Jak jsme nebyli štědří

Včera jsme si s Motýlem a s kluky udělali výlet do Metz, francouzského města vzdáleného asi 70 km od Luxu. Dříve jsme tam jezdili celkem často – procházka a bloumání po obchodech. S dětmi už tam tak často nejezdíme z logistických důvodů. Naposledy jsem tam byla tak před rokem, možná před dvěma – už si přesně nevzpomínám.

IMG_5497Včera jsme si prošli dvě nákupní ulice, zastavili se v parku s fontánou, aby se Kocourek trochu protáhnul a nestrávil celé odpoledne v kočárku, nakoupili v knihkupectví zásobu knížek T’choupi pro Motýlka – mimochodem ideální knížky pro jeho věkovou skupinu, krátké příběhy, na každé stránce velký výstižný obrázek a trocha textu, takže dítě, které ještě neumí číst, si má co prohlížet, zatímco čte rodič. Mrzí mě, že jsem zatím nenašla nic podobného v češtině.

Procházku jsme zakončili zmrzlinou, kterou jsme si šli sníst na lavičku u překrásné katedrály. Idylka. Když jsme snědli zmrzlinu, využila jsem naší pauzy k nakrmení Kocourka. Měla jsem ho na klíně a dávala mu ovocnou přesnídávku, zatímco Motýl četl Motýlkovi jednu z nakoupených knížek. Najednou k nám přistoupil mladý muž oblečený v tričku a šortkách. Jako žebrák nevypadal, ale požádal nás o peníze. Motýl nejdřív jen zavrtěl hlavou, ale protože mladík neodcházel, řekl mu, že s sebou nemáme hotovost. On ale svůj požadavek zopakoval s upřesněním, že si chce koupit sendvič. Motýl znovu odpověděl, že nemáme peníze, a aby mu dal najevo, že už se s ním dál bavit nechce, dodal „merci“. Mladíka to rozzlobilo a začal mu nadávat. Motýl mu řekl: „Už jsem vám řekl, že nemáme peníze. Čtu tady svému synovi pohádku, nechte nás na pokoji.“ Mladík mu pohrozil, že mu „jednou rozbije hubu“ a odešel.

Strašně mě to vytočilo. Mísila se ve mně bezmoc, strach a pocit ublížení z jeho slovního napadení. Chápu, že je v těžké životní situaci. Ale to mu nedává právo nám vyhrožovat, navíc před dětmi! Motýlek se tvářil, že nic neslyšel, ale já vím, jak silně všechno vnímá a jak o všem přemýšlí. Co si z takové situace odnese do života? Že až bude velký, bude chodit do práce a vydělávat peníze, a když ho o ně pak kdokoli požádá, je povinný mu je dát, jinak hrozí, že mu dotyčný „rozbije hubu“?

Poté, co se mladík vzdálil, jsem se začala rozhlížet, zda se v okolí náhodou nevyskytuje nějaký policista. Kdybych bývala nějakého uviděla, asi bych si k němu šla poprvé v životě stěžovat a požádat ho o zjednání pořádku. Takovéhle jednání – a navíc před dětmi – mi prostě připadá nepřijatelné. A samozřejmě jsem se neubránila i dalším černým myšlenkám; se vším, co se v poslední době děje, se z každého pobudy v mých očích stává psychopat či terorista.

Jsem úplně paranoidní nebo tak přemýšlíte taky? Co byste na mém místě dělali vy? Dáváte žebrákům peníze „na sendvič“?

Skrz růžové brýle

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou si tu svou mateřskou začínám opravdu užívat. Paradoxně v době, kdy by mi měla oficiálně končit (lucemburská rodičovská) a já bych měla Kocourka strčit do jeslí. Což stále nemám v úmyslu🙂 Ale uteklo to tedy.

Ale k tomu užívání. Včera mi došlo, že s Motýlkem doma řešíme čím dál míň vyhrocených konfliktů. Méně křičím, jsem víc v klidu a Motýlek taky roste a zraje. Najednou nám domlouvání zase začíná fungovat. Snad máme to nejhorší období za sebou. Aspoň do puberty! 

A i s Kocourkem je to snadnější od té doby, co leze. Snáz se zabaví, i když zase musím dávat větší pozor. Neustále ho nacházím na hraně nějakého schůdku (jednou tedy i pod ním), kterých doma máme několik, s hlavou u nebezpečného rohu nebo s něčím nepřijatelným v ruce mířící do pusy. 

Kdyby mě v noci tak často nebudil, už bych skoro jásala. 

Minulý týden jsem byla poprvé od jeho narození v kině, i když film byl hrozný, jak jsem psala, ale pro mě to byl svátek. Dnes se chystám na večeři s kamarádkou a kromě nerušeného pokecu s ní se těším i na to, že se v klidu najím oběma rukama a dojdu si sama na toaletu :-) 

Tyhle malé radosti doplňuje i pěkné počasí (však bylo na čase), možnost být s dětmi venku a ráchání v bazénku na naší minizahradě. I když tam Kocourek dostal své první žihadlo od včely. 

Zkrátka se teď koukám na svět přes růžové brýle a doufám, že si je dlouho nebudu muset sundat. 

High-Rise

V kině jsem nebyla téměř dva roky. Teď ale konečně nastala doba, kdy mi to zase připadá proveditelné. Takže když mi moje kamarádky nabídly, abych s nimi šla do kina, zajásala jsem. A bylo mi úplně jedno, na co půjdeme.

Vlastně úplně jedno mi to nebylo. Jedna z kamarádek poslala výběr filmů, z nichž jeden byl historický, což mě nelákalo, a druhý začínal ve špatný čas. Potřebovala jsem totiž, abych stihla nakojit a uložit Kocourka a pak se včas vrátit na první noční kojení.

Touto selekcí jsem tedy já (bohužel) vybrala film High-Rise. Popisek mi nepřipadal nějak extrémně lákavý, ale přišlo mi, že by to mohlo být zajímavé. Děj se měl odehrávat v 70. letech a mělo se jednat o osudy obyvatel jednoho moderního mrakodrapu. V nižších patrech měli bydlet „chudší“ lidé, ve vyšších smetánka, a všichni se měli setkávat na četných večírcích. Problematika byla jasná.

high-rise

Potíž byla v tom, že moje kamarádky šly do kina v podstatě ze stejného důvodu jako já: víc se nám líbila možnost vyrazit si za zábavou a bylo nám vlastně celkem jedno, na jaký film půjdeme.

A tak jsme skoro dvě hodiny zíraly na příběh, který neměl hlavu a patu. Děj nedokážu popsat. Nepochopila jsem to a nelíbilo se mi to. Absolutně nechápu, proč někdo takové filmy točí a co tím tvůrci chtěli vyjádřit. Bylo to stejně iracionální jako sny, které se nám zdají v noci. V tomhle případě spíš noční můra.

Byla jsem celkem vděčná, když se mě kamarádka sedící po mé pravici zhruba dvacet minut před koncem zeptala, zda bude trapné, když ze sálu odejde. Velmi ráda jsem ji doprovodila. Bylo mi jasné, že o žádný „konec“ nepřijdu, protože bych ho stejně nepochopila. Počkaly jsme na ostatní kamarádky v tou dobou už opuštěné vinárně v budově kina. Přišlo mi pak velmi vtipné zeptat se těch ostatních (vytrvalých), jak to dopadlo🙂

Už jste někdy odešli z kina před koncem filmu? 

Já ano. U prvního dílu Pána prstenů. Vím, že film i jeho knižní předloha mají své skalní fanoušky. Věřím, že pro spoustu lidí má tento příběh své kouzlo. Ale není to můj šálek kávy. Nebavil mě ani film, ani můj pokus číst Tolkiena. Z kina jsem tehdy odešla asi 15 minut před koncem. Už nějakou dobu jsem nervózně pokukovala na hodinky. Chtělo se mi na záchod a hlavně mě to nebavilo. Měla jsem spočítané, že film by měl každou chvilku skončit, ale děj se ke konci vůbec neschyloval. A pak mi to došlo. Byl to teprve první díl ze tří! V tu chvíli jsem odešla, pevně rozhodnutá, že na další dva díly určitě nepůjdu. Nakonec jsem šla, abych udělala radost svému tehdejšímu příteli. Druhý díl jsem prospala a ten třetí nějak přežila.

Nedokoukat film mi připadá značně jednodušší než nedočíst knihu. Ostatně v nedokoukání filmů jsme s Motýlem mistři – aspoň tedy doma před televizí. Oba usínáme před koncem (on asi ještě častěji než já).

Jak jsem sebrala odvahu

Ani nevím, jestli bych o téhle knížce měla psát.

jak_jsem_sebrala_odvahu

Autorku Barboru Šťastnou asi netřeba představovat: pochybuju, že je mezi čtenáři a čtenářkami mého blogu někdo, kdo nezná její Šťastný blog. A pokud tu někdo takový je, vřele mu Šťastný blog doporučuju. Lze tam načerpat mnoho radosti a pozitivní energie.

Knížka Jak jsem sebrala odvahu se nese v podobném duchu. Měla jsem ji rozečtenou už dlouho – mezitím jsem dokonce stihla přečíst i jiné knížky. Ne proto, že by mě tahle knížka nebavila. Naopak. Báječně se mi teď hodila, neboť se četba dá prakticky kdykoli přerušit a poté se snadno naváže, maximálně se člověk o pár odstavců vrátí a hned se zase začte.

Většina textů mi byla povědomých – patrně proto, že Barbora Šťastná čerpala ze svého blogu, který čtu velmi poctivě a pravidelně. Ale vůbec mi to nevadilo a myslím si, že tohle je ten typ knížek, které člověk může číst i několikrát a pokaždé ho budou bavit. Jsou to takové příběhy ze života (autorky, ale nejspíš se v tom najde kdokoli), jejichž společným tématem je odvaha. Alias jak někdy potřebujeme složitě sbírat odvahu i v na první pohled zcela banálních situacích.

A já jsem zrovna dnes taky sebrala odvahu… a vyplnila přihlášku do kurzu lucemburštiny pro začátečníky. A to i přesto, že jsem už dvěma kurzy pro začátečníky prošla. Začínám (znovu) v říjnu… Tak mi držte palce, abych se tentokrát propracovala do kurzu pro pokročilé.

 

 

Fascinována YouTube

Na tohle téma už se chystám napsat velmi dlouho. Pořád to odkládám, protože se bojím, že se mi nepodaří mé myšlenky správně vyjádřit a že nechtěně někoho urazím. Záměrně nebudu nikoho citovat a zdůrazňuji, že se nechci nikoho dotknout. Snad si to nikdo nevezme příliš osobně.

Už nějakou dobu se někdy (často) večer cítím tak vysátá (doslova), že nejsem schopná číst, i když četba je pro mě ten naprosto nejlepší relax. Padnout před televizi mě také neláká. Ostatně už dlouho se mi nepoštěstilo vidět nějaký film celý. Buď mi ho přeruší pláč některého z dětí nebo usnu před rozuzlením, či dokonce dřív, než se děj stačí zauzlit.

Co tedy dělám? Někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní si dám sprchu, převléknu se do nočního úboru a zalezu si do postele. A místo abych byla rozumná a zhasla a spala, dokud to je možné (myslím, že tvrzení o tom, že co člověk nenaspí do půlnoci, už po zbytek noci nedožene, platí obzvlášť pro matky malých dětí), dám si na uši sluchátka (kvůli přítomnosti spícího nemluvněte) a sleduji videa na YouTube.

Výhodou videí je, že jsou obvykle vcelku krátké, takže je můžu dokoukat do konce, a když už mi opravdu klesají víčka, prostě už si další nepustím. A také jsou většinou intelektuálně nenáročné – zkrátka oddych, jak má být. V téhle fázi života mi prostě tento mediální formát, pokud se to tak dá nazvat, naprosto vyhovuje.

Musím říct, že někdy (často) sama nad sebou žasnu, co ve svém předspánkovém vysátém transu jsem schopná nechat před svýma očima plynout. Mám pár oblíbených YouTuberek, které sleduji, jako jiní lidé koukají na nekonečné seriály. Těším se na jejich nové příspěvky, ačkoli – mezi námi – informační (či jakákoli jiná) hodnota je nulová…

Vsuvka: …což mi připomíná, že to samé jsem kdysi dávno během svých vysokoškolských studií napsala do domácího úkolu o jakémsi blogu. Tehdy mi blogy jako takové absolutně nic neříkaly a nechápala jsem, proč někdo blog píše. Ehm. Bohužel ten domácí úkol byl pak také zveřejněn na internetu a autorka onoho blogu si mou kritiku přečetla… No nic, to už je dávno🙂

Se ztěžklými víčky zírám na to, co si pro mě neznámé dívky/ženy nakoupily ve slevách, jakou si za poslední měsíc oblíbily řasenku nebo do jaké, většinou pražské, restaurace nedávno zavítaly. Tedy sleduji cosi, bez čeho by se můj život rozhodně obešel.

O to víc mi vrtá hlavou, do jaké míry jsou videa na YouTube sociologickým fenoménem, a to jak z pohledu autorů/autorek videí, tak z pohledu diváků/divaček.

Občas se totiž proklikám na naprosto neuvěřitelné obsahy. Naposledy třeba jedna mladá dívka uveřejnila „haul“ z nákupu potravin v supermarketu. Ukazovala před kamerou jogurt, šunku, podmáslí atd. a vysvětlovala, proč si to a to zboží koupila, zda bylo v akci apod. Ne, nedokoukala jsem to do konce, ale i tak jsem na to zírala příliš dlouho.

Na YouTube (a teď mluvím jen o obsahu v češtině – mezinárodní měřítko má jistě ještě větší grády) je možné najít úplně všechno. Návody všeho druhu, recepty „live“… porody „live“(!)

Čím to je, že dnešní (nejen) ženy mají potřebu odhalovat různé kusy svého soukromí a sdělovat široké veřejnosti detaily ze svého života? Detaily, které jsou navíc mnohdy zcela bezvýznamné. Koho zajímá, co si nějaká neznámá osoba nakoupila? Nikoho, a přesto na to koukají stovky nebo i tisíce lidí. Takže je to vlastně přece jenom trochu zajímá. Mě taky, i když je těžké si to přiznat. Ale jinak bych na to přece nekoukala?

Napadlo mě, že v dnešní době, kdy je tak snadné být ve spojení s jinými lidmi, se paradoxně spousta lidí cítí osamělých. Není za odhalováním nákupů skrz počítačovou obrazovku obyčejná touha si s někým popovídat o všech těch banálních záležitostech, které všední život přináší? Zvýšený počet maminek na mateřské v YouTube sféře mé tvrzení jen potvrzuje. Maminky se často cítí izolovány, a tak vyhledávají kontakt alespoň virtuálně. Ostatně i já sama, když si koupím nové boty, mám chuť svou radost s někým sdílet. Nejde o chlubení, spíš o tu nutkavou potřebu někomu to říct. Zvláštní. Zajímalo by mě, zda generace žen před námi, které neměly k dispozici YouTube, WordPress, Instagram či Facebook, pociťovaly něco podobného.

Nejvíc mě hypnotizují tzv. vlogy, tedy sestříhané „reportáže“ z nějakých akcí, večírků, pobytů, anebo taky z naprosto obyčejného dne té či oné YouTuberky. Ty „moje“ se často vyskytují na akcích, pořádaných různými kosmetickými značkami, popř. výrobci hraček, plenek apod. za účelem přitáhnout blogerky a YouTuberky a motivovat je k tomu, aby o jejich novinkách napsaly na blog nebo natočily video. I já jsem takových pozvánek a nabídek spolupráce už pár dostala, ale určitě méně, než kdybych žila přímo v Čechách. Některé ty akce vypadají ohromně zajímavě. Blogerky a YouTuberky je navštěvují i s dětmi – bývá tam připravený program i pro ně.  Až mi párkrát přišlo líto, že v Čechách (v Praze) nežiju, protože z vlogů a blogů mých oblíbenkyň nabývám dojmu, že se tam pořád  něco děje, zatímco já tu horko těžko vymýšlím nějaký atraktivní program pro sebe a své děti. Obvykle se ale rychle vzpamatuju a připomenu si, že bych nikdy nechtěla sklouznout ke psaní „na zakázku“, ke kterému je to od takových akcí jen krůček. Vždyť je to všechno jen reklama! A velmi účinná reklama. Osobně už jsem nakoupila několik produktů, o kterých bych bez blogů či YouTube neměla tušení – a můj život by určitě nebyl o nic chudší. Místo toho je chudší má peněženka. A brát s sebou děti na takové akce znamená, že jsou masírovány reklamnou už od nejútlejšího věku.

V hloubi duše ale některé YouTuberky obdivuji. Některé se totiž opravdu snaží. Točení videí je jejich koníček, vášeň. Baví je to a věnují tomu mnoho času, aby jejich videa vypadala co nejprofesionálněji.  Naprosto to uznávám – každého baví něco jiného. Někdo třeba kroutí hlavou nad psaním blogu (jako já kdysi). Úsměv u mě ale vyvolává představa, jak třeba probíhá točení takového „vlogu“ v praxi. Znamená to, že dotyčná YouTuberka musí být připravená vytáhnout svůj foťák či kameru kdykoli a kdekoli, natáhnout ruku, případně takovou tu „selfie tyč“ – nevím, jak se to přesně jmenuje – a něco do kamery říkat. A nevšímat si zvědavých pohledů kolemjdoucích! Anebo už je to v Praze tak běžné, že se nad tím nikdo nepozastavuje? Já zrovna nedávno viděla u nás v Luxu přecházet silnici jakousi asijskou dívku, šla topornou chůzí a něco brebentila směrem do mobilu, který držela v ruce natažené před sebou. A i když nejsem YouTubem neposkvrněná, i já jsem na ni chvíli zůstala zírat, protože to prostě vypadalo dost divně. Tedy v tomto ohledu před všemi YouTuberkami smekám. Já bych se prostě styděla.

🙂