A proč? (1)

Ano, už několik dnů se k nám pomalu a postupně plíží ta slavná vývojová fáze zvaná „A proč?“ Záměrně do titulku dávám číslo, protože tuším, že bude mít více dílů. 

Když se mě Motýlek zeptal poprvé, zarazilo mě to. Netušila jsem, že už pochopil význam slova „proč“. Od té doby se frekvence jeho užívání zvyšuje. A mně začíná být úzko. 

„Mámo, tahle kytka píchá?“ ptá se mě, když jdeme kolem nějakého okrasného keře. (Ví, že některé rostliny mají trny a píchají. Také kopřivy podle něj píchají. Sice se mu snažím vysvětlit, že v češtině kopřivy pálí, jenže v francouzštině „les ortilles piquent“, tedy píchají.)

„Ne, tahle nepíchá,“ odpovídám. 

„A proč?“ ptá se Motýlek.

„Co proč? Proč nepíchá?“ 

„Jo…“

Přemýšlím nahlas: „Některé kytky mají trny a píchají, některé ne.“ 

„A proč?“

„Prostě to příroda tak zařídila,“ vysvětluji, ale tochu se bojím, že se budu muset pustit do vysvětlování pojmu „příroda.“ 

„A proč?“ 

Uf. Zatím zvládám zachovat klid, ale je mi jasné, že se naléhavost a otravnost jeho „proč“ bude zvyšovat. To bude těžká rodičovská zkouška. 

Jak dlouho tohle období trvá? Máte někdo nějaký recept, jak příliš dlouhou sekvenci „a proč“ utnout? 

Polská Češka z Bratislavy

V sobotu jsme poprvé od porodu byli s Motýlem „ve společnosti“. Motýl byl pozván na oslavu narozenin jednoho známého/klienta. Záměrně nepíšu kolikátých narozenin, abych si sama nepřipadala zbytečně staře:-)

Samotnou akci budu asi ještě nějakou dobu v hlavě zpracovávat, a pokud se mi nepodaří ji strávit, možná o ní ještě napíšu. Dnes vám chci ukázat příklad konverzace, jakou tu lidé se mnou vedou (ve francouzštině):

Motýl směrem k jakémusi realitnímu makléři: „Moje žena…“ (tedy já) „…je Češka.“ 

Realitní makléř: „Vážně? Moje taky!“ 

Motýl: „??!!“ (překvapený pohled)

Já: „???!!!“ (velmi překvapený pohled)

Realitní makléř přivolává svou ženu, která dosud seděla na barové židličce o kousek dál. Přichází k nám elegantní blondýna (o něco starší než oslavenec). Pozdravíme se a realitní makléř ji uvádí do kontextu. 

Makléřova žena: „Jsem vlastně napůl Češka a napůl Polka. Můj dědeček byl Čech, babička Polka.“ 

Já, stále francouzsky: „A mluvíte česky?“

Makléřova žena zavrtí hlavou. 

Motýl: „A z které části České republiky byl váš dědeček?“ 

Makléřova žena: „Z Bratislavy!“ 

A pak nastalo dlouhé ticho. 

Zase jako proutek

Titulek je s trochou nadsázky. Ale ano, pochlubím se: necelých 6 měsíců po porodu jsem zpátky na své váze. Přišlo mi, že to šlo rychle. Ale díky tomu, že máme váhu napojenou přes wifi na iPhonovou aplikaci, můžu si v historii dohledat svůj váhový úbytek v roce 2013: s Motýlkem jsme byla na své váze dokonce o měsíc dříve. Při obou těhotenstvích jsem připrala 14 kg, z porodnice se vrátila o 6 kg lehčí a zbytek šel pak postupně sám. 

Asi mám štěstí, že to jde samo – bez diet a cvičení (jen jsem si byla párkrát zaběhat, musela jsem se trochu nutit, ale když už mám ten super kočárek, tak jsem musela). Někdo hubne možná i rychleji, ale taky vím, že někomu se těhotenská kila shodit nedaří. Jsem ráda, že moje tělo se s nimi zvládlo vypořádat. 

Teď jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Dokud jsem kojila Motýlka, pokles váhy pokračoval… Zastavila jsem se na 46 kg při výšce 168 cm… a tehdy jsem kojit přestala. Těch důvodů tehdy bylo více, ale to, že jsem se cítila doslova vysátá, byl jeden z nich. 

Snažím se jíst zdravě a vydatně. V porovnání s něterými kamarádkami a dokonce i s Motýlem se přímo cpu: jím velké porce a každý den si dopřávám nějakou sladkost po obědě i k odpolední svačince (obvykle čokoládu, sušenky nebo s Motýlkem náš oblíbený dortík s jahůdkama). Na sladké jsem nikdy moc nebyla, ale teď při kojení si tělo o cukr žádá. 

Ale ono to samozřejmě není jen o váze. Potřebuju se ještě celkově zpevnit a zase nabrat nějaké to svalstvo. I když třeba paže jsou z nošení těch mých 7- a 13kilových drobků docela vycvičené. 

Upejpavost

Už skoro týden mám před očima scénku, kdy Motýlek zfoukával své tři svíčky na dortu a pustil se do rozbalování dárků. Jedna věc mě totiž trošku překvapila: ačkoli proběhla oslava pouze v kruhu rodinném, byl překvapivě upejpavý, stydlivý a zaražený. Začal se na své židličce kroutit, podivně se usmíval a bylo vidět, že je na dárky sice zvědavý, ale zároveň se cítí jaksi nepatřičně. Zkrátka a dobře nevěděl, co si se vší tou pozorností, která se na něj soustředila (upíraly se na něj pohledy všech dalších 5 členů rodiny), počít.

Ten pocit dobře znám. Celá léta jsem se učila přijímat dary. Neodpovídat větami typu „To jsi nemusel(a)…“ nebo „Neměl(a) sis dělat škodu.“ Sama takové reakce nesnáším, když někomu dávám dárek. Učila jsem se nemít pocit, že si dárek nezasloužím. Odkud ale tenhle pocit vlastně pramení? A jak je možné, že ho má v sobě zabudovaný i tříleté dítě?! Opravdu mě to překvapilo. Myslela jsem si, že v tomhle věku se děti na dárky spontánně vrhají, oči jim září a žádné společenské normy je ještě nesvazují. Očividně jak které.

Pamatuju si, jak mě vždycky šokovalo, jakým způsobem Motýlovy dcery rvaly papíry a mašle z vánočních dárků, sotva se pak na rozbalenou věc podívaly a už se sápaly po dalším balíčku. A teď se divím, že tohle nedělá můj Motýlek. Už o Vánocích rozbaloval své dárky tak nějak stydlivěji, než jsem očekávala.

Jak dárky přijímají vaše děti? Jsou rády středem pozornosti? Užívají si své oslavy?

Tříleťák

Moje první miminko včera oslavilo 3. narozeniny. Napadá mě spousta klišé o tom, jak ten čas letí atd. Pozoruju ho a nevycházím z údivu, co už se za svůj krátký život stačil naučit:

  • zdolávat prolézačky všeho druhu na hřišti 
  • jíst sám
  • chodit, běhat, skákat
  • vykonávat potřebu do nočníku (teď ho ještě donutit začít chodit na záchod)
  • srozumitelně se vyjadřovat, ve dvou jazycích
  • počítat do 10 ve dvou jazycích
  • být drzý
  • být vtipný
  • jezdit na odrážedle tak, že mu nikdo nestačí 
  • zpívat bez nápovědy Prší prší 
  • spoustu dalších věcí, které mě teď zrovna nenapadají

Jsem na něj moc pyšná. A zároveň cítím lehkou úzkost z toho, jak mi roste před očima. Asi by ta úzkost byla ještě větší, kdybych neměla ještě to naše 5měsíční miminko. Ovšem až i jemu budou 3 roky, asi to doopravdy obrečím. Přijde mi, že 3 roky jsou takovým prvním životním mezníkem, kdy definitivně končí miminkovství. 

  
Když včera sfoukával svíčky na dortu, měla jsem na krajíčku. Oslava byla skromná, pouze v kruhu rodinném: my 4 + Motýlovy holky. Mám za to, že v tomhle věku si děti ještě nějaké velkolepější oslavy s mnoha pozvanými kamarády stejně neužijou. Několika už jsem se účastnila a zdálo se mi, že si děti stejně hrály dost každé ve svém koutku, některé zůstaly nalepené na rodičích a oslavenec byl poněkud roztržitý ze vší té pozornosti, která se na něj koncentrovala. Uvidíme, jestli se mi za rok bude Motýlek zdát v tomto ohledu zralejší. 

Dostal policejní auto, které si moc přál a už dlouho o něm v souvislosti s narozeninami mluvil. Pak ještě sadu kuželek, které mají dle mého očekávání také velký úspěch (rád hází a rád boří), bagr a UV oblečení  na pláž, které samozřejmě zůstalo bez povšimnutí:-)

  
Pár dalších dárků dostal od příbuzných už minulý týden. Zatím mu největší radost udělaly nové díly k drěvěné vláčkodráze (závory apod.)

Jsem šťastná a pyšná maminka.