5 let

Můj blog už má zase narozeniny. Mám pocit, že o čtvrtém výročí jsem psala včera…

Je to tedy už 5 let, co – více či méně pravidelně – píšu. Moc děkuju vám, čtenářům a čtenářkám – více či méně pravidelným. Bez vás bych v sobě dostatek disciplíny na tak dlouho asi nenašla a už dávno bych blog zrušila.

Dárek jsem si nadělila vskutku povedený, ale o tom vám napíšu někdy příště. Teď nemám moc času.

Blogu jsem k pátým narozeninám pořídila nový outfit. Snad se vám líbí.

Tak si dnes za mě snězte kus dortu a vypijte sklenku vína, zkrátka si dejte něco dobrého, co máte rádi. Bude mi ctí být dnes vaší záminkou k oslavě ;-)

5svicek

 

Volný večer

Vůbec mi nevadí být občas sama doma. Ostatně od té doby, co máme Motýlka, nejsem sama doma už skoro nikdy. Ale nevadilo mi to ani dřív, když jsem ještě Motýlka neměla. Dokonce mi ani nevadilo sama bydlet. A naopak mi teď občas samota trochu chybí… Ale v žádném případě se nechci rouhat!

Dnes odjíždí Motýl do zítra na služebku a já mám tudíž na dnešní večer spoustu plánů, které se vzájemně moc neslučují:

  • uložit Motýlka včas do postele (tj. nejpozději v osm);
  • uvařit si svou oblíbenou omáčku na těstoviny (Motýl ji má taky rád, ale on večer těstoviny většinou jíst nechce);
  • dlouho se opečovávat v koupelně;
  • číst si v posteli;
  • jít brzo spát.

Je mi jasné, že poslední bod bude nejtěžší splnit. A taky jsem si vědomá toho, jak křehké ty moje celkem obyčejné plány jsou. Ve skutečnosti má průběh mého „volného“ večera ve svých rukou Motýlek. Snad ze mě nevycítí, jak moc se na ten „čas pro sebe“ těším.

 

Jak Motýlek s maminkou pekli bábovku

V neděli večer jsme s Motýlkem upekli bábovku.

Tušila jsem, že ho to bude bavit. Myslím, že pravidelně peče v jesličkách. Doma na mně často škemrá mísu a metlu, pak zuřivě míchá, ochutnává a se zdviženým prstem a vážným pohledem mi říká „Attention, c’est chaud“, tedy „Pozor, je to horké!“

Velmi zručně a soustředěně odměřil všechny suroviny, které jsem mu nanosila na stolek, který jsem mu v kuchyni rezervovala původně na kreslení. Mouku a cukr přesypal lžící nejdřív do hrnku a z něj pak do připravené mísy. Pak jsme spolu ještě odměřili olej a mléko, já přidala dvě vajíčka. V nestřežené chvíli do části těsta vysypal téměř celou krabici kakaa, naštěstí se mi aspoň část podařilo zachránit a vsypat zpátky do krabice. Vše potom řádně promíchal. Míchal mnohem déle, než bylo potřeba. Kitchen Aid jsem tentokrát vůbec nemusela do procesu zapojit. Pak jsme vše přelili do vymazané bábovkové formy a… mnou očekávaný „kouzelný“ moment, který známe z televizních reklam, kdy maminka s děckem opatrně strčí bábovku do trouby a s úsměvem do ní potom zasněně hledí, byl poznamenán Motýlkovou hysterickou scénou. Nenechal si vysvětlit, že už je to hotové. Býval by chtěl míchat a přesypávat ingredience ještě dlouhé hodiny…

S ukončováním činností máme potíže všeobecně. Snažím se ho upozorňovat předem, že něco bude končit, že tu pohádku už vypneme, že budeme muset jít ven nebo naopak domů, že je čas jít se koupat a pak spát, že ten vysavač už uklidíme (i když jsem byla ráda, že po svém pekařském výkonu ještě tak důkladně vyluxoval!). Snažím se ho nechat dokončit, co právě dělá. Dát mu čas. Přesto se to velmi často neobejde bez křiku a pláče, což mě dost mrzí.

Třeba se vyčůrá do nočníku a pak si běží umýt ruce (do bidetu…). Tam se ale zarazí klidně na deset minut, po kterých ho tedy násilím přemístím do sprchy. Tam ho hysterie rychle přejde, ale nový problém nastane, když ho po několika upozorněních vypínám vodu a chci ho osušit. A takových situací se během dne naskytne spousta.

Každopádně bábovka se velmi povedla. Od pondělí ji spolu snídáme a myslím, že nám vydrží až do pátku. A o víkendu určitě upečeme zase něco jiného.

Skřítek

Ztrácejí se nám doma hračky.

Začalo to pastelkami. Krásné, skoro nové, pěkně tlusťoučké, aby se Motýlkovi dobře držely. Z jejich zmizení jsem nejdřív obvinila holky, protože naposledy jsem je viděla v jejich pokojíku, když jsme je měli na víkend. Pokoj jsem celý prohledala několikrát, stejně jako celý byt. Ptala jsem se holek, jestli pastelky omylem neodvezly, ale tvrdí, že ne.

Od té doby zmizelo několik věcí, většinou hraček. Některé se pak zase objevily. Jeden dílek barevné skládací věže jsem našla schovaný za odpadkovým košem a pojala jsem tehdy podezření, že Motýlek některé věci potají vyhazuje. Vyhodil i ty pastelky?

Teď se nám ale ztratilo auto, které navíc máme jen půjčené. Jedna kamarádka nás pozvala na návštěvu a Motýlek tam byl nadšený ze sbírky aut kamarádčiných tří dětí. Obzvlášť červený hasičský jeep se mu moc líbil. Tak moc, že mu dcera mé kamarádky při našem odchodu řekla, že si ho smí půjčit domů. Přišlo mi to její gesto moc roztomilé. Slíbila jsem, že auto vrátíme.

Jenže zmizelo. Pamatuju si, jak ho Motýlek jednou večer držel v ruce, když jsem ho naháněla, aby se šel koupat. Aby se mu lépe stoupalo do schodů, nabídla jsem mu, že mu auto vezmu. Vynesla jsem ho nahoru a… co se stalo pak, to si nedokážu vybavit. Mohla jsem ho někde položit, nebo jsem ho odnesla do pokojíčku, kde jsme později s Motýlkem uklízeli hračky: auta do šuplíku, Lego do krabic. Pokojíček už jsem od té doby prohledala několikrát. Mnohokrát jsem vysypala Lego z obou velkých beden, plazila se po zemi a koukala pod nábytek, prolezla jsem i naši ložnici, koupelnu a nakonec i spodní patro, i když nevím, kde jak by se tam to auto zpátky dostalo. Nahlédla jsem do odpadkových košů v kuchyni i v koupelně. Znovu prohledala pokoj holek. Po autě se slehla zem.

Jediné rozumné (ehm) vysvětlení: máme doma skřítka. Máte někdo se skřítky zkušenosti? Jak ho mám přemluvit, aby auto vrátil?

Nachlazení

Když mají Francouzi rýmu a kašel, říkají, že mají rinofaryngitidu.

Když mi to kolegyně řekla poprvé, vyděsila jsem se, co je to za komplikovanou diagnózu. To slovo ve mně budí respekt. Navíc když k tomu ta kolegyně přidá utrápený pohled a pronáší to vážným, až tragickým tónem.

Když jsem si to zadala do Wikipedie, objevila jsem hlavní příznaky: rýma, kašel, někdy zvýšená teplota. A když si pak člověk klikne na zobrazení oné stránky v češtině, skočí to na stránku zvanou „Nachlazení“.

Teď už vím, že až bud příště nastydlá, taky musím říkat, že mám rinofaryngitidu.