Komu nejvíc vadí plačící dítě?

Dnes jsem byla s Kocourkem poprvé na plavání pro nemluvňata.

Z různých důvodů chodím do jiného bazénu, než jsem chodila s Motýlkem, když byl miminko. Přístup v obou se velmi liší. Myslím, že tento kurz bude kvalitnější, ačkoli levnější. Ovšem bazén jako takový je méně moderní,  je starší a už trošku omšelý, nicméně čistý.

Nevýhodou je, že se dovnitř nesmí s kočárkem. Na to jsem byla s Motýlkem zvyklá – v tom bazéně, kam jsem chodila s ním, se kočárek mohl parkovat téměř vedle bazénu. Také byla hned vedle bazénu s teplou vodou a s posuvným dnem (!) řada přebalovacích pultů. Další přebalovací pulty byly v šatnách – přímo v převlékacích kabinkách, které byly navíc tak prostorné, že se do nich vešly i golfky. Maminky tedy svá miminka nemusejí ani na chvilinku spustit z očí.

V bazéně, kam teď chodím s Kocourkem, se kočárky nechávají venku a v šatnách sice jsou přebalovací pulty, ale ne přímo v převlékacích kabinkách. Takže když se maminka chce převléknout z/do plavek, musí nechat dítě v ohrádce k tomu určené. Jenže dítě začne logicky křičet, jakmile máma zmizí v kabince.

Hodila jsem tedy na sebe jen to nejnutnější a dooblékla se před Kocourkem, nicméně on už byl mým náhlým zmizením tak rozčílen, že ho mé znovuobjevení vůbec neuchlácholilo a řval, dokud jsem ho z té ohrádky nevyndala ven. Pak jsem si ještě potřebovala obléknout mikinu a ponožky, tak jsem ho tam na pět vteřin položila zpátky, což způsobilo, že spustil nanovo. Kdybych s sebou měla kočárek, mohl by v něm sedět třeba s křupkou „držhubkou“ v ruce a já se mohla obléknout v klidu a možná si i usušit vlasy.

Protože jsem už dávno „oprsklá“ matka s ostrými lokty, neváhala jsem se o svou zkušenost podělit se dvěma dámami na recepci, které mě předtím odehnaly zaparkovat kočárek ven. Vyslechly mě, pokývaly hlavami a pravily, že s kočárkem se dovnitř opravdu nesmí. Vyložila jsem jim tedy i problematiku chybějícího přebalovacího pultu v kabince a poznamenala, že nejspíš každé dítě v tomto věku řve, když mu máma zmizí z očí.

„Ale nám to nevadí,“ prohlásila jedna z dam. Chvilku jsem zírala a přemítala, co tím myslí. A pak mi to došlo. Řekla to takovým nevinným tónem, jako by mě chtěla přívětivě ujistit, že je řev mého dítěte nijak neobtěžuje.

„Ale MNĚ to vadí, když moje dítě pláče!“ opáčila jsem.

Zabrblala něco o tom, že my matky (a asi tím myslela i sebe) jsme příliš úzkostlivé a že řešíme i věci, které dětem vlastně vůbec nevadí.

Já tedy myslím, že toho teď s druhým dítětem řeším daleko míň než s prvním dítětem, ale stejně mě křik a pláč každého z nich dokáže pěkně vystresovat.

Ale když na tu jejich odpověď pomyslím teď – to „NÁM to nevadí“, musím se tomu smát. Zkrátka odlišný úhel pohledu🙂

První den ve školce

O tom jako matka nemůžu nenapsat.

Motýlek mě velmi překvapil. V poslední době, když jsem mluvila na téma školka, se tvářil dost záhadně a moc na to nereagoval. Nechtěla jsem tlačit na pilu, jen jsem se občas zmínila, aby nezapomněl. A pokoušela jsem se mu trošku nastínit, co se v té školce vlastně bude dít.

Teď pár dní zpátky, když jsem o tom mluvila, to vypadalo, že se opravdu začíná těšit. Občas prohlásil, že tam chce „hned teď“. Já se ale pořád bála, že v Den D se nějak zasekne a nebude tam chtít.

Ovšem on se včera ráno probudil a zakňoural (on ráno prostě vždycky kňourá): „Chci do školky.“ A já byla moc ráda, že mu můžu odpovědět: „Chceš do školky? To je dobře. Protože dneska tam jdeš!“

Snad poprvé v životě se bez cavyků obléknul, rychle se nasnídal a byl připravený jako první. Do krabičky na svačinku si objednal své oblíbené kukuřičné chlebíčky a nakrájenou mrkev.

Na parkovišti jsem musela z auta vyložit kočárek a strčit do něj Kocourka, ale Motýlek na mě ani nechtěl počkat a táhnul Motýla ke vchodu do školky, protože tam viděl jednoho kamaráda z jesliček. Uvnitř si to hned nasměroval ke krabici s auty a okamžitě si nás přestal všímat.

První den jsme tam všichni měli být v 8:05 ráno. Tak jsme všichni čekali, že nám učitelky něco sdělí. Všichni rodiče tam postávali a vyčkávali. Bylo nám tam horko. Když se pořád nic nedělo, zeptala jsem se jedné z učitelek, jak to bude probíhat. Odpověděla mi, že můžeme zůstat tak dlouho, dokud to budeme považovat za nutné. Až uvidíme, že je naše dítě v pohodě, můžeme jít. Tak jsem na Motýla kývla a šli jsme. Motýlek se na sekundu zarazil, když jsem mu to oznámila, ale hned pokračoval ve své hře – zrovna cosi vařil v kuchyňce.

V poledne jsem si pro něj přišla. Čtvrtek je krátký den, takže odpoledne jsme se tam už nevraceli. Přístup učitelek mě trošku zarazil. Minimálně ten první den jsem čekala, že mi některá z nich popíše, co dělali, jak se Motýlek choval atd. Ale dozvěděla jsem se jen, že „nebyl žádný problém“. Tak jsem se snažila vypáčit pár informací aspoň z Motýlka. „Co jste dělali?“ zeptala jsem se. „Já nevím!“ zněla odpověď. Ale pak se rozpovídal: že si hráli nejdřív uvnitř a pak venku. Že jedli svačinu u stolečku. Že jeden kluk křičel a pak na něj křičel nějaký jiný kluk, ale nakonec se uklidnili. Že prý ten kluk chtěl maminku. A že Motýlek namaloval sluníčko, a proto má na prstech ještě trošku modré (?) barvy. A že zítra půjde do školky  zase.

Dnes jsem ho tam zavedla už bez Motýla, ale opět naprosto bez problému. V poledne jsem si ho vyzvedla, doma mu dala oběd a on se pak chtěl chvilku dívat na pohádky. Když byl čas vyrazit zpátky do školky (pátek je dlouhý den), samozřejmě se mu od televize moc nechtělo. Ale zvládli jsme to.

Tak doufám, že mu to relativní nadšení vydrží dlouhodobě.

A co jsem během doby, kdy byl Motýlek ve školce, dělala já? Starala se o nemocného Kocourka.

Noc před prvním školkovým dnem byla snad moje nejhorší noc v životě. Kocourkovi se spustila rýma, která mu bránila ve spánku. Je zvyklý spát s dudlíkem, ale ten mu pořád vypadával, jak se snažil dýchat pusou. Takže se mu vůbec nedařilo zabrat.

Slyšela jsem, že existují rodiče, kteří svá miminka vozí v autě, dokud neusnou. Vždycky jsem si myslela, že takhle zoufalá nikdy nebudu. Nicméně v 1:45 ráno jsem ho řvoucího naložila do auta a do 2:30 jezdila po městě duchů. V Lucemburku v tuto noční hodinu absolutně nikdo není. Potkala jsem všehovšudy čtyři auta, z toho dva taxíky. Ulice prázdné, nikde nikdo. V ulicích, kde se přes den nedá zaparkovat, nestálo jediné auto. Ale musím říct, že nakonec to byl docela pěkný zážitek. Zajela jsem se podívat na místa, kde jsem se vyskytovala často, když jsem se do Lucemburska přistěhovala. Zavzpomínala jsem za zvuku dětských ukolébavek a nakonec to byl vlastně hezký výlet.

Po příjezdu domů jsme všichni asi dvě hodiny spali. To byl ostatně taky můj účel – větší ambice jsem neměla. Ráno jsem si kladla na srdce, že nesmím své únavě dovolit, abych Motýlkovi zkazila ten jeho první školkový den. Že musím být trpělivá a ustát všechny jeho eventuelní scény. Díky bohu se nakonec žádné nekonaly. A po Motýlkově návratu domů jsme si užili i krásné odpoledne. Kocourek v postýlce doháněl probdělou noc a my s Motýlkem jsme zatím dlouho plácali modelínu, pak si četli knížku a nakonec sám vytáhnul velký šanon s těmi mými Montessori aktivitami! Udělalo mi to radost.

Mezitím se venku zatáhla obloha a nejspíš nám tu skončilo léto. Ochladilo se a vrátily se černé mraky.

Dnes jsem vzala Kocourka k doktorovi a má zánět středního ucha.

Vítej, podzime!🙂

vybavicka
Výbavičku do školky jsem měla už pár týdnů – pro jistotu. Motýlek potřeboval mj. nepromokavé kalhoty a holinky do lesa, přezůvky, boty na tělocvik, plavky, koupací čepici, ručník, kelímek na pití, látkový (!) ubrousek, krabičku na svačinku (tu ve školce nedostávají, jen odpoledne nějaké ovoce), polštářek, náhradní oblečení,… Vše musí být podepsané. Na fotce je sotva polovina všech věcí.

Jdeme do školky

V Čechách už to má většina maminek a děťátek za sebou, nás to teprve čeká. V Lucembursku začíná škola až 15. září.

Musím říct, že k tomuto datu vzhlížím už od června jako k jakési vzdálené naději. Moje mateřská „dovolená“ se dvěma dětmi doma se zdaleka nevyvíjela tak, jak jsem si ji v hlavě malovala. Což se dalo celkem i očekávat, tušila jsem, že to nebude jednoduché. Ale představovala jsem si, jak s Motýlkem přivítáme to miminko, na které jsme se oba tolik těšili. A že pak budeme všichni spolu doma a že ve chvilkách, kdy bude miminko spinkat, se budu s Motýlkem věnovat kreativním činnostem, něco s ním vyrábět, kreslit, skládat nebo si s ním hrát venku na hřišti. Proto jsem ho také skoro odhlásila z jeslí a nechala ho tam jen dvakrát týdně na půl dne. Zkušenější kamarádky si klepaly na čelo, já si ale stála tvrdě za svým názorem, že takhle je to správně. Nechtěla jsem, aby se Motýlek cítil odstrčený. Jenže ono mezi přebalováním, kojením, vařením a s ním spojeným nakupováním, uklízením, praním prádla, vyklízením myčky a asistováním u nočníku na ty kreativní činnosti moc času nezbývá. A neměla jsem na ně náladu ani já, ani Motýlek. Brzy se nám režim usadil zcela jinak: dvakrát denně ven, protože doma je to prostě peklo. Venku mi nervy tolik neujíždějí, doma ano. Takže doma záměrně trávíme co nejméně času. Mým hlavním cílem každý den je utahat děti tak, aby večer rychle usnuly a já si mohla konečně oddechnout. Takhle jsem to ale nechtěla. Dokonce mě někdy napadlo, zda by Motýlkovi nebylo v těch jeslích líp.

Kromě toho nastal čas, kdy cítím, že Kocourek už nechce být na druhé koleji. Pořád jsem se snažila věnovat hlavně Motýlkovi, aby tolik netrpěl příchodem sourozence, ted´ ale Kocourek také vyžaduje víc a víc pozornosti, chce si hrát, komunikovat, potřebuje mou asistenci při pokusech o první krůčky… A začíná také potřebovat víc prostoru, s čímž souvisí další bod na mém nekonečném seznamu věcí, které hodlám dělat v době, kdy Motýlek bude ve školce: škatulata v našem bytě a zřízení společného dětského pokoje…

Ano, až budu mít víc času – a logicky bych s jedním dítětem doma toho času měla mít víc než se dvěma – hodlám se víc věnovat Kocourkovi, ale taky znovu začít běhat a vyřídit pár dlouho odkládaných restů (oprava sprchy, prodej zimních pneumatik, které na naše nové auto nepasují apod.). Jenže zároveň opět tuším, že si to maluju jinak, než jaká bude skutečnost. Motýlek nastupuje do třídy nejmenších dětí, pro které škola ještě nezajišťuje obědy v kantýně. Takže ho tam každé ráno mezi 8 a 9 odvedu, v poledne vyzvednu, odvedu/odvezu domů na oběd, který do té doby musím stihnout uvařit, někdy tedy také nakoupit, abych měla z čeho vařit, ve 2 ho zase odvedu/odvezu zpátky a v 15:45 mu končí školka. Dvakrát týdně bude mít školku jen dopoledne. Kolik se toho mezitím dá stihnout (stále s ročním dítětem)?

Pocity se ve mně melou. Před dvěma lety jsem nechtěla dávat Motýlka do jeslí a nadávala jsem na lucemburský systém, ve kterém i povinná škol(k)a začíná příliš brzy. A teď čekám na ten první, ještě nepovinný rok školky jako na smilování. Přitom si za to nejspíš můžu sama. Neustále bojuju s výčitkami svědomí, že se dětem nevěnuju tak, jak bych měla/chtěla. A teď doufám, že když bude mít Motýlek nové podněty ve školce, uleví se mi a nebudu na sebe doma tak přísná.

Těším se na novou etapu Motýlkova dětství, ale jelikož jsem povaha nostalgická, je mi i trošku líto, že ten náš starý stereotyp vyměníme za nový. Třeba dnes jsem zažívala velmi smíšené pocity při cestě na hřiště. Na jednu stranu už mi trošku leze na mozek, jak chodíme pořád stejnou cestou a jak se rozhodujeme, zda jít na „hřiště s vodou“ nebo na „to s klouzačkama“. Na druhou stranu je mi jasné, že mi tyhle detaily budou chybět… než je zapomenu. Stejně jako už jsem dávno zapomněla spoustu drobností z doby, kdy byl Motýlek ještě jedináček a tedy jediný středobod mého vesmíru.

Tenhle příspěvek jsem psala postupně několik dní. V každé volné chvilce pokus o aspoň jednu větu… Bylo tedy těžké udržet nit. Teď mám pocit, že můj text nemá hlavu ani patu a že jsem stejně nevyjádřila, co jsem chtěla. Omlouvám se. Ostatně právě to je jeden z důvodů, proč stále uvažuju, že s psaním blogu přestanu. Občas mám hlavu plnou nápadů a zajímavých témat, jenže je zapomenu dřív, než si je stihnu poznamenat, anebo se mi vykouří z hlavy během psaní. 

 

S mužem v zoo

Během prázdnin jsem nepřečetla ani stránku z rozečtené knihy, zato blogy jsem si na iPadu a na iPhonu projížděla pravidelně – při uspávání Kocourka. Velmi mě pobavil článek Alinky o tom, jak byla v zoo s dětmi a jedním mužem. Vřele doporučuju k přečtení – je to velmi vtipné a výstižné. Tou dobou jsem netušila, že mě taková návštěva zoo za pár dní čeká. S mým vlastním mužem. A bylo to… strašné.

S naháněním čtyř ratolestí po zoologické zahradě ve Dvoře Králové mi přijela pomoct mamka. Jenže nakonec se u nás děti celkem držely. Nahánět jsem musela pouze svého manžela. A to neustále. Byl naprosto neschopný přizpůsobit se našemu tempu. Když děti potřebovaly čůrat nebo měly hlad (samozřejmě nikdy všechny najednou), vydal se za divokou zvěří na vlastní pěst. Aniž by nám o tom řekl! Když děti dlouho pozorovaly slony, nervózně funěl a pořád někam odbíhal. Když děti některá zvířata naopak nebavila a bylo potřeba zrychlit a přesunout se do nějaké záživnější části, najednou se začal znovunalezený muž neuvěřitelně loudat a zdlouhavě si fotil každého mravence. Na konci dne jsem byla značně vynervovaná z toho, jak jsem ho celý den někde sháněla, pobíhala kolem klecí a snažila se ho najít, a nakonec mu naštvaně volala – minimálně pětkrát.

Asi je to tak nastavené od přírody. Nám matkám prostě nevadí se dětem přizpůsobit. Ostatně do zoo ani nejdeme kvůli zvířatům, nýbrž kvůli těm dětem. Muži to prostě mají jinak🙂

Zpátky „doma“

Blog si skoro celý srpen užíval prázdniny. A já mezitím objela kus Evropy a pak se zase vrátila „domů“.

Když člověk žije v zahraničí, pojem „doma“ se někdy těžko vyslovuje. Jedu domů, když jedu na prázdniny do Čech? Nebo když se vracím do Lucemburska?

Ale pěkně popořádku.

Naše letošní prázdiny nebyly nijak zvlášť exotické. Moře a pláž jsme si užili v červnu na Mallorce a mě s klukama ještě jedna plážová dovolená čeká, zatímco Motýl už bude v pracovním zápřahu. Srpen jsme vyplnili pobytem u Motýlových rodičů v Alsasku, potom týden v Rakousku a nakonec týden v mém rodišti.

Do Rakouského Fissu jsme jeli na doporučení mých rodičů, kteří údolí tvořené vesničkami Serfaus-Fiss-Ladis navštívili před pár lety a byli u vytržení ze všech atrakcí a aktivit pro děti, které tam zpestřují horské túry a pobyt celkově. Musím uznat, že měli pravdu: pro děti to tam bylo opravdu skvěle zařízené. V podstatě každý výlet se dal naplánovat se zastávkami na nějakém hřišti, vodním labyrintu, jezírku s atrakcemi apod. Bohužel spousta z nich byla teď v letní sezóně založená právě na vodních hrátkách a nám onen týden zrovna moc nepřálo počasí. První dva dny bylo krásně, pak se ale počasí zkazilo a my museli vytáhnout fleecové mikiny a nepromokavé bundy. Na ráchání ve vodě to zkrátka moc nebylo.

Naštěstí jsme byli ubytovaní v krásném hotelu, který pro pobyt s dětmi můžu také vřele doporučit: Baby- & Kinderhotel Laurentius. Akorát předem upozorňuju, že se člověk musí trochu praštit přes kapsu.  Vzhledem k tomu, že jsme cestovali se čtyřmi dětmi ve věku 9 měsíců, 3 roky, 11 a 13 let, chtěli jsme si alespoň ten pobyt v Rakousku co nejvíc usnadnit. Tedy hlavně já. Nechtěla jsem ztrácet čas nakupováním potravin, vařením obědů a večeří, mytím nádobí atd. A je pravda, že pobyt v tomto hotelu byl neuvěřitelně pohodlný. V prostorném apartmá se 2 oddělenými ložnicemi na nás čekala dětská postýlka, ohřívač lahví/příkrmů, přebalovací pult s dětskou kosmetikou a ubrousky Hipp, hrací deka pro miminka… V druhém pokoji byla palanda + ještě jedna nízká postel, takže Motýlek mohl spát se svými sestrami v pokoji a my s Kocourkem zvlášť. Měli jsme zaplacenou plnou penzi, a v hotelové restauraci byly k dispozici i příkrmy a přesnídávky pro miminka, mléčné kaše (vše opět od mé oblíbené značky Hipp) a vždy také zelenina vařená v páře a nakrájená na malé kousky. Pro větší děti byl k dispozici bufet, kde si mohly vybrat více či méně zdravá jída. Nabídka většinou obsahovala dětské jistoty (těstoviny, hranolky, párečky apod.), ale i zdravější pokrmy – Motýlek dal jednou dokonce sám od sebe přednost lososu s rýží a zeleninou. Rodiče se v poledne mohli stravovat spolu s dětmi a večer pro ně bylo připravené menu s několika variantami, ze kterých bylo možné si vybrat předkrm, polévku, hlavní chod a dezert. Každý večer jsem si opravdu pochutnala, vše bylo velmi chutné a krásně naaranžované. Skvělá byla také obsluha – mimochodem v hotelové restauraci pracuje hned několik Čechů a Slováků. Všichni byli velice trpěliví, usměvaví a schovívaví ke všem dětským rozmarům. Několikrát mě napadlo, že pracovat v takovém hotelu musí být velmi náročné. Stačilo věnovat pohled té spoušti, kterou po sobě několikrát denně zanechal Kocourek. Ten momentálně s velkou chutí objevuje všechny druhy potravin. Ty typicky miminkovské ho vůbec nezajímají, ale velice zdatně se dokáže vypořádat s kousky pečiva či s nakrájenou zeleninou. Sice má zatím jen dva zuby (a momentálně další čtyři na cestě), ale to mu ve žvýkání vůbec nebrání. Pamatuju si, že Motýlek míval se zpracováním kousků potíže ještě pár měsíců po 1. narozeninách. Kocourek je ale zatím daleko zdatnější jedlík.

Náš program většinou vypadal následovně: ráno snídaně, ze které Motýlek a holky většinou na chvilku zmizeli v prostorné a skvěle vybavené herně o patro níž (chodili tam i po večeři, což nám umožnilo najíst se relativně v klidu), pak vyrazil Motýl na kolo a já s dětmi se buď potloukala po nějakých hřištích nebo jsme vyrazili na nějakou procházku. Po obědě jsme pak vyráželi na delší výlet v kompletní sestavě – obvykle někam lanovkou a od ní pak pěšky dolů. Lanovek a turistických tras je tam opravdu spousta. Před večeří jsme téměř každý den stihli strávit ještě alespoň hodinku v hotelovém bazénu s velikánským toboganem a dětskými brouzdališti. A jednou jsem si dokonce dopřála půlhodinovou masáž zad!

Byla jsem příjemně překvapená, co všechno Motýlek ve třech letech dokáže ujít. Záměrně jsem trvala na tom, abychom s sebou vezli náš velký kočárek, protože v případě nouze je možné na něm svézt oba kluky. Nakonec jsme této možnosti ale moc nevyužívali. Částečně kvůli terénu – přece jen v Alpách vedou cesty často z kopce nebo do kopce a v obou případech byla nadměrná zátěž znát. Takže prostě ťapat musel. Ale nesl to celkem statečně. Ke konci pobytu ode mně dostal nové (nepromokavé) boty. Byl na ně neuvěřitelně pyšný. Druhý den je u snídaně ukázal skoro celému personálu🙂 A hlavně pak venku prohlašoval: „Mám nové boty, ve kterých se mi krásně ťape.“

Také udělal opravdu velké pokroky v plavání. Na tobogan jsem se ho ze začátku bála pouštět samotného a jezdila jsem raději s ním, ale samozřejmě když jsem byla na té masáži, tatínek ho samotného pustil a od té doby jezdil sám. Vůbec se nebál chodit do hlubokého bazénu, kde nestačil, a konečně se přestal dožadovat naší opory a přidržování. Prostě plave sám (s rukávky). A užívá si to.

Z Rakouska jsme se přesunuli ke mně „domů“ do Krkonoš. Hotelový servis jsme vyměnili za příjemný apartmán, který jsme si museli pronajmout proto, že se všemi dětmi se k mým rodičům do bytu už prostě nevejdeme. S rodiči jsme se ale viděli každý den. Setkala jsem se i s dalšími členy rodiny a stihla jsem i dvě kamarádky. Dle mého očekávání byl ale ten týden pro mě dost náročný a několikrát jsem byla na pokraji zhroucení. Trochu mě obtěžovalo být jakýmsi středobodem veškerého dění. Motýl a holky očekávali, že jim každý den najdu nějaký tursticky atraktivní program. Rodiče (hlavně moje mamka) si chtěli užít své dva vnoučky. Sestra z námi přijela z Prahy, bratr se za námi taky několikrát zastavil. A já si moc přála všem se dostatečně věnovat, se všemi si „všechno“ říct, ale musela jsem se soustředit taky na svoje dvě děti a na běžný provoz, a taky jsem musela neustále všechno překládat. Běžně se stávalo, že na mě mluvili dva (i více) lidi zároveň. Všimla jsem si, že francouzská část mé rodiny (tedy Motýl a holky) vůbec nevnímají, že na mě někdo další mluví česky. Tím, že česky nerozumí, jako by to vůbec neslyšeli. Bylo to pro mě tedy hodně vyčerpávající. Přidaly se k tomu ještě nějaké další starosti způsobené nečekanou smutnou událostí. Mrzí mě, že jsem se nestihla vidět s víc přáteli a že i s těmi dvěma kamarádkami jsem strávila dost málo času. Takže vzkaz pro všechny, kteří ani netušili, že jsem byla v ČR: omlouvám se, že jsem se neozvala, ale… prostě to nešlo. Snad zase někdy příště. Opravdu doufám, že až kluci povyrostou, budou ty dlouhé tratě v autě zvládat lépe. Pak se třeba odhodlám s nimi někdy přijet sama a odpadne mi ta péče o turisty🙂

No ale myslím, že nakonec jsme toho zvládli docela dost: pouť v Jilemnici, výjezd lanovkou na Žalý a pěší sestup zpět do Vrchlabí, Motýl s holkama si půjčili koloběžky a sjeli na nich ze Špindlerovy boudy do Špindlu, podnikli jsme výlet na Medvědín a přes Mísečky zase dolů do Špindlu, a kamarádka nám zorganizovala vyjížďku na koních. A moc jsme si užili také výlet do zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem mimochodem objevila i Kocourkův třetí zub. Největší úspěch mělo safari, které jsme si projeli vlastním autem. Škoda že Motýlek zrovna vyčerpáním usnul.

Cesta zpátky do Luxu byla dlouhá. Kocourek zatím není fanoušek jízdy autem a dával  nám to pěkně sežrat. A po těch třech týdnech plných zážitků a emocí jsem najednou pocítila obrovskou úlevu, když jsme přejeli lucemburské hranice. S troškou nostalgie si pomalu připouštím, že se asi víc cítím doma tady…

A někdy příště vám možná napíšu, proč.