Jaké dárky mi nekupovat

V poslední době se roztrhl pytel s wishlisty, tedy seznamy přání, v různých podobách. Je možné si například vytvořit na internetu seznam dárků, které by člověk rád dostal, a doufat, že ho blízcí lidé nějakou náhodou objeví, třeba před Vánoci nebo před narozeninami. Blogerky si často sepisují seznamy přání na blogu. I já jsem tu možná už nějaký uveřejnila – ani už si to nepamatuju. Jeden si vedu v telefonu – to abych věděla, co odpovědět, když se mě manžel nebo příbuzní před Vánoci nebo narozeninami ptají, co bych potřebovala. Aktuálně na něm mám jen dvě položky: lívanečník a laminovačku.

Myslím ale, že stejně praktické by bylo sepsat seznam věcí, které člověk dostávat nechce, aby se tak vyhnul nechtěným dárkům. Přemýšlela jsem o tom svém a rozhodla jsem se ho uveřejnit i přesto, že se to možná neobejde bez následků, protože pokud si ho přečtou někteří moji přátelé, kteří mi už něco z uvedených položek darovali, budou mě nejspíš považovat za nevděčnou nebo si naopak začnou vyčítat, že mě správně neodhadli. Tomu bych se ráda vyhnula. Raději mě považujte za nevděčnou. Nikdo nemohl tušit, že nerada dostávám:

table-de-chevet-en-livres-10624779skvwk_20411. knihy – raději si je vybírám sama. Na nočním stolku se mi kupí hromada titulů, z nichž většinu jsem dostala darem a vůbec se mi do nich nechce. Takže se tam na ně práší, zatímco si v knihkupectví kupuju jiné, na které stejně nemám čas. Knihy, které si kupuju, vesměs splňují velmi přesná kritéria: jedná se o beletrii (literatura faktu ne), příběhy zasazené do přítomnosti (historické romány ne), pokud možno reálné (sci-fi ne), nejlépe od evropských nebo amerických autorů (Afrika, Asie nebo Jižní Amerika ne). Případně to proložím nějakou knížkou o výchově, ale v tom případě je ještě důležitější, abych si ji mohla vybrat sama.

tresor_in_love2. parfémy – první přivonění  obvykle bývá příjemné, ale málokterý parfém na sobě snesu dlouhodobě. Ty nejhorší jsem dostala bohužel od Motýla. A velmi mě to mrzí. Zřejmě mi je vybral proto, že mu ty vůně byly příjemné, a já bych mu moc chtěla vonět! Jenže mně z nich často bolela hlava nebo jsem měla dojem, že prostě… páchnu. Třeba grepfruitová vůně od Hermès. Teprve loni na Valentýna se mu podařilo najít parfém, který mi doopravdy sednul: Trésor In Love od Lancôme. Jiný už nechci.

tulips_330x3703. řezané květiny – prostě proto, že je s nimi taková práce. Musí se jim denně měnit voda, jinak stonky zahnívají a smrdí. A ačkoli se to může zdát divné, pro mě je to prostě práce navíc. Další úkol, na který musím myslet. Další úkol, na který si obvykle vzpomenu v 11 večer, kdy už padám únavou a jít měnit vodu ve váze už se mi opravdu nechce. Nejhorší jsou takové ty pukéty složené z mnoha druhů květin – ty zasmrádnou nejrychleji, a navíc jak postupně vadnou, je z nich hrozný nepořádek. Radost mi způsobí snad jen kytice tulipánů nebo třeba jedna osamocená růže.

orchidee4. květiny v květináči – ty jsem dostávala ráda, ale teď už jich mám prostě moc. A stejně jako měnit vodu ve váze, i pravidelné zalévání je pro mě někdy nadlidský výkon. Zvlášť v tom počtu květináčů, který teď mám doma. Některým květinám se momentálně příliš dobře nedaří a já  mám trochu tendenci je v tom postupném umírání podporovat… (botanická euthanasie)

pralines-large5. pralinky – na čokoládu moc nejsem a na pralinkách mě štve, že nikdy nevím, co je uvnitř. Tedy někdy je k nim přiložený „návod“, ale zdaleka ne vždy. Takže si vezmu jednu pralinku, která je úžasná, takže mám chuť na další, která už nikdy není tak dobrá jako ta první. Zanechává to ve mně pocit zklamání až zrady.

A jaké dárky neradi dostáváte vy?

 

 

V zoo

Návštěva mojí mamky u nás byla vhodnou příležitostí vzít Motýlka poprvé do zoo. Zvířátka má rád, spoustu už jich zná z knížek, takže jsem tušila, že to pro něj bude pěkný zážitek. Rozhodli jsme se vyjet hned ráno, protože tou dobou jsou prý zvířata ještě aspoň mírně akční. Tedy ráno… vyjeli jsme něco málo po deváté, zoo je od nás hodinu cesty (ve Francii) a v takovou hezkou slunečnou jarní neděli jsme nebyli jediní, komu návštěva zoo přišla jako dobrý nápad. Dlouho jsme hledali místo na parkovišti, pak z něj cupitali ke vchodu a čekali frontu na vstupenky. Pak se ale naštěstí davy lidí někam rozprchly a v zoo bylo příjemně.

Motýlek byl nejdřív trochu zařezaný. Byl to pro něj nový zážitek a zřejmě nevěděl, co se od něj očekává. Občas vykouzlil jemný úsměv při pohledu na nějakou kočkovitou šelmu nebo na nějakého exotického ptáka. Ptáčci, ti ho prostě nepřestávají fascinovat. Když jsem u nějakého výběhu chtěla pokračovat k jinému, řekla jsem mu: „Tak se půjdeme podívat na nějaká jiná zvířátka?“ A on mi vždycky odpověděl: „Ptáčky?“ Taky se mi zdá, že největší radost měl z obyčejných vran a vrabčáků, kvůli kterým bychom do zoo jezdit nemuseli.

V poledne jsme si dali oběd v samoobslužné restauraci s výhledem na žirafy, zebry a pštrosy (ptáčci). Přišlo mi trochu škoda, že v nabídce nebylo žádné jídlo bez hranolek. Nakonec jsem pro mě a mamku zvolila těstovinový salát a pro Motýlka objednala „párek bez hranolků“ (hodlala jsem přikoupit housku a udělat mu z toho hot dog). Jenže pán za pultem mi odpověděl, že to bez hranolků dostat nemůžu, že jsou prostě v ceně a basta. Samozřejmě hranolky byly to první, po čem Motýlek sáhnul, pak snědl i trochu toho párku a ochutnal i můj těstovinový salát. Pro jednou se svět nezboří, doma hranolky neděláme, do Mekáče ho taky nevodíme, tak to snad není taková katastrofa, když ve dvou letech hranolky ochutná v zoo. Jen mi přijde zvrácená ta logika, že v zoo, kam chodí převážně rodiny s dětmi, neexistuje žádná jiná alternativa. Chápu, že je to možná nejsnažší na přípravu a že se tím dětem nejlépe zavděčí, ale myslím, že mít v záloze ještě třeba vařené brambory nebo těstoviny se šunkou a strouhaným sýrem by nemusel být takový problém.

Hranolky ovšem v Motýlkovi spustily nečekanou vlnu energie. Z restaurace se rozběhnul a pak běhal od výběhu k výběhu, nakrmil tři osly a chtěl nakrmit i pelikány, jenže ti nechtěli. Návštěvu jsme zakončili zábavným představením se cvičenými papoušky, po kterém už na Motýlkovi byla jasně znát únava, a tak jsme si to namířilli zpátky k autu. Zdaleka jsme tedy neviděli celou zoo, ale myslím, že na první návštěvu to bohatě stačilo.

Dnes ráno mě velmi potěšilo, že když jsem Motýlkovi včerejší návštěvu zoo připomněla, svou zkratkovitou řečí mi pověděl, že tam byl slon, že se zrovna koupal a že pak dostal banán. Tedy včerejší zážitek si zapamatoval a začíná být schopný svoje vzpomínky popsat. Prostě zase vyrostl, no :-)

Pozice H

Bylo období, kdy Motýlek spával celou noc. Ve svojí postýlce! Někdy třeba od 8 večer do půl desáté ráno. To zhruba někdy mezi 3 a 7 měsíci.

Bylo období, kdy jsem nebyla schopná ho uložit do postýlky. Ukládat musel Motýl.

Bylo období, kdy se každou noc budil ve 2 ráno.

Bylo období, kdy se každou noc budil ve 4 ráno.

Bylo období, kdy se každou noc budil v 11, ve 2 a ve 4 ráno.

Bylo období, kdy jsem ho každou noc za šíleného řevu musela převlíkat, protože měl pročůranou plínku i pyžámko.

Bylo období, kdy ke klidnému usnutí i spánku potřeboval moji ruku. To bylo dlouhé období, během kterého jsem vážně uvažovala, že si tu ruku uříznu.

Bylo období, které stále trvá, kdy se každou noc stěhuje do naší postele. Bylo období, kdy jsme se tak v pohodě všichni tři vyspali.

Teď máme období spánku v pozici H. Víte, co tím myslím?

Jaképak bude období příští zimu? Pozice E? M? Na to už nám žádná normální (samozřejmě manželská) postel stačit nemůže!

J2BRj

Jaké to bude doma se dvěma dětmi

U Alinky na blogu jsem dneska objevila krásný článek! Díky za něj!! Přesně tohle jsem si teď potřebovala přečíst! Neboť jsem si doma vyjednala taky takovou „českou mateřskou“, tedy zůstat s druhým dítětem minimálně tři roky doma. K tomu jsem Motýlka od srpna odhlásila z jeslí (ale po zralé úvaze ho tam z různých níže popsaných důvodů hodlám od září přihlásit zpátky na dvě dopoledne v týdnu) a zmítám se mezi rozporuplnými pocity. Jaké to bude, být doma se dvěma malými dětmi? Připravuju se na to, že začátky budou náročné. Navíc bude podzim, pak zima, bude hnusně, nebude se dát chodit ven… Jak proboha Motýlka doma zabavím, zvlášť jestli se druhé dítě bude chtít kojit taky vždycky tak dlouho, jako chtěl on?! Ale vím, jak rychle tohle období zase uteče a těším se na to, až oba trošku povyrostou a budeme dělat stany z peřin a horolézt po skalách v zoo.

Na konec mateřské zatím nemyslím. Netuším, co pak budu dělat, jen vím, že cesta zpátky do mé současné práce už nepovede. Už těch návratů bylo prostě moc. A abych řekla pravdu, aniž bych chtěla vypadat jako nemakačenko, vůbec si neumím představit, že bych pak měla pracovat na plný úvazek. I když už budou děti chodit do školy, nechci se z práce domů vracet v sedm večer a jen jim v rychlosti klohnit něco k jídlu, stresovat je s domácími úkoly, na které není čas, zahánět je do koupelny a do postele. Nechci pro ně před školu posílat někoho cizího, chci tam na ně čekat já a pak se s nimi cestou domů zastavit třeba na hřišti. Nechci je nechat do sedmi trčet v družině. Chci si s nimi povídat a něco s nimi za těch pár hodin odpoledne ještě zažít. A těmi zážitky může být i občasný společný nákup potravin nebo jiné všední záležitosti. Důležité je být spolu a komunikovat (jinak navíc hrozí, že se pořádně nenaučí česky, když bych neměla čas na ně česky mluvit).

Ještě k těm jesličkám: přece jen se trochu bojím, že budu na konci těhotenství vysílená a nemobilní. S Motýlkem jsem ostatně strávila začátek 8. měsíce v nemocnici a pak doma v poloze ležmo. Vědomí, že budu mít dvě dopoledne týdně „pro sebe“, mi určitě pomůže. Jinak se bojím, že by toho na mě bylo moc a nakonec bych na Motýlka byla ještě nevrlá. Po porodu budu mít zase dvě dopoledne v týdnu jenom na miminko, což mi určitě taky prospěje. A taky si říkám, že když už je Motýlek teď v jesličkách tak zvyklý, je škoda ho z nich vytrhnout úplně. Má tam kamarády, se kterými si, myslím, velmi rád hraje. Hlavně jména Valentina a Bob slyšíme doma velmi často :-) A od září by pak měl nastoupit do lucemburské školní „přípravky“, tak bude možná lepší, když do té doby v dětském kolektivu zůstane aspoň částečně.

No, obavy se u mě pořád mísí s radostí. Čekají mě velké změny. Nikdy bych si nepomyslela, že dobrovolně přijmu roli ženy v domácnosti. Ale s dětmi se život obrátí naruby a člověk najednou dochází k závěrům, které by nikdy předtím nečekal. Věřím, že ty tři roky, které hodlám strávit výhradně s dětmi, budou těmi nejbohatšími a nejsmysluplnějšími roky mého života.

Zanedbaný blog

Tenhle měsíc svůj blog zanedbávám ještě víc než obvykle.

Zhruba měsíc a půl (v kuse) mi bylo dost zle, a to od rána do večera (v kuse) a někdy i v noci. Nejsem sice blinkací budoucí maminka (ani u Motýlka jsem nebyla), ale žaludek na vodě a podivná chuť v puse mě vyčerpávala celou tu dobu a bylo těžké normálně fungovat. Kromě toho mě přemáhala únava – párkrát se mi stalo, že se mi odpoledne cestou z práce za volantem skoro zavíraly oči a musela jsem si doma pak aspoň na 20 minut lehnout, než jsem s černým svědomím a zpožděním vyrazila pro Motýlka do jeslí. Večer jsem se většinou cítila opravdu na pokraji fyzických sil a měla velmi špatnou náladu z toho, jak blbě mi je.

Teď jsem ve 13. týdnu a už deset dní se cítím mnohem lépe. Ještě to není úplně ono, ale je to na dobré cestě. Tak snad se mi zase brzy vrátí inspirace ke psaní.