Bábovky

Knížku Bábovky od Radky Třeštíkové mi půjčila kamarádka s tím, že se mi určitě bude líbit. Takové prohlášení mě vždycky trochu odradí. Stejně jako fotky některých osob na Instagramu, podle kterých bylo zřejmé, že tahle kniha je v Čechách momentálně hit. Přitom za má dlouhá čtenářská léta už bych se mohla smířit s tím, že nejsem nic extra, jsem klasický střední proud a většinou se mi líbí to, co se líbí ostatním 🙂

babovky

A v případě Bábovek tomu tak skutečně bylo. Několikrát mi během četby proletělo hlavou, že už jsem dlouho nečetla tak geniální knihu. Jak se píše na zadní straně obálky, jedná se o „dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu“. Na první pohled nic ohromně originálního. Koncept, kdy lze jednu určitou situaci prožít očima různých postav, je celkem častý v literatuře i ve filmech. A mně se to vždycky hrozně líbí. V Bábovkách je k tomu navíc přidaný velmi příjemný smysl pro humor, takže ačkoli se nejedná přímo o humornou knihu, u některých pasáží jsem se smála nahlas.

Dvanáct osudů dvánácti žen ve dvanácti kapitolách… Někdy mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak příběh nové postavy souvisí s ostatními. Až jsem z toho byla lehce nervózní. Ale k tomu propojení nakonec vždycky došlo a někdy bylo velice důmyslné. Soustředění bylo potřeba.

Blízký mi byl i autorčin jazyk – nebo psaný projev. Prostě se to velmi dobře četlo, je to taková dnešní mluva. Jen úplně na začátku mi nějaké přirovnání připadalo takové zbytečně obrazné, vyumělkované. Když jsem vám ho tu ale chtěla ocitovat, už se mi ho nepodařilo dohledat, takže to byl možná jen můj momentální dojem, který mě zase přešel.

Vřele doporučuju. K oddechu i k zamyšlení.

 

Žena u moci

Píšete si čtenářský deník? Psali jste si ho, když jste chodili do školy?

Já už si ani nepamatuju, jestli to po nás ve škole nebo na gymnáziu někdo doopravdy chtěl. Ale přečtené knihy si zaznamenávám už velmi dlouho. Naučila mě to maminka a mně se to tehdy jako velké knihomolce zdálo jako skvělý nápad.

Dnes mi jako čtenářský deník slouží můj blog. Už mnohokrát mi pomohlo, že jsem si tu mohla své poznámky o nějakém přečteném titulu dohledat. Stejně jako moje návštěvy kina.

Takže se může stát, že sem občas napíšu i o knize, která v češtině možná ani nevyšla a tedy pro spoustu z vás je takový článek naprosto nepřínosný. Ale jedno z mých novoročních předsevzetí je psát tento blog zase především pro sebe.

Knížku Borgen – Une femme au pouvoir (tedy Borgen – Žena u moci) od Jesper Malmose mi darovala švagrová v době, kdy jsem zrovna došla k rozhodnutí, že s druhým dítětem zůstanu nějakou dobu doma, tedy v domácnosti. Nevím, jestli mi tím chtěla sdělit svůj názor – asi ne, asi to byla spíš náhoda 🙂

borgen

Román se odehrává v dnešním Dánsku. Hlavní hrdinkou je Birgitte Nyborg, která se stane dánskou premiérkou. Je to celkem skromná žena, žádná velmi ambiciózní kariéristka. K funkci přijde tak trochu jako slepý k houslím, což mi připadá jako trochu naivní představa. Ale takových naivních představ na mě během četby této knížky vyskočilo spousta.

Bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnout do fungování vysoké politiky a do dnešní dánské společnosti, ale celou dobu jsem pochybovala, do jaké míry odpovídá knížka realitě. Čtení to bylo sice poutavé, ale v podstatě se omezilo na jednotlivé, časově oddělené politické kauzy, které Birgitte během prvního roku své funkce musela řešit.

Současně čtenáři nahlížejí do Birgittina soukromí, do jejího rodinného života a postupně selhávajícího manželství. To je asi největší poselství této knihy: že žena ve vysoké politické pozici toho musí hodně obětovat a že obojí – práce a fungující rodina – v takovém případě skloubit nelze.

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si před napsáním tohoto článku na internetu vyhledala, že Jesper Malmose není žena. V tomto ohledu ho velmi obdivuji za to, jak Birgittinu postavu vykreslil a jak se do ní dokázal vcítit.

Předsevzetí na rok 2017

Svá novoroční předsevzetí tady na blogu uveřejňuji už několikátým rokem a je to pro mě skvělý způsob, jak se k nim pravidelně vrátit a ověřit si, jak zdařile je (ne)plním. Tedy ani letošní rok nebude výjimkou. Nejdřív bych si tu ale chtěla stručně zaznamenat, jak jsme prožili Vánoce.

Na Štědrý den odpoledne jsme byli na dlouhé procházce v lese. Vrátili jsme se za tmy a pěkně unavení. S Motýlem jsme nachystali „apéro“, který byl pro kluky víceméně hlavní chod, ale tentokrát byl tak i koncipovaný. Žádné slané arašídy či brambůrky, spíš malé chlebíčky s humrovou a sardinkovou pomazánkou, pak takové plátky masíčka v těstíčku (pâté en croûte) a malé kousky sýra. My si s Motýlem připili šampaňským a já jsem pak šla kluky vykoupat. Během koupele zrovna přišel Ježíšek. Vyletěl oknem zrovna ve chvíli, kdy jsme vycházeli z koupelny. Motýlek byl z toho tak vedle, že si v první chvíli ani nevšimnul hromady dárků pod stromečkem a zmateně koulego_10805_box1_in_1488kal z okna. Dárky měly pak samozřejmě okouzlující efekt, jiskřičky v očích a poskakování. Motýl se kluky ještě pokusil pod stromkem vyfotit, ale Motýlek už byl samozřejmě velmi netrpělivý. Trochu mi zatrnulo, když hned začal křičet: „Kde je ta moje hračka Pat Patrouille?“ Očividně se na ni hodně těšil… a já věděla, že mezi touhle haldou dárků není. Naštěstí na ni brzy zapomněl – i když jen dočasně.

lego_fireNebudu tady vyjmenovávat všechno, co kluci dostali. Bylo toho opravdu hodně. Příští rok musíme ubrat, jinak se nám to vymkne z rukou. Vcelku mě ale překvapilo, které dárky mají nakonec největší úspěch: kupodivu to bylo Lego Duplo, ačkoli ho už máme doma dvě velké krabice, které jsem kdysi dostala od jednoho kolegy v práci. Teď kluci dostali ještě sadu s hasičským autem, s Eskymáky a pak velkou krabici „Around the world“, ve které je spousta zvířátek a postaviček. Oba si s tím dokážou hrát celé hodiny. Sice každý po svém, ale spolu – a to mě na tom asi těší nejvíc. Motýlek taky dostal zvukostrom, na kterém se už v samotný Štědrý večer na dlouhou chvíli zaseknul. Teď si s ním ale nejvíc hraje Kocourek, což mě taky těší.

lego-duplo-artic„Hračku Pat Patrouille“ Motýlek nakonec nedostal. Měla ji pořídit švagrová, která to ale nějak popletla a koupila sice moc pěkného pejska-hasiče, který běhá a mluví a střílí vodu, ale Motýlek si teď ještě pořád občas posteskne, že nedostal, co si tolik přál. Je mi ho trochu líto, ale zase mu nechci kupovat tak velké dárky „jen tak“. Uvidíme, jestli mu ta jeho pejsková mánie vydrží až do narozenin.

A teď tedy k těm mým předsevzetím na tento rok.

  1. Nekřičet na děti. Nedávat jim na zadek. Nerozčilovat se tolik.
    Je to hrozné, že něco takového píšu. Kde se stala chyba? Když jsem měla jenom Motýlka, bylo to tak snadné… Nebylo třeba na něj křičet a ani by mě nenapadlo ho plácnout přes zadek. Na všem jsme se domluvili, protože jsme na to domlouvání měli spoustu času. A taky proto, že byl ještě v takovém tvárném věku, kdy bylo snadné ho přesvědčit, že moje řešení je to nejlepší 🙂
    Mezi loňskými předsevzetími jsem měla, že chci rok 2016 nějak přežít. Tušila jsem, že to bude náročný rok. A byl. Motýlek mi dával zabrat. Nevím, jestli to byla reakce na sourozence, období vzdoru nebo obojí dohromady či něco jiného. Teď už je to snad za námi. V poslední době už si mateřství zase užívám. Dokonce jsem překvapená, jak se mi nakonec líbí, že má Motýlek dva týdny vánoční prázdniny, tzn. nechodí do školky. Trochu jsem totiž zalapala po dechu, když mi to těsně před Vánoci došlo. Nakonec je to ale pohoda. Ráno nemusíme spěchat, a když nám to Kocourek dopřeje, můžeme se klidně válet v posteli třeba do osmi. Jednou dokonce do tři čtvrtě na devět! Občas si trochu lámu hlavu s programem vhodným pro obě děti, někdy se ale tento problém vyřeší sám a oni se zabaví i beze mě. Když je venku ošklivo a nám se nikam nechce, nemusíme. A když ven jdeme, oblékání nám může trvat tak dlouho, jak je potřeba, protože nemusíme být nikde včas.
    Uvědomuju si, že právě ten časový tlak v běžném režimu způsobuje, že jsem nervózní a že pak snadno vybuchnu. Školce a s ní spojeným termínům se nevyhneme, až příští týden zase začne, ale některým stresovým situacím se možná přece jen dá předejít. Zkrátka se vynasnažím si své momentální zenové rozpoložení udržet po celý rok.
  2. Věnovat se více dětem a méně domácnosti.
    I z tohoto bodu jsem překvapená. Nikdy jsem nebyla nějaká pečlivá hospodyňka, ale najednou se občas přistihnu, že zcela bezmyšlenkovitě lpím na věcech, které z objektivního hlediska vůbec důležité nejsou. Jako třeba podlaha bez drobků, naleštěný stůl, věci na svém místě a podobné záležitosti, které jsou s malými dětmi poněkud těžko realizovatelné. Tedy mým velkým úkolem na tento rok je v tomto ohledu na sobě pracovat a trochu „povolit“. Ženou v domácnosti jsem se přece chtěla dočasně stát ne proto, abych pětkrát denně luxovala. Chtěla jsem vidět své děti vyrůstat. Naposledy jsem si to uvědomila poté, co jsem Motýlkovi odsekla, že „nemám čas opravovat autíčko, musím tady uklidit ten nepořádek.“ Teď už vím, že příště musím dát přednost opravě autíčka.
  3. Přečíst víc knížek.
    Najít si čas na čtení se mi během minulého roku moc nedařilo. Ale teď se i tohle začíná zlepšovat. Čtu si o „polední pauze“, tedy v době, kdy Kocourek zhruba dvě hodiny spí a Motýlek kouká na pohádky na DVD. Dříve jsem tuto dobu využívala k uklízení a pak jsem se akorát snažila Motýlkovu pozornost přenést od televize k něčemu hodnotnějšímu. V poslední době na to peču. V rychlosti uklidím nádobí od oběda a pak se usadím vedle Motýlka a čtu si. Jeho očividně těší, že jsme spolu. Někdy po očku sleduju děj jeho pohádek a prohodíme o něm pár slov. Piju u toho kafíčko a on chroupe jablíčko a je nám tak dobře. Když Kocourek spí opravdu dlouho, stihneme někdy dočíst kapitolu a dokoukat DVDčko a pak si spolu ještě chvíli hrát, jen my dva.
    Nevím, jestli to takhle zůstane po celý rok – asi ne, protože režim dětí se neustále mění. Ale rozhodně chci číst víc knížek a trávit míň času čtením blogů (kolegové a kolegyně blogeři a blogerky prominou) nebo sledováním videí na YouTube.
  4. Sportovat.
    S tímhle předsevzetím váhám. Volný čas je u nás doma pořád ožehavé téma – zvlášť když se jedná o ten můj. Jako matka v domácnosti mám totiž pro sebe přece celý den, tak proč bych měla chtít čas pro sebe ještě po večerech? 🙂 Se dvěma dětmi, z nichž to jedno několikrát denně vodím do školky a ze školky a to druhé mám na sobě pověšené (doslova) neustále, je dost těžké si jít zaběhat nebo jen tak zasportovat přes den. Dokonce i se speciálním běhacím kočárkem, který mimochodem používám čím dál méně. Takže nevím, jestli má cenu si tohle předsevzetí vůbec dávat. Ráda bych. Moje potíž je v tom, že ve sportu – stejně jako ve spoustě jiných oblastech mého života – si potřebuju stanovit nějaký cíl, abych měla motivaci a mohla na sobě pracovat a zlepšovat se. S čímž souvisí i pravidelnost, kterou teď prostě nemůžu dodržet. Ale tak dejme tomu, že je to takové dobrovolné předsevzetí, které když se mi podaří splnit, bude to takový bonus navíc.

V bříšku

Včera nám v Luxu konečně napadlo trochu sněhu. 

Dnes jsme viděli na silnici projíždět takový ten náklaďák se zásobníkem soli (jak se tomu vlastně říká?!). Motýlek se samozřejmě začal vyptávat, co to je a proč, tak jsem mu to vysvětlila včetně toho, proč se solí silnice. 

„Já myslím, že už jsem takový náklaďák dlouho neviděl,“ prohlásil nakonec zamyšleně. 

„Já myslím, že jsi takový náklaďák ještě nikdy neviděl,“ odpověděla jsem mu. 

„A ty?“ 

„Já už jsem takový náklaďák viděla.“

„A táta?“ 

„Táta určitě taky. My už jsme s tátou viděli hodně věcí, víš?“ dodala jsem a připadala si u toho nejmíň jako šedesátnice. 

Pak se ještě pro kontrolu zeptal, jestli už takový náklaďák viděl jeho 14měsíční brácha, kterého jsem tlačila v kočárku. Pak to shrnul: „Takže ty už jsi takový náklaďák viděla. Táta taky. Ale já a Kocourek ne… Protože jsme byli v bříšku!“ 

Bylo na něm vidět, že je ze svého vysvětlení nadšený. Záhada rozluštěna. 

🙂