na svoje tradiční kolečko.

Další negativní zkušenost se týkala přebalovacího pultu. Motýlek už je velký kluk a na ten přebalovák už se skoro nevejde. Kromě toho nám v koupelně zabírá místo. Řekla jsem si, že je čas, aby si zvyknul na oblékání ve stoje nebo v sedě na zemi. Pár dnů to fungovalo. Ale pak se to změnilo v noční můru, obzvlášť po večerním koupání. Motýlek vůbec nespolupracoval, neustále odbíhal pro hračky, schovával se pod sušák na prádlo a mně tekly nervy. Tak jsem ho jednou celá vzteklá popadla a posadila zpátky na přebalovací pult. A od té doby je oblékání a přebalování zase úplně v pohodě.

Jakmile se všechno vrátí do starých kolejí, obnoví se nám naše domácí idylka. Některé zvyky ale nemůžou trvat věčně. Jak poznám, že je ten pravý čas něco změnit?

Možná mi to Motýlek dá vědět sám. Jako jsem si například dlouhou dobu lámala hlavu, jak do něj ráno před odchodem do jesliček nacpat snídani. Většinou si vypil mlíko (z lahvičky…) a pak už nic nechtěl. Až jednoho dne měl tak hrozný hlad, že si čekání, než se mlíko ohřeje, zkrátil slupnutím kusu bábovky, kterou uviděl na lince. Od té doby se každé ráno nejdřív nají (sedí u svého stolečku, který jsem mu dala do kuchyně, aby si u něj mohl třeba kreslit, když vařím, soustředěně přežvykuje a ani nedutá) a pak snídani zapije mlíkem.

Asi to budu muset nechat na něm.

Koukání do prázdna

Kdykoli se ocitnu v čekárně u doktora, na autobusové zastávce nebo na nějakém úřadě, osmdesát procet lidí okolo mě zírá do mobilu. Nedělají to v podstatě jen lidé nad 50 let. Často však tyto starší osoby přistihnu, jak zkoumavě hledí na nás ostatní. Copak v těch mobilech asi máme tak zajímavého, musejí si myslet.

Píšu „na nás ostatní“, protože i já, když se ocitnu například v čekárně u doktora a zapomenu si vzít knížku, jsem z toho čekání rychle nervózní, nevím, co s rukama, nevím, kam koukat… a tak většinou taky zašátrám v kabelce a vytáhnu mobil. Zkontroluju e-maily, Facebook a Instagram, pročtu si oblíbené blogy a zpravodajské portály. Nedokážu tam jen tak sedět a čekat. A listovat čtyři roky starými ženskými časopisy mě nebaví.

Tento týden jsem si ale v jedné takové čekárně všimla pána, který to dokázal velmi dobře. Prostě seděl, nehýbal se a čekal. Pohled upřený do prázdna kamsi před sebe. Nevím, proč mě to tak upoutalo. Trošku jsem mu záviděla. Myslím, že si během té doby narozdíl ode mě trošku odpočinul. Možná se mu hlavou honily tisíce myšlenek. Ale spíš to vypadalo, že v tu chvílí nemyslí vůbec na nic.

Myslím, že by mi prospělo čas od času jen tak někde sedět, koukat a na nic nemyslet. Vy to dokážete?

Móda (příliš) přizpůsobená ročním obdobím

Motýlek potřebuje nové (větší) pyžámko. Ta současná už mu začínají být krátká.

Vím přesně, co chci: dvoudílné bavlněné pyžamo s hezkým motivem (bagr, traktor, auto, hasiči anebo pejsci, ptáčci apod.), s dlouhým rukávem a dlouhou nohavicí.

Včera jsem navštívila 5 obchodů s dětským oblečením. V žádném (!) nemají pyžamo s dlouhým rukávem. Na mé estetické nároky se ani nedostalo, zarazilo se to na délce rukávů a nohavic. Několik prodavaček mi vysvětlilo, že teď mají pouze letní kolekci, tedy pyžama ve formě šortek  a trička s krátkým rukávem. Dlouhé rukávy se vyprodaly v lednu ve slevách.

Tedy v měsíci březnu, kdy v noci venku mrzne a přes den je sedm stupňů, má moje dítě spát v šortkách a tričku s krátkým rukávem. Prostě proto, že už je z hlediska módy letní sezóna.

Už jsem na podobný problém narazila v minulosti. To když jsem se v srpnu snažila Motýlkovi sehnat nějaké lehké letní boty. V obchodech už byly jen pohorky a sněhule.

Jindy jsem si zase chtěla pro sebe uprostřed zimy koupit žabky (do bazénu)…

Platí to totiž i pro oblečení pro dospělé. Sehnat v létě teplý svetr je nemožné. Je jedno, že v Lucembursku může celé léto propršet a teplota se pohybovat jen lehce nad deseti stupni.

U dětí je to ale složitější, protože se těžko nakupuje dlouho dopředu. Já si teď opravdu ještě netroufnu koupit Motýlkovi sandále. Nevím, jak rychle mu do léta vyroste noha. A netuším, jak teplé bude jaro. Možná je bude potřebovat zase až v tom srpnu, kdy už ale v obchodech sandále nebudou.

Tohle mě hrozně štve!

Mateřství mě začíná opravdu bavit

V poslední době mám dojem, že nám to s Motýlkem skvěle klape. Báječně si rozumíme. Sem tam samozřejmě dojde k nějakému nedorozumění (třeba když prší, já chci domů a on za žádnou cenu nechce opustit místo, odkud zpoza plotu už dvacet minut obdivuje bagry a jeřáby), ale i takové chvilky zvládáme čím dál lépe a většinou se rychle dohodneme. Celkově mi přije, že nacházíme jakousi rovnováhu a že se konečně má pozornost nemusí soustředit jen na něj. Tedy i nadále se mu během těch pár odpoledních hodin, když skončím v práci a vyzvednu si ho z jeslí, snažím plně věnovat. Ale už u toho zvládnu i bez stresu uvařit večeři… nebo si trochu odpočinout.

Tak třeba dneska: naše „hra“ spočívala v tom, že jsem ležela na posteli (!) a Motýlek si na mém nočním stolku stavěl vlak z Lega. Když potřeboval s něčím pomoct, řekl si. Když mu chyběl nějaký dílek, řekl mi „Počkej“ a svou zuřivou gestikulací mi dal najevo, že se nemám ani pohnout. Odběhl si do pokojíčku pro kostičku, kterou potřeboval, a vesele stavěl dál. Já si u toho chvílemi dokonce i četla! To bylo před pár měsíci nepředstavitelné. Pak na mě naházel všechny svoje plyšáky a všem nám poručil, že máme spát.

No vážně – nebyla to nádherná hra?