6:40

První školní ráno je za námi. 

Budík jsem měla na 6:40. Hrůza. Ale aspoň se to zdálo dostačující. A to jsme se dnes výjimečně do školky vypravovali všichni čtyři. Bylo potřeba tam být v 8:05… Nutno říct, že Motýlek se velmi těšil, a tudíž krásně spolupracoval. Hned vstal, běžel se obléknout a nejradši by hned vyrazil. Kéž by mu ta motivace vydržela. Jenom snídani moc nedal, ale to mě nepřekvapilo. On prostě ráno potřebuje víc času – ideálně aspoň hodinu, než do sebe něco dostane. 

Musím počítat s tím, že ne vždycky bude tak dobře spolupracovat. Ale zase nebudu muset chystat i Kocourka. S Motýlem jsme dohodnutí, že buď odveze Motýlka do školky ráno on cestou do práce, nebo ho tam zavezu já, ale on ještě počká doma s Kocourkem. V poledne a odpoledne pak budu pro Motýlka chodit s Kocourkem pěšky. Autem jen za opravdu ošklivého počasí (takže asi častěji než bych chtěla…). 

Ve školce se to obešlo bez slziček, i když ranní nadšení se trochu vytratilo. Motýlek byl zaražený, nemluvný, pozorující… Ale to je u něj normální. Náš odchod nesl statečně. 

Dnes tedy zahájil lucemburskou  povinnou školní docházku. Ve čtyřech letech. Paní učitelka se zdá přísná, ale jemu trocha disciplíny neuškodí. Snad si sednou… Uvidíme.

Kolik času ráno potřebujete vy? V kolik vstáváte a v kolik odcházíte z domu?

Advertisements

Čas je vrah

Tahle knížka mi zabrala víc času. Le temps est assassin od Michela Bussi je detektivní román trochu méně čtivý než ty, které jsem v poslední době četla. Každá druhá kapitola je zápisek z deníku 15leté Clotilde, která každé léto jezdí s rodiči a s bratrem na prázdniny na Korsiku, pořád na stejné místo, do stejného kempu. Poslední zápisek je zaznamenán chvíli před tragickou autonehodou, ze které Clotilde vyvázne jako jediná živá. Ostatní kapitoly se odehrávají o 27 let později. Clotilde se na Korsiku vrací se svým manželem a patnáctiletou dcerou. Po pár dnech obdrží dopis, který jí vyrazí dech: je přesvědčená, že ho mohla napsat jedině její matka, kterou ale viděla zemřít. Následují další podezřelé události a děj zajímavě graduje. I rozuzlení je překvapivé.

Ty deníkové zápisky mě moc nebavily, ale byly pro děj zásadní. Zbytek se mi četl velmi dobře a konec byl tak napínavý, že jsem se v každé volné chvilce chodila schovávat do ložnice, abych už se konečně dozvěděla, jak to všechno bylo 🙂

Navíc se autorovi podařilo zachytit typickou korsickou atmosféru, všechny ty vůně, zvuky, dechberoucí výhledy… Dostala jsem obrovskou chuť se tam zase vrátit. Krásné prázdninové čtení.

Enregistrer

Prázdninové shrnutí – Lipno, Norimberk, Alsasko

I na Lipně se nám velmi líbilo. Byli jsme tam s mou kamarádkou z dětství, jejím manželem a jejich dvěma kluky, kteří jsou podobně staří jako ti naši. Krásná příroda, pěkné koupání, čisté pláže, sportovní vyžití… Pro rodiny s dětmi ideální destinace.

Zklamalo nás pouze naše ubytování. Samozřejmě jsem nečekala stejný luxus jako v našem rakouském hotelu o týden dřív. Pronajali jsme si domek se zahrádkou, která byla mimochodem velmi příjemná, bylo na ní dokonce pro děti i pískoviště a klouzačka a malý bazén. Měli jsme k dispozici také ohniště a gril – zkrátka venku jsme si užívali moc pěkné chvíle. Ale uvnitř bylo poznat, že ačkoli je domek celkem nový, je „šitý horkou jehlou“, spousta věcí nedomyšlených, porouchaných a nefunkčních. A celkově byl dům velmi špatně vybavený – obzvlášť v kuchyni nám toho hodně chybělo. A nemyslím si, že bychom byli nějak extrémně nároční. Asi bych to všechno překousla trochu snáz, kdyby cena za týdenní pronájem byla malinko nižší. Jenže ona byla srovnatelná s cenami v Rakousku či v Německu, zatímco kvalita ubytování srovnatelná nebyla.

Příjemně nás ale překvapila obec Frymburk, kde se náš domek nacházel. Má moc roztomilé centrum s velkým výběrem restaurací, s malými obchůdky a supermarketem.

Náš první větší výlet byla Stezka korunami stromů, ke které jsme vyjeli lanovkou – tedy maminky a děti, zatímco tatínci šli pěšky a zabralo jim to téměř stejnou dobu, protože lanovka jede neskutečně pomalu :-). Samotná Stezka je originální zážitek a nahoře je krásný výhled. O pár dní později jsme ale navštívili také hrad Vítkův kámen, odkud je pohled na Lipno ještě hezčí. Jeden den jsme podnikli výlet do lesa (hlavním cílem měl být skalní útvar Čertova stěna), ukázalo se ale, že pro Kocourka byl výstup ještě poněkud náročný. Nedokázal udržet tempo s ostatními a nosítko jsme ten den zapoměli vzít. Tak jsem se s ním vrátila zpátky dolů, kde jsme spolu počkali na zbytek výpravy. Ale i tak byla doba strávená v lese velmi osvěžující. Užili jsme si i koupání v Lipně, párkrát jsme jeli lodí, půjčili jsme si šlapadlo a kamarádka s sebou měla nafukovací paddle boat, který si vyzkoušel i Motýl. Na mě se už bohužel nedostalo, ke konci pobytu se nám zkazilo počasí. V ten nejdeštivější den jsme podnikli výlet do Českého Krumlova, ale trochu jsme podcenili situaci. Zastihla nás tam celá série bouřek. Tolik vody jsem z nebe asi ještě nikdy padat neviděla – a takovou dobu! Moc jsme toho tudíž neviděli – jen náměstí a přilehlé uličky, zámek (ale uvnitř jsme nebyli) a pak jsme se utíkali schovat do restaurace. Já a Motýl už jsme spolu v České Krumlově byli, naše děti ho budou muset navštívit někdy znovu.

Zpáteční cestu do Luxu jsem chtěla rozdělit, abychom nemuseli jet těch skoro 800 km v kuse. Norimberk leží zhruba v půli cesty a kousek od něj se nachází Playmobil Funpark. Vzhledem k tomu, že všechny naše děti mají Playmobil moc rádi, přišlo mi to jako ideální závěr dovolené. Bohužel ne pro Kocourka, který byl očividně nervózní z neustálých přesunů a nových postýlek. A ani ten Playmobil Funpark pro něj ještě moc nebyl… Motýlek a holky si ho ale užili.

Našli jsme si moc pěkný hotel v centru města, abychom si ho hned po příjezdu mohli aspoň trošku prohlédnout. Bohužel Motýlkovi v autě občas bývá špatně a cesta z Lipna byla dost klikatá, takže já se oné první prohlídky Norimberka neúčastnila, a místo toho zamířila do veřejné prádelny. Následující den jsme strávili v tom Playmobil Funparku. Zastihlo nás tam pár přeháněk, ale byl to takový drobný déšť a střídalo ho sluníčko, takže všechno vždycky dost rychle uschlo. V případě, že by tam někdo měl horší počasí, je tam dost i krytých atrakcí. Určitě se tam ještě někdy zastavíme – máme to při cestě a vstupné není drahé, takže třeba i na kratší pauzu to stojí za to. Večer jsme se pak znovu vrátili do centra, tentokrát i já 🙂 a výborně jsme se navečeřeli v jedné mexické restauraci. Byl to náš poslední společný večer a skvěle jsme si ho užili.

Ovšem druhý den ta zbývající cesta domů byla opravdu tragická. Motýlkovi a jedné z Motýlových dcer bylo velmi zle a Motýlovi se pak večer po příjezdu také udělalo špatně. Nevíme, jestli se jednalo o nějakou rychlou chorobu, jestli to bylo z jídla (z té mexické restaurace…) nebo třeba z vody v hotelovém bazénu… no, naštěstí je to rychle přešlo. Mně, Kocourkovi a mladší Motýlově dceři nic nebylo.

Pár dní jsme zůstali doma a Motýl se pustil do velkého úklidu a prací kolem domu. Posekal v zahradě trávu a ostříhal živý plot, vyčistil všechny naše terasy a karcherem umyl venkovní schodiště. A hlavně pak uklidil garáž, což byl v poslední době důvod našeho hašteření 🙂

Pak jsme se ještě vydali do Alsaska k Motýlovým rodičům, kde jsme vesměs hlavně jedli, odpočívali a podnikli pár menších výletů.

Teď už Motýl zase chodí do práce a konec léta je cítit ve vzduchu. Já jsem v podstatě šťastný člověk, neboť ke konci každého ročního období už se začínám těšit na to následující. Obzvlášť letos mi pomyšlení na podzim vůbec nevadí, a je to jednoznačně proto, že si ještě užívám tu svou prodlouženou mateřskou. Kdybych se i já musela teď vrátit do pracovního procesu, zřejmě bych konec prázdnin nesla daleko hůř.

Pro nás navíc prázdniny ještě zcela nekončí. Mě a kluky ještě jedna malá dovolená čeká. Bez Motýla, ale s babičkou 🙂 Teprve pak nám zase začne školka a ten běžný kolotoč.

This slideshow requires JavaScript.

Prázdninové shrnutí – Rakousko

Léto je ještě v plném proudu, ale konec prázdnin už je cítit ve vzduchu. Nás se to naštěstí ještě přímo netýká, protože lucemburská školka začíná až v půlce září, ale musela jsem dnes litovat svého muže, který po čtyřech týdnech dovolené poprvé zamířil do práce…

Co jsme tedy během léta podnikali? Byla toho spousta, proto jsem se rozhodla to rozdělit do více částí. A mě a kluky ještě čeká týden s babičkou u moře – jupí!

První týden našich velkých prázdnin jsme strávili v rakouském Zell am See. Pro mě to byl asi nejpohodovější týden, protože jsme bydleli v moc pěkném hotelu koncipovaném pro rodiny s dětmi. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli děti celkem čtyři (naše dva kluky a Motýlovy holky), nám to přišlo vhod.  V podobném hotelu jsme byli už loni. Dokud jsem neměla děti, netušila jsem, že takové hotely vůbec existují, a stejně by mě do takového zařízení nikdo nedostal. Ovšem jako vyčerpanou matku mě už takové drobnosti jako několik hracích koutků v hotelové restauraci, prostorná herna, krásné venkovní hřiště či možnost zapůjčit si na pokoj různé sady Lega nebo Playmobil dokážou opravdu nadchnout 🙂 Také jsme dost času strávili v hotelovém bazénu a po jednom marném pokusu se nám dokonce u jezera podařilo najít malou hotelovou pláž, na které bylo kromě travnaté plochy s lehátky opět hřiště (s pískovištěm a s pumpami a cestičkami na vodu, což oba moji kluci milují) a šlapadla ve tvaru aut k zapůjčení.

Podnikli jsme několik moc pěkných výletů. Ze sousedního Kaprunu jsme vyjeli několika lanovkami na Kitzsteinhorn (3029 m n.m.), kde bylo 8 stupňů a troška sněhu (dost na vydatné koulovaní). Bylo to příjemné osvěžení, protože onen týden byl velmi horký i v Alpách a dole v Zell am See se teploty pohybovaly stále kolem třicítky.

Další den jsme jinou lanovkou vyjeli na Schmittenhöhe, odkud jsme se vydali vyhlídkovou trasou na Sonnkogel. Na té trase byly pro děti rozmístěné indicie – zvířátka s písmenky, která si děti zapisovaly do sešitku, který dostaly na horní stanici lanovky. V restauraci Sonnkogel pak vyplněný sešitek vyměnily za dárek. Čtyřletého Motýlka a jeho dvanáctiletou sestru díky tomu tenhle výlet velmi bavil. Motýlek skoro celou cestu běžel, a když našel písmenko, utíkal zase zpátky k nám, aby nám to řekl. Takže si dal celou tu trasu skoro dvakrát 🙂 Ze Sonnkogel jsme navzdory bouřkovým mrakům vyrazili ještě pěšky dál dolů. Zmokli jsme jen trošičku. Poslední část cesty zpátky do Zell am See jsme sjeli sedačkovou lanovkou. Kocourek to celé absolvoval v hotelem zapůjčeném sportovním kočárku Thule, který mi přišel naprosto úžasný!

Motýl jezdil každý den tak na dvě až tři hodiny na kolo, většinou dopoledne, což znamelo, že já jsem musela během té doby zabavit všechny děti sama. Jednou jsme se přihlásili na hotelem organizovaný výlet – hledání pirátského pokladu. Jeli jsme k němu lanovkou CityXpress a odtud všichni společně došli k jezírku Plettsaukopf, kde je pro děti opět malé hřiště a pro rodiče nádherný výhled na okolní hory. Jiný den jsem s dětmi vyrazila do Wild & Erlebnisspark Ferleiten, který se nachází asi 20km od Zell am See. Je to taková horská zoo a k tomu pár zajímavých atrakcí jako v zábavním parku. V parku jsme strávili celkem asi 2 hodiny a potom se tam dobře naobědvali.

Poslední den jsme podnikli výlet z horní stanice lanovky CityXpress. Je tam pro děti opět připravená trasa nazvaná Schmidolins Feuertaufe. Tenhle výlet ale považuji za nejslabší část našeho pobytu, protože se hodí spíš pro větší, sportovně zdatnější děti. S Kocourkem to bylo dost náročné (a pro něj nezáživné), a i pro Motýlka byla většina atrakcí ještě trochu příliš velká výzva. Navíc jsou všechna stanoviště rozmístěná v prudkém kopci, pořád jsem se bála, že mi Kocourek někam spadne.

Jinak se nám ale v Zell am See moc líbilo a s radostí bychom tam bývali strávili i pár dní navíc. Měli jsme velké štěstí na počasí. Až na pár bouřek jsme si mohli užívat hory i koupání v jezeře.

Z Zell am See jsme se přesunuli na Lipno, ale o tom vám napíšu zase někdy jindy.

This slideshow requires JavaScript.

Muži mají vypnuto

O prázdninách jsme strávili jeden týden s mou výbornou kamarádkou, se kterou se známe od dětství, s jejím manželem a jejich dvěma syny. 

Během toho společného týdne jsme si občas jedna druhé postěžovaly, že ti naši muži mají občas prostě „vypnuto“. Když jim něco říkáme nebo po nich něco žádáme, stává se, že nás buď nevnímají vůbec nebo z naší informace či žádosti zachytí jen polovinu. 

Takhle třeba uprostřed noci prý moje kamarádka požádala manžela, aby jejich ročnímu synkovi připravil láhev mléka, a pokud začne křičet, ať mu ho rovnou dá. Ona si potřebovala odskočit na záchod. Když se vrátila do ložnice, našla manžela s plačícím synkem na klíně a s lahvičkou mléka v ruce. „Proč mu to mlíko nedáš?“ zeptala se ho. „Říkala jsi, že na tebe mám počkat,“ odpověděl jí muž. 
Tahle situace mi přijde typická. V komunikaci mezi mužem a ženou se některé informace často kamsi vytratí. 
A dnes ráno v našem hotelu v Norimberku jsem byla svědkem podobné scénky. Francouzská rodinka: táta, máma, dva kluci. Máma přichází s mladším synkem do herničky vedle jídelny, kde se podává snídaně. Táta v herničce už nějakou dobu hraje stolní fotbálek se starším synem a ještě dvěma italskými dětmi. Je vidět, že je velmi soustředěný na hru. Příchod manželky ovšem postřehne. „Mám jít nahoru zatím připravit věci?“ ptá se žena. Muž kýve a odpovídá (tedy reaguje!): „Jo jo, běž.“ Žena nechává mladšího syna v herničce (čehož si všímám pouze já) a odchází. Chlapeček chvilku zevluje, začíná si hrát, ale často se chytá přes kalhoty za pindíka, z čehož soudím, že asi brzo bude chtít čůrat. Za chvilku vidím, že někam odchází. Sám. Tatínek nereaguje. Nechci se míchat do cizích věcí, ale nedá mi to. Rozhodnu se vyrušit tatínka ze hry. Chvilku mu trvá, než si uvědomí, že mluvím na něj. „Promiňte, ale myslím, že váš malý syn někam odešel.“ Zmateně vzhlédne od fotbálku a říká: „Jo, odešel s mou ženou.“ Teď jsem zmatená i já: „Myslím, že vaše žena odešla už před chvílí…“ Nakonec muž přece jen pustí tyče, kterými ovládal své malé fotbalisty, a odkráčí hledat syna. Vrátí se s ním zpátky, několikrát mi poděkuje a vypadá to, že nechápe, kde se tam to jeho dítě vzalo a kde má manželku. 
Prostě vypnuto 🙂