Období temna

Prožívám období temna.

Motýlek je od minulé středy nemocný. První nemoc za tuhle zimu, což mi přijde oproti předešlým rokům jako docela dobré skóre. Zato je tato nemoc nějaká delší. Teplota ho nechce opustit, takže jsme uvěznění doma. Venku je stejně tak příšerné počasí, že by psa nevyhnal, natož matku s nemocným dítětem a tříměsíčním miminkem. Včera jsme tu dokonce měli kvůli vichřici vyhlášenou „alerte orange“. A v bytě je potřeba skoro celý den svítit, jaká je tma.

Doma už nás to nebaví. Hlavně Motýlka. Nebaví ho hrát si s auty, stavět lego, ani nalepovat nálepky. Dokonce ani televize už ho na dlouho nezabaví! Když miminko spí, snažím se s ním hrát, věnovat se mu. Ale každá činnost ho do pěti minut omrzí. A když se mu nevěnuju, záměrně škodí: rozhazuje věci kolem sebe (doslova co mu přijde pod ruku), já chvíli odolávám, ale nakonec to nevydržím a skončí to křikem a brekem.

POTŘEBUJEME VEN!!!

 

Zoufalý boj o uklizený byt

Jako matka dvou malých chlapců už jsem se asi dávno měla smířit s tím, že náš byt už nikdy nebude vypadat tak, jak bych si přála. Ale nejde mi to.

Motýlek v poslední době hodně zklukovatěl. Má opravdu hodně energie. Od chvíle, kdy vyleze z  postele, běhá, skáče a… křičí a celkově je ho všude plno. Když nekřičí, vyluzuje jiné zvuky, které nelze ignorovat. Nebo aspoň s něčím nebo do něčeho tříská.

Jako milující matka si každé ráno dávám předsevzetí, že ho v jeho projevech dnes nebudu omezovat. A taky že ho nechám rozhazovat hračky (a jiné věci) a NEBUDU je během dne uklízet, neboť tato činnost postrádá veškerý smysl. Kladu si za cíl vydržet do večera a pak věnovat patnáct (dvacet? třicet?) minut smysluplnému úklidu, který pak vydrží až do rána (tedy během doby, kdy spíme a nikdo ten pořádek nevidí).

Jenže já to prostě nedokážu. Když bordel v bytě přesáhne mou míru snesitelnosti, neudržím se… a začnu uklízet. Anebo – což je ještě horší – nutím uklízet Motýlka. Ten si už nejspíš ve svém věku klepe na čelo, proč ta jeho matka tak vyšiluje. V záchvatu pořádkumilovnosti naházím(e) duplo zpátky do krabic, hračky do skříněk, auta do šuplíku, zbytek do Ikea stanu … a když je hotovo, Motýlek chce pustit televizi (což je logické, když už si nemá s čím hrát). Když odmítnu, bordel je do pěti minut zpátky.

Přiznám se, že už jsem v poslední době několikrát zauvažovala, zda bych neměla vyhledat odbornou pomoc. Myslím to vážně. Jsem neuvěřitelně nervózní, když se kolem mě jen tak povalují různé věci. Neustále cítím nutkání vracet je tam, kam patří. Upatlané okno mi tolik nevadí, ale věci, které nejsou „uklizené“, mě velice iritují.

Trpěla jsem už v době, kdy jsem žádné děti neměla. Můj manžel je totiž chaotik. Zásadně nevrací věci na svoje místo. Jeho věci vlastně žádné svoje místo nemají. A ty moje se často jeho vinou ocitnou někde úplně jinde. Ještě víc mě pak rozčiluje, když něco hledá. Nebo když mě pak nutí, abych hledala s ním! Jaká ztráta času! Kdyby dával věci tam, kam patří, hned by věděl, kde jsou.

V poslední době se ale má závislost na pořádku zhoršuje. Asi mi už začalo z té mé nové role ženy v domácnosti hrabat. Dalo se to čekat, ale tak brzy?

A proč o tomhle píšu zrovna dnes?

Pozvala jsem jednoho Motýlkova kamaráda z jeslí a jeho maminku k nám domů, aby si kluci trochu pohráli, zatímco si maminky vypijí kávu a trošku poklábosí. Vždyť právě tak má přece správná mateřská dovolená vypadat, ne? Cha! Ani nevím, o čem jsme vlastně mluvily. Spíš jsme jen vyděšeně zíraly a občas vykřikly nějaké to: „Pozor! Nebouchej s tím! Vrať to! Opatrně!“ Kluci se neuvěřitelně rozjeli. Zůstala po nich spoušť, jakou jsem nikdy neviděla. Samozřejmě jsem se hned po jejich odchodu pustila do uklízení. Jenže… Motýlek odmítal spolupracovat a Kocourek, kterého jsem kvůli úklidu vyndala ze šátku, začal brečet. A já byla zoufalá. Nesnáším dětský pláč. A miminkovský ještě víc. Ale ten binec kolem byl taky nesnesitelný.

Pustila jsem se tedy do bleskového úklidu, během kterého jsem si odskakovala houpat miminko v jeho křesílku. A myslela jsem přitom na jednu svou kamarádku, která čas od času pořádá u sebe doma takové dýchánky, na které svolá pár maminek i s dětmi. Děti si hrají s hračkami jejích dětí, které jsou tu dobu ve školce/škole, a maminky se snaží si jich moc nevšímat a soustředit se na konverzaci. Odjíždím odtamtud vždycky hezky zrelaxovaná. Ale je mi jasné, jaká spoušť po nás asi vždycky zůstane! Dnes mě napadlo, kolik času vlastně ta kamarádka potom stráví úklidem. Možná to tolik neprožívá a narozdíl ode mě je schopná to uklízet postupně, až jí na to prostě zbyde čas. Každopádně má můj obdiv a doufám, že si tenhle příspěvek přečte :-)

Nejsem si jistá, jestli někdy najdu odvahu například uspořádat u nás doma narozeninovou oslavu pro jedno z našich dětí… Asi leda pod vlivem nějakých omamných látek!

 

Jak spíme

Jakmile Francouz či Francouzka spatří, že máme miminko, jedna z prvních otázek se týká toho, jak spíme. Už „dělá své noci“? Jak často tě budí? Nechá tě trochu se vyspat?

Rozpačitě (a pravdivě) odpovídám, že za moje nevyspání nemůže miminko, ale Motýlek. Ten se stále uprostřed noci se zastávkou na nočníku přesouvá do naší postele, kde pak ze spaní různě vykřikuje, naříká nebo se hlasitě chechtá.

Miminko Kocourek má už celkem pravidelný režim. Dopoledne bývá víceméně vzhůru, po obědě to zalomí a spí celé odpoledne. Většinou v kočárku, protože v tu dobu vyrážíme s Motýlkem ven vybít přebytečnou energii (jeho, ne moji). Ale většinou spí i poté, co ho přensu domů, a probudí se až v kritickou dobu večerní, kdy už Motýlek bývá unavený (=protivný), hladový a náročný. A já se tedy v rámci možností snažím vyhovět jeho požadavkům, vařit večeři, kojit, koupat (oba) a jako bonus se třeba taky najíst.

Kocourkovi tedy večer začíná druhá delší fáze bdění, kterou navíc v poslední době často celou prořve. A stejně jako mám asi sto různých teorií na to, proč se Motýlek pořád v noci tolik budí, mám zrovna tolik teorií na to, co každý večer asi trápí Kocourka.

Někdy mezi půl jedenáctou a půlnocí pak pomalu umlkne a já můžu jít taky na kutě.

couv_miracle
Na radu kamarádky jsem ho asi ve 4. týdnu začala zavinovat. Půjčila mi svou Couverture Miracle od Red Castle. Vlastně mi ji půjčila už na Motýlka, tehdy jsem se ale bála ji použít. A Motýlek spal tehdy ještě velmi dobře – už asi od 6. týdne celou noc (bohužel se to někdy kolem 9. měsíce změnilo). Kocourek má ve spoustě ohledů jiné podmínky a bylo pro mě naprosto nutné, aby v noci dobře spal (aspoň on), proto jsem se tentokrát rozhodla zavinovačku vyzkoušet.

Myslím, že pod pojmem „zavinovačka“ se v Čechách rozumí něco jiného než tady. Couverture Miracle (tedy Zázračná přikrývka) není peřinka s kanýrkem, do které se miminko jednoduše  zabalí. Lépe sedí přirovnání ke svěrací kazajce. Když jsem do toho Kocourka zamotala poprvé a on vypadal jako mumie a koukala mu jen hlavička, připadala jsem si jako ten největší tyran. Údajně to pevné sevření brání nekontrolovanému pohybu paží, který miminko budí. No… asi jo. Asi to funguje. Usíná tedy někdy kolem půl jedenácté a spí tak do půl šesté, což docela jde.

Ještě zpátky k Motýlkovi: polovinu noci spí s námi v posteli a já si to pořád nějak nedokážu užívat jako některé moderní maminky, které tvrdí, že je to krásné. Já vnímám spíš nedostatek místa a taky soukromí pro mě a Motýla, neustálé buzení jeho pokřiky nebo tím, že mi kroutí ruku a chce ji držet… a děsím se, co nastane, až Kocourek pochopí, jaké privilegium jeho starší bratr má, a začne taky bojkotovat svou postýlku!

Tady dávám odkaz na zamotání dítěte do Couverture Miracle… No není to kruté?

Kojící krize a období vzdoru

Potořebuju si zafňukat, což se tu jednou někomu nelíbilo, tak prosím, kdo nemáte rád mé ufňukané příspěvky, tenhle radši nečtěte.

U Kocourka (miminko) se asi začaly projevovat některé jeho povahové rysy. Jakmile nemá na jídlo klid, spustí usedavý pláč, který postupně přejde do pláče vzteklého. Myslím, že pláče i hlady, ale napít se v tu chvíli odmítá. Pěkně si počká, až si s ním zalezu někam, kde budeme jen my dva. Když se to stalo poprvé, trvalo mi skoro 16 hodin, než jsem na to přišla. Napil se v noci a pak celý den plakal, jakmile jsem si rozepla kojicí podprsenku. Byla jsem zmatená a zoufalá. Nakonec jsem přivolala naštvaného Motýla z práce a poslala ho s Motýlkem na nákup, zalezla si s Kocourkem do postele a najednou bylo po  problému. Ovšem od té doby se situace opakuje a já jsem zoufalá dál, neboť když je Motýlek doma, klid tu prostě není a nebude. Ani po něm přece nemůžu chtít, aby se Xkrát za den na deset či dvacet minut přestal projevovat…

Je ale pravda, že se u nás teď často křičí. Křičí Motýlek, vzteká se, odporuje, je drzý. Nepoznávám ho. A když pohár mé trpělivosti přeteče, křičím i já. Chudák miminko to tedy nemá jednoduché.

Dle absolventů kurzu Nevýchovy období vzdoru neexistuje. Vše se dá prý řešit dohodou, popisováním pocitů a hledáním společného řešení. Nám tohle ale teď nějak přestalo fungovat. Samozřejmě že mi často prostě tečou nervy… Už nedokážu být tak trpělivá jako dřív. Ale i když se moc snažím a zůstanu v klidu, Motýlek má občas „záchvaty“, se kterými si nevím rady. Dokud jsem žila v přesvědčení, že období vzdoru neexistuje a že je tedy u nás něco špatně, bylo mi z toho velmi úzko. Od té doby, co jsem si připustila, že období vzdoru existuje, už je mi trochu lépe. Když Motýlka chytne amok, opakuju si, že si jen neví rady se svými emocemi, což mi pomáhá zvládat ty moje.

Ale stejně mi to momentálně připadá velmi těžké, být dobrým rodičem. Cítím, že obě moje děti by teď potřebovaly víc mé pozornosti, ale já už jim jí víc prostě nedokážu dát.

A tak se aspoň modlím, ať tohle období brzo přejde.

Předsevzetí na rok 2016

Předsevzetí si dávám každý rok, ale letos nevím, jestli to má vůbec cenu. Ta loňská jsem vypustila z hlavy nejspíš ve stejném momentě, kdy jsem si je tady na blogu sepsala. Některá se mi přece jen podařila splnit: opravdové snídaně jsem si v rámci možností dopřávala a často jsem si k snídani dělala smoothie, což je ideální způsob, jak do sebe dostat pár vitamínů a zároveň spotřebovat přezrálé ovoce, které by jinak už možná letělo do koše. Když jsem v září nastoupila na mateřskou, až do porodu jsem se důsledně věnovala vytváření různých aktivit pro Motýlka. Bohužel teď už na ně máme trochu míň času. Penzijní spoření jsem si nezaložila, ale aspoň jsem se informovala… a došla k závěru, že raději budu žít přítomností. Asi mi v tom bankovním světě něco uniká… No a krůtu na kaštanech jsem se sice dělat nenaučila, ale aspoň kapouna ano. A myslím, že z něj uděláme náš tradiční vánoční pokrm. Je dostatečně snadný na to, abych ho zvládla, a zároveň dost složitý na to, abych ho dělala jen jednou v roce.

Letos si dávám daleko méně předsevzetí:

  1. Opět chci omezit čtení na telefonu či iPadu a naopak zvýšit počet přečtených knih.
  2. Začít znovu běhat. Na jaře.
  3. Nějak tenhle rok přežít a prožít. Slovo „přežít“ zní negativně, ale já ho tak nemyslím. Jen si prostě jsem vědomá toho, že to bude náročný rok. Ale chtěla bych si ho užít co nejlépe a hlavně to všechno intenzivně vnímat, protože další miminko už nejspíš mít nebudu. Už teď mě občas chytá nostalgie z toho, jak ten náš Kocourek rychle roste. Za dva roky bude tak velký jako teď Motýlek a já už si zase možná vůbec nebudu pamatovat, jaké to bylo, mít malinké miminko.

Jinak svátky jsme taky „přězili“ celkem v pohodě. Na Štědrý den jsme se bohužel s Motýlem pohádali a já už myslela, že budeme mít Vánoce totálně zkažené. Ale asi jsme oba potřebovali jen upustit páru. Udobřili jsme se a Vánoce zachránili. Motýlek se letos poprvé na Ježíška opravdu těšil a z dárků pod stromečkem začal samou radostí hopsat. Nějakou dobu nám pak trvalo, než jsme mu vysvětlili, že všechny dárky nejsou pro něj, neboť se vrhnul na první, který mu přišel pod ruku, a začal ho rozbalovat.

Už teď se těším na příští Vánoce, až nám pod stromkem budou hopsat kluci dva. Snad mi Motýl dopřeje i příští rok strávit Štědrý večer doma a ne u tchýně nebo u švagrové… Obě jsou báječné, ale tak nějak mám chuť si Vánoce užívat opravdu jen s těmi nejbližšími a s nikým se o ně nedělit.