Zpátky „doma“

Blog si skoro celý srpen užíval prázdniny. A já mezitím objela kus Evropy a pak se zase vrátila „domů“.

Když člověk žije v zahraničí, pojem „doma“ se někdy těžko vyslovuje. Jedu domů, když jedu na prázdniny do Čech? Nebo když se vracím do Lucemburska?

Ale pěkně popořádku.

Naše letošní prázdiny nebyly nijak zvlášť exotické. Moře a pláž jsme si užili v červnu na Mallorce a mě s klukama ještě jedna plážová dovolená čeká, zatímco Motýl už bude v pracovním zápřahu. Srpen jsme vyplnili pobytem u Motýlových rodičů v Alsasku, potom týden v Rakousku a nakonec týden v mém rodišti.

Do Rakouského Fissu jsme jeli na doporučení mých rodičů, kteří údolí tvořené vesničkami Serfaus-Fiss-Ladis navštívili před pár lety a byli u vytržení ze všech atrakcí a aktivit pro děti, které tam zpestřují horské túry a pobyt celkově. Musím uznat, že měli pravdu: pro děti to tam bylo opravdu skvěle zařízené. V podstatě každý výlet se dal naplánovat se zastávkami na nějakém hřišti, vodním labyrintu, jezírku s atrakcemi apod. Bohužel spousta z nich byla teď v letní sezóně založená právě na vodních hrátkách a nám onen týden zrovna moc nepřálo počasí. První dva dny bylo krásně, pak se ale počasí zkazilo a my museli vytáhnout fleecové mikiny a nepromokavé bundy. Na ráchání ve vodě to zkrátka moc nebylo.

Naštěstí jsme byli ubytovaní v krásném hotelu, který pro pobyt s dětmi můžu také vřele doporučit: Baby- & Kinderhotel Laurentius. Akorát předem upozorňuju, že se člověk musí trochu praštit přes kapsu.  Vzhledem k tomu, že jsme cestovali se čtyřmi dětmi ve věku 9 měsíců, 3 roky, 11 a 13 let, chtěli jsme si alespoň ten pobyt v Rakousku co nejvíc usnadnit. Tedy hlavně já. Nechtěla jsem ztrácet čas nakupováním potravin, vařením obědů a večeří, mytím nádobí atd. A je pravda, že pobyt v tomto hotelu byl neuvěřitelně pohodlný. V prostorném apartmá se 2 oddělenými ložnicemi na nás čekala dětská postýlka, ohřívač lahví/příkrmů, přebalovací pult s dětskou kosmetikou a ubrousky Hipp, hrací deka pro miminka… V druhém pokoji byla palanda + ještě jedna nízká postel, takže Motýlek mohl spát se svými sestrami v pokoji a my s Kocourkem zvlášť. Měli jsme zaplacenou plnou penzi, a v hotelové restauraci byly k dispozici i příkrmy a přesnídávky pro miminka, mléčné kaše (vše opět od mé oblíbené značky Hipp) a vždy také zelenina vařená v páře a nakrájená na malé kousky. Pro větší děti byl k dispozici bufet, kde si mohly vybrat více či méně zdravá jída. Nabídka většinou obsahovala dětské jistoty (těstoviny, hranolky, párečky apod.), ale i zdravější pokrmy – Motýlek dal jednou dokonce sám od sebe přednost lososu s rýží a zeleninou. Rodiče se v poledne mohli stravovat spolu s dětmi a večer pro ně bylo připravené menu s několika variantami, ze kterých bylo možné si vybrat předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Každý večer jsem si opravdu pochutnala, vše bylo velmi chutné a krásně naaranžované. Skvělá byla také obsluha – mimochodem v hotelové restauraci pracuje hned několik Čechů a Slováků. Všichni byli velice trpěliví, usměvaví a schovívaví ke všem dětským rozmarům. Několikrát mě napadlo, že pracovat v takovém hotelu musí být velmi náročné. Stačilo věnovat pohled té spoušti, kterou po sobě několikrát denně zanechal Kocourek. Ten momentálně s velkou chutí objevuje všechny druhy potravin. Ty typicky miminkovské ho vůbec nezajímají, ale velice zdatně se dokáže vypořádat s kousky pečiva či s nakrájenou zeleninou. Sice má zatím jen dva zuby (a momentálně další čtyři na cestě), ale to mu ve žvýkání vůbec nebrání. Pamatuju si, že Motýlek míval se zpracováním kousků potíže ještě pár měsíců po 1. narozeninách. Kocourek je ale zatím daleko zdatnější jedlík.

Náš program většinou vypadal následovně: ráno snídaně, ze které Motýlek a holky většinou na chvilku zmizeli v prostorné a skvěle vybavené herně o patro níž (chodili tam i po večeři, což nám umožnilo najíst se relativně v klidu), pak vyrazil Motýl na kolo a já s dětmi se buď potloukala po nějakých hřištích nebo jsme vyrazili na nějakou procházku. Po obědě jsme pak vyráželi na delší výlet v kompletní sestavě – obvykle někam lanovkou a od ní pak pěšky dolů. Lanovek a turistických tras je tam opravdu spousta. Před večeří jsme téměř každý den stihli strávit ještě alespoň hodinku v hotelovém bazénu s velikánským toboganem a dětskými brouzdališti. A jednou jsem si dokonce dopřála půlhodinovou masáž zad!

Byla jsem příjemně překvapená, co všechno Motýlek ve třech letech dokáže ujít. Záměrně jsem trvala na tom, abychom s sebou vezli náš velký kočárek, protože v případě nouze je možné na něm svézt oba kluky. Nakonec jsme této možnosti ale moc nevyužívali. Částečně kvůli terénu – přece jen v Alpách vedou cesty často z kopce nebo do kopce a v obou případech byla nadměrná zátěž znát. Takže prostě ťapat musel. Ale nesl to celkem statečně. Ke konci pobytu ode mně dostal nové (nepromokavé) boty. Byl na ně neuvěřitelně pyšný. Druhý den je u snídaně ukázal skoro celému personálu🙂 A hlavně pak venku prohlašoval: „Mám nové boty, ve kterých se mi krásně ťape.“

Také udělal opravdu velké pokroky v plavání. Na tobogan jsem se ho ze začátku bála pouštět samotného a jezdila jsem raději s ním, ale samozřejmě když jsem byla na té masáži, tatínek ho samotného pustil a od té doby jezdil sám. Vůbec se nebál chodit do hlubokého bazénu, kde nestačil, a konečně se přestal dožadovat naší opory a přidržování. Prostě plave sám (s rukávky). A užívá si to.

Z Rakouska jsme se přesunuli ke mně „domů“ do Krkonoš. Hotelový servis jsme vyměnili za příjemný apartmán, který jsme si museli pronajmout proto, že se všemi dětmi se k mým rodičům do bytu už prostě nevejdeme. S rodiči jsme se ale viděli každý den. Setkala jsem se i s dalšími členy rodiny a stihla jsem i dvě kamarádky. Dle mého očekávání byl ale ten týden pro mě dost náročný a několikrát jsem byla na pokraji zhroucení. Trochu mě obtěžovalo být jakýmsi středobodem veškerého dění. Motýl a holky očekávali, že jim každý den najdu nějaký tursticky atraktivní program. Rodiče (hlavně moje mamka) si chtěli užít své dva vnoučky. Sestra z námi přijela z Prahy, bratr se za námi taky několikrát zastavil. A já si moc přála všem se dostatečně věnovat, se všemi si „všechno“ říct, ale musela jsem se soustředit taky na svoje dvě děti a na běžný provoz, a taky jsem musela neustále všechno překládat. Běžně se stávalo, že na mě mluvili dva (i více) lidi zároveň. Všimla jsem si, že francouzská část mé rodiny (tedy Motýl a holky) vůbec nevnímají, že na mě někdo další mluví česky. Tím, že česky nerozumí, jako by to vůbec neslyšeli. Bylo to pro mě tedy hodně vyčerpávající. Přidaly se k tomu ještě nějaké další starosti způsobené nečekanou smutnou událostí. Mrzí mě, že jsem se nestihla vidět s víc přáteli a že i s těmi dvěma kamarádkami jsem strávila dost málo času. Takže vzkaz pro všechny, kteří ani netušili, že jsem byla v ČR: omlouvám se, že jsem se neozvala, ale… prostě to nešlo. Snad zase někdy příště. Opravdu doufám, že až kluci povyrostou, budou ty dlouhé tratě v autě zvládat lépe. Pak se třeba odhodlám s nimi někdy přijet sama a odpadne mi ta péče o turisty🙂

No ale myslím, že nakonec jsme toho zvládli docela dost: pouť v Jilemnici, výjezd lanovkou na Žalý a pěší sestup zpět do Vrchlabí, Motýl s holkama si půjčili koloběžky a sjeli na nich ze Špindlerovy boudy do Špindlu, podnikli jsme výlet na Medvědín a přes Mísečky zase dolů do Špindlu, a kamarádka nám zorganizovala vyjížďku na koních. A moc jsme si užili také výlet do zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem mimochodem objevila i Kocourkův třetí zub. Největší úspěch mělo safari, které jsme si projeli vlastním autem. Škoda že Motýlek zrovna vyčerpáním usnul.

Cesta zpátky do Luxu byla dlouhá. Kocourek zatím není fanoušek jízdy autem a dával  nám to pěkně sežrat. A po těch třech týdnech plných zážitků a emocí jsem najednou pocítila obrovskou úlevu, když jsme přejeli lucemburské hranice. S troškou nostalgie si pomalu připouštím, že se asi víc cítím doma tady…

A někdy příště vám možná napíšu, proč.

 

Jak jsme nebyli štědří

Včera jsme si s Motýlem a s kluky udělali výlet do Metz, francouzského města vzdáleného asi 70 km od Luxu. Dříve jsme tam jezdili celkem často – procházka a bloumání po obchodech. S dětmi už tam tak často nejezdíme z logistických důvodů. Naposledy jsem tam byla tak před rokem, možná před dvěma – už si přesně nevzpomínám.

IMG_5497Včera jsme si prošli dvě nákupní ulice, zastavili se v parku s fontánou, aby se Kocourek trochu protáhnul a nestrávil celé odpoledne v kočárku, nakoupili v knihkupectví zásobu knížek T’choupi pro Motýlka – mimochodem ideální knížky pro jeho věkovou skupinu, krátké příběhy, na každé stránce velký výstižný obrázek a trocha textu, takže dítě, které ještě neumí číst, si má co prohlížet, zatímco čte rodič. Mrzí mě, že jsem zatím nenašla nic podobného v češtině.

Procházku jsme zakončili zmrzlinou, kterou jsme si šli sníst na lavičku u překrásné katedrály. Idylka. Když jsme snědli zmrzlinu, využila jsem naší pauzy k nakrmení Kocourka. Měla jsem ho na klíně a dávala mu ovocnou přesnídávku, zatímco Motýl četl Motýlkovi jednu z nakoupených knížek. Najednou k nám přistoupil mladý muž oblečený v tričku a šortkách. Jako žebrák nevypadal, ale požádal nás o peníze. Motýl nejdřív jen zavrtěl hlavou, ale protože mladík neodcházel, řekl mu, že s sebou nemáme hotovost. On ale svůj požadavek zopakoval s upřesněním, že si chce koupit sendvič. Motýl znovu odpověděl, že nemáme peníze, a aby mu dal najevo, že už se s ním dál bavit nechce, dodal „merci“. Mladíka to rozzlobilo a začal mu nadávat. Motýl mu řekl: „Už jsem vám řekl, že nemáme peníze. Čtu tady svému synovi pohádku, nechte nás na pokoji.“ Mladík mu pohrozil, že mu „jednou rozbije hubu“ a odešel.

Strašně mě to vytočilo. Mísila se ve mně bezmoc, strach a pocit ublížení z jeho slovního napadení. Chápu, že je v těžké životní situaci. Ale to mu nedává právo nám vyhrožovat, navíc před dětmi! Motýlek se tvářil, že nic neslyšel, ale já vím, jak silně všechno vnímá a jak o všem přemýšlí. Co si z takové situace odnese do života? Že až bude velký, bude chodit do práce a vydělávat peníze, a když ho o ně pak kdokoli požádá, je povinný mu je dát, jinak hrozí, že mu dotyčný „rozbije hubu“?

Poté, co se mladík vzdálil, jsem se začala rozhlížet, zda se v okolí náhodou nevyskytuje nějaký policista. Kdybych bývala nějakého uviděla, asi bych si k němu šla poprvé v životě stěžovat a požádat ho o zjednání pořádku. Takovéhle jednání – a navíc před dětmi – mi prostě připadá nepřijatelné. A samozřejmě jsem se neubránila i dalším černým myšlenkám; se vším, co se v poslední době děje, se z každého pobudy v mých očích stává psychopat či terorista.

Jsem úplně paranoidní nebo tak přemýšlíte taky? Co byste na mém místě dělali vy? Dáváte žebrákům peníze „na sendvič“?

Skrz růžové brýle

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou si tu svou mateřskou začínám opravdu užívat. Paradoxně v době, kdy by mi měla oficiálně končit (lucemburská rodičovská) a já bych měla Kocourka strčit do jeslí. Což stále nemám v úmyslu🙂 Ale uteklo to tedy.

Ale k tomu užívání. Včera mi došlo, že s Motýlkem doma řešíme čím dál míň vyhrocených konfliktů. Méně křičím, jsem víc v klidu a Motýlek taky roste a zraje. Najednou nám domlouvání zase začíná fungovat. Snad máme to nejhorší období za sebou. Aspoň do puberty! 

A i s Kocourkem je to snadnější od té doby, co leze. Snáz se zabaví, i když zase musím dávat větší pozor. Neustále ho nacházím na hraně nějakého schůdku (jednou tedy i pod ním), kterých doma máme několik, s hlavou u nebezpečného rohu nebo s něčím nepřijatelným v ruce mířící do pusy. 

Kdyby mě v noci tak často nebudil, už bych skoro jásala. 

Minulý týden jsem byla poprvé od jeho narození v kině, i když film byl hrozný, jak jsem psala, ale pro mě to byl svátek. Dnes se chystám na večeři s kamarádkou a kromě nerušeného pokecu s ní se těším i na to, že se v klidu najím oběma rukama a dojdu si sama na toaletu :-) 

Tyhle malé radosti doplňuje i pěkné počasí (však bylo na čase), možnost být s dětmi venku a ráchání v bazénku na naší minizahradě. I když tam Kocourek dostal své první žihadlo od včely. 

Zkrátka se teď koukám na svět přes růžové brýle a doufám, že si je dlouho nebudu muset sundat. 

High-Rise

V kině jsem nebyla téměř dva roky. Teď ale konečně nastala doba, kdy mi to zase připadá proveditelné. Takže když mi moje kamarádky nabídly, abych s nimi šla do kina, zajásala jsem. A bylo mi úplně jedno, na co půjdeme.

Vlastně úplně jedno mi to nebylo. Jedna z kamarádek poslala výběr filmů, z nichž jeden byl historický, což mě nelákalo, a druhý začínal ve špatný čas. Potřebovala jsem totiž, abych stihla nakojit a uložit Kocourka a pak se včas vrátit na první noční kojení.

Touto selekcí jsem tedy já (bohužel) vybrala film High-Rise. Popisek mi nepřipadal nějak extrémně lákavý, ale přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé. Děj se měl odehrávat v 70. letech a mělo se jednat o osudy obyvatel jednoho moderního mrakodrapu. V nižších patrech měli bydlet „chudší“ lidé, ve vyšších smetánka, a všichni se měli setkávat na četných večírcích. Problematika byla jasná.

high-rise

Potíž byla v tom, že moje kamarádky šly do kina v podstatě ze stejného důvodu jako já: víc se nám líbila možnost vyrazit si za zábavou a bylo nám vlastně celkem jedno, na jaký film půjdeme.

A tak jsme skoro dvě hodiny zíraly na příběh, který neměl hlavu a patu. Děj nedokážu popsat. Nepochopila jsem to a nelíbilo se mi to. Absolutně nechápu, proč někdo takové filmy točí a co tím tvůrci chtěli vyjádřit. Bylo to stejně iracionální jako sny, které se nám zdají v noci. V tomhle případě spíš noční můra.

Byla jsem celkem vděčná, když se mě kamarádka sedící po mé pravici zhruba dvacet minut před koncem zeptala, zda bude trapné, když ze sálu odejde. Velmi ráda jsem ji doprovodila. Bylo mi jasné, že o žádný „konec“ nepřijdu, protože bych ho stejně nepochopila. Počkaly jsme na ostatní kamarádky v tou dobou už opuštěné vinárně v budově kina. Přišlo mi pak velmi vtipné zeptat se těch ostatních (vytrvalých), jak to dopadlo🙂

Už jste někdy odešli z kina před koncem filmu? 

Já ano. U prvního dílu Pána prstenů. Vím, že film i jeho knižní předloha mají své skalní fanoušky. Věřím, že pro spoustu lidí má tento příběh své kouzlo. Ale není to můj šálek kávy. Nebavil mě ani film, ani můj pokus číst Tolkiena. Z kina jsem tehdy odešla asi 15 minut před koncem. Už nějakou dobu jsem nervózně pokukovala na hodinky. Chtělo se mi na záchod a hlavně mě to nebavilo. Měla jsem spočítané, že film by měl každou chvilku skončit, ale děj se ke konci vůbec neschyloval. A pak mi to došlo. Byl to teprve první díl ze tří! V tu chvíli jsem odešla, pevně rozhodnutá, že na další dva díly určitě nepůjdu. Nakonec jsem šla, abych udělala radost svému tehdejšímu příteli. Druhý díl jsem prospala a ten třetí nějak přežila.

Nedokoukat film mi připadá značně jednodušší než nedočíst knihu. Ostatně v nedokoukání filmů jsme s Motýlem mistři – aspoň tedy doma před televizí. Oba usínáme před koncem (on asi ještě častěji než já).

Jak jsem sebrala odvahu

Ani nevím, jestli bych o téhle knížce měla psát.

jak_jsem_sebrala_odvahu

Autorku Barboru Šťastnou asi netřeba představovat: pochybuju, že je mezi čtenáři a čtenářkami mého blogu někdo, kdo nezná její Šťastný blog. A pokud tu někdo takový je, vřele mu Šťastný blog doporučuju. Lze tam načerpat mnoho radosti a pozitivní energie.

Knížka Jak jsem sebrala odvahu se nese v podobném duchu. Měla jsem ji rozečtenou už dlouho – mezitím jsem dokonce stihla přečíst i jiné knížky. Ne proto, že by mě tahle knížka nebavila. Naopak. Báječně se mi teď hodila, neboť se četba dá prakticky kdykoli přerušit a poté se snadno naváže, maximálně se člověk o pár odstavců vrátí a hned se zase začte.

Většina textů mi byla povědomých – patrně proto, že Barbora Šťastná čerpala ze svého blogu, který čtu velmi poctivě a pravidelně. Ale vůbec mi to nevadilo a myslím si, že tohle je ten typ knížek, které člověk může číst i několikrát a pokaždé ho budou bavit. Jsou to takové příběhy ze života (autorky, ale nejspíš se v tom najde kdokoli), jejichž společným tématem je odvaha. Alias jak někdy potřebujeme složitě sbírat odvahu i v na první pohled zcela banálních situacích.

A já jsem zrovna dnes taky sebrala odvahu… a vyplnila přihlášku do kurzu lucemburštiny pro začátečníky. A to i přesto, že jsem už dvěma kurzy pro začátečníky prošla. Začínám (znovu) v říjnu… Tak mi držte palce, abych se tentokrát propracovala do kurzu pro pokročilé.