Letošní cukroví

To, co vidíte na fotkách, je letos naše jediné vánoční cukroví. Dva plechy perníčků. Letos jsem to pojala trochu jinak.

Peču celkem ráda, ale spíš nějaké buchty než cukroví. Nejsem příliš manuálně zručná a zrovna na tom cukroví je to dost vidět. Přesto se každý rok nechám strhnout vánoční atmosférou a do pečení se pustím. Obvykle toho potom lituju.

Dělám to samozřejmě kvůli dětem – lépe řečeno kvůli tomu staršímu. Už když mu byl rok a půl, měl jsem pocit, že bych ho do vánočních příprav měla zapojit. Pamatuju si, jak jsem s ním zkoušela dělat pracny, což vypadalo tak, že hnědé těsto bylo napatlané všude možně po bytě a především se ho do trouby dostala sotva polovina, protože zbytek Motýlek snědl (nebo napatlal všude možně, jak už jsem zmínila).

Když jsem byla malá, vždycky jsem obdivovala, když nám přátelé mých rodičů přivezli krásně nazdobené perníčky. Někdy v nich byla dokonce dírka na šňůrku a daly se pověsit na stromeček. Vypadaly ohromně lákavě, ačkoli ve skutečnosti byly tvrdé jako kámen. Ale krásně voněly a já je svými zoubky ohlodávala velmi ráda. Moje mamka perníčky nikdy nepekla, a když se mi narodil Motýlek, rozhodla jsem se, že já se o ně pokusím.

Kamarádka mi dala poměrně pracný recept na perníčky, které nebylo třeba následně nechat změknout. Ovšem na to, že byl pracný, jsem přišla až letos, kdy jsem vyzkoušela jiný. A hlavně se z toho receptu dalo upéct obrovské množství perníčků! Takové množství, že jsem při následném zdobení nadávala jak špaček, protože mě to už dávno přestalo bavit a navíc mi zdobení opravdu nejde. Kromě toho ty perníčky nebyly dostatečně chutné na to, aby je u nás doma jedl někdo jiný než já – samozřejmě jenom proto, že já jediná věděla, kolik za nimi bylo práce.

I s „obyčejným“ (i když u mě nejoblíbenějším) lineckým jsem měla potíže. Některé tvary se mi v troubě podivně zkroutily a pak je moc nešlo slepit. A ani chuťově prostě nebyly „jako od maminky“, i když jsem používala její recept. Letos mi možná konečně došlo, proč tomu tak bylo: asi není zrovna ideální péct cukroví v horkovzdušné troubě. Konečně mě napadlo použít funkci klasického pečení a řekla bych, že na těch perníčkách je vidět rozdíl (i když to může být i tou změnou receptu).

Dalším zdrojem předvánočního stresu pro mě byl můj dojem, že když peču pro dítě/děti, automaticky to znamená péct s dětmi. Pečení cukroví je přece tak profláklá dětská aktivita! Facebook a Instagram se hemží fotkami zachycujícími rodinnou idylku s rukama od mouky a rozzářenýma očima dětí i maminek. Marně jsem se toho pokoušela docílit u nás doma. Opakovaně jsem se dopouštěla několika zásadních chyb:

1. připravila jsem si příliš mnoho těsta – mnohem víc, než se v rámci rodinné idylky dalo zpracovat (a sníst);

2. nutila jsem sebe;

3. nutila jsem dítě.

Několikrát to skončilo pláčem. Dětským i mým.

Letos jsem si konečně přiznala, že mého syna prostě nebaví mi s pečením pomáhat. A když už, tak jenom chvilinku. Nejspíš je na tom vlastně úplně stejně jako já: baví ho péct buchty a koláče, cukroví moc ne.

Rozhodla jsem se, že letos si upečeme jenom pár perníčků, které vložíme do ozdobných pytlíčků a darujeme paní učitelce ve školce a pár kamarádům. Pro nás zbyde jen několik kousků, které zvládneme sníst. A když na ně budeme mít chuť před Vánoci, sníme je klidně hned (pokud si na nich neulomíme zuby, protože letos jsou zatím přece jen trochu tvrdé).

Použila jsem tedy jiný, daleko jednodušší recept. Uvedené množství všech surovin jsem snížila o polovinu. I tak jsem tři malé šišky těsta věnovala kamarádce. Ze zbytku jsme napekli dva plechy perníčků. Motýlek mi přišel pomoct zhruba na deset minut. Rozválel těsto, vykrojil čtyři perníčky a odešel. A já si to konečně – v jeho čtyři a půl letech – nevzala osobně! V klidu jsem dovykrájela zbytek – byla to práce celkem tak na čtvrt hodiny. Dnes jsme těch pár perníčků nazdobili (i když mi to slovo moc nejde přes pusu, když se podívám na výsledek). To Motýlka bavilo víc, strávili jsme tím spolu velmi příjemnou, dalo by se říct i idylickou (!) půlhodinku, zatímco Kocourek spal.

A je hotovo. Vánoční povinnost splněna a teď se můžeme začít těšit na všechno to lahodné cukroví, které nám příští týden doveze babička 🙂

Reklamy

Jak mě Vlasta objevila na síti

Časopis Vlasta si pamatuju ze svého dětství. Spolu s Květy si ho ve vzpomínkách spojuji s čekárnami u lékařů a u kadeřnic 🙂 Věřím, že od dob, kdy jsem Vlastu držela v ruce naposledy, prošel časopis velkým vývojem. Když mě asi před dvěma týdny kontaktovala paní redaktorka, že by ve Vlastě chtěla uveřejnit úryvek z mého blogu, byla jsem trochu na rozpacích. Ale samozřejmě mi to udělalo velkou radost.

Musela jsem ale do redakce poslat svou fotografii. „Stačí klasická hlavička jako na občanku,“ napasala mi paní redaktorka. Jenže v zápětí jsem zjistila, že všechny moje fotky na doklady, které jsem vyštrachala v peněžence, už nejsou vůbec aktuální (a ano, bylo velmi těžké si to přiznat). Nezbylo mi tedy, než pořídit fotku novou. Jako nejrychlejší řešení jsem vyhodnotila udělat si „selfie“. To přece v dnešní době dokáže skoro každý.

No řeknu vám… netuším, jak to všechny ty krásné blogerky a instagramerky dokážou, že na svých „selfie“ vypadají tak krásně. Že by to bylo tím, že jsou krásné doopravdy? Trvalo mi hodně dlouho, než jsem dosáhla výsledku, který mě sice zcela neuspokojil, ale nakonec jsem ho do Vlasty přece jen poslala…

Dole je jen drobná chybička ohledně stáří mého blogu. Asi jsem se vyjádřila příliš komplikovaně, když jsem uvedla, že jsem ho začala psát tři roky poté, co jsem se přistěhovala do Lucemburska. Nevadí. Aspoň v tomto ohledu jsem „omládla“ 🙂

Mirka z Texasu: „V USA si připadám uvolněná a pod žádným tlakem“

Už je to dávno, co jsem zde na blogu uveřejnila sérii rozhovorů s dalšími Češkami žijícími v zahraničí. Poslední z nich je z července 2012… Naskytla se mi ale příležitost na ně navázat. Kontaktovala mě totiž jedna velice zajímavá mladá žena, 32letá Mirka žijící v městečku Pflugerville v Texasu, která je zakladatelkou a jednou z autorek blogu Maminy International, jehož téma je z názvu asi celkem zřejmé. Je maminkou dvou dětí, a jelikož v USA v podstatě neexistuje mateřská dovolená a školky jsou drahé, pracuje z domu jako „Catalog operation a analyst“ a virtuální asistentka.

Vanilka: Jak dlouho žiješ v USA a co tě tam přivedlo?

Mirka: V USA jsem už 8 let. Přijela jsem sem jako au pair, abych si zlepšila angličtinu a stala se letuškou. Ale poznala jsem manžela a zůstala jsem. Žili jsme něco málo přes 3 roky také v Německu na americké vojenské základně.

Bylo pro tebe těžké najít si zázemí a přátele? Čím jsi začala?

My jsme se několikrát přestěhovali a nikdy nebylo těžké najít přátele. Američani jsou velmi společenští a je tu i velká česká a slovenská komunita. Se zázemím to bylo trošku těžší, jelikož jsme byli v armádě, která se o nás starala, a když pak manžel odešel, rok nemohl najít práci. Teď už ale jsme usazení se zázemím, bylo to pro nás důležité, hlavně pro děti.

Máš dnes hodně amerických přátel? Připadá ti integrace do americké společnosti obtížná?

Díky armádě mám hodně přátel po celých Spojených státech. A tím, že jsme se tu usadili, už mám spoustu přátel i tady – a to nejen amerických.

Setkáváš se s jinými Čechy žijícími v USA?

Ano, je tu spousta českých a slovenských maminek, se kterými se vídám pravidlně. Jednou či dvakrát do měsíce se skoro všechny sejdeme buď na kávu nebo na večerní dýchanek. A potom se schazíme s dětmi ve dvou nebo více, aby si děti vyhrály a maminky se vykecaly 🙂

Jak se s tvým příchodem do USA změnil tvůj životní styl?

Změnil se hodně, co se stravy a pohledu na svět týče. Přijde mi to tu takové klidnější a ne tak uspěchané jako v centru nějakého velkého města. A také se tu pomalu nikam nedá dojít pěšky, takže auto je velmi potřeba. Hlavně si tu připadám víc uvolněná a pod žádným tlakem.

V čem vidíš zásadní rozdíly mezi českou a americkou mentalitou?

Američani se jeví více přátelští, na ulicích vás pozdraví skoro každý, v obchodech vás hned vítají a v restauraci se vás obsluha neustále ptá, jestli něco nepotřebujete. Američani si zakládají na rodině, a tak tu moc chlapů do hospody nechodí, ale raději tráví čas doma s rodinou. A jsou hodně podnikaví a vzdělávají se celý život.

Jakým jazykem mluvíš na své děti? Jak na ně mluví tvůj manžel?

Já na děti mluvím oběma jazyky, takže česky a anglicky. Můj manžel je rodilý Američan, takže od něj slyší jen tu angličtinu, i když se už manžel snaží naučit i česky.

Jak bys charakterizovala americký přístup k dětem? V Čechách nemá americká výchova moc dobrou pověst – jak to vidíš ty ?

Američani jsou v tomhle trhlí. Moc děti ochraňují a, jak se říká, „balí je do peřinky“. Samozřejmě ne všichni, ale přijde mi, že rodiče tu nechávájí děti na elektronice a moc se jim nevěnují. Nebo je naopak zapíší do několika kroužků, takže děti skoro na nic nemají čas. Moc tu třeba ani malé děti nevídám na hřišti.

Vracíš se do Čech ráda? Jak často?

Naposledy jsem v Čechách byla před pěti lety a teď už se chystáme znovu, ale není to levná záležitost, a tak je náš cíl navštívit ČR aspoň jednou za 5 let. A pokud to půjde, tak častěji.

Chybí ti v USA něco českého?

Jejda, toho je strasně moc, manželovi hlavně pivo a slivovice a mně i obyčejný rohlík, koblížky a mnoho dalšího.

Hodláš v USA zůstat? Kde budeš žít za deset let?

Ano, plánuji tu už zůstat. Myslím, že za deset let budeme na stejném místě, už jen z toho důvodu, že jsou tu jedny z nejlepších škol v okolí.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Ráno odvezu syna do školy a potom pracuji několik hodin. Okolo 11 většinou pouklízím, nebo jedu s malou do knihovny, kde jim čtou pohádky. Po návratu domů se naobědváme a hrajeme si nebo se tulíme u televize. Okolo 3 se syn vrátí ze školy, kde ho s malou vyzvedneme z autobusu. Uděláme úkoly, já uvařím večeři a pak už je rodinný večer, kdy hrajeme stolní hry nebo společně koukáme na rodinný film.

Co tě přivedlo k myšlence založit si blog Maminy International? Kdo jsou ostatní spoluautorky? Znáš je osobně ?

Jednoho dne jsem se bavila s jednou mojí kamarádkou, která je také maminkou, a to mi vnuklo krásný nápad. Povídaly jsme si o tom, jaké je to mateřství pro mě v jiné zemi a kultuře, než kde jsem já sama vyrůstala. Ten nápad byl spojit všechny maminky z Česka a Slovenska po celém světě a ukázat jim, že jsme vlastně všechny na stejné lodi, co se mateřství týče. Že dennodenně zápasíme se stejnými věcmi a jen některé jsou rozdílné.
Oslovila jsem pár mých kamarádek, které žijí po celém světě, aby se do tohoto projektu se mnou zapojily. Většinu z nich znám osobně a některé jen přes virtuální svět.

Motýlek trošku zlobí

Motýlek byl dnes se školkou na výletě. Jeli autobusem do jednoho zvířecího parku podívat se na netopýry a hady. Motýlek mi nadšeně vyprávěl hlavně o těch hadech.

“Takže se ti výlet líbil?” zeptala jsem se ho nakonec.

“Jo.”

“A myslíš, že paní učitelce se taky líbil?”

“Asi moc ne.”

“A proč ne?”

“Protože jsem trošku zlobil,” odpověděl vyhýbavým tónem. Jak přesně zlobil, na to už si bohužel prý nepamatuje.

2 roky

Kocourek oslavil své druhé narozeniny. Letos to vyšlo hezky na sobotu, navíc jsme měli na víkend i holky, takže jsme měli doma příjemný ruch a veselo, i když oslava proběhla jen v kruhu rodinném.

Musím říct, že u druhého dítěte už ty oslavy prožívám trochu méně – asi jako všechno 🙂 O to víc si je užívám. Prostě jsem si s tím míň lámala hlavu, míň všechno „řešila“ a připravovala, a výsledek byl tak nějak pohodovější.

Zatímco pro Motýlka jsem se snažila k prvním a druhým narozeninám dělat „zdravější“ dorty, které pak nikdo nejedl (dobré ale byly… dodnes nechápu!), letos jsem upekla obyčejnou suchou buchtu, polila ji čokoládou, posypala lentilkami… a dort-ryba byl na světě a měl větší úspěch, než kupovaný citronový dort pro Motýla. Ten totiž ten den slavil svoje narozeniny taky.

S dárky to tak jednoduché nebylo. Dlouho jsem přemýšlela, co by Kocourka doopravdy potěšilo, když už doma máme „skoro všechno“ a když jakákoli nová věc stejně skončí ve spárech staršího bráchy. Nakonec jsem se rozhodla pro nástavbu k vláčkodráze: policejní stanice. A den před narozeninami jsem ještě přikoupila hrací knížku Jazz, ze které jsem nadšená. Kocourek je celkově velmi muzikální a všechny hračky a knížky, které vyluzují nějaký melodický zvuk, u něj mají velký úspěch. Tahle mi aspoň zatím moc neleze na nervy, naopak Summertime a Take Five si pouštím i pro vlastní potěšení 🙂

Jinak narozdíl od Motýlka, jehož narozeniny se mou zatím pokaždé emocionálně zacloumaly, nevnímám Kocourkovy dva roky jako nějaký významný milník. Samozřejmě jsem pyšná na to, co už všechno ve svém věku zvládá. Zvlášť ta jeho náklonnost k hudbě mě velmi těší a opravdu si myslím (doufám), že ji dokážeme podpořit a rozvinout. V poslední době po nás pečlivě opakuje, ale jeho mluvený projev se zatím omezuje na jednotlivá slova. Věty zatím dohromady nedává. Dokáže ale velmi dobře vyjádřit, co potřebuje. Často si taky brouká melodie, které lze rozpoznat – to mě u tak malého dítěte opravdu překvapuje. Několikrát denně chce, abych zpívala, a já si tedy musím rozšiřovat repertoár, abych se z toho nezbláznila.

Fyzicky je na tom, myslím, víc než dobře. Charakterizovala bych ho slovem „kaskadér“, což u druhých dětí asi není zcela neobvyklé. Je daleko robustnější než Motýlek v jeho věku. Momentálně je od sebe dělí 2,5 roku a zhruba 2,5 kg 🙂 Neřekla bych ale, že je to tlouštík, jen je to prostě vazba, zatímco Motýlek je klasický hubeňour – samá ruka samá noha.

Svého bráchu Kocourek miluje, ačkoli vztah mají zatím asi takový… komplikovaný 🙂 Pořád po něm vše opakuje, ať už jde o orální projev, gestikulaci, pohyby. Motýlkovi to leze čím dál víc na nervy, což naprosto chápu, ačkoli jako matce mi to přijde velmi roztomilé.

Zuby má skoro všechny (už dlouho!), asi chybí jen ty poslední stoličky, ale jistá si tím nejsem. Pořád nosí plínky, i když na nočníku vysedává celkem s oblibou, a když se zadaří, nadšeně si tleská a volá „bravo“. Z vlastní pohodlnosti v tomto ohledu zatím moc netlačím na pilu. Stejně tak s dudlíkem. Podařilo se nám ho odbourat přes den, ale v noci je to stále náš velký pomocník a já sama si to zatím bez něj neumím představit. Nicméně moje osobní hranice dvou a půl roku se asi přiblíží rychleji, než si umím představit.

Kocourkův třetí rok bude tedy asi dost pestrý. Kromě odstranění plínek, dudlíku či kojenecké lahve nás čeká pobyt na horách a možná tedy jeho první lyžařská zkušenost. S velkou pravděpodobností se také pomalinku schyluje k nástupu do jeslí a mému návratu do pracovního procesu. V poslední době na to často myslím a kupodivu ani ne s takovými obavami jako třeba před rokem. Všechno má nejspíš svůj čas. A jestli mě tahle moje mateřská zkušenost něco naučila, tak je to lépe naslouchat své intuici 🙂