2. narozeniny

Minulý čtvrtek oslavil Motýlek své druhé narozeniny.

Stejně jako loni jsme si ten den vzali s Motýlem dovolenou a strávili ten den s ním. A letos to vyšlo opravdu krásně, protože to byl nádherný jarní den provoněný sluncem, s modrou oblohou bez mráčku a s prvními rozkvetlými stromy.

Dopoledne jsem dokončila dort číslo 1 a potom jsme všichni tři vyrazili na kolo: já s Motýlem jsme šlapali a Motýlek se vezl v sedačce. Vrátili jsme se domů na boloňské špagety, po kterých si Motýlek dal dvouhodinovou siestu a my s Motýlem si četli na balkóně.

Odpoledne jsme Motýlkovi naservírovali dort se dvěma svíčkami, které sfouknul, pak je chtěl zase zapálit, opět je sfouknul a takhle párkrát dokola. Dort ale bohužel ani neochutnal. Bylo absolutně nemožné ho na něj nalákat. Byl příliš zaujatý svými narozeninovými dárky:

bagr

Bagr slaví obrovský úspěch, o čemž samozřejmě nebylo pochyb.

ardoise_magiqueTomuhle se ve francouzštině říká „ardoise magique“. Nevím, jak se to jmenuje v češtině. Když jsem byla dítě, mělo tuto věc hodně mých vrstevníků a vždycky mi to připadalo jako prima zábava. Taková ta tabulka, na kterou se kreslí (aniž by se tou tužkou dalo čmárat všude okolo) a pak se obrázek dá smazat tím posuvným knoflíkem vpravo.

imagerie

Knížka, kterou si s Motýlkem budeme muset nastudovat… ;-)

Dort jsem vyráběla po poradě s kamarádkou a po důkladném prozkoumání blogu popecenicko.cz, na kterém jsem našla spoustu užitečných a praktických rad. Asi před dvěma týdny jsem navštívila jeden obchod s cukrářskými potřebami a pořídila si tam fondán v modré a žluté barvě a vykrajovátka ve tvaru náklaďáku a míchačky na beton :-) Ve středu večer jsem upekla korpus podle receptu z Apetitu. Udělala jsem jednoduchý máslový krém (jen máslo a moučkový cukr). Korpus jsem rozřízla, obě strany pomazala marmeládou a krémem a na jednu stranu poskládala na plátky nakrájené jahody. Přiklopila jsem to druhou stranou korpusu a celý ho pomazala krémem. Dala jsem to do ledničky a druhý den ráno potáhla modrým fondánem. Ze žlutého jsem pak vykrájela náklaďáky a zbytkem krému dozdobila.

dort2roky

Ve čtvrtek večer jsem si celou proceduru zopakovala ještě jednou a upekla dort číslo 2, aby mohl Motýlek slavit narozeniny taky v jesličkách. Tam prý aspoň ochutnal (1 lžičku) a pak s úsměvem pozoroval, jak jedí ostatní děti. Jak velkorysý hostitel z něj bude!

 

Právě čtu – překvapivě!

V sobotu jsem se náhodou ocitla v knihkupectví. Vždycky pro mě bylo těžké NEKOUPIT si knihu. Momentálně jich na mém nočním stolku čeká pěkná hromádka a já už při pohledu na ni ani nemám černé svědomí. Prostě to beru tak, že si je přečtu, až budu ve své roli matky méně populární.

Takže pořídit si další knihu, kterou si budu moct na tu hromádku přidat, je samozřejmě velká hloupost.

Koupila jsem si rovnou dvě :-)

Jednu knížku o Mali od Erika Orsenny a jednu od Zadie Smithové, která v Čechách vyšla pod názvem Severozápad.

Velikonoční víkend jsme trávili u Motýlových rodičů a přiznám se, že poté, co jsem večer uložila Motýlka, jsem se trochu nudila… A tak se mi nová knížka (ta od Zadie Smithové) hodila. Hned jsem se začetla a dnes mám za sebou obdivuhodných 100 stránek!

A ten požitek ze čtení „obyčejné“ beletrie je slastný!

 

Jak nás život mění

V sobotu odpoledne jsem byla objednaná ke kadeřnici. Pokaždé, když mám teď příležitost vyrazit někam sama, tedy bez manžela a bez dítěte, užívám si tu dočasnou volnost a svobodu.

Kadeřnický salón, kam chodím tak dvakrát ročně, se nachází v centru Lucemburku. Měla jsem předtím trochu času, tak jsem si ještě skočila vybrat peníze do bankomatu a mrkla do pár výloh. Svižnou chůzí jsem procházela kolem kaváren, na jejichž zahrádkách i v deštivém počasí seděli mladí lidé, choulili se u takových těch venkovních ohřívačů, usrkávali ze svých hrnků a povídali si.  Taková sobotní pohoda, kterou už jsem v téhle formě dlouho nezažila. Přitom před pár lety pro mě byla procházka městem a posezení u kávy něčím tak běžným! V tu chvíli se mi trochu zastesklo po městkém životě. A napadlo mě, jak moc jsem se změnila oproti tomu, kým jsem byla dřív a kým jsem být chtěla. Tím nechci říct, že bych se svým životem byla nespokojená. Změnila jsem se já i moje priority. Naštěstí!

Abych si ty svoje úvahy o mé vlastní proměně potvrdila, jediný obchod, do kterého jsem vlezla, byly… domácí potřeby! To je druh obchodů, do kterých jsem dřív nechodila a ani jsem nechápala, kdo do nich chodí a proč! Odnesla jsem si velikonoční ubrousky a silikonovou formu na muffiny.

Pozitivní na celé věci je, že jsem si pak báječně užila tu chvíli strávenou u kadeřnice. A skoro mě mrzelo, že to netrvalo déle. Zrovna stříhání (nebo barvení či dokonce nekonečně zdlouhavé melíry!) jsem si nikdy užít nedokázala, protože jsem vždycky měla tolik lepších věcí na práci než sezení u zrcadla v nějakém salónu. Teď mi to přišlo jako skvělý odpočinek.

hairdresser

 

Motýlkova první cesta letadlem

Cestování mezi Lucemburskem a Českou republikou mi nikdy nepřipadalo složité. Řídím celkem ráda, takže mi nevadilo sednout do auta a řídit těch 900 km, které mě dělí od mého rodiště. S Motýlkem je takové cestování ale už o něčem jiném. Pokud jedeme všichni tři, jeden z nás dělá baviče a druhý řídí (a třetí se „baví“). Samotná si ale s Motýlkem na tak dlouhou cestu autem ještě asi nějaký čas netroufnu.

Když jsem tedy hledala řešení, jak dopravit sebe a Motýlka na prodloužený víkend do Prahy (u příležitosti kulatých narozenin v rodině), pustila jsem se rovnou do zkoumání nabídek různých leteckých společností. Přímé lety mezi Lucemburkem a Prahou už několik let neexistují. Některé kamarádky jezdí na letiště do Belgie či Německa, ale já jsem pro Motýlka hledala opravdu to nejjednodušší řešení, tedy v rámci možností bez dlouhých přesunů autem. Nakonec jsem zvolila cenově dostupnou a časově výhodnou nabídku společnosti Lufthana: sice s přestupem, ale za 3 hodiny jsme cestu měli za sebou.

Letěli jsme v pátek z Luxu do Mnichova, kde jsme měli asi hodinu času na přestup, a odtamtud pak do Prahy. První let jsme zvládli téměř na jedničku. Motýlkovi do druhých narozenin zbývá ještě pár dní, takže letěl téměř zdarma. Oficiálně neměl svoje vlastní sedadlo a měl mi sedět na klíně, ale v letadle z Luxu do Mnichova bylo sedadlo vedle nás volné, a tak se na něm hned po vzlétnutí uvelebil. Nejdřív se zabavil opakovaným sklápěním pultíku na jídlo, to se ale moc nelíbilo pánovi, který seděl před námi. Pokusila jsem se ho tedy rozptýlit jeho oblíbenou magnetickou stavebnicí s auty, ale ukázalo se to poněkud nepraktické, protože nám sem tam nějaký dílek upadl na zem a bylo velmi obtížné ho lovit. Nakonec ho zaujala roletka proti sluníčku na okně. Hodinový let nám rychle utekl. Při klesání začal Motýlek trochu natahovat, ale to bylo nejspíš proto, že jsem ho zase musela připoutat k sobě na klín.

Na letišti v Mnichově jsme si stihli dojít na záchod a najít naši „gate“. Zbytek času jsme strávili pobíháním od okna k oknu a sledováním letadel, autobusů a vozíků na zavazadla. Bohužel to Motýlka vyčerpalo natolik, že usnul v autobuse, který nás vezl k našemu druhému letadlu. Tušila jsem, že se nám náš idylický výlet začíná kazit. U letadla jsem ho musela polospícího vyndat z kočárku, odnést do letadla, kde jsem ho na chvilku odložila na sedadlo, abych si mohla sundat kabát a jemu bundu. Motýlek se na tom sedadle klátil ze strany na stranu, jak napůl spal. Usadili jsme se vedle poněkud nepřátelsky vypadajícího pána. No, kdybych letěla před pár roky letadlem a vedle mě se usadila matka s tak malým dítětem, asi bych se taky mračila. Motýlek brečel při vzlétání, protože na mém klíně nemohl najít vhodnou pozici ke spánku. Během letu spal, za což jsem byla ráda, avšak při sestupu se ukázalo, že byla velká chyba ho před klesáním neprobudit. Probudil se sám, pravděpodobně s velkou bolestí v ouškách. Začal křičet a vzpínat se, vedle nás sedícího pána pěkně pokopal, byl úplně hysterický a já měla co dělat, abych ho udržela. Bylo mi taky do breku, protože mi bylo jasné, že trpí. Nechtěl se napít ani najíst, což by mu bývalo nejspíš pomohlo. Křičel i na letišti v Praze, když jsme čekali na kufr, a uklidnil se teprve v autě mých rodičů, kteří pro nás na letiště přijeli. Spolucestující nás v tomto letadle museli nenávidět. Ale našli se i spřízněné duše. Třeba jedna německá paní, která mi po výstupu letadla pomohla rozložit kočárek a poradila mi, že jejím dětem proti bolesti uší v letadle pomáhali gumoví medvídci.

Na pondělní cestu zpátky jsem byla poučená (a vybavená gumovými medvídky). Tentokrát jsme letěli přes Frankfurt. V Praze jsme nasedli do velkého letadla, které nebylo plně obsazené. Místa jsme dostali do zadní části, kde už skoro nikdo neseděl. Vedle nás byla dvě prázdná sedadla, kterých ale tentokrát Motýlek nevyužil, neboť po vzletu usnul. Velmi milí stevardi se na nás chodili pravidelně koukat, přinesli Motýlkovi puzzle a maňáska a pořád se ptali, zda něco nepotřebuju. Požádala jsem je, aby mě včas upozornili, než letadlo začne klesat. Mohla jsem tak Motýlka včas probrat a vnutila mu láhev mlíka, takže s oušky neměl problém.

Frankfurtské letiště je ohromné a krásně by se tam nakupovalo, kdybych tam byla sama :-)

I let do Lucemburku proběhl hladce. Vedle nás seděl velmi milý a tolerantní mladý muž a Motýlek si celou dobu listoval svou novou knížkou o Krtečkovi, kterou dostal od mých rodičů. Od letušky jsme dostali čokoládu, kterou Motýlek snědl při klesání, takže s oušky opět žádný problém. Gumové medvídky jsem snědla já.

Řekla bych tedy, že výlet letadlem měl velký úspěch. Radost mi kazí jen včerejší letecká katastrofa, ze které je mi poněkud mdlo. Z Prahy do Frankfurtu jsme také letěli Airbusem A320… A společnost Germanwings jsem měla v záloze jako druhou alternativu. Na palubě toho zříceného letadla byla prý 2 miminka… Brrr. Já jsem se létání nikdy nebála, vždycky jsem se cítila naprosto v bezpečí a vzlétání a přistávání jsem si vysloveně užívala. Dokonce jsem jako dítě toužila stát se pilotkou. Zřejmě právě proto, že k té katastrofě došlo den po našem návratu, najednou cítím velké pochyby a obavy z naší příští cesty, kterou jsem naplánovala na červen (a letenky už nadšeně zarezervovala…).

 

 

 

Rušení rituálů

V různých „návodech na miminko“ jsem četla, že je důležité zavést rituály. Nedělalo mi to potíže, jsem rituálová specialistka a mám rutinu svým způsobem ráda. V moudrých knihách se však nepíše, jak se později těch rituálů zbavit.

Jednou při večeři mě Motýlek překvapil, že se suverénně napil z mojí skleničky. Pár dní na to zase „vypil“ polévku z mističky. Myslela jsem, že by třeba uvítal pít i mlíčko z hrnečku. Jedno sobotní ráno jsem mu tedy mlíko ohřála a místo do lahve s dudlíkem mu naservírovala opravdovou snídani pro velké kluky: chleba s marmeládou a hrneček mlíka. On se ale začal vztekat, mlíka se ani nedotknul a uklidnil se až poté, co jsem mu mlíko přelila zase zpátky do lahvičky.

Další úkaz, kterým mě Motýlek překvapil, byly naše pěší výlety. Začalo se čím dál častěji stávat, že jsem ho odpoledne dovezla v kočárku z jesliček domů a on mi pak z garáže, kde kočárek parkujeme, ještě utekl ven. S vyhlídkou spatření pár bagrů je schopen absolvovat poměrně dlouhý okruh naším městečkem. Řekla jsem si, že pokud se mu chození tak líbí, mohli bychom naši procházku zahájit už v jeslích. Jendou odpoledne jsem tam tedy pro něj vyrazila bez kočárku. Jenže on z jeslí vůbec ťapat nechtěl. Neustále se zastavoval a pak nasadil svou gumovou strategii, o které už jsem psala. Musela jsem ho tedy domů odnést. A když se mi ho před domem konečně podařilo postavit na nohy, zase mi utekl na svoje tradiční kolečko.

Další negativní zkušenost se týkala přebalovacího pultu. Motýlek už je velký kluk a na ten přebalovák už se skoro nevejde. Kromě toho nám v koupelně zabírá místo. Řekla jsem si, že je čas, aby si zvyknul na oblékání ve stoje nebo v sedě na zemi. Pár dnů to fungovalo. Ale pak se to změnilo v noční můru, obzvlášť po večerním koupání. Motýlek vůbec nespolupracoval, neustále odbíhal pro hračky, schovával se pod sušák na prádlo a mně tekly nervy. Tak jsem ho jednou celá vzteklá popadla a posadila zpátky na přebalovací pult. A od té doby je oblékání a přebalování zase úplně v pohodě.

Jakmile se všechno vrátí do starých kolejí, obnoví se nám naše domácí idylka. Některé zvyky ale nemůžou trvat věčně. Jak poznám, že je ten pravý čas něco změnit?

Možná mi to Motýlek dá vědět sám. Jako jsem si například dlouhou dobu lámala hlavu, jak do něj ráno před odchodem do jesliček nacpat snídani. Většinou si vypil mlíko (z lahvičky…) a pak už nic nechtěl. Až jednoho dne měl tak hrozný hlad, že si čekání, než se mlíko ohřeje, zkrátil slupnutím kusu bábovky, kterou uviděl na lince. Od té doby se každé ráno nejdřív nají (sedí u svého stolečku, který jsem mu dala do kuchyně, aby si u něj mohl třeba kreslit, když vařím, soustředěně přežvykuje a ani nedutá) a pak snídani zapije mlíkem.

Asi to budu muset nechat na něm.