Snadnější druhé děti

S druhým dítětem je všechno snadnější. Tedy všechno, co se toho druhého dítěte týká. Celková domácí situace je samozřejmě složitější, když jsou děti dvě místo jednoho.

Jak se ale dalo očekávat, s druhým dítětem už člověk spoustu věcí neřeší. Uvědomila jsem si to, když jsem si psala s kamarádkou, která své druhé dítě čeká každým dnem. Psala mi, že se svým prvním miminkem se trápila každou prkotinou, že všechno hrozně řešila, a asi se obává, že i s druhým miminkem bude neustále ve stresu. Tak jsem ji ujistila, že spoustu věcí, které u prvního miminka řešila, už u druhého řešit nebude.

Co už například neřeším já?

  1. Spánek
    Kocourek usíná snadno a rychle. Je to obrovský rozdíl oproti Motýlkovi, který měl s usínáním vždycky potíže. Sice dost brzy prospal celou noc (což u Kocourka zatím asi nehrozí), ale uložit ho do postýlky byl večer vždycky problém. Pravděpodobně si za něj můžu sama. S Kocourkem jsem totiž k uspávání od samého začátku přistupovala jinak. Nejspíš jsme oba ihned pochopili, že s ním se prostě nebudu moct každý večer tak „mazat“. Takže jsme dost rychle najeli na systém nakojit – položit do postýlky – dudlík – plyšák „doudou“ – kolotoč nad postýlkou. A potom… spí. Maximálně mu ten kolotoč musím pustit víckrát, ale většinou usne předtím, než dohraje poprvé. Neuvěřitelné. A zázrak je i to, že jsem toho nedocílila tím, že bych ho musela někdy nechávat vyřvat. On mi naopak ze začátku párkrát brečel v náručí únavou a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, že mi tím říká, že ho mám položit do postýlky, protože chce spát. Možná jsem tak měla postupovat i s Motýlkem. Místo toho jsem ho dlouhé hodiny střídavě kojila a chovala v náručí. Jen tak ho položit do postýlky mě tehdy jaksi nenapadlo. Moje mysl byla zamlžená informacemi o tom, jak moc je pro miminko důležitý fyzický kontakt s matkou. (Tím nechci říct, že miminka fyzický kontakt nepotřebují!)
  2. Příkrmy
    Motýlkovi jsem všechny příkrmy poctivě vyráběla. Nepamatuju si, že bych mu někdy dala „skleničku“. Pro Kocourka se snažím připravovat zeleninové příkrmy také domácí, ale v šuplíku mám zásobu skleniček pro dny, kdy prostě nestíhám. A ovocný příkrm jsem mu zatím nevyrobila ani jeden. Přitom povařit a rozmixovat jablko není nic těžkého. Zabere to pár minut. Ale zrovna těchto pár minut už prostě teď nemám.
  3. Motorický vývoj
    Motýlka jsem neustále porovnávala s jednou moudrou knihou, abych věděla, co má kdy umět a jakým tempem by se měl vyvíjet. Pečlivě jsem s ním nové dovednosti nacvičovala. Kocourek se musí rozvíjet sám na zemi na dece, zatímco já jednou rukou vařím oběd a druhou přendavám prádlo z pračky do sušičky. Ve chvilkách mé nepozornosti se o jeho motorický vývoj stará i Motýlek: občas se po chvilkové absenci nestačím divit, v jaké poloze Kocourka najdu. „Motýlku, tys ho otočil na bříško?“ ptám se vyděšeně. „Jo, já to taky umím!“ hlásí mi pyšně.
  4. Oblečení
    Motýlek reprezentoval, když jsme „někam“ šli – tzn. nakoupit, za kolegy do práce, na sraz s kamarádkou apod. Samozřejmě jsem dbala na to, aby jeho oblečení bylo nejen pěkné, ale i pohodlné. Ale musel ho mít sladěné a hlavně „neteplákové“. U Kocourka točím stále dokola ty samé tepláky a je mi to jedno. A když se při obědě lehce znečistí, neběžím ho hned převléknout. I tak nám koš na prádlo neustále přetéká.
  5. Zdravotní stav
    Jakákoli zvýšená teplota, leckdy i pouhé Motýlkovo kýchnutí, ve mně vyvolávaly záchvěvy paniky. Když se mi poprvé Kocourek zdál podezřele horký, raději jsem mu teplotu neměřila. To nic není, říkala jsem si. To se mi určitě jenom zdá. No, nezdálo. Ale změřila jsem mu ji teprve poté, co i Motýl shledal, že Kocourek nějak moc topí. A sama jsem byla překvapená, s jakým vnitřním klidem jsem mu zavedla jeho první čípek:-)

Motýlkovy hlášky: práce šlechtí

Dnes jsem Motýlkovi vysvětlovala, že až vyroste, bude si muset vybrat nějaké povolání a chodit do práce. „Jako táta,“ vysvětluji. „Táta pracuje v novinách. Je ředitel.“

Po krátkém zamyšlení mi oznamuje, že bude popelářem. 

„A proč?“ ptám se stejným tónem, jakým na mě v poslední době touto otázkou čím dál častěji útočí on. 

„Protože práce šlechtí!“ odvětí mi s úsměvem (ten můj králíček…) Ano, je to jasné: koukání na televizi musíme omezit.

Jinak jeho volbu víceméně schvaluji. Popeláři prý v Lucembursku patří spolu s řidiči autobusů a s pošťáky k nejlépe placeným povoláním. Musím si tuto informaci někde ověřit (ale na to mám ještě pár let čas).

Hledání Marťana

marek_hermanNěkolikrát jsem zaslechla o knížce Marka Hermana Najděte si svého Marťana. Nakonec jsem se odhodlala a koupila jsem si ji v elektronické podobě a postupně, hlavně během večerního uspávání Kocourka, ji přečetla. Začínala jsem s trochu smíšenými pocity, protože podle toho, co jsem slyšela, měl být Marek Herman jakýmsi opakem Nevýchovy a dalších partnerských přístupů k dětem. Jsem ráda, že jsem se do četby přece jen pustila a udělala si vlastní názor. Ve spoustě bodů se totiž nakonec Marek Herman například s tou Nevýchovou shoduje. Pouze klade trošku větší důraz na to, že dítě potřebuje znát hranice, které má určit rodič. Doslova tvrdí, že:

„Budu se svým dítětem kamarád“ je jeden z nejstarších mýtů výchovy. Kamarád se svým dítětem nemůžete být, protože dobrá maminka (a tou rozhodně být můžete) v určitých okamžicích musí umět rozhodnout a přikázat. A dítě musí poslechnout.

Zároveň ale zdůrazňuje, jak důležité je komunikovat s dětmi vlídně a jak moc děti potřebují láskyplnou péči obsahující něhu, doteky a pohlazení. Podle Marka Hermana se do šesti let věku dítěte utváří až 85 procent osobnosti, a zdravá a bezpečná vazba mezi mámou a dítětem je k tomu zásadní.

Knížka není celá věnovaná výchově a dětem. Je to taková psychologie člověka v kostce, velká část je věnovaná mezilidské komunikaci. Jenže dětství a rodinné vztahy jsou pro psychický vývoj jednoznačně velmi důležité, takže o dětech se nakonec v knize mluví přece jen hodně:-)

Ne se vším souhlasím a o některých pasážích zatím nevím, co si mám myslet.

Zaujalo mě například tvrzení, že

Cílem dítěte je získat pozornost. Po dobrém nebo po zlém.

Nejspolehlivějším mechanismem, jak si získat pozornost rodičů, je samozřejmě onemocnět.

O onemocnění jako projevu nedostatku pozornosti mluví Marek Herman ve své knížce hned na několika místech:

Tím opravdu základním zdrojem pocitu bezpečí a lásky je důvěrný vztah. S trochou nadsázky a matematicky řečeno je jednotkou důvěrného vztahu  jedno pohlazení. A definice pohlazení zní: je to jakýkoli akt upřímného uznání. To znamená pohlazení po vlasech, úsměv, vlídný dotek, objetí, poděkování, upřímné uznání. Každý z nás potřebuje alespoň jedno pohlazení denně – jinak je nám smutno a těžko. Dlouhodobý nedostatek pohlazení může vést, a také zpravidla vede, až k fyzickému onemocnění.

Dospělí ovšem hledají sycenou pozornost v jemnějších a symbolických formách – potřebují být chváleni za to, co udělali, opečováváni, oceňováni – souhrnně bychom řekli uznání. 

Podle Marka Hermana může být například i onemocnění rakovinou projev toho, že dotyčný člověk touží na sebe přitáhnout pozornost. Anebo jsou lidé, kteří mají prostě smůlu – opakovaně ztrácejí klíče nebo doklady, bourají auta apod. I to prý může být jen způsob, jak kompenzovat nedostatek pozornosti či uznání.

Přijde mi to jako zajímavá teorie, která by mohla vysvětlovat, proč je například jedna z Motýlových dcer neustále nemocná či zraněná. Střevní chřipky, bronchitidy, vyvrknuté kotníky, pohmožděná kolena, přiskřípnuté prsty, skřípnuté nervy, zablokovaná záda… Jedna „bolístka“ střídá druhou, až nad tím zůstává rozum stát (je jí 13 let). Mně osobně už několikrát přišlo, že se v tom trošku vyžívá – že se jí prostě líbí, když se jí lidé ptají, co se jí stalo, proč má berle / obvaz / léky… Ale přisuzovat například rakovinu tomu, že na sebe někdo chce, byť podvědomě, přitáhnout pozornost, to už mi připadá trochu přehnané.

Také se mi moc nelíbila pasáž, kde Marek Herman analyzuje pohádku O Popelce. Každý sebemenší detail v pohádce podle něj nese skrytý symbol, z nichž některé mi přišly opět trochu přehnané. A korunu tomu nasadil teorií o tzv. kastrační úzkosti, která následovala hned po analýze Popelky:

V určitém věku si malý chlapec všimne, že holčičky nemají pindíka, a když přemýšlí proč, napadne ho jediné vysvětlení: že asi musely udělat něco hrozného, a proto je někdo tímto způsobem potrestal. A následně začnou mít strach, aby jim to neudělali taky. K podobnému závěru dojdou i holčičky – nevědí proč, ale nemají pindíka a chlapečkům ho závidí a přitom je napadne, že musely udělat něco hrozného a že je takto potrestali.

Teda mě jako malou holčičku nikdy nenapadlo, že je to za trest, že nemám pindíka, a ani jsem ho klukům nikdy nezáviděla:-)

Trochu jsem čtenářsky odflákla kapitolu o komunikaci ve třídě věnovanou spíš pedagogům.

Ale jinak se mi knížka moc líbila a udělala jsem si velkou spoustu výpisků. Původně jsem vám je sem chtěla překopírovat, ale nakonec jsem se rozhodla to neudělat, protože mi to přišlo nefér vůči autorovi. Radši si jeho knížku kupte, určitě nebudete litovat.

 

Motýlkovy hlášky: zubař

Už nějakou dobu připravuju Motýlka na zítřejší návštěvu zubaře. Minule (poprvé) vůbec neotevřel pusu, což je prý normální a zubař s tím počítal. Ovšem tentokrát už jdeme na opravdickou kontrolu, a tak se snažím Motýlka co nejlépe připravit na to, jak to bude probíhat.

Dnes mi to v koupelně při čištění zoubků sám zopakoval:

„Pan zubař… bude mít velký světlo, aby zoubky viděl. Já otevřu pusu a on se koukne. A když tam bude kaz, tak ho vyvrtá… vrtulí!“

Tak nám držte palce, ať tam žádný kaz není.

:-)

Neříkat mužům NE

Před časem mě pobavila moje rozprava s jednou kamarádkou. Svěřila se mi se svým rozhodnutím odstavit svého chlapečka – je mu rok a kousek. Její partner prý ale nesouhlasí. Myslí si, že by ho ještě nějakou dobu měla kojit. Je to jejich druhé dítě, ta kamarádka už se vrátila do práce (jak je to v našich končinách zvykem), noční kojení ji vysiluje.

„Víš na co jsem ale přišla?“ řekla mi kamarádka. „Že o některých věcech je s muži lepší nediskutovat. Naučila jsem se raději zamyšleným tónem říct ‚Možná máš pravdu’… a pak si to udělat po svém.“

Kdybych se i já naučila některé naše debaty s Motýlem uzavřít touto na první pohled uspokojující větou, jistě bych předešla mnoha zbytečným rozepřím. Ostatně i babička mojí maminky prý rozdávala rady jako: „Musíš dát muži pocit, že rozhoduje, i když rozhoduješ ty.“

Co vy, milé čtenářky? Umíte své muže takto snadno obalamutit? A vy, milí čtenáři, poznáte, kdy jste obalamucováni?  (Je to správný tvar slova obalamutit?)