Lyžařské prázdniny

Nevím, jak jinak je nazvat. V Čechách se, myslím, nazývají „jarní“, ačkoli jsou v únoru. V Lucembursku jsou to „karnevalové“ prázdniny. Trvají týden, ale my jsme si je o další týden prodloužili. Abychom se vyhnuli davům na sjezdovkách, vlecích, lanovkách a v restauracích (neboť Francouzům letos začínaly karnevalové prázdniny ve stejný den jako Lucemburčanům), vydali jsme se do francouzského Alpe d’Huez o týden dřív. Museli jsme si kvůli tomu zažádat o speciální povolení v Motýlkově školce. Narozdíl od českých škol a školek si tady rodiče nemůžou brát děti ze školní instituce, kdy se jim zachce. Letos nám to ještě prošlo…

(Abyste mě nepochopili špatně: mně se vlastně tenhle systém líbí. Jako dítě jsem měla rekordní množství omluvených (!) hodin, ale myslím si, že to není správné. Škola není holubník. A rodiče by neměli vozit děti na dovolenou mimo školní prázdniny. Učí je tím, že škola není zase tak důležitá. Na druhou stranu v Lucembursku mi připadá trochu přehnané, že i školkové děti musejí tak striktně dodržovat všechna pravidla.)

V Alpe d’Huez jsme byli už loni a moc se nám tam líbí. Ubytování máme sice skromné (v bytě, který nám pronajímá jeden známý za velmi rozumnou cenu), ale většinu času trávíme stejně venku. Opět jsme s sebou vzali moji mamku, abychom se prostřídali u Kocourka, který ještě nelyžuje. Tedy… on to letos také zkusil, ale to bylo spíš jen takové symbolické 🙂

Motýlek udělal další velké pokroky. Letos jsem ho zapsala do lyžařské školy dopoledne (loni chodil odpoledne) a zůstával v ní i na oběd, po kterém si chvilku hrál v jejich herničce. Do lyžařské školy chodil tentokrát velmi rád – ani jednou nezaplakal, že by tam nechtěl. A to mi letos instruktoři připadali méně sympatičtí než loni… Vyzvedávali jsme ho ve dvě a potom jsme ho ještě někdy vzali sjet jednu nebo dvě sjezdovky. A on vážně jezdí! Sám! Ze začátku jsem měla pocit, že ho musím držet, bála jsem se ho pustit (prostě matka hysterka). Ale ukázalo se, že on to velmi dobře zvládá sám, umí si regulovat rychlost, zabrzdit, zastavit, zatáčet. V podstatě teď musí akorát vypilovat styl 🙂 A k tomu bychom ideálně potřebovali ještě někam před koncem zimy na lyže vyrazit, ale v našem dojezdovém okolí nikde není dost sněhu 😦

I my dospělí jsme si pěkně zalyžovali. Počasí vyšlo také docela pěkné, ačkoli předpověď tak ze začátku vůbec nevypadala. Nakonec ale i ty nejošklivější dny (podle mobilu) byly velmi hezké – mraky se držely vysoko a občas skrz ně prosvítalo sluníčko. Poslední tři dny jsme měli úplně azuro.

Jediná stinná stránka naší zimní dovolené byla Kocourkova záhadná nemoc na konci pobytu. Dostal vysoké horečky bez dalších příznaků. Po příjezdu domů jsem mu v puse našla tři nové zuby, tak jsem si myslela, že to bylo z toho. A asi bylo.

Brzy poté ale onemocněl Motýlek, potom Motýl, následně Kocourek a nakonec i já. Takže ten týden oficiálních školních prázdnin se nám moc nevydařil. Měla jsem tolik plánů a všechno jsem musela zrušit. Motýlek musel zůstat doma i tento týden, kdy už začala školka – dneska šel poprvé. Ani Motýl nebyl v pondělí ani včera v práci. Skolila nás chřipka. Musím říct, že takhle zle už mi dlouho nebylo. Nyní jsem nadopovaná léky všeho druhu, což mě drží nad vodou. Ale jakmile přestanou působit, začne opět zimnice, tělesná teplota stoupá a já přestávám fungovat. Motýlek, který byl nemocný jako první, už je z nejhoršího venku a poslední dva dny nám tu už pěkně skákal po hlavě (a brnkal na nervy). Proto jsem ho dnes poslala do školky – doma jsem mu ve svém stavu nezvládala sloužit jako dostatečný zdroj zábavy.

Tedy prázdniny na horách byly super, návrat domů poněkud horší. Tak si držme palce, ať se nám zdraví brzy vrátí. A ať na sebe jaro letos nenechá dlouho čekat!

This slideshow requires JavaScript.

Reklamy

Ukrást “jenom” auto

Před rokem a kousek ukradli Motýlovi auto u nás před garáží. S autem zmizelo i Motýlkovo oblíbené DVDčko „Diego a dinosauři“, které zůstalo v přehrávači. Motýlek už ho několikrát oplakal. Zatím se mi nepodařilo koupit to samé DVDčko znovu.

Dnes jsem mu nazouvala lyžáky u lyžařské školy (tímto vás zdravím z našich zimních prázdnin 😉) a požádala ho, aby svůj zánovní skůtr od babičky nechal v autě. Motýlek mi ale odpověděl, že se bojí, že přijdou zloději a auto i se skůtrem nám zase ukradnou. Ujistila jsem ho, že naše auto je teď tak špinavé, že by ho žádný zloděj nechtěl. Ani tak pěkné a drahé, jako bylo to auto, které nám tehdy ukradli. On zase začal truchlit po svém DVDčku a nakonec to uzavřel:

„DVDčka je lepší vždycky uklidit do krabičky a odnést domů. Tak zloději když tak ukradnou jenom to auto.“

Všechno je otázkou hodnot 😀

Předsevzetí na rok 2018

Novoroční předsevzetí si sem poznamenat musím, abych se k nim mohla za rok zase vrátit 🙂

S rostoucím věkem si jich ale dávám méně a méně. Vlastně už ten přelom roku vůbec neprožívám tak intenzivně jako dřív. Ale příležitost ujasnit si pár věcí je to dobrá.

PŘEDSEVZETÍ PRVNÍ: BÝT VLÍDNÁ NA DĚTI A NA MANŽELA. NEKŘIČET. NEDÁVAT NA ZADEK.

A ano, toto předsevzetí jsem si dávala už loni. A pořád mi to připadá hrozné, kam jsem to jako rodič dopracovala. Mateřství jsem si představovala v některých ohledech trochu jinak. Myslela jsem si, že budu „prostě v pohodě máma“, která bude nad věcí a bude mít s dětmi krásný vztah plný vzájemné důvěry a porozumění. Že budu s dětmi mluvit „jako s kamarádkou“, jak radí Nevýchova. Problém je, že kdyby se mnou některá z mých kamarádek mluvila tak, jak se mnou někdy mluví můj starší syn, asi bych se s ní rychle kamarádit přestala. Že mi Motýlek dává pořádně zabrat, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Dnes a denně testuje mé hranice. A když ty hranice pozná, stejně cítí nutkání si vyzkoušet, co se stane, když je překročí. A já nejsem ta „v pohodě máma“. Jsem nervák a cholerik. Ale pracuju na sobě. A za to jsem oběma svým klukům vděčná. Fyzické tresty jsou ale hranice, za kterou bych určitě neměla zajít já.

Vydržím nedat dětem za celý rok ani jednou na zadek? Opravdická výzva 🙂

PŘEDSEVZETÍ DRUHÉ: JÍST MENŠÍ PORCE. NEDOJÍDAT PO DĚTECH.

Celý život jsem poslouchala, že bych měla pár kilo přibrat, a pěkně mi to lezlo na nervy. Teď tedy pár kilo nahoře mám, takže mé okolí by mělo být spokojené. Ale já nejsem. Tedy ono to není o váze, spíš o kondici, formě, zpevnění. Ale vzhledem k tomu, že asi ženou v domácnosti nakonec zůstanu trochu déle, než jsem měla původně v plánu, radši se tomu pomalému přibývání na váze pokusím zamezit.

S tím souvisí:

PŘEDSEVZETÍ TŘETÍ: BĚHAT.

Já už teda běhám, ale na můj vkus ne dost pravidelně a intenzivně. Potřebuju nějaký cíl. Kamarádka se mě snažila přemluvit, abych se s ní zapsala na maraton, který se tady v Luxu bude konat v květnu. Výzva to byla lákavá, protože maraton je můj velký sen. Po zralé úvaze jsem ale usoudila, že letos ještě natrénovat na maraton nezvládnu. Nerada bych podcenila přípravu. Musela bych chodit běhat minimálně třikrát týdně, z toho aspoň jednou nějakou delší trasu. Na to zatím bohužel nemám čas. Běhat chodím hlavně o víkendu. V týdnu jedině večer, když se Motýl vrátí z práce dřív domů. A na to není velké spolehnutí. Kdybych se přihlásila na maraton, byl by to pro mě jenom zdroj stresu. Zkusím ale půlmaraton. Ten jsem ostatně zatím v životě běžela jen jednou. Asi bych jich měla zaběhnout víc, než se pokusím o maraton.

PŘEDSEVZETÍ ČTVRTÉ: PÍT MÍŇ VÍNA A VÍC VODY

Žít s Francouzem má své výhody. Třeba že se vůbec nemusím starat o štědrovečerní večeři, protože můj muž vaří dobře a rád. Protože narozdíl ode mě ho příprava slavnostních pokrmů těší. Mě baví spíš takové to každodenní obyčejné vaření.

Nevýhodou ale je to, že má můj drahý Francouz sklep plný lahví výborného vína. A ty lahve se neotvírají jen při nějakých zvláštních příležitostech. Francouzi jsou prostě zvyklí pít víno k jídlu každý den/večer. Jasně, říká se, že sklenka červeného denně je tělu prospěšná. Jenže když ty naše sklenky jsou nějaké velké. Člověk si dá jednu, občas dvě a pak už toho v lahvi zbývá tak málo, že nemá cenu v ní ten zbytek vína nechávat. Tedy vypít za večer lahev vína ve dvou u nás není nic neobvyklého (s tím, že ten „zbytek“ obvykle dopije Motýl, ne já ;-)). Často přemýšlím, zda je to ještě „v normě“. Pro svůj klid v duši bych to tedy ráda omezila.

 

Přeji vám všem krásný a šťastný nový rok!

 

Sociálka za dveřmi

Asi každá matka na to občas pomyslí – napůl v žertu: nepošlou na mě sousedi sociálku, až uslyší, jak na děti občas křičím? Mě tahle myšlenka straší už přes dva roky, protože od doby, kdy se nám narodil Kocourek, Motýlek pravidelně zkouší míru mé trpělivosti. A ta je bohužel dost nízká. Nicméně pracuji na sobě a v poslední době se mi celkem daří se ovládat. A pomalu se smiřuji s krutou realitou: totiž že některé Motýlkovy projevy nemají nic společného s příchodem sourozence ani s obdobím vzdoru, které už mělo nejspíš dávno přejít. Je to prostě tvrdohlavý beran, který když si vezme do hlavy, že něco (ne)udělá, nikdo a nic s ním nehne.

V září mé obavy z případné přepadovky nějaké sociální pracovnice nabraly novou úroveň. Kocourek si jednou večer před koupáním rozrazil hlavu. Oba kluci byli pěkně „rozjetí“, což u nás večer nebývá neobvyklé. Seděl na nočníku a pak začal v koupelně tancovat. Dokonce jsem si ten jeho pád natočila na mobil, protože byl u toho tancování tak roztomilý, že jsem to musela zaznamenat. Jenže uprostřed skotačení zakopnul a spadnul čelem na vykachličkovaný roh. Krev z něj začala okamžitě téct proudem a já si uvědomila, že vlastně vůbec netuším, jak podat první pomoc! I když jsme se něco málo učili ve škole, v autoškole a na kurzu potápění… Najednou jsem nevěděla, jestli mu to mám něčím přikrýt, přelepit, ovázat… Naštěstí Motýl se v tu dobu zrovna vrátil domů z práce, tak ho nechala doma s Motýlkem, popadla Kocourka, navlékla mu plínu a pyžamo a odjela s ním do nemocnice. V tom stresu jsem mu zapoměla dát boty, čehož jsem pak při čekání na pohotovosti dost litovala. Obešlo se to bez šití, jen mu to „slepili“ a dnes už jizva skoro není vidět. Ale několik týdnů vypadal opravdu dost příšerně.

Po nějaké době jsem zase vlastnoručně zohavila Motýlka. Dělal blbiny při oblékání, chtěla jsem mu přes hlavu přetáhnout svetr, a jak sebou pořád házel, nešikovně (a nechtěně!) jsem ho škrábla, avšak takovým způsobem, že pak zrhuba dva týdny chodil s asi centimetr širokým krvavým šrámem přes celou tvář. Rána nebyla hluboká, ale velmi efektní. Všichni sousedé, maminky spolužáků ve školce a samozřejmě paní učitelky se ho vyptávaly, co se mu stalo. A on pravdivě odpovídal: „To mi udělala maminka.“ Pokáždé mě přitom poléval studený pot.

Aby toho nebylo málo, před dvěma týdny Kocourek narazil do rohu našeho jídelního stolu. Velmi dobře ví, že si tam má dávat pozor – sám nám to říká. Ale v rámci další večerní „rozjetosti“ se rozběhl, aby se dostal k tátovi, který u toho stolu seděl, a roh stolu si vrazil těsně pod oko. Naštěstí (!) z toho byl jen parádní monokl. A další rozpačité vysvětlování a odpovídání na zvědavé dotazy sousedů, známých a vlastně i naprosto cizích lidí například v obchodě.

Člověk nikdy neví, jestli někomu z nich nezačne připadat divné, že moje děti chodí neustále s nějakými viditelnými „příznaky“. Sice je Lucembursko asi méně přísné než například Norsko, ale vzhledem k nátuře těch mých dvou draků (z nichž Kocourek se zdá být daleko větší kaskadér než celkem opatrný a choulostivý Motýlek) se jistým obavám ubránit nedokážu. Jen nevím, jestli se víc bojím té sociálky nebo prostě toho, zda se kluci ve zdraví dožijou třeba puberty…

Letošní cukroví

To, co vidíte na fotkách, je letos naše jediné vánoční cukroví. Dva plechy perníčků. Letos jsem to pojala trochu jinak.

Peču celkem ráda, ale spíš nějaké buchty než cukroví. Nejsem příliš manuálně zručná a zrovna na tom cukroví je to dost vidět. Přesto se každý rok nechám strhnout vánoční atmosférou a do pečení se pustím. Obvykle toho potom lituju.

Dělám to samozřejmě kvůli dětem – lépe řečeno kvůli tomu staršímu. Už když mu byl rok a půl, měl jsem pocit, že bych ho do vánočních příprav měla zapojit. Pamatuju si, jak jsem s ním zkoušela dělat pracny, což vypadalo tak, že hnědé těsto bylo napatlané všude možně po bytě a především se ho do trouby dostala sotva polovina, protože zbytek Motýlek snědl (nebo napatlal všude možně, jak už jsem zmínila).

Když jsem byla malá, vždycky jsem obdivovala, když nám přátelé mých rodičů přivezli krásně nazdobené perníčky. Někdy v nich byla dokonce dírka na šňůrku a daly se pověsit na stromeček. Vypadaly ohromně lákavě, ačkoli ve skutečnosti byly tvrdé jako kámen. Ale krásně voněly a já je svými zoubky ohlodávala velmi ráda. Moje mamka perníčky nikdy nepekla, a když se mi narodil Motýlek, rozhodla jsem se, že já se o ně pokusím.

Kamarádka mi dala poměrně pracný recept na perníčky, které nebylo třeba následně nechat změknout. Ovšem na to, že byl pracný, jsem přišla až letos, kdy jsem vyzkoušela jiný. A hlavně se z toho receptu dalo upéct obrovské množství perníčků! Takové množství, že jsem při následném zdobení nadávala jak špaček, protože mě to už dávno přestalo bavit a navíc mi zdobení opravdu nejde. Kromě toho ty perníčky nebyly dostatečně chutné na to, aby je u nás doma jedl někdo jiný než já – samozřejmě jenom proto, že já jediná věděla, kolik za nimi bylo práce.

I s „obyčejným“ (i když u mě nejoblíbenějším) lineckým jsem měla potíže. Některé tvary se mi v troubě podivně zkroutily a pak je moc nešlo slepit. A ani chuťově prostě nebyly „jako od maminky“, i když jsem používala její recept. Letos mi možná konečně došlo, proč tomu tak bylo: asi není zrovna ideální péct cukroví v horkovzdušné troubě. Konečně mě napadlo použít funkci klasického pečení a řekla bych, že na těch perníčkách je vidět rozdíl (i když to může být i tou změnou receptu).

Dalším zdrojem předvánočního stresu pro mě byl můj dojem, že když peču pro dítě/děti, automaticky to znamená péct s dětmi. Pečení cukroví je přece tak profláklá dětská aktivita! Facebook a Instagram se hemží fotkami zachycujícími rodinnou idylku s rukama od mouky a rozzářenýma očima dětí i maminek. Marně jsem se toho pokoušela docílit u nás doma. Opakovaně jsem se dopouštěla několika zásadních chyb:

1. připravila jsem si příliš mnoho těsta – mnohem víc, než se v rámci rodinné idylky dalo zpracovat (a sníst);

2. nutila jsem sebe;

3. nutila jsem dítě.

Několikrát to skončilo pláčem. Dětským i mým.

Letos jsem si konečně přiznala, že mého syna prostě nebaví mi s pečením pomáhat. A když už, tak jenom chvilinku. Nejspíš je na tom vlastně úplně stejně jako já: baví ho péct buchty a koláče, cukroví moc ne.

Rozhodla jsem se, že letos si upečeme jenom pár perníčků, které vložíme do ozdobných pytlíčků a darujeme paní učitelce ve školce a pár kamarádům. Pro nás zbyde jen několik kousků, které zvládneme sníst. A když na ně budeme mít chuť před Vánoci, sníme je klidně hned (pokud si na nich neulomíme zuby, protože letos jsou zatím přece jen trochu tvrdé).

Použila jsem tedy jiný, daleko jednodušší recept. Uvedené množství všech surovin jsem snížila o polovinu. I tak jsem tři malé šišky těsta věnovala kamarádce. Ze zbytku jsme napekli dva plechy perníčků. Motýlek mi přišel pomoct zhruba na deset minut. Rozválel těsto, vykrojil čtyři perníčky a odešel. A já si to konečně – v jeho čtyři a půl letech – nevzala osobně! V klidu jsem dovykrájela zbytek – byla to práce celkem tak na čtvrt hodiny. Dnes jsme těch pár perníčků nazdobili (i když mi to slovo moc nejde přes pusu, když se podívám na výsledek). To Motýlka bavilo víc, strávili jsme tím spolu velmi příjemnou, dalo by se říct i idylickou (!) půlhodinku, zatímco Kocourek spal.

A je hotovo. Vánoční povinnost splněna a teď se můžeme začít těšit na všechno to lahodné cukroví, které nám příští týden doveze babička 🙂