Matka v domácnosti

Když jsem se v Motýlkových devíti měsících vracela do práce a začala ho dávat do jeslí, velmi špatně jsem to nesla. Nicméně lucemburský systém je takto nastavený, je to tady naprosto běžné a v té době se mi zdálo, že prostě nemám na výběr.

Reakce okolí mi k lepšímu pocitu nepomáhaly. Ze strany rodičů jsem při každé skypové konverzaci poslouchala, jaký je ten Motýlek chudáček, a ve svém blízkém (lucemburském) okolí jsem měla spoustu (českých) kamarádek, které si svou mateřskou/rodičovskou nějak dokázaly protáhnout nebo které se zatím prostě rozhodly zůstat doma. A přišlo mi, že si všichni klepou na čelo, proč já se do práce vracím. Proč si to neodkážu zařídit nějak jinak? A ano, připadala jsem si jako krkavčí matka.

Když jsem otěhotněla podruhé, hned jsem věděla, že si Motýlka nechám doma, jakmile mi začne mateřská. Později jsem usoudila, že budu přece jen vděčná za nějaký ten čas pro sebe (před porodem) a výhradně pro miminko (po porodu), a tak jsem Motýlka nechala v jeslích zapsaného na dvě dopoledne v týdnu. S Motýlem jsem se dohodla, že z mnoha různých důvodů nemá cenu se pokoušet kombinovat mou práci v novinách s rodinným životem se dvěma malými dětmi. A svému okolí jsem mohla s radostí oznámit, že tentokrát si dopřeju ten luxus zůstat s dětmi tři roky doma. Ty tři roky odpovídají nástupu toho mladšího do lucemburské škol(k)y. Pak se do pracovního procesu hodlám vrátit. Cesta zpět do novin už však nepovede – tak zní naše dohoda a já přijímám všechna rizika s tím spojená.

Reakce okolí mě ale překvapily i tentokrát. Kamarádky v domácnosti jsou najednou překřičeny hlasy těch, které svou kariéru a rodinný život dokážou perfektně spojit. Prohlašují, že „ony by tedy doma tak dlouho zůstat nemohly, protože potřebují i jiné podněty a žít svůj dospělý život“. Moje vlastní matka udiveně zvedla obočí, když jsem jí pověděla, že Motýlek bude chodit do jeslí jen na dvě dopoledne v týdnu a naše druhé dítě nebude možná do jeslí chodit vůbec. Najednou jí jesle připadají pro dítě ohromně prospěšné a já takto své děti připravím o možnost rozvíjení různých dovedností.

Jiné kamarádky (a také některé čtenářky na blogu) mě pokládají za šílenou, že si chci Motýlka nechat víceméně doma, když se budu potřebovat zotavovat z porodu a soustředit se na miminko. Dvě dopoledne v týdnu mi prý rozhodně nemůžou stačit. Argumentuju tím, že české maminky mají většinou své starší děti také doma, když se jim narodí mladší sourozenec. Na to slýchávám odpověď, že české maminky nemají na výběr, zatímco já ano.

Zkrátka docházím k závěru, že ať se rozhodnu jakkoli, vždycky je to špatně :-) Patrně to souvisí i s tím, co chci a nechci slyšet. Mám sklony ke vztahovačnosti, takže kritiku, která možná ani není míněná jako kritika, slyším zřetelněji.

Nicméně tentokrát se na reakce okolí zase tolik nesoustředím. Motýlka chci mít doma co nejvíc možná proto, že mu potřebuji vynahradit ten čas, který jsem mu nedokázala dát, když jsem se vracela (na plný úvazek!) do práce. Taky nechci, aby se cítil odstrčený. Proč by měl trávit den v jeslích, když máma bude s miminkem doma? Už tak to pro něj bude velká změna a myslím, že je důležité, abych mu právě v tomto období věnovala maximum své pozornosti. A vím, že to bude náročné. Někdy se i Motýl diví, že jsem Motýlka nenechala zapsaného v jeslích na víc hodin nebo víc dnů v týdnu. Já ale věřím, že to zvládneme. A když to nepůjde, vždycky můžu v jeslích požádat, aby tam mohl zůstávat déle nebo tam chodit častěji. Zvýšit to jde vždycky, ale snížit pak hůř, neboť jesle tak přicházejí o výdělek.

A ráda bych zmínila, proč vlastně chci teď ty tři roky být doma. Takže:

  1. Moje práce v novinách se prostě s rodinou kombinuje těžko. Noviny se dělají především odpoledne a večer, takže není zase tak důležité být v kanceláři brzy ráno, ale je lepší tam zůstávat déle večer. Jenže malé děti je večer potřeba nakrmit, vykoupat a uspat. Podařilo se mi přemluvit Motýla, aby mi udělil výjimku v podobě 80% úvazku. Chodila jsem z práce domů ve tři odpoledne. Cesta autem mi trvala půl hodiny, stavovala jsem se doma převléknout nebo jsem cestou vyzvedla objednaný nákup a pak pádila (většinou pěšky) pro Motýlka. Stejně jsem pak odpoledne neustále kontrolovala e-maily, odpovídala na urgence a zvedala telefon. Pořád jsem se cítila pod tlakem a stále jsem měla zpoždění – ráno v kanceláři, odpoledne v jeslích, večer s večeří a tak pořád dokola.
  2. Ani ty dvě nebo tři hodiny k dobru, které jsem tím 80% úvazkem získala, mi nepřipadají dostatečné k tomu, aby Motýlek přišel dostatečně do kontaktu s češtinou. A to je pro mě ten hlavní důvod, proč zůstat doma: moje děti se češtinu jinak než ode mě nenaučí. Neuslyší ji v jeslích ani později ve škole. Neuslyší ji od táty ani od dětí na hřišti. To já musím zajistit, aby se jim dostala pod kůži. A pokud je budu ráno odkládat do jeslí, kde se mluví francouzsky, a vyzvedávat je ve čtyři odpoledne nebo dokonce později, moc času na komunikaci v češtině nám nezbyde. Pokud s nimi zůstanu doma, budu na ně moct celý den mluvit česky a také se mi snad podaří je častěji dostat do kontaktu s jinými českými dětmi.

Tak snad jsou teď moje důvody jasnější :-)

Znovunalezená rovnováha

Po necelém týdnu stráveném doma jsem už nemohla dále ignorovat Motýlovo naléhání, abychom co nejdřív ještě někam vypadli. Odjeli jsme k jeho rodičům, které každé léto tráví „na chatě“ v Alsasku, na úpatí Vogéz. Nechtělo se mi tam. Byla jsem unavená, vyčerpaná po našich pseudo-prázdninách a bez nálady. Vůbec by mě nenapadlo, že se mi o pět dní později odtamtud nebude chtít jet.

Musím ale uznat, že měl Motýl pravdu a že jsem tam konečně zvládla nabrat trochu ztracených sil. Všichni tři jsme tam vyspávali do devíti, pak na nás čekala připravená snídaně. Nemusela jsem se starat o nákup potravin, o to, co bude k obědu, nemusela jsem vařit, prát ani uklízet. Jen jsem si hrála s Motýlkem a ten se čas od času zabavil sám, občas si hezky hrál i s babičkou a někdy se kamsi vytratil a já netušila, kde je… a nepátrala jsem po tom. Jen jsem doufala, že někdo jiný o něm ví a že nikam nespadne. Pár nástrah kolem chaty přece jenom je. 

Chata je rozdělená na dvě části, jednu obývají Motýlovi rodiče a tu druhou tchánova sestra, která nemá děti ani vnoučata, ale malé děti zbožňuje. Občas nalákala Motýlka k sobě domů a já tuším, že ho tam vykrmovala sušenkami plnými palmového oleje, cukru a nekvalitní čokolády. Ale za trochu klidu jsem dokázala slevit snad ze všech svých pravidel a zásad, včetně pravidelné a zdravé stravy, režimu či hodiny ukládání k spánku. 

Jeden den se konala větší oslava tchýniných narozenin. Je jí 86 let! Trochu jsem se styděla, že ji nechávám, aby se o nás tak starala a víc jí nepomáhám. Ale ona vypadá momentálně v daleko lepší formě než já! 

Také jsme se vydali do takového malého lesního parku s dravými ptáky. Motýlek valil oči při představení s orly, supy a různými sovami. Ptáky má všeobecně rád, byl nadšený. Škoda že nás odtamtud pak vyhnal déšť.

Poslední den jsem o Motýlkovi nevěděla celé odpoledne a nakonec zjistila, že pomáhá tátovi shrabat posekanou louku a odnášet suchou trávu za plot.

Celkově je čím dál samostatnější a se spoustou situací si dokáže poradit sám, což pak hrdě zdůrazňuje. Chodí sám po schodech nahoru i dolů. Po příjezdu domů jsem ho nechala s tátou dole v garáži a vynesla pár lehčích tašek k nám do druhého patra. Začala jsem vybalovat a najednou za dveřmi někdo zvoní. Otevřu a stojí tam rozesmátý Motýlek. Motýl nikde. „Sám, mámo, sám!“ hlasí pyšně. Tak jsem zvědavá, jak bude po těch schodech chodit sám, až do toho druhého patra povleču Maxi Cosi s miminkem. 

Prázdniny tedy pomalu končí. Motýl půjde v pondělí do práce a mně je ho líto, vůbec by se mi nechtělo. Jsem ráda, že mi to tak pěkně vyšlo a že mi na dovolenou navazuje mateřská. Jen mě začíná zachvacovat panika, jak toho neustále energií nabitého Motýlka každý den zaměstnám. Po obědě už spí jen občas a s tím asi budu mít ten největší problém, protože já siestu teď vážně potřebuju! 

Ale věřím, že to spolu do porodu nějak zvládneme. A po něm taky budeme muset.

Trojčata

Dnes jsem neměla svůj den. Od rána věci nešly podle mých představ a hlavně jsem se postupně cítila čím dál víc unavená, fyzicky vyčerpaná. Až se mi z toho dělalo nevolno.

Z posledních sil jsem se s Motýlkem, po obědě nespícím a celé odpoledne překypujícím energií, autem dopravila do parku s hřištěm. Tam jsem si konečně odpočinula. Motýlek se zabavil bedlivým pozorováním asi 12letých dětí, které na sebe sypaly písek (nevím, jak mu příště vysvětlím, že on na ostatní děti písek házet nemá). A já se zabavila pozorováním maminky, která na hřiště přišla spolu se třemi (!) dětmi stejného (!!) věku a stejného vzezření. Trojčata. Zhruba 18 měsíců stará. Dvě holky a jeden kluk. To byl hukot! Zvlášť když houpačky tam byly jen dvě a především jejich maminka měla jen dvě ruce. Tudíž po celou dobu minimálně jedno z dětí řvalo. Než dorazil tatínek. Ten pak dostal patřičně vyčiněno za to, že přišel tak pozdě. Ovšem od té chvíle působili jako dokonalá rodinka.

Pro mě byl pohled na ně velmi přínosný – zvlášť před příchodem tatínka. Najednou jsem se cítila mnohem lépe! Vždycky pomůže, když se člověk může přesvědčit, že může být i hůř :-)

 

Vyčerpávající prázdniny

Poprvé po mnoha letech necítím svou obvyklou poprázdninovou depku. Žádná nostalgie, žádná chuť vrátit čas o týden či dva zpátky.

Pravda je taková (ač krutá), že letos jsem se na prázdniny vůbec netěšila. Naopak jsem z nich měla velké obavy. Skutečné prázdniny pro mě začínají dnes, den po návratu.

Letos jsem zkrátka nebyla správně naladěná na hromadnou dovolenou ve složení, v jakém jsme jeli už loni a předloni: já, Motýl, Motýlek, Motýlovy holky, Motýlova sestra s manželem a třemi dětmi a psem. Svou švagrovou i švagra mám moc ráda, jsou zlatí. Ale na celkem šest energií nabitých dětí ve věku 2 až 13 let jsem se letos prostě necítila. Celkově mě zkrátka nelákala představa, že nás bude tolik pohromadě. Jen pro představu: myčka v našem pronajatém domě myla třikrát denně, pračka prala jednou až dvakrát denně. Naštěstí prádlo bylo suché vždy během hodiny. Vykopat celou skupinu na nějaký výlet zabralo obvykle celé dopoledne. Po příjezdu na zvolené místo bylo třeba ihned začít hledat restauraci a přinejmenším ji zarezervovat, jinak si desetičlenná skupina během oběda nikde neškrtne. K tomu neustálé vedro 35 až 40 stupňů. Bazén u domu ano, ale moře, jezero či řeka nikoli. Destinace byla určena možností ubytovat tolik lidí a zvíře, spíše než svou atraktivitou.

Tedy odpočatá se necítím, spíš jsem ráda, že je to za mnou. Mrzí mě, že jsme si letos nenaplánovali žádnou dovolenou ve třech. Motýl by sice ještě rád někam vyrazil, ale já se v druhé polovině 7. měsíce na další přesuny Evropou, ať už autem nebo letadlem, příliš necítím.

Naopak jsem velmi vděčná za to, jak mě přivítalo Lucembursko, které v minulých týdnech také čelilo velkým vedrům: od včerejška tu máme příjemných 18 stupňů, klasickou šedivou oblohu, sem tam pár dešťových kapek. A já se cítím báječně!

Jeden den do mateřské

Zítra jdu naposled do práce. A pak… mateřská! Posledně jsem odcházela na mateřskou na necelý rok, tentokrát mám před sebou nejméně tři roky, tedy moře času! Vůbec netuším, co budu dělat potom. Trochu doufám, že se během té doby v mé hlavě zrodí nějaký úžasný nápad, který mi pomůže skloubit rodinný a úspěšný (!) profesionální život. Už žádné nedomyšlené podnikatelské pokusy! Teď ale zatím nic neplánuju a soustředím
se na blízkou budoucnost, tedy na příštích několik měsíců. Pokud půjde všechno podle plánu, budu mít půlku srpna, celé září a většinu října „pro sebe“. Tedy budu mít doma Motýlka, který bude od září na 2 dopoledne v týdnu chodit do jeslí, aby nepřišel o kontakt s kamarády, ale jinak budeme spolu. Taky jsem se na to vybavila, pořídila domů tiskárnu, laminovačku a doprovodné vybavení, abychom se s Motýlkem mohli věnovat kreativnímu tvoření. Sláva Facebookovým skupinám a Pinterestu, kde je možné načerpat mnoho inspirace, získat návody a některé aktivity prostě jen stáhnout, vytisknout a zalaminovat.

IMG_3303

Co mám tedy kromě zuřivého laminování v plánu?

  1. Až mi Motýl uvolní jednu svou skříň v naší ložnici, jak slíbil, probrat se Motýlkovým oblečením a připravit ho pro miminko.
  2. Některé kousky bude nejspíš potřeba dokoupit, takže se budu muset vypravit do obchodů. Motýlek se narodil na jaře, takže například zimní kombinézu jsme v novorozenecké velikosti vůbec neřešili.
  3. Dojedu si pro objednaný kočárek a také ho nachystám.
  4. Budu muset vymyslet, kam umístím postýlku pro miminko. Moc možností není, takže nejspíš skončí nalepená na naší manželské posteli.
  5. Vyrazit na výlet do centra Lucemburku vlakem. Většinou do města jezdím autem. Párkrát jsme jeli taky městským autobusem, který má u nás konečnou. To se Motýlkovi vždycky moc líbí. A občas chodíme na procházky taky kolem nádraží a Motýlek chce vždycky počkat, až přijede vlak, zastaví a pak zase odjede. Teprve potom můžeme pokračovat v procházce. Tak jsem si říkala, že by cestu vlakem určitě ocenil. Sice pojedeme nanejvýš deset minut, ale zážitek to pro něj bude jistě nezapomenutelný.
  6. Vyrazit na výlet do Německa se zastávkou v DM drogerii. V Luxu DM drogerie nejsou. Vlastně tu nejsou skoro žádné drogerie. Supermarkety je totálně ničí. Svého času tu byla síť obchodů Schlecker, ale zkrachovala a její nástupci se zatím taky moc dlouho na trhu neudrželi. Přitom mně osobně přijdou třeba právě DM drogerie ohromně praktické. Dá se tam nakoupit všechno možné: sprcháče, šampóny, šminky, plínky, dětská i dospělá zdravá výživa, čisticí a prací prostředky… Tak si asi vytvořím seznam a pak nechám v DMce pár kilometrů za hranicemi majlant.
  7. Zřejmě taky budu muset absolvovat pár lékařských prohlídek. Předpokládám, že mě doktorka pošle na konzultaci s porodní asistentkou do porodnice, pak bych se možná měla setkat s anesteziologem (pro případ nouze, na který minule došlo) a s porodníkem, neboť moje doktorka porody nedělá.
  8. Před porodem se ještě chci nechat ostříhat. A zajít si minimálně jednou na masáž.
  9. Sejít se se všemi kamarádkami, které pak možná pár týdnů či měsíců nebudu mít příležitost vidět – obzvlášť ty pracující.

Ovšem přílišné plánování se mi minule moc nevyplatilo, neboť jsem od prvního týdne mateřské dostala příkaz ležet. Tak uvidíme, co všechno se mi podaří zrealizovat tentokrát :-)