Všežravec

Před nějakou dobou jsem v sobě trochu řešila dle mého názoru nesprávnou výživu mého (nyní 15měsíčního) Kocourka.

Všechno to začalo s prvními zoubky. Nezačaly růst nějak extrémně brzo, ale ani ne tak pozdě jako kdysi Motýlkovi. Nicméně pro Kocourka to byl jasný pokyn k tomu, aby začal odmítat veškeré miminkovské jídlo. Postupně jsem tedy vzdala nakupování i domácí přípravu masozeleninových příkrmů a začala mu servírovat to, co jíme my. Stejně své jídlo odstrkoval a vrhal se po Motýlkově talíři.

To, co jíme my, není nic hrozného. Snažím se vařit zdravou, vyváženou stravu. Každý týden si vytvářím jídelníček, aby se nám střídaly těstoviny, rýže, brambory, zelenina, maso, ryby… Ale znamená to například i to, že dostává i „normální“ dávku soli. I když si myslím, že solíme méně, než se solí v jiných rodinách. Problém je, že toto si zřejmě myslíme všichni 🙂

Také se nám do jeho stravy vloudilo pár nešvarů… Motýlka se mi dlouho dařilo držet ve sladké nevědomosti ohledně sladkostí (všimli jste si té důmyslné slovní hříčky? :-)). V téměř čtyřech letech už je ale zná všechny: lízátka, sušenky, bonbonky i čokoládu (ta je u něj v žebříčku podobných dobrot kupodivu na posledním místě). Kocourka tedy už v nevědomosti držet nemůžu, když chce ochutnat všechno, co vidí u bráchy. Takže sušenky začal drtit už o své první zoubky. Lízátka ani bonbony mu samozřejmě nedáváme, ale ve chvilce nepozornosti už jsem ho s Motýlkovým lízátkem v puse přistihla – dokonce za Motýlkova nadšeného a hlasitého podporování! Při jedné dlouhé cestě na pumpě zdolal asi čtvrtku hranolek, které měl Motýlek na talíři. Ostatně hranolky jsou kapitola sama pro sebe. Kdysi jsem si slíbila, že je mým dětem nedám tak do deseti let věku. Ha ha. Velice rychle si je Motýlek oblíbil. Ale je to pro něj výjimečná pochoutka spojená s návštěvou nějaké restaurace (spolu se špagetami a pizzou), což s dětmi absolvuji velmi zřídka.

Tento týden jsem byla s Kocourkem na preventivní prohlídce u doktorky. Zeptala se mě mimo jiné, jestli „jí všechno“. Odpověděla jsem jí, že „ano, jí opravdu všechno… i to, co by asi ještě jíst neměl.“ Přísně se na mě podívala přes obroučky svých brýlí a naprosto vážně se mě zeptala: „Co všechno? Čokoládu? Chipsy?“ Ta úleva, když mi došlo, že na tom asi ještě nejsme tak hrozně! 🙂

Vysilující pondělky

Naše pondělky jsou náročnější než ostatní dny v týdnu.

Budík mi zvoní v 6:40. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče, ale už to mám spočítané na minutu. Musím vstát. Využít toho, že ostatní ještě spí. Obléknu se a namaluju, pak sejdu dolů do kuchyně. Uvařím sobě kávu, Motýlovi konev čaje a začnu Motýlkovi připravovat svačinu do školky. V lucemburských školkách děti svačinu nedostávají, musejí si ji nosit z domova. Mezitím polykám svou snídani – obvykle nějaké müsli s jogurtem nebo něco takového. Pak se postupně probouzí zbytek rodiny. Pomazlit, opusinkovat, obléknout, nakrmit, vyčistit zuby. V osm přichází paní na hlídání a já jí předávám Kocourka. V zápětí odcházíme s Motýlkem do školky, odkud pak přebíhám na svůj tříhodinový (!) kurz lucemburštiny. Ten začíná v 8:30. Po jeho skončení běžím zpátky do školky, vyzvedávám Motýlka, jedeme domů. Převezmu si Kocourka. Ohřívám oběd, který jsem si musela připravit o víkendu. Na vaření není čas. V jednu uspávám Kocourka. Pak jdu umýt jídelní stůl a podlahu pod ním (obzvlášť pod Kocourkem), poklidit kuchyň, zapnout myčku a většinou i pračku.

Když je pak ve dvě Motýlek zpátky ve školce a Kocourek si dává dvacet (teda spíš sto dvacet), jsem ráda, že si můžu na chvilku sednout a užít si svou chvilku pro sebe. Vychutnat si kávu a něco sladkého.

mycoffee

Konkrétně toto pondělí se cítím ještě celkem odpočatá. Měli jsme velmi líný víkend. V sobotu jsme výjimečně vůbec nevytáhli paty z domu. Venku pršelo a foukal silný vítr, kapky se tříštily o skla oken, tak se nám nikam nechtělo. Byly u nás holky a krásně si hrály s Motýlkem tak, že jsme o nich skoro nevěděli. A tak jsme s Motýlem vařili.

Motýlova maminka si před pár týdny zlomila krček, je v nemocnici a zřejmě tam ještě pár měsíců zůstane… Všichni si ale dělají starosti o tatínka 🙂 Co bude celou tu dobu jíst? Motýl má v plánu za ním přístí víkend zajet (a navštívit samozřejmě maminku v nemocnici) a naplnit mu mrazák. Uvařil několik litrů boloňské omáčky a gulášové polévky (recept od mojí maminky). Já pro změnu vytvářela zásoby pro mě a pro kluky na příští týden: kuřecí maso na žampionech, hovězí polévku, hovězí pečeni a bábovku.

Jak jste strávili víkend vy? A jak snášíte pondělky?

Dvojjazyčnost

Motýlek si hraje s velrybou z Lega Dupla a povídá: „Koukej, dělá vágy ocasem!“

Slovo vága si vymyslel. Chtěl říct: „Dělá vlny ocasem,“ ale nevzpomněl si na slovo vlna. Tak vzal z francouzštiny „vague“ a vyskloňoval si to do češtiny. I když je to vyjádření chybné, líbí se mi jeho logické uvažování. Zkusil to. Já si takhle už taky zkusila přetvořit spoustu slov z němčiny do angličtiny či naopak, nebo teď z němčiny do lucemburštiny. Ono to občas vyjde. A občas ne, no.

A celkově ho obdivuju, jak se s tou svou dvojjazyčnou výchovou zatím zvládá vypořádat. Třeba minulou neděli. Motýl šel dopoledne na kolo a já už pak měla připravený oběd, Kocourek kňoural hlady, a tak jsem začínala být dost netrpělivá. Motýlek si hrál s malým umělohmotným sluchátkem. Říká mi: „Volám tátovi.“ Odpovím mu: „Tak se ho zeptej, jestli už jede domů, protože oběd už je hotový.“ A on do toho sluchátka: „Salut papa, ça va? Tu es où? Le déjeuner est prêt. Viens!“ Jinak řečeno ve tři a půl letech je schopný přeložit v podstatě cokoli.

 

Pobyt na horách

Letos se mi podařilo dotáhnout do konce můj plán z loňské zimy: vypravit se na hory za účelem zimních radovánek.

Jakožto krkonošská rodačka lyžující od útlého věku jsem už loni byla poněkud nervózní z toho, že zná Motýlek jen lucemburskou podobu zimy, tzn. především déšť a bláto, maximálně pár centimetrů sněhu, které sotva stačí na ubláceného sněhuláka. Jenže loni bylo tak málo sněhu, že bylo velmi riskantní zarezervovat třeba jen prodloužený víkend ve Vogézách. A na žádnou delší cestu jsem se s tehdy ještě dost čerstvým miminkem vydat nechtěla. Rozhodla jsem se ale, že letos už si příležitost k lyžování uniknout nenechám. Bylo jasné, že se budeme muset vydat někam, kde budeme mít jistotu, že sníh bude.

Nakonec jsme si pronajali malý skromný apartmán od jednoho našeho známého v Alpe d’Huez. Francouzské Alpy byly ostatně jasná volba i proto, že jsem měla v plánu dát Motýlka do lyžařské školy a potřebovala jsem, aby rozuměl. Už tak mi bylo jasné, že nebude lehké ho dostatečně motivovat; kdyby navíc výuka a komunikace s ostatními dětmi probíhala v němčině, asi bych ho tam nedostala ani párem koní.

Do našeho miniapartmánu jsme se naskládali v počtu tři dospělí a dvě děti. Vzali jsme s sebou totiž moji maminku, alias hlídací babičku. Kvůli bolavým kolenům se na lyže vypravila za celý týden všehovšudy dvakrát. Zbytek času se věnovala klukům, takže já s Motýlem jsme si po dvouleté pauze skvěle zalyžovali. Na sjezdovky jsme spolu vyráželi dopoledne, Motýl pak i každé odpoledne a já se k němu po pár dnech, když si Motýlek zvyknul v lyžařské škole, také začala přidávat.

Motýlek chodil na odpolední výuku lyžování od dvou do pěti hodin. Lyže jsme mu půjčili v půjčovně. Motivaci měl velikou, protože jsem ho před odjezdem pravidelně zasvěcovala do teorie prostřednictvím Eurosportu 🙂 Poprvé šel tedy do lyžařské školy celkem nadšený a bez problémů tam zůstal. Ovšem když jsme si ho přišli vyzvednout, trošku poplakával a byl značně unavený. Druhý den se loučení neobešlo bez slziček a třetí den tam ztropil scénu hodnou Oscara. Po tři čtvrtě hodině křiku a usilovného vztekání jsem ho zanechala instruktorům a utekla pryč. Pak jsem si to celé odpoledne vyčítala a přemýšlela, jak moc jsem asi poškodila náš vztah a vzájemnou důvěru. Vrátila jsem se pro něj s těžkým balvanem v žaludku… a našla ho usměvavého a spokojeného. Stejně jako předešlé dny mi nadšeně vyprávěl, co všechno se naučil a co měl ke svačince. I přes počáteční protesty pokaždé tvrdil, že se mu tam nakonec líbilo. Instruktoři, kteří už zřejmě zažili opravdu VŠECHNO, mě pochválili, že jsem nepovolila. No já nevím… Z oné scény mi není dobře dosud. Nerada bych přílišným nátlakem Motýlkovi sport zošklivila. Na druhou stranu vždycky jsem byla názoru, že rodiče na děti musejí trošku tlačit – ať už ve sportu, nebo třeba ve hře na hudební nástroj. Jinak mají děti tendenci vzdát veškerou snahu, jakmile narazí na první překážku nebo složitost. Bez nátlaku rodičů by se asi málokterý vrcholový sportovec skutečně dostal na vrchol. Ale kde je ta pravá míra?

V každém případě já se poslední den dmula pýchou, protože všechny děti dostaly na památku průkaz a medaili, a Motýlek byl vyhlašován mezi posledními, tj. nejlepšími ze skupiny, ačkoli zdaleka nepatřil k nejstarším. Za šest dní se naučil plužit, zastavit, zatočit a sám jezdit na vleku typu Poma! Tím pádem předčil mé očekávání a já už se těším, až příště (jenže kdy?!) budeme lyžovat spolu.

This slideshow requires JavaScript.

Bábovky

Knížku Bábovky od Radky Třeštíkové mi půjčila kamarádka s tím, že se mi určitě bude líbit. Takové prohlášení mě vždycky trochu odradí. Stejně jako fotky některých osob na Instagramu, podle kterých bylo zřejmé, že tahle kniha je v Čechách momentálně hit. Přitom za má dlouhá čtenářská léta už bych se mohla smířit s tím, že nejsem nic extra, jsem klasický střední proud a většinou se mi líbí to, co se líbí ostatním 🙂

babovky

A v případě Bábovek tomu tak skutečně bylo. Několikrát mi během četby proletělo hlavou, že už jsem dlouho nečetla tak geniální knihu. Jak se píše na zadní straně obálky, jedná se o „dvanáct žen, dvanáct osudů propojených v jednom románu“. Na první pohled nic ohromně originálního. Koncept, kdy lze jednu určitou situaci prožít očima různých postav, je celkem častý v literatuře i ve filmech. A mně se to vždycky hrozně líbí. V Bábovkách je k tomu navíc přidaný velmi příjemný smysl pro humor, takže ačkoli se nejedná přímo o humornou knihu, u některých pasáží jsem se smála nahlas.

Dvanáct osudů dvánácti žen ve dvanácti kapitolách… Někdy mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak příběh nové postavy souvisí s ostatními. Až jsem z toho byla lehce nervózní. Ale k tomu propojení nakonec vždycky došlo a někdy bylo velice důmyslné. Soustředění bylo potřeba.

Blízký mi byl i autorčin jazyk – nebo psaný projev. Prostě se to velmi dobře četlo, je to taková dnešní mluva. Jen úplně na začátku mi nějaké přirovnání připadalo takové zbytečně obrazné, vyumělkované. Když jsem vám ho tu ale chtěla ocitovat, už se mi ho nepodařilo dohledat, takže to byl možná jen můj momentální dojem, který mě zase přešel.

Vřele doporučuju. K oddechu i k zamyšlení.