Souboj deodorantů

Před časem jsem na Instagramu slíbila, že napíšu o souboji deodorantů, který jsem si sama pro sebe uspořádala.

IMG_3209

To je totiž tak: jednou z věcí, které mi přineslo mateřství, je, že mi už není úplně jedno, co do svého těla dostávám. Dřív jsem nevěnovala téměř žádnou pozornost složení potravin, natož kosmetických výrobků. Teprve během prvního těhotenství mi došlo, že by možná nebylo úplně od věci se nad tím občas zamyslet.

A v rámci mého hlubokého zamýšlení jsem se začala zabývat i otázkou hliníku v deodorantech. Přišla jsem na to, že se dají sehnat i deodoranty bez obsahu hliníku. Na pár z nich jsem narazila třeba v lékárnách. Poprvé jsem automaticky sáhla po své oblíbené značce La Roche-Posay. Ovšem jejich deodorant mě velmi zklamal. Motýlovi sice voněl, ale mně vůbec. No a hlavně jsem s ním celý den měla pocit, že jsem si do podpaží nastříkala mýdlovou vodu, která se postupně rozpouštěla. Tedy přišlo mi, že se potím ještě víc, než kdybych deodorant nepoužila vůbec.

Samozřejmě taky vím, že je rozdíl mezi deodorantem a antiperspirantem. Hlavní funkcí deodorantu není zabránit pocení, ale likvidovat nelibou vůni. I přesto se mi zdá, že většina deodorantů pocení omezuje. Až na ten La Roche-Posay. Dala jsem mu šanci dvakrát – ne že jsem ho dvakrát použila, ale dvakrát jsem si ho koupila! Ale ten druhý jsem nevypotřebovala ani do půlky a vztekle ho hodila do koše. I přesto, že je dost drahý. Zatímco „obyčejné“ deodoranty (Rexona, Fa, Nivea atd.) se v supermarketech dají koupit za 2 až 3 eura, za tenhle jsem zaplatila něco málo přes 10 euro!!

Druhý kandidát byl deodorant od Vichy. S tím jsem byla daleko spokojenější. Hezky mi voněl a zvládl i zátěžovou zkoušku v podobě stresujících situací na letišti. Taky cena je daleko přátelštější. Bohužel při podrobnějším prostudování složení jsem zjistila, že tento deodorant hliník obsahuje.

IMG_3279Svého favorita tedy hledám dál. Nedávno padl můj zrak na deodorant SebaMed dostupný v supermarketech za +/- 4 eura. Neobsahuje hliník, alkohol, barviva ani konzervační látky. Hezky voní a testuji ho za extrémních podmínek: 36 stupňů přes den (a prý bude hůř), 28 stupňů v noci (i když v noci deodorant stejně nepoužívám). A zatím tuto zátěž celkem zvládá.

Co vy, máte nějakého voňavého favorita?

Pro co jezdím do Čech

Motýl odjel na svou tradiční každoroční pánskou jízdu (trek v horách)  a já si taky už tradičně na těch několik dní zorganizovala svůj vlastní program. Obvykle si na dobu jeho nepřítomnosti zvu do Luxu rodinu či kamarádky, tentokrát jsem se ale s Motýlkem vydala do Čech.

Po březnové, celkem pozitivní zkušenosti s leteckým spojením jsem se na náš výlet opravdu těšila. Tentokrát jsme ale měli na letištích smůlu. Měli jsme letět s jedním přestupem v Mnichově tam i zpět. Cestou tam byl ale náš let z Luxu do Mnichova ze stále neznámých důvodů na poslední chvíli zrušen a my strávili odpoledne pobíháním po letišti od okénka k okénku a stáním v nekonečně dlouhých frontách (ideální zábava pro 2leté dítě!), abychom nakonec místo přes Mnichov do Prahy letěli přes Kodaň. A aby nám to místo plánovaných 3 hodin se vším všudy zabralo skoro 9 hodin. Kdybych jela autem, byla bych v Praze rychleji.

I cestou zpět jsme měli potíže. Let z Prahy do Mnichova měl zpoždění, takže bylo jasné, že bychom prošvihli přípoj (na přestup jsme měli necelou hodinu). Tentokrát jsem byla velmi asertivní… nebo spíš protivná až lehce hysterická, ale dopomohlo mi to ke zdárnému řešení. Když paní za přepážkou Lufthansy v devět ráno krčila rameny a ujišťovala mě, že koncem odpoledne z Mnichova letí do Luxu další letadlo, pevným, možná trochu příliš silným tónem jsem zdůraznila, že jsem v 5. měsíci těhotenství, mám s sebou 2leté dítě a na další den strávený v letištních halách nejsem připravená. Konkrétně jsem citovala nedostatek mléka a plen. Zabralo to (ještě že jsem Motýlka ještě zcela neodpolenkovala! :-)). Poslali nás přes Frankfurt a do Luxu jsme se dostali jen s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu.

Motýlek všechny ty útrapy (hlavně cestu do Prahy) snášel s překvapivým klidem. Až na pár výkyvů, které byly vzhledem k podmínkám naprosto pochopitelné, mi byl skvělým parťákem.

V Praze jsem se seznámila se svou téměř měsíční druhou neteří, oslavila studijní úspěch své sestry a Motýlek svou přítomností obšťastnil babičku (moje přítomnost už ji od jeho narození tak úplně neobšťastňuje :-)). Splnila jsem téměř všechno, co jsem měla v plánu, a nakoupila zcela všechno, co jsem měla na seznamu (i něco navíc).

V plánu jsem kromě potěšení se s rodinou měla nechat Motýlka ostříhat v salónu Funny Sassy, kam jsem ho objednala předem, návštěvu výstavy pořádané u příležitosti 50. výročí Večerníčku a Lego KidsFest.

Stříhání proběhlo velmi dobře. Motýlek seděl ve stylovém fáru, zatímco se paní holička starala o jeho bujnou kštici. Ostříhala ho pěkně, i když jeho poslední střih z lucemburského kadeřnictví, kam chodím já, se mi líbil malinko víc. Ovšem mezi lucemburskými a českými cenami služeb je tak obrovská propast, že trošinku přivřít oko snad můžu. Salón vedou dvě milé, mladé slečny, které to s dětmi prostě umí. Užila jsem si to tam já i Motýlek.

Na výstavě večerníčků jsme byli také. Koná se ale na dvou místech a my stihli jen Valdštejnskou jízdárnu. Vsuvka pro mimopražské (a možná i pro Pražáky): pozor, Valdštejnská jízdárna NENÍ ta u Pražského hradu! ;-) Na tuhle výstavu byl Motýlek ještě moc malý. Ještě nezná dost večerníčků a asi ani netušil, co se od něj na výstavě očekává. Ocenil domek Maxipsa fíka, pozornost věnoval i Krtečkovi a Škubánkovi, ale to bylo asi tak vše. Jinak byl trochu zaražený z množsví a temperamentu ostatních dětí. Určitě si to skvěle užijí děti ve věku tak od 4 let.

Tudíž jsem dost váhala i s tím Lego KidsFestem. Nevěděla jsem, jestli to pro Motýlka má cenu. Nakonec jsme se tam vydali. V autě Motýlek usnul, a protože se vyspat potřeboval (on totiž v Praze vůbec nezvládal svůj spánek po obědě, ale do večera ještě nevydrží), zajely jsme s mamkou zatím do Tesco Letňany koupit kytku mé úspěšné studované sestře. Já počkala v autě, mamka šla pro kytku a pro kafe. Vypily jsme si ho a ještě chvíli čekaly a povídaly si na pakrovišti u Tesca. Pak jsme se rozjely k tomu Lego KidsFestu, jenže to už bylo po třetí hodině odpoledne a my slíbily, že v pět budeme u sestry. Měly jsme dát 150 Kč za parkovné, což by mi nepřišlo tolik líto, kdybych věděla, že tam strávíme aspoň půl dne. Jenže já věděla, že tak za hodinu budeme muset vyrazit pryč, a to dodnes netuším, kolik vlastně stály vstupenky. Motýlek pořád spal a mně bylo jasné, že sotva by se po probuzení rozkoukal, už bychom ho táhly od Lega pryč. Tak jsme radši odjely a na Legu jsme nebyli. Trošku mě to mrzí, ale snad dostaneme někdy nějakou jinou příležitost. Třeba v Legolandu v Dánsku :-)

Na nákupním seznamu jsem měla „zdravou lahev„, zubní a mezizubní kartáčky Curaprox, které se v Luxu velmi špatně shání, pár oblíbených (už vyzkoušených) přípravků kosmetické značky Manufaktura, časopisy. Vše jsem nakoupila a ještě jsem u nás na sídlišti (!) objevila moc krásný obchůdek s dětským oblečením, kde jsem narazila na super lehké letní kalhoty pro Motýlka, jaké už jsem dlouho marně hledala. A rovnou jsem mu k tomu přibrala triko s hasičským autem a ponožky, které se nám neustále někam ztrácejí. Taky jsem koupila dětský sprchový gel Hipp, který je teda v prodeji i u nás v Luxu, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela. A začala jsem ho používat nejen pro Motýlka, jehož sprcháč jsem zapomněla doma, ale i pro sebe.

O té „zdravé lahvi“ jsem se dozvěděla kde jinde než na internetu. Je mi sympatické, že když už má Motýlek pít z plastové lahve, je aspoň opravdu nezávadná (snad). Tahle už je pro velké kluky a líbí se mi, že z ní můžeme pít oba a nemusím tedy myslet na to, abych vzala pití nejen pro něj, ale i pro sebe, když jdeme třeba na hřiště. Zatím má u Motýlka velký úspěch jako každá nová lahvička a báječně mu zase na čas zvýšila denní příjem tekutin.

IMG_3248

Autíčková metoda (nočník) – update

Omlouvám se všem bezdětným čtenářkám a čtenářům, pokud tady ještě nějací jsou. Nikdy by mě nenapadlo, že na toto téma budu psát… Slibuju, že příště zde najdete téma, které se netýká čůrání, kakání, kojení, blinkání ani dětí obecně.

Tak jsem Motýlka celý týden za každé vyčůrání do nočníku obměňovala samolepkami ve tvaru autíček. Vítal je s nadšením, ovšem nezdálo se mi, že by ho možnost získat další samolepku nějak motivovala k tomu, aby na nočník chodil častěji.

Až v pátek. Už skoro spal a z ničeho nic zvedne hlavu a úzkostným hlasem mi řekne: „Mámo… nočník!“ Nevěřícně se ho ptám: „Chceš na nočník?“ Odpověď: „Jo!“ Tak jsme honem šli. A on se vyčůral. Ouaaah! Jsem z toho celá vedle, že si o to sám řekl, že ho obdaruji hned čtyřmi novými samolepkami. Pak šel v klidu spát. V noci se jako obvykle přestěhoval do naší postele, takže probuzení bylo společné. A první, co po otevření očí řekl, bylo: „Mámo… nočník!“ Tak jsme zase honem šli. A zase se vyčůral.

Dmula jsem se pýchou celé dopoledne. On to pochopil! Sice nevím, jestli díky samolepkám, nebo mu to prostě zrovna „seplo“, ale to je celkem fuk.

Měla jsem tendenci mu ten den rovnou strčit slipy, ale náročný program dne mě od toho odradil. Pokračujeme pozvolna. Ale jeho večerní přání se před spaním ještě vyčůrat se od té doby několikrát opakovalo.

V sobotu večer se stal zázrak číslo dvě: Motýlek zvolal „Mámo… nočník!“ a udělal do něj bobek. Pár už jich teda bylo i v plínce, ale to vůbec nevadí.

Myslím, že je to na velmi dobré cestě. Tak dobré, že asi pro jistotu zkusím zabalit nočník do kufru a povezu ho koncem týdne letadlem! Čeho všeho není matka schopná, že?

Noční(ková) můra

S rostoucím břichem roste i moje přání Motýlka odplínkovat. Tedy začínám jemně tlačit na pilu. Moc účinné to ale není.

Na nočník si sedá pravidelně ráno i večer a občas se do něj vyčůrá. Bobky do něj dělat nechce, a když už, je to spíš omyelm. Stává se, že nočník po jeho chvilce posezení zůstane prázdný. Rozhodně si během dne neříká, že potřebuje jít na nočník, a na mé otázky odpovídá rozhodným „ne“.

Rozhodla jsem se tedy přikročit k nátlakové fázi číslo 1: vyrobila jsem tabulku (viz foto), strčila ji do fólie a zalepila ji, aby z ní ten papír nemohl vytáhnout, a nakoupila hromadu samolepek s autíčky. Svůj záměr jsem mu vysvětlila v sobotu ráno. Krabičku se samolepkami uvítal s nadšením, hned ji otevřel a… určitě si snadno představíte to rychlé, rázné a přesné gesto, díky kterému se samolepky rozletí z krabičky po celé koupelně. Tak jsme je spolu pěkně posbírali, vrátili je do krabičky a… šup! Samolepky letí vzduchem podruhé. A potřetí. A po čtvrté. Fajn. Samolepky jsem zabavila a vysvětlila Motýlkovi, že je bude dostávat na příděl pokaždé, když něco udělá do nočníku. Jednu za vyčůrání, dvě za bobky.

nocnik

Vyčůral se. Dostal samolepku. Během soboty je nastřádal tři! Samozřejmě vytvářet na papíru kolonky pro jednotlivé dny bylo naprosto zbytečné. Lepí je, kam ho zrovna napadne – a nejen na tu tabulku. Ale to je jedno.

Nicméně po několika dnech mi připadá, že si vystačí s těmi pár samolepkami, které dostal, a nijak zvlášť motivovaný ke sbírání dalších není. Rozhodně ne dost na to, aby kvůli nim sedal na nočník, když se mu zrovna nechce. Ani když se mu „chce“.

Pomalu se připravuji na nátlakovou fázi číslo 2: už jsem nakoupila slipy a chystám se mu je jednoho dne prostě obléknout namísto plínky. Samozřejmě je mi naprosto jasné, jak to dopadne. Tudíž taky čekám na vhodný den. To znamená takový, kdy prostě budeme doma, kde ho můžu několikrát za den převlíknout. Musí to být tedy víkend, pokud nechci čekat až na prázdniny. Prázdniny ale asi nejsou vhodné, neboť odjedeme pryč do neznámého prostředí, což asi pro takovou důležitou změnu není ideální. A víkendů, které budeme trávit doma, v dohledné době taky moc nebude.

Nátlaková fáze číslo 3 už asi nátlaková vůbec nebude. Buď to během těch pár dnů s morkými slipy pochopí, nebo mu asi nevýchovně řeknu, že teď už je to na něm. Že už je velký kluk a já osobně si myslím, že už je dost zralý na to, aby plínky odložil. Ale že to nechám na něm a až se bude cítit připravený, ať mi dá vědět.

A zároveň si říkám, jestli nás oba zbytečně netrápím, když s příchodem mladšího sourozence se prý spousta už odplínkovaných dětí k plínkám zase vrátí…

Odstrašující případy

Dnes jsem cestou od zubaře natrefila na bývalou spolupracovnici (Lucemburčanka, starší dáma), se kterou už jsem se neviděla několik let. Zhruba na deset minut jsme se zapovídaly, abychom zjistily, co je u nás nového. Divila se, že mi roste bříško, a ještě víc se divila, když jsem jí pověděla, že už doma jednu ratolest mám. No, neviděly jsme se opravdu dlouho.

Po výměně základních informací se naše konverzace stočila kam jinam než na práci. Řekla jsem jí, že v novinách brzo definitivně skončím, protože se teď pár let chci věnovat dětem. Toto mé rozhodnutí u ní vyvolalo velmi pozitivní reakci. Ona prý zůstala po porodu doma sedm let a potom pracovala na poloviční úvazek.

Když jsme se loučily, řekla mi: „Přeju ti hodně štěstí a ty roky doma s dětmi si pořádně užij. Čas hrozně letí. Mému synovi už je třicet sedm!“ A pak dodala: „Nemůže si najít partnerku a já si taky nemůžu najít parntera, protože si všichni myslí, že jsme pár! Že on je na starší a já si našla mladého zajíčka.“

No.

Ona se tomu smála, ale mě u toho zamrazilo. Nerada bych, aby moje (přehnaná?) mateřská láska měla na kterékoli z mých dětí takový dopad…

Odpoledne jsem se s Motýlkem ve 32stuňovém vedru doplahočila na naše oblíbené, bohužel ale trochu vzdálené hřiště. Pozitivní na něm je, že je uprostřed parku s rybníčkem, že jsou tam stromy a tedy stín, že je tam kryté pískoviště, do kterého neprší ani nepraží slunce, že je tam budka s občerstvením a záchodem a dokonce přebalovací pult! Za výkon jsem se odměnila obřím Magnumem. Samozřejmě jsem se bála, že ho Motýlek bude chtít taky (a že mi ho sní). Bála jsem se proto, že od pondělí dost kašle, tak nechci, aby se cpal zmrzlinou. Nicméně to moje neuvěřitelné dítě si jednou lízlo a ošklíblo se :-) O pár minut později se raději nacpalo charentaiským melounem.

Na pískovišti se skvěle zabaví a já můžu odpočívat, nabírat síly na cestu zpět a samozřejmě taky pozorovat ostatní děti a maminky. A v duchu je kritizovat :-)

Ne, vážně. Snažím se nekritizovat (ani v duchu), ani nesoudit. Jen odpozorovat, jaké přístupy k dětem jsou funkční a jaké nikoli.

Dnes mě  zaujala mladá maminka s o něco starším kloučkem, než je Motýlek. Seděli spolu na dece v trávě, maminka občas ležela a synek byl u ní a očividně si to oba náramně užívali. Chlapeček čas od času někam odběhl a zase se k ní vrátil, pak ji odtáhl ke skluzavkám a připadal mi moc roztomilý. Jenže… opodál v kočárku spalo miminko. A to se za čas probudilo. Maminka se tudíž začala věnovat jemu. A z jejího staršího kloučka se stal „zlobivý kluk“.

Jako nestrannému pozorovateli se mi zdálo úplně jasné, k čemu došlo. Prostě ztratil maminčinu pozoronost a dělal vše proto, aby ji zase přilákal. Bohužel důsledek byl, že ho neustále okřikovala „nedělej tohle, nedělej tamto“. Vyvrcholilo to tím, že na odrážedle předním kolem najel na deku, na které už se batolilo miminko. Maminka mu řekla, aby po dece nejezdil na kole, aby ji neušpinil. Chlapeček na ní popojížděl dál tam a zpátky. Očividně to dělal schválně. Čekal, co přijde. Maminka se po několika varováních rozčílila. A já ji chápu! Vyrvala mu kolo z ruky, opřela ho o strom a synkovi vynadala (česká maminka by mu možná dala i na zadek). Chlapeček spustil srdceryvný pláč a začal se vztekat. A já ho chápu! Chápu je oba.

Jenom mi toho chlapečka přišlo strašně líto. Bylo mu s maminkou tak dobře, dokud se mladší bráška nepropudil… Jen chtěl tu jejich společnou pohodu dostat zpátky. Místo toho se na něj maminka rozzlobila. Muselo mu to připadat hrozně nespravedlivé.

Má pozornost se pak přeorientovala zpátky na Motýlka, ale po chvíli jsem ještě zaslechla, jak ta maminka okřikuje chlapečka, protože ubližoval tomu batoleti. No, ani se nedivím. V jeho očích je to mimino určitě zdrojem spousty nedorozumění a nepochopení.

Takových situací se bojím úplně ze všeho nejvíc. Víc než naší domácí organizace, nedostatku místa v bytě či probdělých nocí. Víc než porodu! Ty sourozenecké vztahy a má marná snaha rozdělit pozornost a lásku spravedlivě – to jsou moji největší strašáci.